„Dvacet šest let nám vládne jeden a týž prezident, který v ústavě zrušil omezení počtu volebních období,“ říká historik a fotograf Dmitrij Drozd k šestému volebnímu vítězství Alexandra Lukašenka.
Po srpnových prezidentských volbách vyšli Bělorusové do ulic a protestují stále. Jejich touhu po svobodných volbách neoslabuje mrazivé počasí ani policejní brutalita, které jsou při pokojných demonstracích vystaveni. Tisíce Bělorusů už bylo zbito a zadrženo, několik osob zákrok policie nepřežilo. Podle nevládní organizace pro ochranu lidských práv Vjasna bylo k 22. prosinci 2020 ve vězeních 158 politických vězňů. Můžete jim poslat vzkaz prostřednictvím stránky této organizace https://prisoners.spring96.org/en.
Dmitrij Drozd putoval do vězení po volbách v roce 2010, po těch letošních se účastní protestů s fotoaparátem v ruce. „Dokumentuji vše, co se v naší zemi děje a doufám, že budu moci vydat o událostech roku 2020 v Bělorusku fotoalbum. Jsem šťastný, že u nás existuje naděje na změnu, a dělám vše co je v mých silách, aby ke změně došlo,“ vysvětluje Dmitrij Drozd, které poskyl Paměti národa fotografie a vyprávěl svůj příběh.
Rusifikace a politická výchova
Dmitrij se narodil 26. března 1973 ve vesnici Drozdy vzdálené asi 80 kilomentrů západně od Minsku. Pradědeček Pavel Drozd zde koupil na konci 19. století pozemky, o které ovšem v roce 1929 kvůli vyvlastnění přišel.
Jeho rodina je důkazem důkladnosti rusifikace Běloruska – oba rodiče navštěvovali minské školy, ve kterých se vyučovalo rusky, a tak se i v rodině hovořilo rusky. Běloruský jazyk se vyučoval v podstatě jako cizí jazyk a Dmitrijova matka ho z jeho výuky odhlásila. Dmitrij se tak naučil bělorusky až v dospělosti. Bělorusky nemluvil ani jeden z Dmitrijových příbuzných či přátel a dodnes Dmitrij přemýšlí výhradně v ruském jazyce, ve kterém se cítí i jistější v kramflecích.
Dmitrij vystudoval v Minsku typickou sovětskou střední školu, ve které byla ideologická výchova důležitější než samotné vzdělávání. Každý den před vyučováním probíhal „politický zpravodaj“, ve kterém se věnovali politice komunistické strany Sovětského svazu. Politická výchova poněkud ochladla v době tzv. perestrojky po nástupu Michaila Gorbačova do čela strany i vlády. Dmitrijovi bylo dvanáct let a dobře si zapamatoval moment, kdy si uvědomil, že se věci mění.
„Na pionýrském táboře jsme hráli polovojenskou celotáborovou hru „Záblesk“. S kamarády jsme byli pověřeni hlídáním sovětské vlajky, která byla vyvěšována během nástupu. Navrhl jsem, abychom místo vlajky vyvěsili hadr na podlahu. Když se ráno celý tábor, stovky dětí, postavily do řad, zavlál nám nad hlavami místo vlajky hadr na podlahu. Pokud by se to stalo o pár let dříve, by byl by to obrovský skandál. V té době už to ale nikoho až tak nevzrušovalo“. Právě tento hadr se Dmitrijovi stal symbolem rozpadu SSSR.
Po chudobě přišla ještě větší chudoba
Změna nastala i v tlaku na povinný vstup do Komsomolu (Komunistického svazu mládeže), ačkoliv tento svaz i nadále představoval „elitu“ sovětské mládeže a přijímací komise na školách a ke členství stále přihlížely. Dmitrij se rozhodl do Komsomolu nevstoupit, a i tak byl po ukončení osmileté základní školy v roce 1988 přijat na střední odbornou školu, kde vystudoval obor „Fototechnika“.
V té době se ocitl Sovětský svaz na pokraji ekonomického kolapsu. „Perestrojka“ nedokázala nesystematickými opatřeními zachránit kolabující socialistické hospodářství. Po chudém dětství tak pro Dmitrije nastaly ještě těžší časy. Už v 70. letech musela jeho rodina jeden pokoj ze svého dvoupokojového bytu pronajímat, aby se uživila. Čtyřčlenná rodina tak žila v jedné místnosti. Otec musel mít dvě zaměstnání, po směnách v továrně pracoval skladník v obchodě. Na konci 80. let se situace ještě zhoršila, na řadě míst byl chléb jen na příděl, lidé stávali ve mnohahodinových frontách na základní potraviny.
