V noci z 12. na 13. dubna 1944 seskočili na Hodonínsku čtyři výsadkáři, vedení nadporučíkem Františkem Bogatajem. Jejich operace Carbon by neuspěla bez pomoci statečných vesničanů. Ti samí lidé pak často riskovali životy i dobách komunistické totality.
Navázat rádiové spojení s Anglií, navádět spojenecké bombardéry, organizovat domácí odbojové akce. To bylo cílem operace Carbon, zahájené uprostřed dubnové noci 1944, kdy na různých místech mezi Ratíškovicemi a Vacenovicemi seskočili postupně čtyři parašutisté: Josef Vanc, František Kobzík, radiotelegrafista Jaroslav Šperl a velitel skupiny František Bogataj. Skupina se však po výsadku nesešla a první dva parašutisté po třech týdnech, kdy se jim nepodařilo najít úkryt, v obklíčení zahynuli. Přesto byla operace Carbon nakonec úspěšná, do konce války uskutečnila 44 sabotážních akcí proti německým okupantům. Velkou zásluhu na tom mělo několik desítek místních obyvatel, kteří parašutisty ukrývali a pomáhali jim.
Vysílačka v podkroví
Výrobce dřívek do kartáčů Jaroslav Knápek jistě neplánoval vstoupit do dějin jako protinacistický a protikomunistický odbojář. Se svou ženou Ludmilou se snažili především zbavit se dluhů, které jim zůstaly z rozjezdu podnikání, a tak zapojovali do práce všechny čtyři děti. Žili a pracovali uprostřed lesů v Drozdovské Pile uprostřed lesů Zábřežské vrchoviny.
Ale po záboru Sudet, kdy se část sousedů přihlásila k německé národnosti a děti musely ze dne na den do německé školy, jim nezbylo nic jiného než se vystěhovat. V březnu 1939 přesídlili do Žilkova mlýna u Velké nad Veličkou nedaleko moravsko-slovensého pomezí, asi třicet kilometrů od místa, kde měli o pět let později seskočit parašutisté. Vyhořelý mlýn museli kompletně zrekonstruovat, ale brzy se jim podařilo znovu zahájit výrobu dřívek do kartáčů a pokračovat v živnosti.
Už v následujícím roce se Knápkovi zapojili do odboje. Tehdy přicházeli na Žilkův mlýn mladí muži z jejich rodného kraje, kteří se rozhodli bojovat proti nacistickému režimu v zahraničních armádách. Rodiče je ubytovali a živili, a aby se nedostali do podezření, také je zaměstnali v dílně. Převaděči je následně dostali přes hranice na Slovensko, odkud různými směry pokračovali dál.
Krátce po výsadku v noci ze 12. na 13. dubna 1944 k nim Antonín Sečkář ze sousední Louky přivedl Františka Bogataje, kterého pak rodina ukryla v podkroví. Bogataj, který pocházel z nedalekého Uherského Ostrohu, se u Knápkových nejen schovával, ale také tu spolu se zaměstnanci firmy Avia v Kunovicích zprovoznil vysílačku. Jaroslav Knápek pro ni vyrobil úkryt z dubových futer, která omítl a nastříkal cementem, takže vypadala stejně jako okolní zeď. Děti to místo ještě pokryly pavučinami, aby dokonale splynulo s okolím.
„Táta byl tak šikovný, že by to nikdo nepoznal, a ještě jsme to popepřili, kdyby přišli se psy. Vždycky jsem po odvysílání s ním v noci vysílačku nosila do sklepa,“ říká tehdy sedmnáctiletá dcera Radoslava, později provdaná Brovjáková. Když jednou do domu přece jen přišla německá kontrola, rodiče vydávali jednatřicetiletého Bogataje za jejího manžela. „Bylo štěstí, že už nebyl čas to ověřovat, protože se blížila fronta,“ konstatuje.
