Kubánci žili po pádu SSSR na dně

/ /

Zvláštní období. Dvě slova, která v devadesátých letech změnila život naprosté většiny obyvatel Kuby. Jak se Kubáncům žilo během desetileté ekonomické krize po rozpadu Sovětského svazu?

„Vzpomínám si, že ještě v roce 1989 nám ve škole dávali vládou placenou svačinu – sladký chléb a lahvičku džusu,“ vzpomíná spisovatelka Lien Carrazana Lau na dobu, kdy kubánská ekonomika dostávala štědré finanční injekce ze Sovětského svazu. „Kolem roku 1992 už nic takového nebylo. Pokud jsme si nepřinesli svačinu z domova, měli jsme prázdné žaludky. Ale my jsme neměli jídlo ani doma i přesto, že moje maminka měla dobře placenou práci. Já jsem tehdy byla ještě malá, ale dobře jsem si uvědomovala, že systém jednoduše zkolaboval,“ dodává Lien. 

Stálý válečný stav

Fidel Castro označení „zvláštní období“ nezvolil náhodně. „Nechal se inspirovat válečnou terminologií. Na Kubě se totiž vládlo stejně, jako kdyby byla ve válečném stavu. V něm neplatí žádné zákony, neexistuje garance spravedlnosti. Vždycky se může říct, že jsme vlastně v obležení, a tím pádem vláda může dělat jakákoliv rozhodnutí,“ vysvětluje antropoložka Hilda Landrove. „Castro tehdy z výjimečného stavu udělal stálý stav,“ dodává.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Na Kubě po pádu SSSR začala roku 1991 krize nevídaných rozměrů, je označována jako período especial, zvláštní období. Po téměř celé desetiletí trval akutní nedostatek potravin a základních potřeb, Kubánce donutil k velké míře vynalézavosti při tom, jak přežít. Naučili se tehdy nahrazovat průmyslové výrobky rostlinnými a jinými řešeními – od mýdla a pracího prášku až po toaletní papír, který stříhali z všudypřítomných propagandistických novin. Kubánská strava byla v 90. letech především rostlinná. K masu měli volnější (a současně i nelegální) přístup jen ti, kteří si byli schopni ulovit zvířata v lesích či (stejně tak nelegálně) ulovit ryby na pobřeží. Za takové praktiky však hrozily vysoké tresty odnětí svobody.

Pražení švábi byli strašně hořcí

Pryč s diktaturou
Pryč s diktaturou

V hlasech zaznamenaných v projektu Paměť kubánského národa v souvislosti se zvláštním obdobím nejčastěji zaznívá nedostatek jídla. „Dodnes si živě pamatuji na utrpení mé matky, když se s čirým zoufalstvím dívala do prázdných talířů,“ popisuje nezávislý novinář Yanier Joubert Cisneros. „Právě tehdy jsem se vydal do Havany, ačkoliv mi bylo jen něco málo přes deset let, chtěl jsem tam sehnat práci a díky ní i jídlo, oblečení a boty, nic z toho si naše rodina totiž nemohla dovolit,“ dodává Yanier. „Vařili jsme vývar z banánových slupek a občas jsme jedli i pražené šváby. Byli strašně hořcí…“ vypráví disident Andrés Manuel Guelmes Cedeño. Na zvláštní období vzpomíná i kubánský lékař Nelson Gandulla Díaz: „Mnozí z mých přátel se ke mně domů chodili najíst, protože doma neměli ani olej, a vajíčka museli smažit na vodě.“

Post Bellum natáčí v rámci projektu Paměť kubánského národa vzpomínky kubánských disidentů a aktivistů, kteří bojovali za svobodu na Kubě. Realizujeme ho společně s Florida International University od roku 2017 díky podpoře z Programu transformační spolupráce Ministerstva zahraničních věcí ČR. Součástí projektu jsou i pravidelná školení, na kterých učíme kubánské dokumentaristy, jak mohou sami natáčet a zpracovávat kubánské příběhy. Od začátku projektu jsme na Paměti národa zveřejnili téměř 200 osobních historií, z nichž jsme 63 příběhů uveřejnili v elektronickém sborníku #LIBERTAD, který si ve španělské verzi můžete stáhnout ZDE.

