Cesta východních Němců za svobodou vedla přes Prahu

/ /
Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v obležení uprchlíků z Německé demokratické republiky (NDR) na začátku října 1989.
Velvyslanectví Spolkové republiky Německo v obležení uprchlíků z Německé demokratické republiky (NDR) na začátku října 1989.

30. září 1989 skončilo pro osmiletou Katharinu Kuhn tříměsíční pražské dobrodružství. Toho dne se spolu s dalšími uprchlíky z východního Německa dozvěděla, že mohou odcestovat do západního Německa.

„Najednou se ozval obrovský křik a pak někdo přiběhl a řekl nám, že smíme vycestovat. Byl tam domovní telefon a můj otec ten telefon vzal a ptal se, jestli opravdu můžeme jet. A pak řekl, že smíme a že si máme zabalit věci,“ vzpomínala Katharina Dötterl, tehdy Kuhn, na historický okamžik, který předznamenal pád Berlínské zdi a konec komunistického režimu nejen ve východním Německu.

Její rodina patřila mezi první východoněmecké uprchlíky, kteří se rozhodli utéct do západního Německa přes velvyslanectví v Praze. K jeho sídlu v Lobkovickém paláci na Malé Straně dorazila s rodiči a dvěma bratry 1. června 1989 po cestě vlakem z městečka Sömmerda. Rodiče dětem řekli, že jedou na prázdniny k prarodičům. Cesta se ale Katharině zdála příliš dlouhá a nudná, a když se začala ptát, rodiče jí řekli pravdu. Že jedou do Prahy.

Katharina a její rodina se loučí  s velvyslancem Hermannem Huberem a jeho paní.
Katharina a její rodina se loučí s velvyslancem Hermannem Huberem a jeho paní.

Když se vrací zpět do roku 1989 a hodnotí situaci, sama by jednala stejně jako rodiče, ačkoliv si uvědomuje, že by nebyla obklopena svými příbuznými a přáteli, to by byla daň za život ve svobodné zemi:

Sázka na nejistotu

Rodiče Kathariny se rozhodli emigrovat s třemi malými dětmi kvůli policejní šikaně, která následovala poté, co podali několik žádostí o vystěhování do západního Německa. Ačkoli žili v Lutzbergu pouhých 13 kilometrů od hraničního přechodu, západní Německo se pro ně zdálo být nedostupné. V noci 19. února 1987 k nim domů vtrhla policie v doprovodu vojáků a rodinu vystěhovali do Sömmerdy vzdálené asi 130 kilometrů.

V novém bydlišti žili pod odposlechy a otec přišel o práci vodohospodáře. Na konci školního roku 1989 se rodiče rozhodli z východního Německa uprchnout. Jejich sen dostat se do západního Německa se splnil po třech měsících strávených v areálu velvyslanectví.

Katharina tento čas nejistoty a čekání vnímala jako dobrodružství, které pro ni mohlo klidně trvat i déle. Když přijeli, žilo na velvyslanectví zhruba patnáct uprchlíků. Její rodina našla útočiště v podkrovní místnosti s kuchyní a koupelnou. Seznámili se s velvyslancem Hermannem Huberem a jeho paní, na které Katharina vzpomínala jako na velmi srdečný manželský pár – uprchlíkům se osobně věnovali.

Dospělí situaci samozřejmě vnímali naprosto odlišně a až později dětem vyprávěli o svém tehdejším strachu z budoucnosti. V té době nemohli tušit, jak dlouho zůstanou a jak vše skončí.

Katharina (vpravo) s rodiči a bratry v roce 1994 v Bavorsku, kde se usadili po útěku z východního Německa.
Katharina (vpravo) s rodiči a bratry v roce 1994 v Bavorsku, kde se usadili po útěku z východního Německa.

Budova velvyslanectví a park se během léta zaplňovaly uprchlíky, a ačkoli situace začala být na začátku září kritická, ambasáda uprchlíky stále přijímala. Malou Stranu zaplavily jejich trabanty a wartburgy, které nechávali zaparkované i s klíčky. Opuštěná auta s mezinárodní poznávací značkou DDR se stala symbolem živelné touhy východních Němců po svobodě. 

Komunisté v Československu se obávali, že exodus odehrávající se na očích veřejnosti povzbudí Čechy a Slováky k protirežimním protestům, a proto vyvíjeli intenzívní tlak na NDR, aby situaci řešila. Uprchlíci se tísnili ve všech prostorech velvyslanectví a ve stanech v jeho zahradě. Hrozící humanitární krize a pozornost světových médií nakonec donutila soudruhy z NDR souhlasit s československým návrhem na řešení – NDR zajistí odvoz svých občanů na hranice NSR, kde je propustí.

Odjezd povolen

Do Prahy poté okamžitě přiletěl ministr zahraničí Spolkové republiky Německo Hans-Dietrich Genscher, aby v 18:59 večer 30. září 1989 oznámil čtyřem tisícům uprchlíkům z balkonu Lobkovického paláce:

„Milí krajané, přijeli jsme, abychom vám sdělili, že dnes nadešel okamžik vašeho odjezdu do Spolkové republiky.“

Ještě té noci odjeli všichni uprchlíci včetně rodiny Kathariny z nádraží Praha-Libeň Prahy pěti vlaky a komunisté v Praze si oddechli. Netušili, že jen na krátkou chvíli, že to nejhorší teprve přijde.

Markus Rindt s lesním rohem.
Markus Rindt s lesním rohem.

