Atentát na Reinharda Heydricha

/ /
Přibližná poloha českého náklaďáčku, o který se opíral Heydrich krátce po atentátu. Podle vzpomínek Liboše Bubna se Heydrich držel pravou rukou za záda a koukal dolů do ulice V Holešovičkách.
Přibližná poloha českého náklaďáčku, o který se opíral Heydrich krátce po atentátu. Podle vzpomínek Liboše Bubna se Heydrich držel pravou rukou za záda a koukal dolů do ulice V Holešovičkách.

Liboš Buben se stal očitým svědkem dění na místě atentátu na Reinharda Heydricha krátce po jeho uskutečnění 27. května 1942.

Bylo slunné dopoledne 27. května 1942, když šestnáctiletý Liboš Buben vešel do čekárny ordinace Dr. Krauseho na Kirchmayerově třídě, jak se v době protektorátu jmenovala dnešní Zenklova), kam si přišel nechat převázat zraněnou dlaň.

Čekárna byla přeplněná, a tak vyšel před ordinaci a usedl na nízkou kamennou zídku. Za chvilku  kolem něj projel kabriolet se dvěma německými důstojníky. Nedlouho poté se z nedaleké zatáčky ozvala tlumená rána. Jozef Gabčík a Jan Kubiš právě provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.  

„To nebyla žádná velká exploze, ale jako když praskne pneumatika. Šel jsem se tam podívat v domnění, že se stala bouračka.”

Auto, které předtím viděl projíždět kolem, mělo poškození pravé zadní kolo a celý zadní blatník byl roztržený.

Panebože, to je Heydrich

“U toho auta nikdo nebyl. Ale uprostřed toho prostranství Vychovatelny, asi tak dvacet metrů ode mne, stál malý náklaďáček české firmy s nízkou korbou. A o toto auto se opíral německý důstojník.“

Poškozený vůz Mercedes-Benz W142 Reinharda Heydricha na místě činu.  (Deutsches Bundesarchiv)
Poškozený vůz Mercedes-Benz W142 Reinharda Heydricha na místě činu. (Deutsches Bundesarchiv)

Liboš Buben stál v hloučku asi čtyřiceti lidí, kteří v naprosté tichosti koukali, co se přihodilo. Mezitím řidič onoho náklaďáčku přinášel důstojníkovu čepici a podal mu ji.

„Ten důstojník si ji nasadil a člověk vedle mne povídá: ,Panebože, to je Heydrich.‘ Celou tu dobu tam stál opřený o ten náklaďáček, pravou rukou se držel na zádech, jakoby nad pravou ledvinou. A my jsme tam jen stáli a hleděli.“

Na místě atentátu panovalo naprosté ticho. Když se ozvaly sirény aut, přihlížející lidé se začali rychle rozcházet a s nimi i Liboš Buben, který mířil zpět do ordinace k Dr. Krausemu.

Místo, kde stál Liboš Buben a další přihlížející (cca 40 lidí).
Místo, kde stál Liboš Buben a další přihlížející (cca 40 lidí).

„I když jsem byl mladej kluk, tak jsem tušil, že to není žádná legrace. Několik chlapů nechtělo po zaslechnutí sirén běžet, a tak přelezli pletivový plot blízkého zahradnictví a běželi mezi záhony zahradnictví pryč. Já jsem došel k tramvajím a odtamtud jsem to vzal k ordinaci klusem. Už se mi to nelíbilo, nechtěl jsem tam být, až dojedou německý auta.“

Tvářil se sveřepě, nadutě a arogantně

Zmíněný náklaďáček s nízkou korbou, o kterou se opíral zraněný Heydrich, patřil české firmě s leštidly. Bylo to auto, které na své nevysoké korbě později odvezlo Heydricha do blízké Nemocnice Na Bulovce.