V této situaci vyhlásily v roce 1990 samostatnost pobaltské sovětské republiky. Bělorusko se k nim připojilo na konci července 1990 a 25. srpna 1991 se stalo samostatné oficiálně. Proti rozpadu Sovětského svazu tvrdě vystupoval v Bělorusku ředitel sovchozu Goroděc Alexander Lukašenko, který v srpnu 1991 podporoval puč proti Michailu Gorbačovovi a stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty západního imperialismu.
Dmitrij tehdy mohl jen těžko tušit, jak velký vliv bude mít tento muž na jeho život i osud celé země. Politiku příliš nesledoval, měl jiné starosti – v roce 1991 ho zasáhla nečekaná smrt otce Michaila Drozda, kterému bylo teprve čtyřicet let. O rok později maturoval a poté marně sháněl práci v oboru fotografie. Začal tedy pracovat jako skladník, ke své profesi fototechnika se vrátil až v roce 1996, kdy získal zaměstnání v minilabu firmy Kodak.
Vyvolával filmy, tiskl fotografie, a kromě toho se věnoval i vlastní fotografické tvorbě, stal se členem Svazu fotografů Běloruska. Rozhodl se také pokračovat ve studiu na vysoké škole a v roce 1998 nastoupil na fakultu historie Běloruské státní univerzity. Obor muzejnictví a ochrana památek historického a kulturního dědictví studoval dálkově, a tak mohl v roce 2002 odejít pracovat do fotolabu Kodak v Moskvě za vidinou vyšších příjmů.
Do Běloruska jezdil pouze ve zkouškovém období, studium absolvoval v roce 2005. Ještě během svého pobytu v Moskvě začal pracovat na své první knize „Majitelé půdy v Minské gubernii 1861 – 1900“, kterou dokončil rok po návratu do Běloruska v roce 2010.
Pokus zastavit diktátora
V prosinci 2010 se Alexander Lukašenko ucházel počtvrté o funkci prezidenta díky tomu, že zrušil limit, kolikrát je možné být prezidentem. Kromě toho také posílil pravomoci prezidenta. Dmitrij se angažoval v Iniciativní skupině Andreje Sannikova, běloruského politika a veřejného činitele, kandidáta na prezidenta.
Společně s dalšími členy této skupiny shromažďoval podpisy nezbytné pro registraci kandidáta do Ústřední volební komise (podle běloruských zákonů je pro zařazení osoby na kandidátskou prezidentskou listinu potřeba sesbírat na jeho podporu 100 000 podpisů). Lidé se během extrémně chladných podzimních a zimních dní podepisovali, ačkoli se kvůli podpoře alternativních kandidátů obávali odvetných opatření: „Stane se nám za to něco? Kam se tyto podpisy dostanou? Nepřijdeme o práci? Nezastřelí nás?“
Sbíralo se venku na ulicích či ve stanicích metra a nikdo tenkrát neměl tušení, jak volby skončí. Už tehdy míra nespokojenosti s diktátorským režimem Lukašenka dosáhla kritické meze. Lukašenkovi protikandidáti vyzývali veřejnost k protestům proti volebním podvodům bezprostředně po uzavření volebních místností.
Až padesát tisíc demonstrantů se tak 19. prosince 2010 shromáždilo na náměstí Okťabrskaja v Minsku, odkud pokračovali na náměstí Nezávislosti, k vládní budově. Tam požadovali nové volby bez účasti současného vedení země Alexandra Lukašenka. Mezi protestujícími se nacházel také Dmitrij Drozd.
