Před nedávnem bylo v pozůstalosti po novináři Milanu Weinerovi (1924–1969) objeveno drobné fotoalbum s unikátními fotografiemi z terezínského ghetta. Podaří se po téměř 80 letech vypátrat, koho zobrazují?
Fotografie z ghetta Terezín se našly před rokem v rodinné pozůstalosti mezi stovkami dalších fotografií. Historici se shodují na tom, že jde o nebývalý objev ilustrující život ve válečné „čekárně na smrt". Dosud se v odborných i popularizačních publikacích pojednávajících o ghettu Terezín objevovaly neautentické snímky z propagandistických filmů. Existuje také poměrně bohatá kolekce výtvarných děl nejrůznějšího charakteru zobrazující podobu Terezína a tamní dění. Dochovaly se nápisy a kresby vyryté do terezínských zdí. Známá je fotografie terezínské vězeňkyně Doris Grozdanovičové pořízená patrně poblíž pracujícím studnařem, kterou mohl v uplynulých letech spatřit každý návštěvník ve vstupní hale Muzea ghetta v Terezíně.
Nově nalezená kolekce nazvaná Album G. T. však přináší materiál, který mezi vizuálními prameny k dějinám šoa dosud chyběl. Jedná se o 41 snímků, o jejich původu však není téměř nic známo. Je třeba uvést, že fotografování bylo v Terezíně přísně zakázáno a ten, kdo snímky pořizoval, se vystavoval nemalému riziku. Z některých fotek je zjevné, že byly pořizovány tajně ve ztížených podmínkách, jiné naopak přinášejí stylizované portréty velmi dobré kvality.
Alba se ujal Památník ticha Bubny a k bádání přizval experty z Židovského muzea, Památníku Terezín a dalších paměťových institucí včetně Paměti národa. Tato neformální skupina si dala za cíl ztotožnit před budoucí veřejnou prezentací fotografií, plánovanou na podzim roku 2022, co nejvíc dosud anonymních tváří s konkrétními osudy.
V uplynulých měsících byli osloveni pamětníci, Památník ticha také publikoval výzvu určenou široké veřejnosti s vybranými portréty obyvatel terezínského ghetta. Po několika měsících přináší pátrání první výsledky. Jedna z prvních rozpoznaných tváří z Alba G. T. nese silný příběh – válečný i poválečný – a hlavně slouží jako pomyslná stopa k dalším osobnostem života v Terezíně a předválečného i poválečného kulturního světa.
Dívka z portrétu číslo 6
„Je mi teď divné, že jsem dokázala sbalit saky-paky a být v určený den ve Veletržním paláci, kam nás, které určili do transportu, nahnali, spočítali, zkontrolovali a odvezli do Terezína. Bylo to poprvé, co jsem poslechla, aniž bych se snažila uniknout, nacistický rozkaz. Možná, že jsem to předvolání pociťovala jako východisko ze dvojí existence, která v Praze už nemohla pokračovat. Věděla jsem taky, že transport půjde do Terezína,“ napsala ve svých poválečných vzpomínkách Lucie Weisbergerová. Do transportu ji předvolali 10. července 1942, dva dny po jejích devatenáctých narozeninách.
Lucie před válkou studovala na výtvarných školách, což jí v Terezíně umožnilo získat práci v kreslírně Technické kanceláře. Na podzim 1944 byla spolu se svou sestrou a maminkou deportována do Osvětimi, kde maminka zahynula. Sestrám Haně a Lucii se podařilo přežít. Lucie se po válce věnovala knižní grafice a provdala se za architekta Jiřího Klena. Se svou rodinou v roce 1968 emigrovala do Švýcarska.
Krátce po prvním zveřejnění výzvy se podařilo navázat kontakt s paní Evou Pokornou, dcerou Luciiny sestry Hany. Ta totožnost své tety potvrdila. Dívkou z portrétu označeného číslem 6 byla tedy dnes již nežijící Lucie Weisbergerová.
