Kirillova volba

/ /
Vladimir Putin
zdroj: ČTK

Ruský útok na Ukrajinu postavil patriarchu Ruské pravoslavné církve Kirilla a nejvyšší ruský pravoslavný klérus před jednoduchou volbu: buď válku odsoudit, nebo podpořit Kreml. A volba byla učiněna.

Hlava Ruské pravoslavné církve pronesla svá dvě poslední kázání už v průběhu bojových akcí, kdy nemohlo být nejmenších pochyb o tom, jaký je a ještě bude rozsah konfliktu. 6. března patriarcha svým ovečkám zvěstoval, že věřící Donbasu trpí proto… že nesouhlasí s konáním gay-přehlídky. „Pustili jsme se do boje, který nemá fyzický, ale metafyzický rozměr,“ řekl mimo jiné Kirill, který tak nadhodil, že kremelská „zvláštní operace“ je povahy přímo sakrální. Přitom se však ani slůvkem nezmínil o ostřelování civilních cílů a smrti mnoha mírumilovných občanů po celé Ukrajině včetně těch rusky mluvících (a většinou pravoslavných) v Charkově, Kyjevě a v dalších městech v centrální a východní části státu.

O tři dny později v prvním velkopostním kázání patriarcha de facto zopakoval oblíbenou tezi Vladimira Putina: 

„Do konfliktu se dnes dostaly dva bratrské národy, které ovšem ve skutečnosti tvoří národ jediný – ruský… Téma související s rusko-ukrajinskými vztahy se dnes stalo součástí velké politiky či jak se dnes říká geopolitiky,“ vysvětluje patriarcha Kirill. „Jedním z cílů této geopolitiky je oslabení Ruska, které se stalo silnou a vskutku mocnou zemí. Ale jak ohavné a podlé je pro uskutečnění těchto geopolitických cílů zneužít bratrského národa!“ 

Takže, jak to tak vypadá, krev na Ukrajině se prolévá kvůli jakýmsi tradičně nepojmenovaným „antiruským“ silám, které se pokoušejí pravoslavnému národu vnutit cizí hodnoty. O ruských vojácích na ukrajinském území patriarcha neutrousil jediné slovo.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Loučení s Moskvou?

Obnovená katedrála Krista Spasitele v Moskvě. Autor: Alvesgaspar – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0
Obnovená katedrála Krista Spasitele v Moskvě. Autor: Alvesgaspar – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0

Vrcholný hodnostář největší pravoslavné církve tedy veřejně předkládá konspirační teorie na úrovni ruského reakčního listu Zavtra a tato skutečnost se stává mravním rozsudkem nad celým církevním vedením. Za vzletnými slovy o „bratrství“ a za formálním odsouzením abstraktního „krveprolití“ není nic jiného než pro jedny zbabělá snaha zavděčit se Kremlu, kdežto pro jiné projev hlubokého přesvědčení, že tato válka je posvátným střetem s odvěkými nepřáteli Svaté Rusi. Anebo je to projev toho i onoho.

Patriarcha také ruské věřící vyzval, aby se modlili za ctihodného Kyjevského patriarchu a vší Ukrajiny, metropolitu Onufrije, hlavu Ukrajinské pravoslavné církve řízené Moskevským patriarchátem (na Ukrajině ovšem existuje i nová autokefální, tedy organizačně a právně nezávislá Ukrajinská pravoslavná církev, dnes nejdůležitější a nejvlivnější v zemi, protože není řízena z Moskvy – pozn. překl.) a jeho věřící. Je to typický pokus církevní vrchnosti ignorovat nepříjemnou realitu, která ještě může vést k nepředvídatelným následkům.

Kyjevský patriarcha Onufrij hned po útoku ruské armády na Ukrajinu totiž vystoupil s přímo senzačním provoláním: válku, již rozpoutal Putin, označil za „bratrovražednou“ a věřící vybídl, aby se „s kajícnou usilovností modlili za Ukrajinu, za naše vojsko a náš lid“.

