Amnestie politických vězňů

/ /
Rozkaz ministra vnitra z roku 1960. Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů
Rozkaz ministra vnitra Rudolfa Baráka z 5. dubna 1960. Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů

Dne 9. května 1960 přišla pro tisíce politických vězňů v Československu dlouho očekávaná amnestie. U příležitosti 15. výročí osvobození Československa ji vyhlásil prezident Antonín Novotný.

V roce 1960 dorazila do Československa se zpožděním mírná destalinizace a propuštění se dočkalo 5 601 politických vězňů z celkového počtu 8 708 – ovšem s podmínkou, že se nedopustí v dalších deseti letech žádného trestného činu. Konečně se splnily jejich naděje, které se objevovaly vždy s nějakou významnou politickou událostí. Předcházející prezidentské amnestie pro většinu z nich znamenaly jen zmírnění trestů.

Amnestie ovšem neznamenala nápravu křivd. Propuštění vězni, kteří strávili v drsných podmínkách komunistických lágrů i deset let na základě vykonstruovaných obvinění, se stali občany druhé kategorie, kteří byli režimem i nadále pronásledováni. Žili pod dohledem Státní bezpečnosti a jen těžko si sháněli práci, pracovat mohli pouze v dělnických profesích.

Ludmilu Váchalovou zastihla amnestie v Pardubicích

Mezi propuštěnými byla Ludmila Váchalová, která vyšla na svobodu po pěti a půl letech, o půl roku dříve, než činila délka jejího trestu. Do vězení se dostala jako osmnáctiletá za to, že na Západ posílala zprávy svého bratra, který byl od roku 1950 vězněn za ilegální přechod hranic. Dokumentoval v nich otřesné podmínky v pracovním táboře při uranových dolech u Horního Slavkova.

Ludmila Váchalová v mládí
Ludmila Váchalová v mládí

Do vězení mu tehdy ještě nezletilá Ludmila dodávala papír, kopíráky a dokonce i fotoaparát, a jeho zprávy pašovala z vězení a dále na Západ. Brzy však začala pozorovat, že jí stále někdo „doprovází“.

Dne 4. prosince 1954 byla zatčena a následovalo devět měsíců na samotce a pravidelné výslechy. Trest si odpykávala postupně v ženských věznicích v Chebu, slovenských Želiezovcích a Pardubicích. Protože odmítla donášet na ostatní vězenkyně, nesměla od svých rodičů dostávat balíčky.

Amnestie ji zastihla v Pardubicích, propouštěné vězeňkyně byly přestěhovány na jiný blok, aby se zamezilo možnosti vynášet různé informace a materiály od ostatních vězeňkyň. „Byly jsme oddělené, pak nás zavolali na velitelství, kde jsme podepsaly mlčenlivost a dostaly propouštěcí lístek. Potom nás odvezli autobusem na vlak,“ popsala ten šťastný okamžik.

Ludmila Váchalová s rodiči o prvních Vánocích po propuštění v roce 1960.
Ludmila Váchalová s rodiči o prvních Vánocích po propuštění v roce 1960.

Zamířila za rodiči do Stráže u Tachova, kteří měli ze setkání ohromnou radost. Na jejího bratra se amnestie nevztahovala, ve vězeních a lágrech zůstali političtí vězni odsouzení jako agenti cizích rozvědek a organizátoři protikomunistických skupin.

Nesměla nastoupit zpět do práce ve strojní stanici v Tachově, a tak zkusila štěstí u drah, kde pracovala i její maminka. V Tachově ji sice nevzali, ale podařilo se jí nastoupit jako průvodčí v Chebu.

Ludmila Váchalová jako laureátka Cen Paměti národa v roce 2016
Ludmila Váchalová jako laureátka Cen Paměti národa v roce 2016

Ani během dalších let to Ludmila Váchalová neměla v práci a celkově v životě jednoduché, jelikož svou minulost nemohla utajit. Nesměla pracovat jako průvodčí v rychlících, aby se nesetkávala s cizinci, v roce 1968 jí byl odebrán pas týden před odjezdem na dovolenou do zahraničí nebo dostala na poslední chvíli zákaz cvičit na spartakiádě.

