Tak jí běloruská policie vyhrožovala, následovalo nezákonné zadržení a bití. Výpověď Marie Matusevič o násilí běloruských bezpečnostních složek pak litevskou policii šokovala. V Litvě jí přiznali status oběti.
Marie Matusevič se narodila 15. dubna 1999 v běloruském Minsku, kde také vyrůstala. Studovala v Bělorusku a později ve Velké Británii. V Londýně organizovala protestní akce na podporu své země, účastnila se poklidných protestních akcí. Dne 11. srpna 2020 byla v Minsku nezákonně zadržena a surově zbita. Dnes patří k již mnoha běloruským občanům žijícím v Litvě. Nejvyšší státní zastupitelství Litvy jí přiznalo status oběti a v rámci univerzální jurisdikce zahájilo vyšetřování běloruských bezpečnostních složek. Její svědeckou výpověď o mučení a násilí, jímž si prošla, zaznamenávali litevští policisté šest hodin: „Litevská policie byla šokována tím, co slyšela.“
Její maminka pochází z Visaginas, „města atomových fyziků“, které leží v Litvě, proto má i litevské občanství. Právě tato skutečnost při Mariině zadržení velmi rozohnila příslušníky bezpečnostních složek. V roce 2017 začala Marie studovat na Běloruské státní univerzitě na Fakultě sociokulturní komunikace. O dva roky později se rozhodla přestěhovat se do Londýna za svým dětským snem: „Odjela jsem tam sama, rodiče v té době už byli rozvedeni.“
Všechno, co se teď děje v Bělorusku, je důležité
Rodiče své dceři radili, aby se politice vyhýbala: „Řekli mi, abych se o to vůbec nezajímala, a žila si svůj vlastní život. Ale když mi bylo jednadvacet, už jsem si uvědomovala, že tu je možnost něco změnit.“ V roce 2020 Marie žila v Londýně a neustále sledovala zprávy ze své rodné země: „Když se v Bělorusku objevili kandidáti jako Babariko, Cepkalo, Tichanovská, všimla jsem si, jak se celý národ zaktivizoval. Všichni byli velmi naštvaní hlavně kvůli situaci s covidem, kdy běloruská vláda otevřeně deklarovala, že lidé pro ni nejsou důležití a že se každý musí postarat sám o sebe.“
Marie sympatizovala se svými přáteli, kteří se účastnili poklidných protestních akcí v Bělorusku: „V určitou chvíli pro mě už začalo být neúnosné, že se nijak nezapojuji, takže i když jsem fyzicky nemohla odletět do Běloruska, rozhodla jsem se přesto nějak pomoct a vyjádřit svou solidaritu.“ Svou první protestní akci na podporu Běloruska Marie uspořádala spolu se svými dvěma krajankami před velvyslanectvím v Londýně: „Už tehdy nás bylo hodně, minimálně dvě stě lidí. Pak jsme uspořádali takových akcí ještě několik.“
Minsk: zátahy a výbuchy
Na konci července 2020 odletěla Marie do Minsku a 9. srpna, v den prezidentských voleb, se poprvé vydala na poklidnou protestní akci: „Bylo to večer v neděli. Společně se třemi přáteli jsme šli k obelisku na Vítězném náměstí, ale nestihli jsme se k němu ani přiblížit, když začal zátah.“ Zábleskové granáty, gumové projektily, obušky, vodní děla – to vše bylo použito proti pokojným demonstrantům i náhodným chodcům, ti si stoupali na lavičky a předtím si dokonce zouvali boty, aby je neušpinili.”
Lidé šli na protestní akce a uvědomovali si, že jim hrozí zadržení. Marie hořce vzpomíná, že si tehdy oblékla sukni v naději, že „holkám se přece neubližuje“. Brzy však zjistila, že bijí všechny bez rozdílu. Když byla situace klidnější, neozbrojení lidé a ženy si před ozbrojenými příslušníky bezpečnostních sil klekali, přesto na ně letěly další granáty a projektily. „Bylo tam spoustu zakrvácených lidí zasažených střepinami, lidí s popáleninami i těžkými úrazy,“ popisuje Marie.
Loutkoherečka z Litvy
Lidé utíkali a schovávali se, jak mohli. Marie kulhala, ale pomohli jí neznámí lidé nehledě na riziko, že sami budou zadrženi. Pomohli jí přelézt vysoký železný plot a nakonec se jí podařilo schovat se na dvoře školky. Další neznámý člověk, který tím sám opět riskoval, je z nebezpečného místa odvezl ve své dodávce. Domů se Marie dostala v šest hodin ráno.
