„Umění nakazilo kubánskou společnost virem touhy po svobodě,“ nechal se v květnu 2021 slyšet kubánský disident Manuel Cuesta Morúa v rozhovoru pro nezávislé Radio Martí. To však ještě netušil, co přinesou letošní červencové dny.
Jak ale vlastně vypadaly uplynulé měsíce, které současným masovým protestům proti kubánské vládě předcházely?
V listopadu 2020 byli po mnoha dnech protestní hladovky násilně rozehnáni členové hnutí San Isidro. Od té doby se to na sociálních sítích hemžilo jmény těch, kteří byli zadrženi, propuštěni, znovu zadrženi. Jejich bydliště byla a jsou pod neustálým dohledem politické policie. Jelikož jim úřady zkonfiskovaly cestovní doklady, stali se z nich tzv. regulados, tedy osoby bez možnosti vycestování z ostrova. Kromě pasů pak kubánské represivní složky konfiskovaly i samotná umělecká díla.
Havanské čtvrti San Isidro a Alamar se staly středem pozornosti těch, kteří touží stát se součástí změny, stejně jako těch, kteří stále zuby nehty režim brání a považují nezávislé umění za zkázu kubánské společnosti. Bezprecedentně početné demonstrace byly násilně rozháněny od dveří Ministerstva kultury v Havaně. Listopad 2020 se stal novým počátkem na časové ose boje za kubánskou svobodu.
Pronásledování nezávislé umělecké scény
San Isidro a Alamar. Dvě čtvrti, dvě kulturní hnutí. San Isidro získalo název po místě svého vzniku. V jeho čele stojí Luis Manuel Otero Alcántara. Druhým je fúzní hnutí Omni Zona Franca se sídlem v havanské oblasti Alamar, jehož čelní členové adoptovali jméno „Omni“ do svých uměleckých pseudonymů. Zatímco Omni Zona Franca datuje od roku 1997, hnutí San Isidro vzniklo v prosinci 2018, v reakci na vládní zákonný dekret č. 349 drasticky regulující kulturu.
„Zákon č. 349 byl přijat s jediným cílem – zaútočit na nezávislá umělecká hnutí. Jsem o tom plně přesvědčen, protože tento zákon byl schválen v nestandardním řízení, aby tak komunistická vláda mohla kontrolovat a omezovat svobodu nezávislých umělců, v čele s Luisem Manuelem Otero Alcántarou. Kubánská vláda usiluje o naprosté ovládnutí umělecké tvorby,“ tvrdí básník a fotograf Ariel Maceo Tellez. „Nezávislá umělecká scéna je na Kubě pronásledována, jako by se jednalo o protivládní politickou stranu,“ dodává.
Válečné území sociálních sítí
Byť jsou rozličná kulturní hnutí na Kubě všeobecně vnímaná jako relativně oddělené entity, jejich členové však často figurují v několika komunitách naráz a fungují ve vzájemném konsensu daném společnými cíi. Obě výše zmíněné organizace, San Isidro i Omni Zona Franca, mají své požadavky stanoveny jasně – svobodu slova a tím i umění, konec režimní cenzury a zákonů omezujících kulturní aktivity na Kubě či například i volnost projevu na sociálních sítích. „Naše působení, zejména na sociálních sítích, je naší největší zbraní. Je to naše válečné území, kde kubánská vláda nemá dostatek znalostí ani prostředků, neví, jak tam proti nám bojovat,“ upřesňuje Ariel Maceo. Nutno dodat, že v těchto dnech si to kubánská vláda palčivě uvědomuje. Právě proto se odstřižení od internetu stalo jedním z prvních represivních kroků režimu. V současné chvíli se z Kuby dostanou informace výhradně přes nestabilní VPN připojení, která však vláda rovněž jedno po druhém odkloňuje. Kuba je inkomunikovaná s vnějším světem. Dnes ještě víc než jindy platí to, že ostrov je vězením sám o sobě.
Hashtag: lavina protestního umění
Symbol hasthtagu se stal hybatelem sdílené represivní zkušenosti. Nezadržitelnou lavinou informující o porušování lidských práv kubánským režimem. Lavinou, ve které protestní umění a performance hrají symbolickou roli v nastavení zrcadla kubánské společnosti s touhou probudit vlastní názor, otupělý šesti dekádami komunistického režimu. „Kubánská diktatura jaksi opomněla, že je to právě názorová rozmanitost, co generuje pohyb vpřed a evoluci,“ poznamenává Luis Manuel Otero Alcántara v souvislosti se zakrněním kubánské společnosti. „Já nejsem politik. Jsem umělec, co objevil druh umění, které je schopné změnit společnost,“ dodává. A snad právě i toto umění pohnulo kubánskou společností ke změně.