„Od samého rána vládla vrušená atmosféra plná očekávání něčeho důležitého a velkolepého. Každému bylo jasné, že pokud dojde k nařízení shora, budou nás bít obušky, lít na nás v zimě ledovou vodu nebo do nás budou střílet. Nikdo nepochyboval o tom, že jdeme neozbrojeni proti obrovské síle, bezpodmínečně vydáni na pospas lidem, kteří mají nyní všechno: moc, peníze, dači. A aby se udrželi u moci, srovnají desítky a stovky svých odpůrců se zemí.“
Protesty pošpinila provokace
V deset večer se demonstranti přiblížili k vládní budově, ve které zrovna probíhalo sčítání výsledků voleb. Najednou se ozval zvuk roztříštěného skla. Několik lidí začalo rozbíjet skleněnou výplň dveří vládní budovy. Kandidáti křičeli do megafonu: „Zastavte to! Je to provokace!“ Nicméně lidé rozbíjející okna byli k nezastavení. Policie nezakročila a oficiální běloruská televize tuto akci zabírala z různých úhlů. Bylo zřejmé, že se jedná o provokaci úřadů. To vše trvalo celkem čtyřicet minut. Demonstranti se seřadili do jedné linie a pokračovali ve výzvách: „Zastavte se! Zastavte se!“
Dmitrij se s dalšími demonstranty přiblížil k sídlu vlády a třikrát udeřil megafonem do desky, která zakrývala dveře centrální sčítací komise. V ten okamžik už na náměstí oddíly OMON (speciální policejní oddíl) a další jednotky vytvořily několikařadový řetěz a demonstranty začaly hrubě bít a vytlačovat nazpět. Té noci zadrželi na osm set lidí včetně prezidentských kandidátů a členů jejich volebních kampaní, mezi nimi i Dmitrije. Zatáhli ho do antonu, kde se již těsnalo na čtyřicet lidí.
„Každý, kdo toho dne vyšel na náměstí, se může považovat za hrdinu,“ je přesvědčený Dmitrij, kterého antonem převezli brzy ráno z policejní stanice k soudu. „Jednoho po druhém nás předvolávali. Šel jsem k soudkyni, která mi položila několik otázek. Tvrdil jsem, že jsem se neúčastnil aktivně, a že jsem nezaslechl varování policie, ačkoliv jsem chápal, že se účastním neschváleného shromáždění. Dostal jsem deset dní.“
Oddychl si, brzy ovšem zjistil, že předčasně. „Dne 1. února mě probudila moje matka s tím, že si pro mne přišla policie. Bylo sedm hodin ráno. Oblékl jsem se a zeptal se, na jak dlouho mne odvedou. Sdělili mi, že mne předvolávají jako svědka a že byly odhaleny nové okolnosti případu. Přišli k nám dva pracovníci odění v černém. Ani nevím, zda matce ukázali své průkazy, žádnými dokumenty se neprokazovali,“ popisuje Dmitrij.
Během výslechu Dmitrijovi promítli video se záběry, jak tluče megafonem na dveře vládní budovy. To, že je to na videu on, Dmitrij popřel. Říkal, že je to „muž, který vypadá jako já“. O tři dny později ho převezli do vyšetřovací vazby č. 1 na ulici Volodarského v Minsku, tzv. věznice „Volodarka“.
Jako historik měl Dmitrij radost, že se dostal právě na tam, protože ta budova byla postavena v roce 1825 jako jako „vězeňský hrad“ minské gubernie Lidově se mu říkalo „Piščalovský hrad“ na počest muže, který získal veřejnou zakázku na stavbu, vlastníka půdy Rudolfa Piščala. Dmitrij měl tedy jedinečnou příležitost tuto historickou budovu navštívit.
Na svobodu díky sankcím EU
Dne 5. května se dostal spolu s dalšími čtyřmi obžalovanými v případu „masových nepokojů“ k soudu. Státní zástupce pro Dmitrije požadoval trest odnětí svobody ve výši tři a půl roku. Nakonec si vyslechl rozsudek o tříletém trestu, který si odpykával ve vězení ve městě Bobrujsk.
Na svobodu vyšel po sedmi měsících 13. srpna 2011 díky tlaku běloruského a mezinárodního společenství a také sankcím, které uvalila Evropská unie na Lukašenka a dalších více než 150 představitelů běloruského režimu kvůli represím po prezidentských volbách v prosinci 2010.
Po propuštění začal Dmitrij Drozd publikovat články na známém opozičním webu Charta-97. V letech 2012-2013 dostal díky mezinárodnímu programu „Kalinovského“ na podporu utlačovaných příležitost studovat na Varšavské univerzitě. Zároveň pokračoval ve své výzkumné práci v běloruských a polských archivech. V roce 2014 se Dmitrij Drozd oženil s Viktorií Pavljučuk, s níž se seznámil v Běloruském národním historickém archivu. V roce 2015 se jim narodil syn Pavel.
Od května 2015 je redaktorem a autorem webových stránek Běloruského dokumentačního centra. Od srpna 2016 Dmitrij Drozd založil a dále vede Praktickou školu vyhledávání obětí represí, ve které pomáhá lidem dozvědět se pravdu o obětech stalinských represí a vydává články na toto téma. V roce 2016 se stal laureátem Ceny za lidská práva v kategorii „Novinář roku“.