„Kromě všeobecného hladu byly na Kubě neuvěřitelným problémem i léky,“ vypráví matka dvou opozičních aktivistů Gricelia Allen Sterling. „Moje děti měly astma, jednou horečku dengue, a dokonce i bakteriální leptospirózu, která byla v té době smrtelná,“ popisuje Gricelia. „Léky nebyly k sehnání, a právě na leptospirózu na Kubě v 90. letech zemřely tisíce dětí. Je zázrak, že můj syn přežil,“ dodává Gricelia.

Hlad, který byl, věci, které nebyly

„Nosíval jsem tehdy boty s podrážkami vyřezanými z traktorových pneumatik,“ vzpomíná opoziční aktivista Fernando Ginarte Mora. „Zvláštní období zasáhlo úplně všechny Kubánce, byl to nekončící kolotoč hladu a nenaplněných potřeb,“ dodává Fernando. Umělkyně Myrna Rosa Padrón Dickson vzpomíná, že na Kubě ani tak nechyběly zdroje, jako spíš nefungovala distribuce obyvatelstvu. Podobně mluví i nezávislý novinář Maykel González Vivero: „Přerozdělování jídla za zvláštního období nabralo přímo absurdní rozměry,“ vzpomíná. „Fronty byly nekonečné a při nákupu něčeho tak základního, jako je trocha mletého masa, bylo nutné předložit občanský průkaz,“ dodává Maykel.

„Začalo zvláštní období a já jsem pochopila, že celé kubánské vládní divadlo nedává vůbec žádný smysl.“

Tak Hilda Landrove popisuje moment, ve kterém přestala slepě vzhlížet ke komunismu. „Kdyby tehdy vláda lidem dovolila samostatně hospodařit a prodávat svou sklizeň a výrobky, měli jsme alespoň něco do žaludku. Jenže potřeba kontrolovat veřejný i soukromý život s sebou samozřejmě přináší i potřebu kontrolovat hospodářství. Takže jsme se jednoho dne probudili a zjistili jsme, že nemáme ani obyčejný banán,“ vysvětluje tehdejší situaci Hilda.

Landrove Torres Hilda, 2021
Landrove Torres Hilda, 2021

Ráj osmdesátých let střídá peklo hladu v devadesátkách 

„Do roku 1990 se na Kubě žilo relativně dobře, alespoň já jsem žil klidně a spokojeně. Všechno bylo relativně levné, na ulicích jste neslyšeli žádné nesouhlasné či opoziční hlasy,“ vzpomíná politický vězeň Francisco Herodes Díaz Echemendía. I Hilda Landrove osmdesátá léta považuje za jedno ze šťastnějších období porevolučních dějin Kuby. „Když je srovnáme s tím, co přišlo pak, byla osmdesátá léta rájem. Tedy přinejmenším bylo alespoň co jíst...“ popisuje Hilda.

I Franciscův „klid a spokojenost“ rychle vzaly zasvé – zvláštní období totiž strávil v kubánských věznicích za ozbrojené protivládní aktivity.

„Ve věznici Boniato byl tak obrovský hlad, že si vězni vařili svou vlastní krev. Vzali hliníkovou misku, nařízli si žílu a krev do ní nechali kapat, dokud jí nebylo dost. Pak krev smíchali se slanou vodou a na ohníčku z montážní pěny si ji uvařili. Prostě si z vlastní krve dělali prejt, aby během toho ‚zvláštního období‘ neumřeli hlady.“