Reinhard Heydrich
Reinhard Heydrich

„Nevšiml jsem si, jestli byl v obličeji zraněný. Heydrich z profilu vypadal jako gauner, vlčák a vlkodlak. Tak vypadal. Ale netvářil se nějak zvláštně, ani že by měl bolesti, nic. Jenom sveřepě, nadutě, arogantně.“

V ordinaci popsal, co na křižovatce viděl, a Dr. Krause mu dal radu: ‚Teda jestli se něco Heydrichovi stalo, tak to si užijeme. Podívej, ty se seber, jdi domů, přijdeš na převaz za týden. Nikomu se nechlub, co jsi viděl, zalez a nevylézej.‘“

Když Heydrich zemřel, tak cítil Liboš Buben velké zadostiučinění, jako všichni kolem něj:

“Pamatuji se, že lidé, kteří se to dozvěděli náhle z rozhlasu nebo to četli v novinách, tak se po sobě dívali s úšklebkem: ,Ty vole, konečně ho sejmuli, to je príma.‘ To si řekli samozřejmě lidé, kteří se znali. To, že jsem byl takřka účasten takového historického okamžiku, když odpráskli nejhoršího darebáka protektorátu, kterého se báli i sami Němci…Najednou bylo po něm a já tomu byl blízko, když to koupil. Pokaždé, když jsem tam jezdil do práce a z práce, tak jsem si na to vzpomněl.“

Černá tečka nahoře na Kirchmayerově třídě ukazuje místo, kde zhruba stála ordinace Dr. Krauseho.
Černá tečka nahoře na Kirchmayerově třídě ukazuje místo, kde zhruba stála ordinace Dr. Krauseho.

Po provedení atentátu spustili nacisté teror, tzv. heydrichiádu. Začala vlna prohlídek, razií, výslechů a poprav. Panoval strach, nikdo si nemohl být ničím jistý. Liboš Buben dodržel to, co mu v ordinaci řekl Dr. Krause. Mlčel a nikomu nic neřekl.

Teror za heydrichiády

Asi tři až čtyři dny po atentátu přijelo do ulice v Kobylisích, kde s maminkou bydlel, několik německých nákladních aut. Z nich vyskákali vojáci Wehrmachtu a začali provádět prohlídky všech bytů v ulici:

„K nám přišel asi šedesátiletý voják, menší postavy, s knírkem jako Hitler. Sice žádný SS, ale jak se choval, to stačilo. Nasazený bodák, otevíral skříně a říkal jen: ‚Weg, aufmachen‘ (pryč, vyndávat). Shazoval bodákem peřiny, máma strhla i prostěradla, začal nabodávat matrace a házel je na zem. To už jsem nevydržel, a protože jsem byl mladej a blbej, říkám mu: ‚Was machen Sie? Warum?‘

Liboš Buben v době války.
Liboš Buben v době války.

Němec hnal mladého Liboše po schodech ven na ulici. “Tam zapískal, přiběhl další voják, ten mu něco říkal a ukazoval na moji zafačovanou ruku. A oficír hned přikázal dolů, dolů. Máma to odmotala. Bylo vidět chirurgicky řeznou ránu s jodoformovým zbarvením. Oba se otočili, nic neříkali a šli pryč.“

Liboš Buben se šel také podívat na Václavské náměstí před výlohu prodejny Baťa, kde byly výloze byly vystavené věci po atentátnících – kolo, dvě aktovky, plášť a tabule informující o odměně deset milionů korun určených pro toho, kdo poskytne zprávy, které by vedly k dopadení atentátníků.

Popravní protokol z první popravy heydrichiády v sobotu 30. května 1942 v 19.30 hodin.
Popravní protokol z první popravy heydrichiády v sobotu 30. května 1942 v 19.30 hodin.

„Před výlohou stál dav lidí. A někdo musel něco říct, remcat, protože náhle z okraje dva civilové (asi tajní) bafli dva lidi, kteří se spolu bavili, a odvedli je.“      

Popraviště, na kterém byly po atentátu odvetou popravovány desítky mužů a žen, se nacházelo nedaleko bydliště Libora Bubna v Kobylisích. Během prvního měsíce přes 500 osob. Popraviště bylo umístěno v zadní části střelnice a na tuto špinavou práci byli nasazováni mj. i židovští pracovníci.

Liboš Buben kolem něj chodil každý den, když mířil k tramvaji, která ho vozila do učení: „Na té střelnici byla stráň a před ní museli všechny ty lidi střílet. Střelbu jsem slyšel denně, chodil jsem kolem. Stříleli ráno a dopoledne. Odpoledne ne. Stříleli v salvách, bylo to dobře slyšet. To, že tam střílí lidi, jsem se pochopitelně dozvěděl až po válce. Během války jsem si myslel, že tam cvičí Němci.“