O tři dny později, 3. října, bylo v Lobkovickém paláci opět šest tisíc uprchlíků a další tisíce v jeho okolí. Na další povolení k odjezdu čekal před budovou velvyslanectví i dvaadvacetiletý hudebník Markus Rindt z Magdeburgu, který stejně jako jeho otec hrál na lesní roh v orchestru městského divadla v Drážďanech.

Na Západ se toužil dostat už od dětství a jeho první pokus o přechod hranice v Maďarsku nevyšel. Se svou přítelkyní se rozhodl zkusit štěstí znovu v Praze, ačkoli měl obavy, že další vlaky s uprchlíky z východního Německa do SRN už neodjedou.

Česko-německou hranici překročili pěšky u Hřenska jako turisté krátce před jejím uzavřením 3. října 1989. Dále je odvezl jeho otec, který se přes hranici dostal autem. Vysadil je v Mělníce, odkud autobusem dojeli na autobusové nádraží Florenc.

Budovu ambasády našli díky turistům z Bavorska, kteří jim poradili cestu. Přes Karlův most šli v davu východních Němců, který zastavil kordon vojáků se zbraněmi na začátku ulice Tržiště, kterou vedla cesta k německé ambasádě.

„Mezi tou ulicí a námi vedly tramvajové koleje. Přicházelo stále víc lidí, prostor se zaplňoval. Nějakou dobu jsme tam stáli a nikdo si netroufal něco udělat, jít dál. Nevěděli jsme, jestli by stříleli, nebo co by se dělo.“

V této napjaté chvíli vyrazil jeden tatínek s dvěma dětmi a ženou přes ulici přímo proti vojákům.

„Všichni jsme zadrželi dech a koukali, co se stane. A potom se ti vojáci trošku rozestoupili a nechali ho projít. V tom okamžiku, jako po výstřelu ze startovací pistole, se všichni dali do pohybu. Vojáci se prostě rozestoupili, rozpustili kordon.“

Právě tento moment považoval Markus za rozhodující. „Možná tu ulici uzavřeli jen symbolicky a vlastně to ani nechtěli. Nechali nás projít a právě tímhle činem přispěli k tomu, že celý východní blok dále oslabil.“

Markus s přítelkyní došli s davem před velvyslanectví, které bylo v obležení tisíců lidí. Na přenosných rádiích poslouchali zprávy a čekali. Doufali v rychlé řešení situace, která se zdála být neudržitelná. Markus vzpomínal na vstřícné chování Pražanů, kteří jim nosili jídlo, pití a deky, brali je k sobě na toalety. Okolo páté odpoledne ve zprávách oznámili, že všichni mohou vycestovat.

Večer 4. října začal další odjezd, všichni shromáždění odjeli postupně autobusy na nádraží. V každém vagónu byli západoněmečtí diplomaté, kteří je ujišťovali, že projedou přes území NDR, ale nic se jim nestane.

Vítání východoněmeckých uprchlíků v západním Německu.
Vítání východoněmeckých uprchlíků v západním Německu.

Celkem odjelo mezi 30. zářím a 5. říjnem 1989 z nádraží Praha-Libeň 13 tisíc uprchlíků z Německé demokratické republiky.

Při projíždění Drážďany byli svědky nepokojů, lidé chtěli do vlaku. Marně, celá trasa vlaku byla přísně střežená vojáky. Markus se díval z okna a nevěřil, že se mu útěk na Západ podařil. Když dorazili do Hofu, vítaly je davy.

Nové životy

Rodina Kathariny i Markus se v západním Německu usadili i přesto, že krátce po jejich útěku padla 9. listopadu 1989 Berlínská zeď. Katharina žila s rodiči v Deggendorfu v Dolním Bavorsku a Markus v Kolíně nad Rýnem.

Nový život na vysněném Západě ale neměl jen pozitiva, museli se vyrovnávat s nedůvěrou západních Němců k "endérákům" a závistí východních Němců, jak vzpomínala Katharina:

„Nejvíce mi vadilo, že jsme na rodinných oslavách vždy byli ti cizí. Bylo tam také hodně závisti: No jo, to jsou ti ze západu. Rodiče si najednou mohli leccos dovolit, ale nikdo už neviděl, čeho se museli vzdát a jak se museli vypracovat, protože to, že jste na západě, neznamená, že máte všechno.“

Katharina Katharina Dötterl při natáčení pro Paměť národa.
Katharina Katharina Dötterl při natáčení pro Paměť národa.

Markus zase odmítá výtky, že východní Německo opustil, aniž by  v ulicích bojoval za svobodu: „Je samozřejmě hrozně důležité, že mnozí lidé demonstrovali a že jich byly stovky tisíc, jasně. Ale i ti ostatní, kteří uprchli, zvýšili tlak na stranické vedení, že se něco musí změnit. Protože to, že tolik lidí chtělo pryč, byl jasný signál.“

Oba se nakonec do východního Německa vrátili. Markus v roce 1996 založil v Drážďanech vlastní orchestr Drážďanští symfonikové (Dresdner Sinfoniker), který vede dodnes a hudbou bojuje proti budování nových zdí. Katharina se vrátila do Lutzbergu v roce 2010, když se jí narodil syn. Přála si, aby vyrůstal na stejném místě jako ona.

Pozvánka na festival Cesta za svobodou, na kterém si budete moci poslechnout vzpomínky Kathariny a Markuse.
Pozvánka na festival Cesta za svobodou, na kterém si budete moci poslechnout vzpomínky Kathariny a Markuse.