Provolání napsané bez patosu prostým jazykem na Ukrajině kdekým přímo otřáslo. Onufrij, který v čele Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu strojí od roku 2014, se totiž až do této chvíle těšil neotřesitelné pověsti „promoskevského“ církevního potentáta a věrného obhájce linie patriarchy Kirilla. Ve svých veřejných vyjádřeních býval vždy krajně opatrný, dokonce i tehdy, kdy od něj ukrajinská společnost očekávala jasnější postoj k rusko-ukrajinskému konfliktu. Jenže tichý a ne zrovna řečný metropolita dával přednost jinotajům a citátům z Písma svatého. O to senzačnější proto jeho výzva byla – vždyť právě ona spojila původně promoskevskou Ukrajinskou pravoslavnou církev s osudem Ukrajiny.

Nemodlit se za Kirilla 

Poté následovalo rozhodnutí řady ukrajinských eparchií nepřipomínat při bohoslužbách patriarchu Kirilla. Nemodlit se za hlavu „své“ církve je velice závažné opomíjení tradic a církevních kánonů. Sice to ještě není rozkol, ale už je k němu významně nakročeno. Jak bude válka pokračovat, počet podobných „nepřipomínaných“ dál poroste. Metropolita Onufrij takové kněží rozhodně neodsuzuje. Což znamená, že jako hlava Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu dává Moskvě na srozuměnou: My se bez vás obejdeme! 

Když to takhle půjde dál, brzy budeme svědky přechodu většiny farností pod nezávislou Ukrajinskou pravoslavnou církev. Ta vznikla roku 2018 s požehnáním Konstantinopolského patriarchátu jako církev autokefální. Ruská pravoslavná církev odmítla toto rozhodnutí uznat a s ekumenickým Patriarchou konstatinopolským Bartolomějem zpřetrhala všechny svazky. Teď se Kirill ocitl před možnou variantou, že Moskevský patriarchát Ukrajinu nadobro ztratí.

Litevská eparchie Ruské pravoslavné církve, která je kanonicky plně podřízena Moskvě, se v tomto případě také zachovala zcela nezávisle. Její oficiální představitel otec Vitalij Mockus se vyjádřil jednoznačně: 

„Litevští pravoslavní ruský vpád na Ukrajinu důrazně odsuzují.“ 

Oni „litevští pravoslavní“, z nichž část do posledního okamžiku sledovala ruské televize, možná nejsou tak monolitního názoru jako Ukrajinci. Je jasné, že v tomto případě je řeč především o postojích vedení eparchie a většiny kněžstva. Ten je vyjádřen delikátně, ale jednoznačně: „My nejsme s Moskvou na jedné lodi!“

Kázání o CIA

V roce 1943 Stalin svolal několik archijerejů, které do té doby ještě nestihl popravit. Ty pověřil „obnovou“ pravoslavné církve v SSSR – samozřejmě pod nesmlouvavou kontrolou úřadů. Ruská válka s Ukrajinou v tuto chvíli obnažila bytostnou křehkost konstrukce podobné té sovětské. Servilita patriarchy a dalších církevních hierarchů, jež sám vybral, ve vztahu ke Kremlu jde ruku v ruce s korupcí a toužebným přáním být „církví říše“ a nevyhnutelně povedou k tomu, že s Ruskou pravoslavnou církví zpřetrhají svazky nejen četné ukrajinské, ale i další zahraniční farnosti. Formální ruské statistiky počtu účastníků různých procesí a svátečních liturgií však budou dál vytvářet iluzi vlivu a důvěryhodnosti Ruské pravoslavné církve.

Ve skutečnosti se ale veřejná role této základní ruské církve definitivně zredukovala na politická školení o „piklech CIA“ a „banderovců“ zakamuflovaná do podoby náboženských kázání a promluv. Skutečný výklad evangelia by se pro ruské kněžstvo mohl stát naopak praxí riskantní a soudně stíhatelnou.

Příkladem budiž administrativní pronásledování, které úřady Kostromské oblasti rozjely proti knězi Ioannu Burdinovi jen proto, že během kázání pronesl několik protiválečných výroků: za to, že nějakým sotva deseti věřícím připomněl přikázání „nezabiješ“, hrozí otci Ioannovi pokuta ve výši 30 až 50 tisíc rublů.

Pospolitost ruských pravoslavných věřících tu zůstane, ať už zemi opanuje jakýkoli politický režim. Ruská pravoslavná církev jakožto organizace těžící z tisícileté tradice se ale ocitla v kruté mravní krizi, z níž pro ni zatím totálně není úniku.

Autor je nezávislý ruský novinář a analytik, bývalý šéf ruské redakce BBC a komentátor stanice Deutsche Welle. Překlad Libor Dvořák