Před pětasedmdesáti lety začala největší bojová akce druhé světové války na našem území. Cílem Ostravsko-opavské operace bylo osvobození průmyslové Ostravy. Po boku rudoarmějců bojovali vojáci 1. československého armádního sboru.
Ostravská operace začala 10. března 1945 pokusem o přímý útok na Ostravsko a Těšínsko ze severovýchodního směru. Nacisté kladli tuhý odpor: v březnu roku 1945 zajišťovala Ostrava 35 procent průmyslové výroby Říše a Hitler si byl dobře vědom jejího zásadního strategického významu. „Jestliže vydáte Moravskou Ostravu, vydáte Německo! Moravskou Ostravu je nutno držet stůj, co stůj,” prohlásil dva měsíce před koncem druhé světové války.
Za pomoci tisíců totálně nasazených obyvatel protektorátu zde nacisté vybudovali rozsáhlý systém zákopů, krytů a protitankových zátaras a s úspěchem využívali i předválečného československého opevnění. Rudá armáda během týdne dokázala postoupit jen zhruba o deset kilometrů. Nově nasazený generál Jeremenko proto rozhodl o stokilometrovém obchvatu kolem Opavy.
Vojáci 4. ukrajinského frontu společně s tankovými jednotkami 1. československého armádního sboru postoupili dnešním polským územím až ke slezské metropoli a za cenu téměř totální destrukce Opavu 22. dubna osvobodili. Odsud se Hlučínskem probíjeli zpátky na východ. Bojovalo se při tom téměř o každou ves: u Hrabyně, ležící na strategické vyvýšenině, se fronta zastavila na týden, během něhož byla vesnice z devadesáti procent zničena. Hlavní část operace skončila dobytím Ostravy, která do rukou rudoarmějců padla 30. dubna 1945.
Ivan je tu!
Stanislavu Chromčákovi bylo v době osvobození Ostravy třináct let. Od počátku roku 1945 si tento ostravský rodák psal deník. Zpětně do něj zaznamenal tragické následky spojeneckého náletu na chemické závody v ostravských Mariánských Horách, při němž zahynulo více než pět set civilistů.
Popsal zničené centrum Ostravy, kde se nedalo projít od bývalého hotelu Palace k hlavnímu náměstí, nebo nejbližší výbuch, který nedaleko od krytu, kde se s rodiči ukrýval, zanechal obrovský kráter. Pro Paměť národa vzpomínal Stanislav Chromčák i na den, kdy byla Ostrava osvobozena:
„Tam, kde jsme bydleli, stálo šest německých transportních vozů s koňským potahem. Byly naložené nějakým vojenským materiálem, nesměli jsme se k nim přiblížit. To odpoledne [30. dubna] se přiřítil tryskem na koni německý důstojník a jenom zařval: ,Ivan ist da, Ivan ist da!‘ Ti vojáci, když to uslyšeli, tak naskočili na ty vozy a koně a úžasným tryskem jeli Místeckou ulicí k Frýdku Místku. V momentě byli pryč.“
Do centra Ostravy se ale toho dne probil nejen “Ivan” – jako první vstoupila do města tanková brigáda 1. československého armádního sboru pod velením generála Vladimíra Janka. Československým vojákům se podařilo po boku rudoarmějců postoupit z Moravské do Slezské Ostravy díky Miloši Sýkorovi, mladému civilistovi, který přestřihl elektrické vedení k náložím umístěným na Říšském mostě, a přitom byl smrtelně zasažen německým kulometem. Později byla Sýkorova účast na záchraně mostu přes Ostravici zpochybňována, most nese dodnes jeho jméno.
Jako první vjel na most tank 051, který zasáhly tři pancéřové pěsti vypálené nacisty. Po zásahu zemřel Ivan Ahepjuk, další tři členové posádky – velitel Nikolaj Ivasjuk, střelec Josef Vaněk a řidič Alexandr Hroch – byli raněni a poškozený tank se přes Ostravici dostal díky krycí palbě tankisty Bedřicha Opočenského z české vesnice Boratín na Volyni.
