Oslavy MDŽ jako pokrytecká odměna pro diskriminované ženy

/ /

Jeřábnice, traktoristky, hrdinky socialistické práce. Komunistický režim se tvářil, že zrovnoprávnil ženy tím, že je nahnal do zaměstnání. Realita ale byla úplně jiná: nižší platy a všudypřítomná diskriminace.

„Věříš, že jsem teď v lékárně zařídil, aby práci deseti mužů zastalo osm lidí?” „Vážně? A jak jsi to udělal?” „Jednoduše. Přijal jsem osm žen.”

Tenhle vtip vyšel ve vánočním vydání časopisu Vlasta roku 1975. Pokud se mu čtenářky zasmály, nejspíš trochu hořce. Docela dobře totiž ilustruje, jak se komunistický režim stavěl k práci žen. 

Přijetí delegace žen u příležitosti MDŽ na Pražském hradě 7. března 1975. Foto: ČTK/Kruliš Jiří
Přijetí delegace žen u příležitosti MDŽ na Pražském hradě 7. března 1975. Foto: ČTK/Kruliš Jiří

Navenek se oháněl ženskou rovnoprávností a ekonomickou nezávislostí, ve skutečnosti ale ženy zneužíval jako levnou pracovní sílu, kterou potřeboval do narychlo budovaných průmyslových závodů. Ženy samy do toho neměly co mluvit. Údajnou emancipaci řídil stát a ten si pod slovem emancipace nepředstavoval nic jiného než chození do práce. V tom se mu to celkem dařilo. 

Zatímco před druhou světovou válkou představovaly ženy zhruba třetinu všech zaměstnanců, v roce 1955 už to bylo 42,8 procenta a v roce 1970 tvořily skoro polovinu (47,8 procenta). Méně se už mluvilo o tom, jestli všechny ty ženy skutečně do práce chtějí, jakou práci konkrétně vykonávají a jak jsou za ni placeny.

Hledáme právníka. Zn.: Jen muže

Právnička Dagmar Lastovecká se po roce 1989 stala primátorkou města Brna a později soudkyní Ústavního soudu ČR. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ale nic nenasvědčovalo tomu, že by v oboru právnictví mohla najít uplatnění: „Moje vyhlídky na zaměstnání nebyly právě růžové. Mým snem bylo být notářkou, ale to nepřicházelo v úvahu,” řekla ve svých vzpomínkách pro Paměť národa. 

Problém najít práci měla nejen jako dcera politického vězně z padesátých let (její otec, právník Zdeněk Kessler, byl vězněn za údajnou velezradu a špionáž), ale její situaci komplikovalo i to, že byla matkou dvou malých dětí.

Dagmar Lastovecká v mládí. Foto: Paměť národa
Dagmar Lastovecká v mládí. Foto: Paměť národa

„Můj otec mi jednou ráno telefonoval, že v novinách je inzerát památkového úřadu v Brně, který hledá právníka. Požádala jsem sousedku, aby mi pohlídala děti, a vyrazila jsem tam,” vzpomíná Dagmar Lastovecká.

„Přivedli pana náměstka, ten se na mě zkoumavě díval a ptal se, jakou mám praxi. Řekla jsem, že pracuji externě na dohodu o pracovní činnosti. ,A jak jste angažovaná?’ ptal se dál. Odpověděla jsem, že jsem v Červeném kříži.” Reakce byla poněkud rozpačitá. Dali jí vyplnit jakýsi formulář a slíbili, že se ozvou. Teprve cestou domů si Dagmar Lastovecká koupila noviny a přečetla si onen inzerát: „Hledáme právníka, muže s desetiletou praxí, politická angažovanost nutná.”

Nikdy se mezi nás nedostaneš

Inzeráty, které z uchazečů o zaměstnání nepokrytě vyřazovaly ženy, byly tehdy zcela běžné. Ženy nacházely uplatnění ve školství a zdravotnictví, nikdo jim nebránil vykonávat těžkou fyzickou práci v průmyslu a zemědělství, ale na vyšší posty se dostávaly těžko. Ostatně i v ÚV KSČ, které o všem rozhodovalo, zasedaly za celou dobu socialismu jen tři ženy a v období normalizace ani jedna. 

Tomu odpovídaly i rozdíly ve výdělcích. Rovnost platů sice zaručoval zákon, ale ženy vydělávaly v průměru o 35 % méně. Platy se lišily i v případě, že žena se stejnou kvalifikací vykonávala stejnou práci jako muž.

Fotografka Hana Hamplová pracovala začátkem sedmdesátých let v Československé televizi jako takzvaný „ocasník” – pomocná síla, která ve studiu popotahovala kabely kamer a dávala pozor, aby se při popojíždění kamer kabely navzájem nezamotaly. „Vyšší postavení měli asistenti kamery, kteří pohybovali se studiovými kamerami a napovídali kameramanovi ze scénáře,” vysvětluje Hana Hamplová. 

