Akce Zámky a jméno Přemysla Pittra upadly v zapomnění, protože se křesťanský humanista se ocitl v nemilosti. Nezapomnělo na něj ale žádné z 810 dětí, o které se po válce se svým týmem staral.
Krásné prostředí, dostatek jídla a vlídný přístup Přemysla Pittra a jeho spolupracovníků byly hojivou náplastí na bolest, se kterou se musely vyrovnávat židovské děti vracející se z koncentračního táborů. Na čtyřech zámcích nedaleko Prahy nabíraly sílu do nového života.
Přemysl Pitter jednal po osvobození rychle. Jako zkušený sociální pracovník si uvědomoval, že je nutné okamžitě zajistit péči pro děti vracející se z koncentračních táborů. A jako křesťanský humanista jim chtěl vrátit víru v dobro a v lásku k bližnímu, aby měly sílu začít nové životy. Už 11. května 1945 začal děti odvážet z Terezína, ve kterém se před osvobozením šířil skvrnitý tyfus. V Praze jim zajistil bezpečnou karanténu a urychleně hledal vhodné objekty pro zřízení ozdravoven, ve kterých chtěl po karanténě o děti pečovat.
Kapacita jeho útulku pro mládež „Milíčův dům“ na Žižkově nestačila. Šťastnou shodou náhod se mu ale podařilo získat čtyři zámky v okolí Prahy, ve kterých zřídil ozdravovny. Při návštěvě kanceláře České národní rady, která vedla Pražské povstání, se 14. května dozvěděl o zámcích určených ke konfiskaci. Jednalo se o zámky barona Ringhoffera v Kamenici, Štiříně a Olešovicích, na které se Přemysl Pitter okamžitě vypravil a zjistil, že se pro zřízení ozdravoven hodí všechny tři a že se nedaleko nachází ještě zámeček v Lojovicích, který byl zabaven profesoru Knausovi. V říjnu 1945 k nim přibyl i penzion Bellevue v nedalekém Ládví.
Ve Štiříně začal náš život znovu
Akce Zámky měla rychlý spád. Hned 16. května 1945 se stal z pověření Zdravotně-sociální komise České národní rady správcem zámků a vedoucím ozdravoven. Se svým týmem spolupracovníků, většinou z Milíčova domu, je připravil na příjezd prvních dětí. Krása prostředí a vlídnost pečovatelů jim opravdu pomáhaly zapomenout na hrůzy válečných let, jak dokládají četné vzpomínky židovských dětí, které „zámky“ prošly.
„Ve Štiříně začal náš život znova. Přemysl Pitter nám vrátil víru, že na světě stále žijí i dobří lidé,“ vzpomínala Magda Bar Or, rozená Kopelovičová, která se sestrou Nelly strávila na Štiříně téměř půl roku.
„Stejně jako všechny ostatní mě ohromuje nádhera zámeckých interiérů a vlídnost personálu. Jak tam jsou na nás všichni hodní, jak se o nás starají, kolik jídla nám dávají!“ popsal Pavel Kohn ve své knize Zámky naděje, kterou věnoval vzpomínkám dětí z ozdravoven na Přemysla Pittera. Jako všechny děti, které se s Přemyslem Pittrem setkaly, i on vůči němu a jeho spolupracovnici Olze Fierzové cítil celý život obrovský vděk, a proto po letech v Izraeli posbíral vzpomínky.
Celá akce byla zpočátku financována zejména z dědictví po profesoru Miloši Seifertovi, zakladateli československé Ligy lesní moudrosti, a z finančních darů. Po čase tyto finance na provoz zámků a nákup potravin nestačily, a Přemysl Pitter požádal Zemský národní výbor, nástupce České národní rady, o státní financování.
Personál ozdravoven zpočátku pracoval bezplatně a jednou z pečovatelek byla Karla Moravcová, kterou s Přemyslem Pittrem seznámil její manžel Antonín. Ještě za války ji začal brát na jeho kázání do Milíčova domu a Karla si Přemysla Pittra velmi oblíbila pro jeho vlídnou povahu. „Když jste něčemu nerozuměli, mohli jste se doptat. Jeho oblíbeným tématem byly láska a vztahy mezi lidmi. Zdůrazňoval, že bez dobrých vztahů neexistuje dobré žití. Nesnažil se evangelizovat, a i když potom kázal židovským dětem ve Štiříně, nebral jim jejich víru ani zvyky.“
Na zámku v Lojovicích pečovala o děti předškolního věku, její muž se staral ve Štiříně o starší děti ve věku 14 a 18 lety.