Osvobozovacích bojů se po boku rudoarmějců účastnilo vedle Čechů, Slováků a Rusínů i 12 tisíc volyňských Čechů. Potomci českých emigrantů na Volyni okusili teror sovětské i nacistické okupace a vstup do československé armády byl pro mnohé z nich vysvobozením.
Vedle Bedřicha Opočenského byl jedním z Volyňanů, kteří narukovali k 1. československému armádnímu sboru, i Josef Vyletěl. Narodil se roku 1925 ve volyňské obci Mirohošť v severozápadním cípu dnešní Ukrajiny a s československou jednotkou prošel Karpatsko-dukelskou operací i bitvou u Jasla. Následně se s Jankovou tankovou brigádou účastnil bojů o Ostravu:
“V rámci první republiky se čekalo nebezpečí útoku Němců. A tak se tam stavěly bunkry,” líčil obtíže dobývání Ostravy. “Když jsme potom útočili na Ostravu, tak z těch bunkrů na nás stříleli Němci. Pamatuji se, přijely ruské kaťuše a spustily na to střelbu. A za chvíli německé minomety. Tam to práskalo mezi náma. Já jsem měl velké štěstí, že jsem nebyl vůbec zraněný.”
Padlí vojáci leželi jako snopy na poli
V místech, kde byl nacistický odpor již zlikvidován, Rudá armáda sčítala mrtvé. Uvádí se, že celkem během Ostravsko-opavské operace zahynulo 24 tisíc sovětských a československých vojáků proti zhruba 75 tisícům mrtvých na německé straně.
V Ostravě padlé vojáky osvoboditelské armády snesli mimo jiné před římskokatolický kostel ve čtvrti Hrabůvka. Stanislavu Chromčákovi se obraz mrtvých vojáků, jen o několik let starších, než byl tehdy on sám, navždy vtiskl do paměti:
„Leželi tam ve dvou řadách jako snopy na poli, jeden vedle druhého po celé délce kostela, padlí vojáci ve stáří tak od osmnácti do dvaceti let. Když je tam shromáždili, přišel ruský důstojník a zjišťoval identifikaci. Každý měl v náprsní kapsičce své číslo, on jim vždycky sáhnul do kapsičky, vytáhnul číslo a podle něj zjistil, kdo to je. Byli tam někteří ze Sibiře, kterým jsme nerozuměli, s Rusy a Ukrajinci jsme se perfektně domluvili, ale ti z těch vzdálených národů neovládali ani písmo, a tak na tom lístečku měli nadělaný jen počet čárek. Ten důstojník tam počítal ty čárky. Pak se vykopaly hroby podél kostela a tam je pochovali.“
Schovávali se před Sověty
Centrum Ostravy Rudá armáda dobyla 30. dubna 1945, ve Výškovicích, dnes součásti Ostravy, tehdy vísce uprostřed polí a luk, si na osvobození museli počkat ještě další týden. Šestnáctiletá Irena Ondruchová ho spolu s rodinou strávila schovaná ve sklepě rodinného domu.
„Když před barákem vystřelil tank, všechno se ve sklepě hnulo. Byla jsem opřená o stěnu a cítila, jak se hýbe celý dům. Okna zatarasená, poslouchali jsme tu střelbu. Chlapi poznali, kdy pálí Rusové a kdy Němci. Jeden střílel od žumpy, z druhé strany zase jiný. Nas mnogo, křičeli Rusové a ničeho se nebáli. Nas mnogo!“ vzpomíná na kritické chvíle z konce války.
Když už byli ve sklepě sedm dní, nahoře v domě se otevřely dveře a čísi hlas houkl: „German nět?“ V podzemí nastalo pozdvižení: „Už jsou tady! Už jsou tady!“ Rusové sešli dolů, a když projevili zájem o hodinky, které měl na ruce Irenin strýc, ten je bez rozmýšlení odepnul: „Vezmi si je! My jsme rádi, že jste tady.“
Zpočátku prý Sovětům vše nabízeli s radostí. Brzy však poznali, že před osvoboditeli je třeba mít se na pozoru. Rusové si brali, co se jim zamanulo. Hodinky, oblečení, dobytek.
