Předvolební vydání podcastu Paměti národa z dílny dvojice Dobrovský & Šídlo přináší reflexi uplynulých čtyř let vládnutí premiéra Andreje Babiše, autoři se také ale zamýšlejí o cestě k nápravě stávajících poměrů.
Co všechno jsme zažili s vládou Andreje Babiše? Na co všechno jsme si zvykli? Vyměnil víc ministrů než Petr Nečas? A co udělal Andrej Babiš dobře? Všechno, co potřebujete vědět před volbami, a co jste možná už radši zapomněli. Předvolební vydání podcastu Paměti národa s Janem Dobrovským a Jindřichem Šídlem.
Chaos jako nový státní řád
Žába se pomalu vaří v hrnci. I tak lze popsat poslední minimálně čtyři roky života České republiky s premiérem Andrejem Babišem v čele. Budeme tentokrát také bilancovat velmi nedávnou historii, která by měla být v paměti velmi dobře zakotvená, ale často není, protože touha vytěsnit to nepříjemné až tragické je přirozená a pořád je třeba s ní bojovat.
Nejde o nic menšího, než že jsme si zvykli na způsoby vládnutí a správy státu, které by za předbabišovských vlád prostě neprošly. Vzpomínáte na ministry Kocourka, Drobila nebo nedej bože JUDr. Jana Kalvodu, který odstoupil proto, že tehdy ten titul ještě neměl? Byla to jiná doba, jiná politická civilizace. Dnes jsme se ocitli v situaci, kdy nevadí premiérův obří konflikt zájmů, jeho mnohdy zcela amatérské řízení státu (dosadit během pandemické krize do úřadu zpátky téhož ministra zdravotnictví, kterého jsem před třičtvrtě rokem vyhodil takzvaně za neschopnost či „únavu“, to nemá ve světě obdoby).
Výsledkem Babišova vládnutí, podporovaného prezidentem Zemanem a extremistickou úderkou ve sněmovně je prostě chaos, přičemž ČSSD se nemůže z této éry vyvinit. Ať už prosadila cokoli, co považovala za důležité, náklady za to ve formě metastází babišismu do organismu státu a společnosti jsou prostě příliš velké.
Chaos se stal novým státním řádem. Jeho průvodním jevem je mimo jiné otevřené pohrdání právem, což mimochodem v novém průzkumu Paměti národa vnímá jako velký problém velká skupina respondentů. Nedá se ta úvaha obejít - když se vydávají vládní nařízení, o kterých se předem ví, že jsou protizákonná a soud je zruší, a přesto zvítězí taktika holt každej den dobrej, pak se jedná prostě o výbušninu položenou do základů fungování České republiky.
A tomu všemu vévodí neuvěřitelně drzá premiérova rétorika, kdy obviňuje menšinovou opozici ve sněmovně z toho, že ona může za těch minimálně patnáct tisíc zbytečně mrtvých lidí (to číslo odhadl Roman Prymula, nikoli opozice). A aby toho nebylo málo, jako zlatý hřeb přijede z Budapešti Viktor Orbán, poplácá českého premiéra po ramenou, nepustí do sálu nepohodlné novináře včetně těch zahraničních a ještě je ochoten tvrdit, že tu nedělá kampaň. Jsme zkrátka na jiné politické planetě než před sedmi nebo deseti lety. To je naše dnešní situace, naše nová politická kultura.
Ministři bez minulosti - země bez budoucnosti
Podobným rébusem popírajícím veškeré předchozí zvyklosti je způsob vybírání členů vlády pod Andrejem Babišem. Nejde jen o to, že například ministryně financí Schillerová se rozhodne si po třech letech vládního angažmá takzvaně „říct o mandát“ ve volbách, dobrá, lépe pozdě než nikdy. Jde hlavně o to, že málokdo z Babišových ministrů před vstupem do vlády napsal byť jediný článek o politice, o vedení státu, o vizi, kterou podle jeho (jejího) názoru má moderní Česká republika mít. To, že Karel Havlíček dlouhodobě vede dvě ministerstva najednou, přičemž v tom jednom resortu se mu léto co léto srážejí vlaky (v lepším případě se zastavují pár metrů od sebe), je prostě příklad personálního i politického zoufalství.