Je mužem ze sedmého portrétu Petr Kien?
Zatímco ohledně ztotožnění Lucie Weisbergerové panuje mezi odborníky shoda, totéž nelze říct o domněnce, že mužem sedícím na fotografii po jejím boku by mohl být výtvarník, básník a dramatik Petr Kien (1919–1944), který před válkou chodil s již zmíněnou Luciinou sestrou Hanou Weisbergerovou. Ze srovnání dostupných fotografií se lze domnívat, že na portrétu číslo 7 ve výzvě k Albu G. T. je právě on.
Petr Kien před válkou studoval AVU u Williho Nowaka a po jejím uzavření docházel do soukromé grafické školy, kterou navštěvovala i Lucie Weisbergerová. V prosinci 1941 Petra Kiena odvezli „transportem mladých mužů, kteří měli budovat terezínské ghetto“. V ghettu se stal zástupcem grafika a karikaturisty Bedřicha Fritty v kreslírně Technické kanceláře a Lucie Weisbergerová uvedla, že díky Petrovi tam získala práci i ona. Petr Kien napsal v Terezíně cyklus básní Morové město a libreto k opeře skladatele Viktora Ullmanna Císař Atlantidy. Lucie ve svých poválečných vzpomínkách napsala: „Petr Kien dovedl zaujmout svou živostí a talentem. Myslím, že Petr Kien i Fritta odešli nedlouho po nás (myšleno do Osvětimi), na podzim čtyřiačtyřicátého roku. Nevrátili se oba…“
Milan Weiner
Milan Weiner se narodil 29. března 1924. Pocházel z české židovské rodiny. V létě 1942 nastoupil do transportu směřujícího do ghetta Terezín. Ve velké vlně transportů na podzim 1944 byl deportován do vyhlazovacího tábora Osvětim, tam naštěstí prošel selekcí a skončil v táboře v Meuselwitz v Durynsku (jednalo se o pobočný tábor KT Buchenwald). Na jaře 1945 byl lágr evakuován před blížící se frontou. Na nádraží v Kraslicích v Krušných horách zaútočili na transport hloubkaři a řadě vězňů se tehdy v nastalém chaosu podařilo uniknout. O únik v nepřehledném terénu Krušných hor se záhy pokusil i Milan Weiner, což pro Paměť národa v roce 2007 popsal jeho přítel Miloš Pick.
Po několika dnech však byli uprchlíci pochytáni a pod dohleden německých ozbrojenců absolvovali pochod smrti napříč západočeskými Sudety. Druhý pokus o útěk se Milanu Weinerovi podařil u vsi Štichov ležící mezi Plzní a Domažlicemi. Válku tak na rozdíl od svého bratra Jiřího a otce Bedřicha přežil, prožité útrapy jej však trvale zdravotně poznamenaly.
Poválečný život Milana Weinera provázely typické peripetie mladého komunistického intelektuála, od počátečního nadšení ke střetu se stalinskou realitou. Z místa zpravodaje v Čínské lidové republice byl počátkem 50. let sesazen do pozice řadového referenta. Výraznou stopu pak zanechal v době postupného uvolňování poměrů v 60. letech v Československém rozhlasu, kde od roku 1963 vedl redakci mezinárodního života. Na jeho tehdejší působení vzpomínali pro Paměť národa jeho kolegové Věra Heroldová-Šťovíčková, Luboš Dobrovský, Richard Seemann nebo tehdejší rozhlasový elév Ondřej Neff.
Milan Weiner se s velkou vervou a nasazením angažoval v dění obrodného procesu v roce 1968, již jaře téhož roku ale vážně onemocněl a k veřejnému působení už se nevrátil. Zemřel 25. února 1969 ve věku nedožitých 45 let.
Redakční poznámka: Věra Weinerová je produkční Památníku ticha Bubny, Michal Šmíd je správcem portálu Paměť národa. Oba autory pojí k osobě Milana Weinera příbuzenský vztah.