Natáčení filmu Sírius režiséra Františka Vláčila, na němž Hana Hamplová působila v roce 1973 jako asistentka kamery. Foto: Paměť národa
Natáčení filmu Sírius režiséra Františka Vláčila, na němž Hana Hamplová působila v roce 1973 jako asistentka kamery. Foto: Paměť národa

Při večerním posezení ve vinárně se svěřila kolegům, asistentům kamery, že by v budoucnu také chtěla dělat tuto práci. „Na to zapomeň,” zněla odpověď. „Nikdy se mezi nás nedostaneš.” Hana Hamplová to nechápala: „Ale proč? Vždyť to není nijak zvlášť namáhavá činnost.” „Jakmile by vyšlo najevo, že tu práci může dělat i ženská, jsme s prachama v pr..li,” odvětili kolegové.

Další nepokrytá diskriminace se odehrávala na základě věku. Čtyřicetiletá lékařka, která se v sedmdesátých či osmdesátých letech ucházela o místo v pražských nemocnicích, byla otevřeně odmítnuta jako „moc stará” a práci dostala jen na méně žádaných pracovištích. Například na radioizotopovém oddělení, kde kvůli nebezpečí radioaktivního záření nesměly pracovat mladší ženy.

Nízké platy a umístěnky

Komunistický režim se tvářil, že když ženám „umožnil” chodit do práce, dal jim tím větší svobodu. Ve skutečnosti to samozřejmě bylo přesně naopak. Zejména proto, že existovala všeobecná pracovní povinnost a kdo neměl v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, riskoval stíhání za příživnictví. 

Fotografie s popiskem z března 1966: Denně vychází z AZNP Mladá Boleslav na 260 vozů 1000 MB. Nemalý podíl na tom mají ženy, které tvoří plné tři pětiny osazenstva montážní linky. Jistě na ně bude vzpomenuto v den, kdy ženy celého světa slaví svůj velký svátek - MDŽ. Ludmila Urbanová (vpředu) seřizuje brzdové čelisti a Božena Špitalská provádí montáž tlumičů. Foto: ČTK/Pícha Oldřich
Fotografie s popiskem z března 1966: Denně vychází z AZNP Mladá Boleslav na 260 vozů 1000 MB. Nemalý podíl na tom mají ženy, které tvoří plné tři pětiny osazenstva montážní linky. Jistě na ně bude vzpomenuto v den, kdy ženy celého světa slaví svůj velký svátek - MDŽ. Ludmila Urbanová (vpředu) seřizuje brzdové čelisti a Božena Špitalská provádí montáž tlumičů. Foto: ČTK/Pícha Oldřich

Ženy v domácnosti sice tolerovány byly, ale kvůli všeobecně nízkým mzdám jen málokterá rodina dokázala vyžít z jednoho platu. Lidé nemohli rozhodovat ani o tom, kde budou pracovat a žít: hlavně v padesátých a šedesátých letech existoval systém takzvaných umístěnek, který absolventům škol různých oborů určoval, kam mají nastoupit do práce. 

Kdo měl stranickou knížku nebo protekci, dostal se do Prahy či do rodného města. Kdo měl politický škraloup nebo prostě smůlu, byl poslán budovat průmyslové pohraničí.

Tento téměř nevolnický systém fungoval i na venkově. Anna Neuwirthová pracovala po otcově vynuceném vstupu do JZD roku 1957 v místních mrazírnách. Když si chtěla zaměstnání změnit a našla si práci jako kuchařka ve Františkových Lázních, potřebovala „převodku”, tedy povolení k vystěhování z okresu. „Nechtěli mě tam pustit, pořád na mě tlačili, abych šla do JZD uklízet ke kravám,” říká. Nakonec souhlas získala výměnou za to, že do JZD vstoupil její bratr.

Jesle byly plné pláče

„Před prvním zářím jsem hodně nerada chodila do práce. Prvního září totiž nastupovaly do jeslí nové děti a celé jesle byly plné pláče. Ale co se dalo dělat. Jejich mámy do práce musely,” vzpomíná Olga Musilová, která v padesátých letech pracovala jako vedoucí závodních jeslí v Severočeských tukových závodech v Ústí nad Labem. Mateřská dovolená byla v té době stanovena na osmnáct týdnů, teprve od roku 1965 byla postupně prodlužována. 

Mnoho žen to řešilo tím, že nechávaly děti u svých matek nebo tchýní. Když babička tuto roli zastat nemohla, zbývaly jesle. Jim svěřila svého syna i Eva Dědková, učitelka z Karlových Varů. „Jenže v těch jesličkách každé ráno svlékli dítě donaha, ošetřovatelka si ho položila na stůl a strčila mu do zadečku teploměr. Jakmile se teplota přehoupla o jeden dílek přes 37 stupňů, vrátila ho mamince a řekla: ,Takhle vám ho nepřijmeme.’ To se mi stalo několikrát a potom mi ředitelka školy řekla: ,Víš, musíš se rozhodnout, jestli dítě, nebo práce ve škole.’”