Do města vejce, z města mýdlo

Ve většinové společnosti zavládlo po naplnění základních životních potřeb zoufalství. A právě to vedlo řadu Kubánců k různým nelegálním praktikám – ne náhodou kubánský černý trh zaznamenal největší rozmach právě v 90. letech. „Tradiční odbytový trh padl spolu s pádem SSSR,“ vysvětluje kubánský učitel a politický vězeň Félix Navarro Rodríguez. „Bylo to šílené, na celém ostrově nebylo k sehnání ani mýdlo,“ vypráví a jedním dechem dodává, že právě tehdy si Kubánci museli umět nějak poradit. Mýdlo a prací prášek nahradili velmi agresivním výtažkem z kaktusu, jídlo sháněli výměnou za jiné produkty… „Během zvláštního období jsem spadl na úplné dno. Život v Havaně byl komplikovaný, každý se snažil vymyslet, jak sehnat jídlo, lidé žili jen z pouličního prodeje, samozřejmě ne vždy legálního,“ dodává umělec Amaury Pacheco del Monte. „Přeprodával jsem nejrůznější věci. Na venkově jsem kupoval vejce a pak je prodával v Havaně. Na venkov jsem pak z hlavního města vozil mýdlo a oblečení,“ vzpomíná na tytéž praktiky i Carlos Aguilera.

Carlos Aguilera v roce 2020
Carlos Aguilera v roce 2020

„Inflace kubánského pesa raketově vzrostla a na černém trhu se dalo sehnat zboží jen za dolary. Ale za držení třeba i pouhých pěti amerických dolarů jsi šel rovnou na pět let do vězení,“ popisuje vážnost situace María de los Ángeles Matienzo Puerto. „Ve zvláštním období se politika začala hroutit a nastala éra naprosté krutosti,“ dodává María.

Úplné dno Kuby

„Na Kubě se v 90. letech vzedmula obrovská vlna prostituce, a to jak ženské, tak mužské,“ popisuje Pablo Díaz Espí, dnes ředitel nezávislého deníku Diario de Cuba publikovaného ze Španělska. Byť byl Pablo tehdy v exilu, jako novinář se v roce 1996 vrátil pod falešnými doklady na Kubu a po dobu jednoho roku pozoroval, jak moc se jeho vlast změnila. „Převládající náladou ve společnosti byla naprostá apatie.“

„ Prostituti a prostitutky v roce 1996 už nežádali ani o peníze či jídlo, už jen samotný prodej vlastního těla pro ně byl alespoň chvilkovým únikem z tvrdé každodenní reality.“

„Za zvláštního období jsme neměli nikoho, kdo by nás jako děti tehdy vedl k dobrým mravům. Společnost byla v rozkladu a děvčata se pak uchylovala ke všemožným činnostem. Přitom se kolikrát prostě jen potřebovaly najíst,“ opakuje se i z úst Giolvise Leliebra Duvergela. Podobně na tehdejší dobu vzpomíná i Myrna Rosa Padrón Dickson, která během zvláštního období pracovala v cestovním ruchu. Vedla si dokonce sešitek se jmény žen a dívek, které kolovaly hotelovými pokoji zahraničních hostů, a snažila se jim pomáhat alespoň potravinami či hygienickými potřebami, které na pokojích nechávala. Tehdejší situaci trefně shrnuje Carlos Aguilera:

„Zvláštní období znamenalo absolutní paralýzu společnosti. Ekonomika, zdravotnictví, občanská společnost, to vše bylo v katastrofálním stavu. Kuba se ve všech směrech dostala až na úplné dno.“

Tři desetiletí krize

 

Félix Navarro
Félix Navarro

Není pravda, že zvláštní období skončilo rokem 1999, kdy se ve Venezuele dostal k moci levicový prezident Hugo Chávez, a alespoň částečně tak na pozici obchodního spojence nahradil bývalý Sovětský svaz. Ekonomická krize totiž zanechala v kubánské ekonomice a v každodenním životě Kubánců hluboké rýhy, kterých Kuba dodnes nezbavila. „Dnes je situace ještě horší než v devadesátých letech,“ osvětluje Félix Navarro Rodríguez. „V pekárnách není ani chleba, a pokud vůbec je, tak je upečený z náhražek, protože se pořádně nedá sehnat ani mouka,“ dodává Félix. „Zvláštní období je v jistém smyslu srovnatelné s tím, jak se na Kubě žije v době koronavirové pandemie,“ upozorňuje Maykel González Vivero. 

„Hospodářská krize je na Kubě hluboce zakořeněná. Nefungující rozhodovací mechanismy i rozvrácená hospodářská politika jsou okolnosti, které nás v devadesátých letech do krize dovedly. A ta na Kubě trvá dodnes.“