V průběhu dalšího dne vyšlo najevo, že bylo zraněno mnoho lidí, že ozbrojenci v sanitkách po městě jezdí, ale lékaře k raněným nepouštějí. Marie s přáteli ze svých peněz nakoupili dvě stě lahví vody a léky. Vyrobili sto osmdesát lékárniček a rozváželi je po městě. V noci je zadržela hlídka speciálního policejního oddílu OMON, která při pohledu na Mariin litevský pas okamžitě zpozorněla: „Říkali, že jsem litevská loutkoherečka, která do jejich země přijela, aby ji rozvrátila, uráželi mě a hrozili mi dvanáctiletým vězením. ‚Omonovci‘ se radovali v domnění, že zadrželi lékaře.“
„Na policejním oddělení jsme zaslechli, že za zadržení novinářů a lékařů dostávají příslušníci bezpečnostních složek prémie.“
Výhrůžky,nadávky,pouta
Marii silně zasáhlo, že s ní ozbrojenci zacházeli hrubě: „Do poslední chvíle jsem nevěřila, že mě budou mlátit.“
Jakmile se dveře policejního antonu zavřely, začalo bití zadržených. Marii zpočátku nechali být, potom si ale vzpomněli, že je občankou sousední země: „Tehdy mi řekli: ‚Jsi přece z Litvy - tam máte feminismus, takže to schytáš jako všichni ostatní!‘ Mlátili nás po celou dobu, co jsme jeli, jednoho po druhém, k tomu nám nadávali a vyhrožovali. Nechce se mi opakovat jejich nadávky a výhrůžky, říkali třeba, že půjdu do vězení na deset až dvanáct let nebo na doživotí.“
Na policejním oddělení vnitra RUVD ve Frunzenském okresu je všechny odvedli do tělocvičny v suterénu budovy: „Proslulé video kanálu By_Pol tady bylo natočeno ještě před naším příjezdem. Většina zadržených na tomto videu byla ještě v pořádku, po našem příjezdu už byli polomrtví.“
Kolem dvou stovek zmlácených lidí leželo na podlaze obličejem k zemi nebo klečeli a čelo měli opřené o podlahu. Všichni měli ruce za zády v poutech nebo ve stahovacích páskách. Všude byla krev, moč a výkaly. Příšerně to tam smrdělo. „Tam nám všem nasadili pouta,“ říká Marie, „zaevidovali nás a pomocí černého fixu označili kříži na oblečení. Poprvé jsem poznala, jaké to je mít na rukou pouta.“
„Pouta jsou opravdu těžká a zanechávají modřiny. Jsou ale lepší než stahovací pásky, protože po těch ruce více modrají a bolí.“
Selfíčka na pozadí mučených
Marie byla pak odvedena do střelnice, kde se nacházela „mučírna“. Zpočátku ji několik příslušníků bezpečnostních sil zastrašovalo a bilo, poté začal výslech, hned vedle ní mlátili další lidi: „Leželi tam namačkáni v řadách vedle sebe – mlátili do nich obušky, chodili jim po zádech. Ozbrojenci si to všechno natáčeli na kameru, na pozadí zbitých lidí si pořizovali selfíčka. Ozývalo se takové zvláštní ‚vytí...‘“ Byly to výkřiky a sténání mužů, které mlátili do bezvědomí.
K ránu bití ustalo. Zadrženým dovolili lehnout si nebo sednout na podlahu, ale ne nadlouho: „Do místnosti vtrhla příslušnice bezpečnostních složek Ksjuša - tak jí říkali - byla rozzlobená, agresivní, všechny nás přinutila vstát. Křičela, nadávala, vysmívala se nám.“
„Udělalo se mi špatně, požádala jsem tu ženu o vodu. Ona mi však nepřinesla vodu, ale obvaz s čpavkem a nacpala mi ho do nosu. Pekelně mě to pálilo.“
Marie znovu dostala pouta. Ozbrojenci se chovali agresivně a mnozí působili, jako by byli pod vlivem drog: „Z nějakého důvodu jsem se hrozně bála uvolnit se nebo omdlít. Myslela jsem jen na to, že nesmím povolit ani na chvíli, musím vydržet stůj co stůj.“
Čtyřicet až padesát lidí v jedné cele
Mezi jednou a druhou po poledni byli všichni zadržení převezeni policejním antonem do věznice Okrestina. Ještě před odjezdem přinutili Marii i všechny ostatní vysvléct se donaha a dělat dřepy: „Všechny dívky osahali a zahnali je do venkovní cely. Marii se na chvíli podařilo usnout, brzy ji však probudily hrozivé výkřiky. „Byla to hymna Běloruska. Jenže ji nezpívali, ale řvali, sténali, bylo to hrozné. Zadrženým mužům totiž nařídili zpívat hymnu, zatímco je mlátili. Poslouchaly jsme je a brečely, téměř každá z nás tam měla své přátele, blízké.“
O několik hodin později byli převezeni do cely ve vazební věznici, v ní bylo kolem čtyřiceti až padesáti lidí. Zatčení nedostávali žádné jídlo, pouze vodu, a to jednu láhev pro třicet lidí. „Došly mi síly a zbylo jen jediné přání - přežít. A pokud zemřu, tak aspoň jako člověk, který měl odvahu protestovat. Měla jsem taky strach, že kluky zmrzačí nebo je jednoduše zabijí.“
Asi ve čtyři hodiny ráno Marii bez dokladů a osobních věcí propustili. Jakmile se ocitla venku, začal policejní zátah: „Neměla jsem šanci utéct moc daleko, schovávala jsem se nejdřív na zemi mezi keři, pak asi dvě hodiny na veřejných záchodcích. Teprve když jsem poblíž uslyšela hlas, vykoukla jsem ven a požádala o pomoc.“
Neumím nečinně přihlížet
Dva týdny se Marie schovávala na chatě u známých nedaleko Minsku. Poté se vrátila do hlavního města a pokračovala v organizování protestních akcí, opět se účastnila pokojných protestů. „Neumím nečinně přihlížet a nic nedělat, dokonce i když mě mlátí a mučí.“
V současné době žije v Litvě a pracuje na nezávislém televizním kanálu Malanka. Dostala zákaz vstupu na území Běloruska po dobu pěti let a musí zaplatit pokutu. Nejvyšší státní zastupitelství Litvy jí přiznalo status oběti a na základě její žádosti bylo v rámci univerzální jurisdikce zahájeno vyšetřování běloruských bezpečnostních složek. Její svědeckou výpověď zaznamenávali litevští policisté šest hodin: „Byli šokováni tím, co slyšeli.“
Marie stále dochází na psychoterapii v rámci léčby své posttraumatické stresové poruchy: „Donedávna bylo těžké o tom s někým mluvit. Nyní si uvědomuji, že je to minulost. Prožila jsem si ji a přežila. Ta stresová porucha jen tak nezmizí. Dozvuky tu jsou a jsou stále velmi silné.“