Následkem je pak vládnutí ve stylu Pata a Mata, kteří běhají okolo prasklého vodovodu, ucpávají díry a lítají s kyblíkem, aby pak stejně všechno skončilo destrukcí bytu jako takového. Takže se pak před volbami sbírají body na „dokončené“ (povíme si po volbách) rekonstrukci dálnice Praha – Brno nebo na podchodu pod Hlavním nádražím (Žižkováci prominou, ale z pohledu rozvoje státu banalita).
Ten, kdo se stane premiérem toho, co zbylo z České republiky, bude muset počítat s politickou obětí prvního řádu, a i kdyby to byl osvícený člověk, stejně my voliči zažijeme trpké zklamání z toho, jak dlouho se z tohoto dlouholetého provozního marasmu budeme sbírat. Budeme platit za to, že správu země jsme svěřili opravárenské firmě bez licence.
Co udělali dobrého?
Ano, pár věcí by se našlo. Koneckonců se o tom Jan Dobrovský s Jindřichem Šídlem zmíní. Řekněme heslovitě – Dukovany, Vrbětice, ruští „diplomaté“, Sputnik. Mohlo to dopadnou hůř, ale podstatná je otázka, zda se v těchto případech zachoval AB principálně sám od sebe nebo spíš pod tlakem okolností. Ale tyto věci dopadly tak, jak měly, a za to se sluší projevit respekt. Podivné však je, že právě tyto řídké úspěchy vlády premiér ve svých předvolebních diskusích prakticky nezmiňuje, jakoby k němu ani nepatřily.
Místo toho mává několika vytištěnými fotkami s Ivanem Bartošem, řve do kamer a do publika (tedy i na nás voliče), neustále se naváží do svých soupeřů, a jeho prodávání vlastních úspěchů často budí posměch, ačkoliv by přece mělo být neprůstřelné. Nerespektování sebemenších pravidel diskuse pak bohužel způsobuje, že její úroveň sklouzává k diskusnímu wrestlingu, nikdo už nikoho nejen neposlouchá, ale ani nemůže slyšet, a všichni pak v těch diskusích vypadají jako s odpuštěním sebranka, která se není schopná dohodnout vůbec na ničem.
Nejslabší článek určil úroveň. Šlo by se tomu smát, ale jde z toho strach. Při srovnání s kteroukoli politickou diskusí na západ od našich hranic člověk pochopí, že pokud jsme se ještě před deseti lety mohli považovat za politicky aspoň středně civilizovanou zemi, dnes to prostě už neplatí.
Práce na léta, které se nelze vyhnout
Dá se to změnit? I o tom samozřejmě byla v podcastu Paměti národa řeč. Klíč samozřejmě je v tom, že pokud chceme porazit populisty a extremisty, nelze na to jít jinak, než zkusit pochopit motivace jejich voličů a pak s nimi pracovat tak, aby nebyly zneužívány k politickému marketingu. Obavy a nechuť mnoha lidí k tomu, co se v naší zemi děje, je bohužel často legitimní a ne vždy nesouhlas znamená zlobu a negaci všeho. Je to práce na léta, ale nelze se jí vyhnout, protože každý občan Česka má před zákonem stejná práva a v kapse totéž právo volit.
Aktuální díl podcastu Paměti národa Dobrovský & Šídlo si můžete poslechnout například v aplikaci Soundcloud.. A na závěr - abychom nezapomněli, potěšilo nás, že jsme získali nominaci na Křišťálovou lupu 2021 v kategorii Podcast roku! Zde nás můžete podpořit. Za Váš hlas budeme moc rádi. Na shledanou po volbách!