Nikogda ně zabuděm. V místě pomníku maršála Koněva zazní příběhy z Paměti národa

/ /
Pomník maršála Koněva při odhalení 9. května 1980 na náměstí Interbrigády v Praze 6.
zdroj: ČTK/Karel Vlček

Na náměstí Interbrigády v pražském Bubenči se 9. května 1980 odehrála velká sláva. Soudruzi slavili 35. výročí osvobození Československa sovětskou armádou. Při té příležitosti zde odhalili pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Jak bývalo tehdy u podobných ceremonií zvykem, veřejnost přijala událost vlažně.

Nadšení z květnových dnů roku 1945, kdy se všichni radovali z konce hrůzné války a Sověty oslavovali jako osvoboditele, dávno kamsi zmizelo. Mnohem čerstvější vzpomínku měli lidé na srpen 1968, kdy vojáci téhož Sovětského svazu přijeli jako okupanti. V roce 1980, když se tu vztyčovala socha maršála Koněva, se srpnové okupaci oficiálně říkalo „bratrská pomoc“.

Výstava Nikogda ně zabuděm představí od 8. května do ledna příštího roku svědectví pamětníků z Paměti národa v podobě multimediální projekce uvnitř soklu, podstavce bývalé maršálovy sochy, a na plakátovací ploše, kde bude postupně vylepeno čtyřicet příběhů rozdělených do tematických, barevně rozlišených okruhů, jež vystihují naše vztahy a zkušenosti se Sovětským svazem: „Osvobození“ (rok 1945 i předchozí válečné roky), „Dozor“ (období vlády komunistů, nejvíce pak 50. léta), „Vpád“ (okupace v roce 1968) a „Odchod“ (konec komunismu v Československu a odchod sovětských vojsk). Výstavu připravily nezisková organizace Post Bellum a městská část Praha 6. Prohlédnout si ji můžete také online na konev.pametnaroda.cz.

Netrvalo dlouho a komunistický režim se zhroutil u nás i v Sovětském svazu. Tak jako jsme mohli srpnový vpád opět nazývat pravým jménem – okupace –, mohly zaznít i čtyřicet let zamlčované příběhy. Obraz osvobození a konce druhé světové války se tak stal mnohem plastičtějším. Když se ale radní Prahy 6 nedávno rozhodli, že sochu maršála Koněva na náměstí Interbrigád nechtějí, vzbudil tento krok silné vášně. Jednostranný mýtus o osvobození naší země sovětskou armádou, dlouhá léta pěstovaný komunistickou propagandou, v myslích a srdcích některých lidí hluboce zakořenil.

Plakát k výstavě Nikogda ně zabuděm. Zdroj: Paměť národa
Plakát k výstavě Nikogda ně zabuděm. Zdroj: Paměť národa

Namísto frází a pomníků z dob komunismu přináší výstava Nikogda ně zabuděm svědectví lidí, kteří ony doby zažili a vyprávěli o nich Paměti národa. O tom, jak v květnu 1945 nadšeně a spontánně vítali rudoarmějce, ale také o tom, jak rodiny ukrývaly mladé dívky i majetek před vojáky z Východu.  Vzpomínají na úlevu a vděk, že válka skončila, ale zaznívají také příběhy o tom, jak tehdy bolševici odvlékali do sovětských gulagů neboli pracovních lágrů na Sibiři ty, kdo se jim před mnoha lety postavili. Pamětníci nám vyprávěli o stalinském komunismu i o jeho československé verzi. Zažili naději a obrovské zklamání v roce 1968 i radost ze svobody po roce 1989 spojené s odchodem sovětských armád.

S ohledem na současný výzkum historiků i vzpomínky tisíců pamětníků můžeme více než 75 let po skončení druhé světové války konstatovat: Sovětský svaz se bezesporu zásadně zasloužil o porážku nacistického Německa. Ale svobodu nám nepřinesl. Osvobozoval od nacistů, ale neosvobodil nás pro svobodu. Rudá armáda se na „osvobozených“ územích často chovala jako dobyvatel, který nectí zákony. Vzhledem k tomu, co se pod dozorem SSSR v této zemi odehrávalo po čtyřicet let komunistické totality, není divu, že se nám dnes příčí označovat Sovětský svaz za osvoboditele.

Když jsme přemýšleli o názvu výstavy, vzpomněli jsme si na slova písně Karla Kryla „Tak vás tu máme“, složené krátce po sovětské okupaci roku 1968. Zpívá se v ní: „Bolšoje vam spasibo, braťja zachvatčiki, spasibo bolšoje, nikagda ně zabuděm, nikagda ně zabuděm!" (Velké díky, bratři okupanti, nikdy nezapomeneme, nikdy nezapomeneme!).