Naopak její mladší bratr, tehdy devítiletý Bronislav, neměl o přítomnosti odbojáře tušení. Jednou se s ním ale v domě setkal:
„Vyběhl jsem do té podkrovní místnosti. Byl tam Bogataj a Kuchař se sluchátky na uších a pravděpodobně vysílali.“
Bronislav Knápek dále vzpomíná: „Když jsem tam přišel, tak si Bogataj stoupl do dveří, aby to zakryl, a zeptal se mě, co tam dělám. V tu ránu jsem si uvědomil, že tam nesmím, tak jsem se otočil a utekl.“
Čekali na signál a ukrývali zbraně
Hlavním působištěm Františka Bogataje byl ale jeho rodný Uherský Ostroh. Spojení udržoval přes školního inspektora Josefa Vítka, jemuž Radoslava a její mladší sestra Ludmila nosily tajné zprávy a instrukce. Když začaly být tyto cesty nebezpečné, používaly mrtvou schránku u polní kapličky mezi Blatnicí a Uherským Ostrohem. „Tehdy tam byla lavička a pod drnem schránka. Sedla jsem si a rozhlížela se a teprve pak jsem to tam dala,“ vzpomíná Radoslava Brovjáková a dodává, že si vůbec neuvědomovala, jaké nebezpečí jí v případě prozrazení hrozí.
„Nikdy jsem neměla strach. Asi to bylo dáno mládím.“
František Bogataj navázal kontakt s místní skupinou odbojářů, jejímž členem byl i osmnáctiletý Milan Milner z Bohuslavic u Kyjova. Toho roku měl maturovat na gymnáziu, namísto školy však musel nastoupit na nucené práce do místních dolů. Milan Milner pomáhal zejména u shozů zbraní, které zajišťovala spojenecká letadla. Odbojáři museli v rádiovém vysílání zachytit smluvená hesla, která ohlašovala shoz materiálu - například „bludný Holanďan“ nebo „čas je drahý“.
Když heslo zaznělo ve večerním vysílání potřetí, znamenalo to, že letadlo s materiálem vzlétlo a mířilo nad domluvenou shazovací plochu. Shozené zbraně bylo potřeba zakopat, sloužit měly pro plánované ozbrojené povstání proti okupantům. Milan Milner a další členové jeho skupiny nejvíce stáli o samopaly Sten Gun a plastickou trhavinu. Stalo se však i to, že někteří mladí odbojáři zaměnili plastickou trhavinu za čokoládu, část jí snědli a skončili s otravou v nemocnici.
Jeden shoz materiálu se uskutečnil v noci z 8. na 9. dubna 1945. Americký letoun Liberator 24 spustil na několika nákladních padácích vojenský materiál. „Jeden padák se neotevřel a spadl na mohutný dub. Chlapi už byli připravení a měli nachystané sekyry a pily. Strom rychle uřízli, posekali a všechno uklidili,“ vzpomíná syn dalšího odbojáře Vladimír Rajda. „Druhý dne tam šel revírník a říkal: ,Co si ty lidi dovolují, to není možný. Nestačí jim, že řeknu, aby šli na roští. Oni si porazí celý dub!’“ dodává Milan Milner.
Drama na konci války
Už několik dní nato do kraje vstoupila rumunská armáda. Osvobození se ale neobešlo bez bojů. Granáty létaly také okolo Žilkova mlýna, kde si Němci vybudovali obranné postavení. Rodina Knápkových se během těchto dnů ukrývala ve sklepě. Jednoho slunečného dne ale vyšli ven, aby se nadechli čerstvého vzduchu. „Šli jsme se vyvětrat, sedli jsme si na mez a říkali si, jak je krásně. Odešli jsme na svačinu a krátce poté bomba zasáhla náš dům,“ vzpomíná Radoslava Brovjáková.
„Sbírali jsme pak střepiny v místech, kde jsme seděli. Kdybychom tam zůstali, tak nás to zabilo.“
V následujících dnech se v celém kraji slavilo osvobození a František Bogataj, který mohl opustit svůj úkryt, se stal oslavovaným hrdinou a idolem mnoha místních žen.
