Bachaři napětí před amnestií stupňovali. V květnu 1960 režim propustil část politických vězňů

/ /
Rozkaz ministra vnitra z roku 1960. Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů
Rozkaz ministra vnitra Rudolfa Baráka z 5. dubna 1960. Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů

Mezi 10. až 12. květnem 1960 vyšli z vězení političtí vězni, kteří strávili v drsných podmínkách komunistických lágrů i deset let na základě vykonstruovaných obvinění – letci a vojáci bojující na západní frontě, řeholníci a řeholnice, skauti, sedláci a mnozí další.

V roce 1960 dorazila do Československa se zpožděním mírná destalinizace a propuštění se dočkalo 5 601 politických vězňů z celkového počtu 8 708 – ovšem s podmínkou, že se nedopustí v dalších deseti letech žádného trestného činu. Konečně se splnily jejich naděje, které se objevovaly vždy s nějakou významnou politickou událostí. Předcházející prezidentské amnestie pro většinu z nich znamenaly jen zmírnění trestů.

Komunistický režim demonstroval své vítězství v červenci 1960 změnou ústavy, která zavedla nový název republiky „Československá socialistická republika“ a nový státní znak, změněný proti pravidlům heraldiky. Český lev byl umístěn na husitskou pavézu a korunu na jeho hlavě vystřídala komunistická pěticípá hvězda. Na hrudi měl lev nově vymyšlený znak Slovenska: horu Kriváň, na níž plál oheň Slovenského národního povstání.

Amnestie byla také projevem sebevědomí komunistického režimu, v roce 1960 prezident Antonín Novotný oficiálně oznámil vítězství socialismu. „Naše republika je silná jako nikdy dříve. Tato neotřesitelná síla a pevnost našeho socialistického zřízení umožňují, aby osobám, které se dopustily v minulosti závažných trestných činů směřujících proti politickým a hospodářským základům naší republiky, byla dána příležitost odčinit svou vinu před lidem poctivou prací,“ uvedl v úvodu zákona o amnestii Novotný.

Po manifestačních volbách v červnu 1960, v nichž komunističtí kandidáti obdrželi 99,86 procent hlasů, zakotvila nová ústava vedoucí úlohu komunistické strany v Československu a prohlásila marxismus-leninismus za státní ideologii. Dva milióny Čechoslováků nacvičovaly na druhou celostátní spartakiádu a v červnu 1960 vystoupilo na strahovském stadiónu 800.000 vybraných cvičenek a cvičenců před zraky prezidenta Novotného a dalších komunistických funkcionářů.

Amnestie pro nevinné

Do této atmosféry se 10. až 12. května 1960 vraceli političtí vězni, kteří strávili v drsných podmínkách komunistických lágrů i deset let. Na základě vykonstruovaných obvinění byli vězněni letci a vojáci bojující na západní frontě, řeholníci a řeholnice, skauti, sedláci a mnozí další. Konečně se splnily jejich naděje na propuštění, které se objevovaly pravidelně vždy v souvislosti s významnou politickou událostí a pomáhaly vězňům snášet bezpráví.

Předcházející amnestie v letech 1955 a 1957 zmírnily pouze některé tresty nebo se týkaly politických vězňů jen výjimečně. Až v roce 1960 se dočkalo propuštění 64 procent politických vězňů – ovšem s podmínkou, že se nedopustí v dalších 10 letech trestného činu.

Ve vězeních a lágrech zůstali političtí vězni, kteří byli odsouzeni jako agenti cizích rozvědek a organizátoři protikomunistických skupin. Většina zbylých politických vězňů se dostala na svobodu při následujících amnestiích v letech 1962 a 1965. Někteří političtí vězni ovšem zůstávali ve vězeních i poté, jako například katolický kněz a teolog Oto Mádr, který byl v roce  1952  odsouzen  na  doživotí.

Amnestovaní vězni byli od 7. května do 9. května izolováni, aby se zamezilo možnosti vynášet různé informace a materiály od ostatních vězňů, jak vzpomínala pro Paměť národa Jitka Malíková, která byla v roce 1951 zatčena za navštěvování katolického kroužku. Byla odsouzena za velezradu na 11 let odnětí svobody a vězněna v několika věznicích:

 „Když byla vyhlášená amnestie v roce 1960, tak jsme propuštění nevěřily, protože při amnestii po zvolení Novotného pustili jen dvě politické. V květnu 1960 nás ale přestěhovali na jeden barák a tam jsme čekaly tři dny – a oni nás postupně, jak jezdily vlaky, vozili na nádraží. Civilní oblečení jsme si měly koupit v pojízdných prodejnách, které přivezli z oděvních závodů; kdo měl peníze, tak si tam mohl nakoupit. Já jsem neměla v čem odjet, tak mi jedna kolegyně půjčila na sukni, jiná mi dala blůzu a svetr.“

Naděje vězňů na propuštění někteří bachaři zneužívali pro další trápení vězňů, jak zmínil ve svém vyprávění pro Paměť národa Jiří Navrátil, který byl zatčen v roce 1949  a  odsouzen  během  monstrprocesu  se  skauty  ke  dvaceti  letům  vězení. Propustili  ho  na  amnestii  po  deseti  letech  strávených  v  uranových  dolech  a  věznicích. 