Osobnost maršála Koněva očima historika Jiřího Fidlera

Ivan Stěpanovič Koněv se narodil v prosinci 1897 v Lodějnu severně od Moskvy. Po škole pracoval jako nižší úředník. V devatenácti letech ho povolali do armády. Svět se právě zmítal v 1. světové válce, on se však do bojových akcí nedostal. Po bolševickém převratu působil ve svém rodném kraji jako tzv. politický komisař, od léta 1919 zastával vyšší funkce v politickém aparátu armády. Jeho „ochráncem“ se stal lidový komisař obrany Vorošilov, který jej vyslal studovat na vojenskou akademii. Chránil jej před čistkami, ale poté, co byl sám na jaře 1940 odvolán z funkce, se i Koněvova kariéra zastavila.

Maršál Koněv. Foto: ČTK
Maršál Koněv. Foto: ČTK

Po útoku německých vojsk na SSSR v létě 1941 se Koněv sice osvědčil ve funkci velitele armády, v říjnu 1941 však zcela selhal jako velitel Západního frontu. Celé jeho vojsko bylo obklíčeno a téměř půl milionu jeho vojáků padlo do zajetí. Před popravou ho zachránil generál Žukov. Do léta 1943 Koněv velel frontovým uskupením na vedlejších směrech. Své velitelské schopnosti projevil během bitvy u Kurska, kde jemu podřízené tankové jednotky zastavily německý útok v bojích o Prochorovku. Od května 1944 Koněv velel 1. ukrajinskému frontu, který působil v hlavním strategickém směru. Jeho vojska se mimo jiné účastnila operací karpatsko-dukelské, viselsko-oderské (osvobodila 27. ledna 1945 koncentrační tábor Osvětim) a berlínské. Spolu s dalšími sovětskými frontovými uskupeními se zapojila do pražské operace, přičemž osvobodila severní, severozápadní, severovýchodní a střední Čechy a nad ránem 9. května 1945 pronikla do povstalecké Prahy. 

Po válce působil Koněv nejprve jako velitel Střední skupiny vojsk ve Vídni, na jaře 1946 převzal funkci hlavního velitele pozemního vojska, ale od podzimu 1951 se musel spokojit s funkcí velitele méně významného vojenského okruhu. Teprve na jaře 1955 se vrátil do nejvyšších funkcí, stal se náměstkem ministra obrany a hlavním velitelem vojsk Varšavské smlouvy. Zároveň byl nasazován k vojenskému řešení v politicky ovládaných zemích – na podzim 1956 rozdrtil maďarské povstání, od léta 1961 řešil berlínskou krizi výstavbou zdi, což byla jeho poslední oficiální akce. V květnu 1968 se ještě v čele vojenské delegace do Československa snad nevědomky zapojil do příprav srpnové okupace. Zemřel v květnu 1973 v Moskvě. 

Jiří Fidler, autor knihy KONĚV Osvoboditel, nebo okupant?

Náměstí Interbrigády vystřídalo od svého vzniku několik názvů. V letech 1937 až 1940 se jmenovalo náměstí generála M. Janina podle francouzského generála, vrchního velitele československého vojska za 1. světové války a od roku 1918 hlavního velitele všech spojeneckých vojsk v Rusku. V době německé okupace bylo v letech 1940–1945 přejmenováno na Ziethenovo náměstí (Ziethenplatz) podle pruského generála Hanse Joachima von Ziethena (1699–1786). Po válce se vrátilo k názvu náměstí generála Janina a v roce 1951 bylo přejmenováno na náměstí Interbrigády připomínající jednotku zahraničních dobrovolníků, kteří bojovali ve španělské občanské válce proti fašistickému režimu generála Franka. Na jaře 2019 byl předložen návrh na pojmenování parku na náměstí Interbrigády na „park Ruského exilu“, protože po druhé světové válce v parku sedávaly manželky Rusů, které po příchodu Rudé armády do Prahy zatkli agenti sovětské kontrarozvědky SMERŠ a odvlekli je do SSSR. Zde si dodávaly naději, že se jednoho dne se svými muži zase shledají, nebo se alespoň dozvědí, co se s jejich muži stalo. Řada z nich však zemřela dříve, než vyšla najevo krutá pravda – Rusové, kteří našli v prvorepublikové Praze útočiště před bolševickým terorem, byli odvlečeni do sovětských gulagů. Pražská místopisná komise v této věci dosud nerozhodla.