„Když přišlo osvobození, [parašutisté] byli velice slavní, oslavovali, flámovali,“ vzpomíná další pamětnice, Marie Rychlíková z Uherského Ostrohu. František Bogataj podle jejích slov nechtěně sehrál roli v rodinné tragédii. Mariini rodiče se přátelili s rodinou Vítkových, jejichž dcera Božena, řečená Žula, byla provdaná za jistého Jozu Nováka. Na konci války se však zřejmě zapletla s Bogatajem.
Když to její manžel zjistil, že zoufalství se dopustil zločinu. „Ten Joza skočil oknem do domu, kde oni oslavovali, a zastřelil ji. Žárlil na ni, že se kamarádila s tým Bogatajem,“ říká Marie Rychlíková. Druhý den Joza spáchal sebevraždu. Mrtvý manželský pár po sobě zanechal dcerku, dvouletou Janičku, která pak vyrůstala u prarodičů.
Z hrdinů nepřátelé
František Bogataj po válce zůstal v armádě, vystudoval Vysokou školu válečnou a byl povýšen na majora. Po únorovém komunistickém převratu roku 1948 ho však stihl podobný osud jako mnoho příslušníků nekomunistického odboje: upadl v nemilost, z armády ho vyloučili a když se dozvěděl, že mu hrozí zatčení, před Vánoci 1948 s rodinou odešel do Německa. Působil v rámci CIC při výcviku agentů chodců a jejich vysílání do Československa.
Tehdy obnovil staré kontakty s rodinou Knápkových. Ti se po válce vrátili na Drozdovskou Pilu a právě tam je v prosinci 1950 navštívil agent CIC Václav Vokáč. „Zrovna když jsme zabíjeli prase, přišel pán a říkal, že jde od ‚Blbce‘. Otec okamžitě věděl, že jde od Bogataje, protože ten měl za války tajnou přezdívku ‚Blbec‘. Ten člověk mu předal dopis od Bogataje a požádal ho, jestli by byl ochotný spolupracovat se západní rozvědkou a podávat zprávy.
Otec s tím samozřejmě souhlasil, a tak dostal šifrovací klíč na zprávy. Vytvořili pak dvě schránky, kam se zprávy budou podávat,“ vypráví Bronislav Knápek, který byl setkání přítomen a s otcem později jednu tajnou zprávu sepsal. „Zapojil mě do toho. Seznámil mě se šifrovacím klíčem a první zprávu, kterou jsme poslali, jsem šifroval já a pak jsem ji zanesl pod most k Hoštejnu, kde byla tajná schránka a kde si ji měl agent vyzvednout.“
Už o tři měsíce později však u Knápkových zaklepalo několik mužů vydávajících se za představitele kartáčnického družstva. Dcera Radoslava, která v té době už žila s manželem jinde , byla zrovna ten den u rodičů na návštěvě:
„Táta pochopil, že je zle, a ptal se, jestli se ještě může umýt. Šel k náhonu na turbínu, že se umyje, a přes louku a přes řeku utekl do lesa. Jenže oni to měli obklíčený, a tak ho v lese chytli.“
Jaroslava Knápka odsoudili k deseti letům za vyzvědačství a nepovolené ozbrojování. Roku 1952 se mu však podařilo při zemědělských pracích věznitelům uprchnout a na jaře 1953 se objevil na Drozdovské pile. V lese si vybudoval bunkr, ve kterém zůstal až do zimy. V blízkosti domova se ukrýval neuvěřitelných sedm a třičtvrtě roku, teprve po amnestii roku 1960 se sám vydal úřadům. Domníval se, že mu trest zruší, ale k tomu nedošlo a ještě dva roky pak strávil ve vězení na Mírově, Ilavě a Leopoldově, než ho v květnu 1962 propustili během další amnestie.
Oba manželé Knápkovi se dožili pádu komunismu, Jaroslav Knápek zemřel roku 1992. František Bogataj žil od konce padesátých let ve Spojených státech, kde pracoval v bankovnictví a vypracoval se až na viceprezidenta Americké národní banky. Zemřel roku 1999, je pohřben v Uherském Ostrohu.