„Rusové říkali tatínkovi majster časovyj. Věděli, že umí spravit hodinky, a když se jim pokazily, přišli. Platili masem. Na hřiště přiháněli krávy z celého kraje a tam je poráželi. Maso nakládali do sudů a odváželi někam pryč. Jednou nám přinesli celou kýtu a maminka pak maso rozdávala sousedům. Nakradli hodinky, nakradli maso. A když jim otec ty kradené hodinky opravil, platili mu kradeným masem.“
Fronta prošla Hlučínskem
České obyvatelstvo přes všechny incidenty osvoboditelskou Rudou armádu pochopitelně převážně vítalo. Odlišná byla situace sudetských Němců. Hlučínsko (pohraniční území mezi Opavou a Ostravou) patřilo od dob Marie Terezie k Prusku a součástí českého státu se stalo teprve v roce 1920.
Místní „Prajzáci” se s Československem nikdy zcela nesžili, a když bylo hlučínské pohraničí v říjnu 1938 odstoupeno Německu, mnozí z nich připojení k nacistické Říši vítali. Až na výjimky získali všichni Hlučíňané německé občanství. Tak jako jinde v pohraničí se i zde začalo platit markou, do té doby české školy se poněmčily, muži podléhali branné povinnosti a museli narukovat do wehrmachtu.
Když se na jaře 1945 přes Hlučínsko valila fronta k Ostravě, mezi místním obyvatelstvem proto panovaly obavy a nejistota. Velká část mužů dávno zmizela na vzdálených bojištích a staří lidé a osamělé ženy s dětmi nevěděly, co od příchodu Sovětů očekávat.
„Kaťuše a bombardéry začaly útočit v neděli [15. dubna] ráno. Ovšem první Rusové se objevili až v úterý,“ vzpomíná Erika Herudková z Bolatic na Hlučínsku na dva dubnové dny, kdy v její vsi vybuchovaly granáty a bomby. „Ještě dnes mám husí kůži, když slyším na obloze letadlo.“
Šestiletá Erika s matkou a sourozenci přečkala přechod fronty ve sklepě rodinné hospody. Když se občas palba venku utišila, vzala matka svou nejstarší dceru za ruku, vylezly ze sklepa na půdu a tam z okénka ve štítě pozorovaly válečné běsnění. Všude kolem hořelo, plameny šlehaly ze střech a zahrady halil temný dým. Některé domy už byly v troskách, Bolatice se ocitly v centru bitvy.
Když Erika Herudková na ty chvíle vzpomíná, říká německým vojákům „naši“. „Berte to, jak chcete, ale byli to naši otcové, naši bratři, synové,“ vysvětluje s naprostou upřímností. „Takže naši měli své pozice támhle v Hrabyni a čtvrtý ukrajinský front v bažantnici za nádražím.“
Po válce
Řada Hlučíňanů před blížící se Rudou armádou raději uprchla. Některým ženám a dětem se podařilo dostat do asi dvacet kilometrů vzdáleného Bílovce, odkud je dobytčáky odvezly do uprchlického tábora v České Kamenici v severozápadních Čechách. Po válce se pak do svých vesnic vrátily a většina z nich tu přečkala i odsun – z Hlučínska bylo totiž z politických důvodů odsunuto jen asi pět procent německého obyvatelstva. Stalo se tak jedinou pohraniční oblastí, kde se odsun v zásadě neuskutečnil.
Dobytím Ostravy skončila hlavní fáze Ostravsko-opavské operace. V dalších dnech boje pokračovaly osvobozováním území na jih od tohoto města, následně se jednotky Rudé armády přesouvaly ku Praze. Československá tanková brigáda do již osvobozené Prahy dorazila 10. května 1945.
Na rozdíl od Opavy, která byla dobyta bezohledným nasazením těžké techniky a téměř zcela zničena, pro boje o Ostravu platil příkaz co nejšetrnějšího přístupu, který měl minimalizovat škody na průmyslových objektech. To se do velké míry podařilo.
Část zdejší průmyslové výroby byla sice použita na vyplacení legální válečné rekvizice Rudé armádě či padla za neoprávněnou válečnou kořist (neoprávněně odvezeno bylo například zařízení tzv. Jižního závodu Vítkovických železáren v hodnotě 200 milionů korun). Přesto se zdejší doly a průmyslové závody později staly páteří znárodněného průmyslu lidově demokratického Československa.