„Bachaři to napětí před amnestií nesnesitelně stupňovali. Básníka Václava Renče nechali do poslední noci mezi propouštěnými a pak ho vrátili mezi zbylé vězně.“

Spravedlnosti nebylo učiněno za dost

Vězni se vraceli na „svobodu“ do společnosti, o které po dlouhých letech v lágrech a vězeních nic nevěděli. Mnohým se rozpadla manželství – jako generálovi Tomáši Sedláčkovi, který za války bojoval na západní i východní frontě a v roce 1952 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí.

Jiří Stránský po návratu z vězení. Foto: Paměť národa
Jiří Stránský po návratu z vězení. Foto: Paměť národa

„Vzpomínám si na ten den, kdy jsme spolu s dalšími čerstvě propuštěnými stáli v nádražní hale a báli jsme se udělat ten krok kupředu, jít na svobodu, už to nebyl ten svět, který jsme pamatovali, byl to svět, který si ani nepamatoval nás,“ vzpomínal pro Paměť národa Tomáš Sedláček.

Amnestií rozhodně nebylo spravedlnosti učiněno za dost – propuštění vězni se stali občany druhé kategorie, kteří byli režimem i nadále pronásledováni. Žili pod dohledem Státní bezpečnost a jen těžko si sháněli práci. Směli pracovat pouze v dělnických profesích, často ve stavebnictví, jako již zmíněný válečný hrdina Tomáš Sedláček nebo spisovatel Jiří Stránský. Ten si odseděl z osmiletého trestu za velezradu něco přes sedm a čtvrt roku.

„Když mě pustili, tak jsem neměl ani fusekle. Jediné, kde jsem mohl pracovat, bylo stavebnictví. Já jsem potom začal pracovat v Tróji, kde se začala stavět čistička. Moje žena ale bydlela v Podolí a tehdy se 150 metrů od jejího bytu stavěl stadion, který patřil pod Vodní stavby jako ta čistička, a proto jsem se nechal převelet. Všechny mukly, kteří se vrátili, život donutil být zručnými. Já jsem se rychle přeškolil na nejprestižnější pozici, která ve stavebnictví je, dělal jsem železáře. Takže jsem dělal všechny armatury na podolském stadionu. Jak vidno, udělal jsem je dobře, drží to dodnes."

Ludmilu Váchalovou zastihla amnestie v Pardubicích

Mezi propuštěnými byla Ludmila Váchalová, která vyšla na svobodu po pěti a půl letech, o půl roku dříve, než činila délka jejího trestu. Do vězení se dostala jako osmnáctiletá za to, že na Západ posílala zprávy svého bratra, který byl od roku 1950 vězněn za ilegální přechod hranic. Dokumentoval v nich otřesné podmínky v pracovním táboře při uranových dolech u Horního Slavkova.

Ludmila Váchalová v mládí
Ludmila Váchalová v mládí

Do vězení mu tehdy ještě nezletilá Ludmila dodávala papír, kopíráky a dokonce i fotoaparát, jeho zprávy pašovala z vězení a dále na Západ. Brzy však začala pozorovat, že ji stále někdo „doprovází“.

Dne 4. prosince 1954 byla zatčena a následovalo devět měsíců na samotce a pravidelné výslechy. Trest si odpykávala postupně v ženských věznicích v Chebu, slovenských Želiezovcích a Pardubicích. Protože odmítla donášet na ostatní vězeňkyně, nesměla od svých rodičů dostávat balíčky.

Amnestie ji zastihla v Pardubicích, propouštěné vězeňkyně byly přestěhovány na jiný blok, aby se zamezilo možnosti vynášet materiály od ostatních vězeňkyň. „Byly jsme oddělené, pak nás zavolali na velitelství, kde jsme podepsaly mlčenlivost a dostaly propouštěcí lístek. Potom nás odvezli autobusem na vlak,“ popsala šťastný okamžik.

Ludmila Váchalová s rodiči o prvních Vánocích po propuštění v roce 1960.
Ludmila Váchalová s rodiči o prvních Vánocích po propuštění v roce 1960.

Zamířila za rodiči do Stráže u Tachova, kteří měli ze setkání ohromnou radost. Na jejího bratra se amnestie nevztahovala, ve vězeních a lágrech zůstali političtí vězni odsouzení jako agenti cizích rozvědek a organizátoři protikomunistických skupin.

