Jindřich Šídlo je na Turnov hrdý. Život města změnil „dočasný“ pobyt sovětských vojsk a už dlouho je den jejich odchodu městským svátkem. I pod vlivem ruského napadení Ukrajiny je dnešek poprvé oficiálním významným dnem České republiky.
Letos se poprvé v kalendáři významných dnů objevilo datum 25. června. Právě před 31 lety byl podepsán protokol o odsunu sovětských vojsk z tehdejšího Československa. Turnov si připomíná svůj den odchodu sovětské armády už několik let, a to 28. května.
Mám svoje rodné město rád z mnoha důvodů. Strávil jsem tam dětství, s radostí sleduju, jak se z něj po pádu komunismu stává kvetoucí místo – a těší mě, že nezapomíná na svou minulost.
Turnov, srdce Českého ráje, bylo po roce 1968 postiženo stejně jako mnoho dalších míst po celé zemi. K patnácti tisícům stálých obyvatel přibyly tři tisíce ruských vojáků a jejich rodinných příslušníků a jejich přítomnost tu bohužel byla nepřehlédnutelná.
Moc jsem tomu jako malé dítě samozřejmě nerozuměl, ale otázky se nabízely samy: Proč tu po ulicích chodí vyhublí vojáci v těžkých botách a mnohem hřmotnější důstojníci v obřích čepicích zvaných „elpíčka?“
Proč se kus města kolem kasáren stal v podstatě nepřístupnou zónou? Proč se o zdevastovaných Metelkových sadech mluví jako o místě, kam lidi rádi chodili – kdysi, dávno, „před tím?“
Symbolem pobytu sovětských vojsk se stal hotel U Karla IV., který se po roce 1970 proměnil ve velitelství posádky s „oficirskym klubem.“ Jezdili jsme okolo vždycky v létě na našich bicyklech na koupaliště v Dolánkách – utkvělo mi v paměti, jak kdosi na ceduli oznamující program důstojnického klubu připsal „Iron Maiden“.
Časem jsem si na to tak nějak zvyknul – prostě to tak bylo. Dokonce jsme se někdy v roce 1987 skamarádili s jistým Dimou, synem sovětského důstojníka. Chodil s námi hrát fotbal, byl to normální patnáctiletý kluk, takže si občas říkám, co dělá teď ve svých padesáti…
A pak byl najednou konec. Listopad 1989 jsem v Turnově nezažil, ale po generace se tu předává, jak demonstranti vyrazili z někdejšího Gottwaldova náměstí (dnes Náměstí Českého ráje) směrem ke kasárnám, aby upozornili jejich už hrozně dlouho „dočasné“ obyvatele, že by bylo nejlepší, aby co nejdříve odtáhli domů.
Což se taky stalo. Vlastně hrozně rychle, ze dne na den v květnu 1990 – Turnov se stal jedním z prvních míst v Československu, odkud okupanti odešli. Pamatuju, jak jsme 9. května 1990 postávali na Husově ulici vedoucí ke kasárnám, když se najednou ozval důvěrně známý zvuk pochodujících vojáků. Prošli kolem nás jako mockrát, nesli věnec svým padlým k místnímu památníku konce války.
Naposledy.
A najednou byli pryč, na konci května odešli poslední vojáci. Zasloužila se o to spousta lidí, za všechny bych rád jmenoval Ivana Kunetku, Milana Brunclíka, Danielu Weissovou, prvního porevolučního starostu Václava Šolce – a ostatním se omlouvám a děkuju.
Ze zdevastovaných kasáren je škola, Metelkovy sady jsou opět ozdobou města, hotel U Karla IV. se vrátil původním majitelům, rodině Kovářových, která se o něj po celých 30 let krásně stará a zvelebuje ho, Turnov vzkvétá a každý rok slaví 28. května svůj „městský svátek“ připomínající odchod okupantů. Jako jediné město v zemi.
Není těžké být na Turnov hrdý.