Vlast a život
Luis Manuel účinkuje ve videoklipu, který se od svého vydání virálně šíří přes sociální sítě po celém světě. Jedná se o píseň Patria y vida, tedy „Vlast a život“. Její autoři, Yotuel, Maykel Osorbo, El Funky a další, se jejím názvem vymezují proti klasickému heslu kubánské vlády ve znění „patria o muerte“, tedy doslova „vlast nebo smrt“, které zas a znovu opakuje při svých proslovech kubánský prezident Díaz-Canel: „Naši vlast vzdáme jen přes naše mrtvoly“, zatímco svolává do boje proti manifestantům všechny ty Kubánce, kteří se doposud revolučních myšlenek Fidela Castra drží.
„Ty jsi z roku 59, já z dekády 2020, už je po všem, šedesát let, hra skončila,“ dal by se přeložit leitmotiv písně, která se stala hymnou dění posledních měsíců, a především pak dní. „Vlast a život,“ skandují Kubánci po celém světě. Nechtějí další násilí. Chtějí svobodu. Chtějí žít svobodně, ne zemřít za obskurní a už dávno neplatné ideály Kubánské revoluce.
Připraveni na politickou změnu?
Nová vlna kubánského kulturního obrození trvá zatím několik málo měsíců a bylo by navýsost naivní domnívat se, že má vyhráno. Změna tak zakořeněného totalitního režimu jako je ten kubánský, navíc na ostrově, což ještě zesiluje izolaci, není a nebude snadná. Ale přeci jen jsou uplynulé měsíce rostoucí známkou touhy po svobodě alespoň u části mladé generace Kubánců. Koneckonců, dny uplynulé od oné klíčové neděle 11. července 2021 tuhle stoupající touhu prokázaly v míře, která se nikdy na Kubě neudála. „Myslím si, že kubánská mládež je připravena na politickou změnu na Kubě. Ne úplně všichni, protože část je stále pod silným vlivem komunistické doktríny, anebo jsou tací, co se bojí, mají strach se k něčemu vyjádřit,“ uvádí Ariel Maceo a jedním dechem dodává, že je stále větší procento těch, kteří se k podpoře nezávislých uměleckých hnutí hlásí, byť třeba jen v soukromé zprávě adresované na facebookový profil hnutí San Isidro. „Vědí, že to, co zažívá Kuba, je neskutečná šikana, je tu strašná bída. Máme podporu, setkáváme se s ní pořád, každý den. Lidé nás dokonce zastavují na ulici, aby nám poblahopřáli, pozdravili nás, vyfotili se s námi, jako bychom byli nějací slavní umělci,“ dodal Ariel ve svém rozhovoru v roce 2020. „Kubánci se dneškem přestali bát,“ řekl náš kubánský spolupracovník, když jsme se s ním v úterý 14. července dokázali spojit. I dnes, kdy tento článek v pátek 16. 7. 2021 dopisuji, jsou kubánské ulice plné lidí žádajících změnu.
Pochodeň kubánské kultury
„V tuto chvíli je to právě San Isidro v čele s Luisem Manuelem Otero Alcántarou, kdo drží pomyslnou pochodeň kubánské kultury. Kulturní hnutí našla trhlinu, které si vláda nevšimla, a tou se může kubánská kultura jednoduše vplížit. Kultuře se podařilo vytvořit si od vlády jistý odstup a využít ho ve vlastní prospěch,“ rekapituloval dění na ostrově těsně před vypuknutím současných protestů kulturní aktivista a disident Fernando Ginarte Mora. Pravdou však zůstává, že i nadále je umění na Kubě záležitostí vládních rozhodnutí – nikdo bez patřičného povolení ho nesmí volně vykonávat, a kulturní aktivity nesouvisející s odkazem Kubánské revoluce z roku 1959 nejsou vítány. „Mně je fuk, jestli chceš být zedníkem. Je mi jedno, jestli jsi třeba zemědělec. Já toužím být umělcem a musí mi být poskytnuta šance se jím stát,“ vymezuje základní předpoklad demokratických společností Luis Manuel Otero.
Nemůžeme dovolit, aby nám nadále kradli čas
Možná to není jen San Isidro, kdo onu pomyslnou pochodeň kubánské kultury drží v rukou. Možná je spíš boj za svobodu na Kubě jakousi štafetou mezi nezávislými uměleckými hnutími. Jasné je však v těchto dnech to, že tuto štafetu převzal kubánský lid věřící ve změnu. A stejně tak je jasné, že Kuba ztratila 63 let svých dějin v nesvobodě. Dobu, kterou popsal performer Luis Eligio Omni při rozhovoru s týmem Paměti národa v Miami před několika málo týdny: „Čas je vším. A nemůžeme dovolit, aby nám ho i nadále kradli. Protože čas, o který nás už obrali, je tím největším zločinem kubánského režimu a nejsou pro něj slova odpuštění. Nelze ho nahradit. Kubánský režim je zloděj času. A my, protože už ho nikdy nezískáme zpět, musíme zabránit tomu, aby nám vzali byť jen jednu další vteřinu.“