Nesměla nastoupit zpět do práce ve strojní stanici v Tachově, a tak zkusila štěstí u drah, kde pracovala i její maminka. V Tachově ji sice nevzali, ale podařilo se jí nastoupit jako průvodčí v Chebu.

Ludmila Váchalová jako laureátka Cen Paměti národa v roce 2016
Ludmila Váchalová jako laureátka Cen Paměti národa v roce 2016

Ani během dalších let to Ludmila Váchalová neměla v práci a celkově v životě jednoduché, jelikož svou minulost nemohla utajit. Nesměla pracovat jako průvodčí v rychlících, aby se nesetkávala s cizinci, v roce 1968 jí byl odebrán pas týden před odjezdem na dovolenou do zahraničí nebo dostala na poslední chvíli zákaz cvičit na spartakiádě.

Po roce 1989 se dva její známí přiznali, že ji za minulého režimu hlídali. Ludmila Váchalová si byla vědoma, že žije pod dozorem, ale nevadilo jí to a svým známým neměla za zlé, že ji sledovali. Její nejbližší okolí se k ní i s cejchem vězeňkyně celkově chovalo hezky.

František Teplý amnestii nevěřil

Amnestie se v příbramském táboře Vojna dočkal i tehdy třicetiletý František Teplý, který byl na podzim 1954 odsouzen ke 14 letům vězení za zapojení do ilegální Křesťansko-demokratické strany. Odsouzeni byli rovněž dva jeho starší bratři Josef a Václav a teta.

František Teplý (vpravo) s bratry Josefem, Václavem a Jiřím (dole), který jediný unikl věznění.
František Teplý (vpravo) s bratry Josefem, Václavem a Jiřím (dole), který jediný unikl věznění.

Většinu trestu si odpykal v příbramském pracovním táboře Vojna, kde vězni trpěli často velkou zimou a také hladem. Františkovi Teplému více než fyzická práce vadilo ponížení a upírání obyčejné lidské důstojnosti. Stejně jako ostatním vězňům mu sílu dodával pohled na Svatou horu. Právě tam zamířil po propuštění 10. května 1960.

František Teplý jako mladý učitel.
František Teplý jako mladý učitel.

„Zavezli nás do Příbrami na nádraží. Já jsem měl nasedat asi ve dvě hodiny v noci směrem na Prahu. Jenže já tomu nevěřil. Já si myslel, že by nás mohli zavést na Sibiř, jako to dělali Němci, když vozili do koncentráků. Tak jsem hned vystoupil a schoval se do křoví. Vlaky přijížděly, odjížděly, auta přivážela vězně. Když se začalo rozednívat, přeběhnul jsem koleje do města a ztratil se tam v uličkách. Šel jsem na Svatou horu poděkovat Panně Marii za přežití.“

Život politického vězně nebyl jednoduchý ani po propuštění. Stejně jako ostatní se nemohl vrátit ke své profesi. „Když nás pouštěli, tak nás svolali do jídelny. A byl tam příbramský prokurátor, který říkal: ,Kdo jste tady soudci nebo učitelé, nepočítejte s tím, že ještě někdy v životě budete dělat svoje povolání.‘ U mě to teda dodrželi až do konce.“

Až do konce života se František Teplý, ač učitel, živil manuálně. Pracoval nejprve v expedici v Tesle, později přešel do podniku Koramo pracovat jako dělník. Naučil se na život pohlížet s humorem: „Potom v osmdesátých letech jsem byl nějak vzatý na milost, mohl jsem se vzdělávat, složil jsem patřičné zkoušky a získal jsem titul PUDr., tedy Posunovač U Dráhy. A toho posunovače jsem dělal až do důchodu.“

František Teplý s manželkou.
František Teplý s manželkou.

Dva roky po propuštění se oženil a čekalo ho první z pravidelných předvolání na StB. „Tam seděl estébák. A že jsou si vědomi, že jsem pochybil, ale že mi přesto nabízí spolupráci. A já mu povídám: ,Vy máte hodně mizerné mínění o kantorech, viďte? Vy si myslíte, že máte před sebou kantora, uděláte bu bu bu a já se roztřesu a hned vám podepíšu spolupráci. Heleďte se, já nejsem kantor, já jsem dělník a já vám nic podepisovat nebudu.‘ A otočil jsem se a šel jsem.“

Od té doby byl ovšem František Teplý předvoláván Státní bezpečností každý rok. Vyzvídali od něj především v otázkách týkajících se církve. František zarytě vzdoroval, aniž by o výsleších cokoli řekl své ženě, ta se o jeho tahanicích s StB dozvěděla až po roce 1989.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců.  Děkujeme za případnou podporu!