Jana Vacíková jako ošetřovatelka v jeslích v roce 1961. Foto: Paměť národa
Jana Vacíková jako ošetřovatelka v jeslích v roce 1961. Foto: Paměť národa

Ostatně nezapomeňme, že v době látkových plen, kdy jen málokterá rodina měla doma pračku, obnášelo samotné vyvařování a žehlení plenek každodenní několikahodinovou práci, žena pak měla v domácnosti i spoustu další práce. Rozsáhlý výzkum z roku 1966 ukázal, že ženy pracují v domácnosti v průměru 4,9 hodiny denně, kdežto muži 1,8 hodiny denně. 

Na nerovnost v dělbě domácích prací poukázal například i filozof Jan Patočka v diskuzi v Literárních novinách, která proběhla roku 1967 u příležitosti vydání knihy „Druhé pohlaví“ od Simone de Beauvoir: „Pořád se též vyskytuje muž, který si myslí, že nárokům své ženy a svým povinnostem dostál tím, že přinesl plat na prvního, a má-li k tomu četnou rodinu – aniž se stará o to, jak omezit svoje vlastní nároky na ‚transcendenci‘ –, smí deklamovat s patosem o poslání ženy v rodině a o mateřství jako o jejím nejvyšším povolání a může si být jist, že dojde pochvaly.“

Nelze samozřejmě tvrdit, že na Západě byla v té době situace pracujících žen nějak výrazně růžovější. Rozdíl byl v tom, že ženy v socialistickém Československu neměly na výběr a režim se navíc tvářil, že otázka rovnosti byla už vyřešena. Podle původních představ budovatelů komunismu měl domácí práce stejně jako péči o děti převzít stát. To se ale nenaplnilo: služby podniku Osvobozená domácnost a podobných organizací byly drahé a ne příliš kvalitní, takže většina rodin je nevyužívala. 

Břemeno „druhé směny” zůstávalo převážně na ženách. Komunisté jim za to navenek prokazovali uznání, na oslavách MDŽ je pokrytecky velebili jako hrdinky a nezdolné bojovnice. Výsledkem bylo, že se ocitly v pasti: nemohly si na nic stěžovat.

Emancipace naruby

Před rokem 1948 u nás existovala řada ženských spolků a organizací usilujících o zrovnoprávnění žen. Toto hnutí ale bylo zlikvidováno – definitivně skončilo justiční vraždou Milady Horákové. Komunisté si myšlenky emancipace přisvojili a převrátili je v jejich pravý opak. Možná i to je důvod, proč u nás po roce 1989 myšlenky rovnoprávnosti nenacházely příliš velký ohlas. A proč tolik žen mělo – a dodnes má – potřebu zdůrazňovat: „Nejsem feministka.”

Nezaměstnanost za socialismu? Ano, existovala. Vzhledem k tomu, že za socialismu zákon stanovoval pracovní povinnost, má se často za to, že nezaměstnaní prostě neexistovali. Není to pravda. Mnoho lidí nemohlo najít práci z politických důvodů nebo kvůli náboženskému přesvědčení. Tehdejším nezaměstnaným nejenže hrozil postih za příživnictví, ale navíc neměli nárok na žádnou finanční podporu ani na přídavky na děti.

Marcela Němečková byla vyhozena z místa učitelky na gymnáziu v Děčíně na začátku 60. let, protože chodila do kostela. Bez práce byla devět měsíců. Snažila se najít uplatnění v tehdy začínajícím oboru výpočetní techniky. 

„Jezdila jsem po výzkumácích s tím, že půjdu k počítači. V jednom z nich, v Praze v Legerově ulici, mi řekli: ,Ale vy nemůžete dostat žádné místo.’ Já na to povídám: ,Ale prosím vás, když věřím v Pána Boha, to ten počítač zničí, nebo co?’” Dozvěděla se, že v jejím posudku stojí, že je velmi nebezpečná „bigotně nábožensky založená” osoba. Později našla práci tam, kde nikdo pracovat nechtěl – v dívčí polepšovně v Kostomlatech.

Disidenti v 70. a 80. letech často nemohli najít práci ani na zcela nekvalifikovaných pozicích. „Všude potřebovali uklízečky nebo někoho na práci do lesa,” vzpomíná signatářka Charty 77 Hana Jüptnerová. „Šla jsem se nabídnout jako uklízečka do nemocnice. ,Výborně, přijďte zítra, sepíšeme to,’ řekli mi. Přišla jsem druhý den a ta samá paní se najednou tvářila úplně jinak. Najednou to nešlo.” Totéž se opakovalo ještě několikrát. Nakonec získala práci ve výrobně cukrovinek.

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národanebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Pokud se Vám článek líbil, můžete přispět na Magazín Paměti národa zasláním dárcovské SMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS PAMET 30 nebo DMS PAMET 60 nebo DMS PAMET 90 podle výše částky. Děkujeme!