Po roce 1989 se dva její známí přiznali, že ji za minulého režimu hlídali. Ludmila Váchalová si byla vědoma, že žije pod dozorem, ale nevadilo jí to a svým známým neměla za zlé, že ji sledovali. Její nejbližší okolí se k ní i s cejchem vězeňkyně celkově chovalo hezky.

František Teplý amnestii nevěřil

Amnestie se dočkal i tehdy třicetiletý František Teplý v příbramském táboře Vojna, který byl na podzim 1954 odsouzen ke 14 letům vězení za zapojení do ilegální Křesťansko-demokratické strany. Odsouzeni byli rovněž dva jeho starší bratři Josef a Václav a teta.

František Teplý (vpravo) s bratry Josefem, Václavem a Jiřím (dole), který jediný unikl věznění.
František Teplý (vpravo) s bratry Josefem, Václavem a Jiřím (dole), který jediný unikl věznění.

Většinu trestu si odpykal v příbramském pracovním táboře Vojna, kde vězni trpěli často velkou zimou a také hladem. Františkovi Teplému více než fyzická práce vadilo ponížení a upírání obyčejné lidské důstojnosti. Stejně jako ostatním vězňům mu sílu dodával pohled na Svatou horu. Právě tam zamířil po propuštění 10. května 1960.

František Teplý jako mladý učitel.
František Teplý jako mladý učitel.

„Zavezli nás do Příbrami na nádraží. Já jsem měl nasedat asi ve dvě hodiny v noci směrem na Prahu. Jenže já tomu nevěřil. Já si myslel, že by nás mohli zavést na Sibiř, jako to dělali Němci, když vozili do koncentráků. Tak jsem hned vystoupil a schoval se do křoví. Vlaky přijížděly, odjížděly, auta přivážela vězně. Když se začalo rozednívat, přeběhnul jsem koleje do města a ztratil se tam v uličkách. Šel jsem na Svatou horu poděkovat Panně Marii za přežití.“

Život politického vězně nebyl jednoduchý ani po propuštění. Stejně jako ostatní se nemohl vrátit ke své profesi. „Když nás pouštěli, tak nás svolali do jídelny. A byl tam příbramský prokurátor, který říkal: ,Kdo jste tady soudci nebo učitelé, nepočítejte s tím, že ještě někdy v životě budete dělat svoje povolání.‘ U mě to teda dodrželi až do konce.“

Až do konce života se František Teplý, ač učitel, živil manuálně. Pracoval nejprve v expedici v Tesle, později přešel do podniku Koramo pracovat jako dělník. Naučil se na na život pohlížet s humorem: „Potom v osmdesátých letech jsem byl nějak vzatý na milost, mohl jsem se vzdělávat, složil jsem patřičné zkoušky a získal jsem titul PUDr., tedy Posunovač U Dráhy. A toho posunovače jsem dělal až do důchodu.“

František Teplý s manželkou.
František Teplý s manželkou.

Dva roky po propuštění se oženil a čekalo ho první z pravidelných předvolání na StB. „Tam seděl estébák. A že jsou si vědomi, že jsem pochybil, ale že mi přesto nabízí spolupráci. A já mu povídám: ,Vy máte hodně mizerné mínění o kantorech, viďte? Vy si myslíte, že máte před sebou kantora, uděláte bu bu bu a já se roztřesu a hned vám podepíšu spolupráci. Heleďte se, já nejsem kantor, já jsem dělník a já vám nic podepisovat nebudu.‘ A otočil jsem se a šel jsem.“

Od té doby byl ovšem František Teplý předvoláván Státní bezpečností každý rok. Vyzvídali od něj především v otázkách týkajících se církve. František zarytě vzdoroval, aniž by o výsleších cokoli řekl své ženě, ta se o jeho tahanicích s StB dozvěděla až po roce 1989.