„Většina dětí byla z Terezína, kam pro ně jezdil sám Pitter a jeho spolupracovníci. Připadalo mi, že děti jsou v dobrém stavu, my jsme jim dávali pětkrát denně jíst, nejdřív opatrně kaše, a tak se rychle otřepaly. Jídlo bylo vegetariánské, což byl v poválečném Československu problém, zelenina se těžko sháněla. S nemocnými dětmi jsem se nesetkala, pokud na tom byly hůř, zůstávaly v Milíčově domě v péči lékařů. Naším úkolem bylo, aby se děti měly hezky a snáz se vzpamatovaly z válečných útrap. Tak jsme si celé dny hrály na zahradě, četly a jedly.“
Jídlo bylo nejdůležitější
K programu pro starší děti na zámku Štiřín patřily besídky, táboráky, recitace, tancování, velmi důležitou roli však samozřejmě hrálo jídlo, jak dokládají mnohé vzpomínky dětí z knihy Zámky naděje, mezi nimi i ta Reneé Iltisové-Freudenthalové: „Zajímavé je dneska i pro mne, že mamince píšu právě vesměs velice detailně o jídle, z čehož se dá usuzovat, jak pro mě a pro všechny takové, jako jsem byla já, bylo tehdy důležité.“
Reneé se v dopisech mamince chlubila, že ji Přemysl Pitter ukazuje návštěvám, protože hezky přibírala na váze: „Přijížděl na zámky o víkendech nebo každou druhou neděli a přivážel s sebou často nějaké lidi, kterým chtěl ukázat, co vlastně dělá, asi aby na to dostal nějaké peníze, a vím, že jsem byla něco jako ‚paradestück‘, jak se říká německy, tedy parádní kousek,“ vzpomínala a citovala ze svého dopisu:
„Dnes byla u nás komise od ministerstva a pan ředitel mě všem ukazoval říkaje: Tahle dívka přišla sem z koncentračního tábora jako kostlivec a za 14 dní přibrala 5 kg.“
Reneé při příchodu na Štiřín vážila 38 kilo při výšce 168 centimentrů. „Když jsem odcházela, tak už jsem vážila dobrých padesát. Já jsem tam opravdu směla jíst, kolik jsem chtěla, a to bylo pro nás velmi důležité, že nás – samozřejmě v příslušné době, kdy se jídlo podávalo – nikdo neomezoval,“ popsala v Zámcích naděje.
Reneé vypsala i konkrétní jídla: sladkou polévku s hrozinkama, dobře omaštěné bramborové knedlíky s cibulkou, bramborovou polévku a po ní vdolky s marmeládou, svíčkovou s houskovým knedlíkem či palačinky.
Tým Přemysla Pittra výživný jídelníček sestavoval intuitivně, aniž by tušil, že na univerzitě v daleké Minnesotě provedli v roce 1944 fyziolog Ancel Keys a český antropolog a psycholog Josef Brožek (1913–2004) klinickou studii, během níž zkoumali jeden rok na skupině dobrovolníků fyzické a psychické následky hladovění s cílem zjistit nejefektivnější způsob zotavení pro poválečnou dobu. Její výsledky byly publikovány až v roce 1950, takže pro rekonvalescenci lidí vracejících se z koncentračních táborů nemohla být využita, přesto nezapadla. Její výsledky pomáhají i v současnosti v léčbě mentální anorexie, neboť zůstává jedinou systematickou studií o následcích chronického hladovění a zotavení.
Přemysl Pitter pomoc neomezoval pouze na československé občany – mezi jeho svěřenci byli i mladí Židé z Polska: „Štiřín byl pro nás, kluky z Polska, jako pohádka,“ vzpomínal v Zámcích naděje Henek Brafman, který přijel s třemi kamarády z Lodže vlakem do Prahy, kde se dozvěděl o ozdravovnách. „Za nejdůležitější jsme považovali ovšem tehdy jídlo a toho tam bylo dost: namazaného chleba, dobrých polévek, knedlíků, brambor. Ale byli tam i ohromní lidé, kteří nás učili česky i anglicky, poslouchali jsme tam hudbu, tancovali, chodili do přírody, sportovali. Bylo to nádherných několik měsíců v překrásném prostředí.“
Péče o německé děti pobouřila politiky
Na podzim přibyly k židovským dětem ve Štiříně německé děti z internačních táborů, v nichž panovaly katastrofální podmínky. Přemysl Pitter je navštěvoval jako člen sociální komise při Zemském národním výboru a z jeho iniciativy vydalo ministerstvo vnitra 18. října 1945 zákaz umísťovat v internačních táborech osoby mladší čtrnácti let.
„Teď si představte hned po válce židovské děti z koncentráku a vedle nás bývalí Hitlerjugend. A nic se nestalo,“ vzpomínal Jehuda Bacon, na kterého tento skutek Přemysla Pittra velmi silně zapůsobil a udělal ho lepším: „Já tvrdím, že děti i dospělí, kteří opravdu trpěli, mají mnohem větší porozumění pro ostatní, kteří také trpěli, i když jsou to Němci, než civilní obyvatelé, kteří tak netrpěli.“
Přemysl Pitter jako křesťanský humanista nedělal mezi dětmi rozdíl. Nechtěl připustit, aby byly trestány za činy, které spáchali jejich rodiče. Veřejnost ani Zemský národní výbor ale jeho humanitu neocenili. „V novinách proti těmto aktivitám brojili, vycházely články, že se starají o děti fašistů,“ vzpomínala pečovatelka Karla Moravcová.
Akce Zámky se tím ocitla v ohrožení. Přemysl Pitter byl za pomoc německým dětem vyloučen ze sociální komise Zemského národního výboru. Podle Archivu Přemysla Pittra a Olgy Fierzové měl být Štiřín Zemským národním výborem pronajat Ministerstvu zemědělství jako zemědělský objekt. Naštěstí zasáhli lidé z Ministerstva ochrany práce a sociální péče, kteří rychle ozdravovny převedli pod svou přímou správu a Přemysla Pittra ponechali na místě správce.
Děti na Přemysla Pittra a Olgu Fierzovou nezapomněly
Pomoc dětem trvala až do roku 1947. Přemyslu Pittrovi a jeho spolupracovníkům se povedlo z koncentračních a internačních táborů zachránit celkem 810 dětí. Akce poté upadla v zapomnění, stejně jako odkaz Přemysla Pittra, který musel v roce 1950 emigrovat do Německé spolkové republiky, kde působil jako kazatel a sociální pracovník v táboře pro uprchlíky Valka u Norimberku.
Jehuda Bacon Přemysla Pittra považuje za jednoho z největších humanistů 20. století, jehož odkaz je stále nedoceněn a jehož by si Češi měli více vážit: „O něm by měli Češi, ale i lidé obecně víc vědět, protože to byl jedinečný člověk. Ze všech dětí, o které se staral, nikdo na něj nezapomněl.“
Tzv. „Pittrovy děti“, které emigrovaly do Izraele, udržovaly se svými poválečnými zachránci pravidelnou korespondenci. V roce 1964 zorganizovala Magda Bar Or Pittrovu návštěvu v Izraeli, při níž převzal titul Spravedlivý mezi národy a v roce 1966 ji za pomoc židovským dětem převzala i Olga Fierzová. V roce 1971 byl Přemyslu Pittrovi udělen Záslužný kříž I. třídy Spolkové republiky Německo za záchranu německých dětí.
U nás se začalo o odkazu Přemysla Pittra mluvit až po sametové revoluci. Při Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze vznikl Archiv Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, který má ve správě dokumentaci z pozůstalosti Olgy Fiezové, která zemřela v roce 1990. V roce 1991 byl Přemyslu Pittrovi prezidentem Václavem Havlem propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy in memoriam za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.