Měl to být velký hrdinský příběh

/ /
Michal Krecul ze spisu NKVD
5 Sedmnáctiletý Michal Krecul utekl v roce 1940 z okupovaného Československa do SSSR, kde byl záhy zatčen NKVD
zdroj: DAZO

Adam Hradilek v rozhovoru popisuje, jak při pátrání po osudech válečného veterána a vězně Gulagu Michala Krecula poodhalil temný případ z dob partyzánských bojů na Slovensku.

Letos v lednu Vám vyšel článek v časopise Paměť a dějiny o Michalu Kreculovi, který prošel Gulagem, zúčastnil se bojů u Dukly i Slovenského národního povstání a posléze byl v 50. letech za spolupráci s kurýry obviněn z velezrady a vyzvědačství a osm let vězněn v uranových dolech. Zároveň se ale, jak jste zjistil, za války zúčastnil loupežného přepadení skupiny Židů schovávajících se před nacisty a jejich následné vraždy. Můžete přiblížit jeho životní příběh a kontext?

Když jsem ten příběh začal zkoumat, tak odpovídal totožným nebo velmi podobným příběhům uprchlíků z Podkarpatské Rusi z období druhé světové války, respektive let 1939–1942, kdy z této oblasti uteklo kolem 6000 původně československých občanů do Sovětského svazu. Bez té brutální a tragické epizody by se skutečně jednalo o úplně typický příběh uprchlíka z Podkarpatské Rusi.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Michal Krecul byl stejně jako naprostá většina uprchlíků záhy po překročení hranice, kterým se chtěl vyhnout nástupu do maďarské armády, zatčen, odsouzen za nelegální přechod hranice a systémem etap, který fungoval v Sovětském svazu, postupně odsouván přes různé tábory a věznice do místa určení výkonu trestu – v jeho případě do Uchtižemlagu.

Sovětské úřady se zdráhaly propouštět Podkarpatorusíny na základě amnestie z 3. ledna 1942, přestože se na ně coby československé občany měla vztahovat. Většina z nich se dostala na svobodu až téměř o rok později koncem listopadu 1942 na základě dodatku k amnestii, který se vztáhl i na Rusíny. Michal Krecul však nebyl ani tehdy propuštěn a odpykal si celý trest. Propuštění se dočkal v září 1943 po třech letech v Gulagu. Bylo mu 20 let. 

A pak jeho cesta vedla do Československa?

Ano, vstoupil do československé armády a po bojích u Dukly byl v říjnu 1944 jako člen paradesantní brigády vysazen na Slovensku, aby se tam zapojil do povstání. Při ústupu před německou armádou se Krecul připojil k partyzánské brigádě Jegorova a posléze byl přiřazen k oddílu kapitána Rudé armády Ivana Titovského, který skončil v úkrytu v salaši nedaleko obce Nižná Boca v Nízkých Tatrách. Právě Titovský rozhodl, že oloupí nedaleko se ukrývající skupinu Židů. Jejich úkryt partyzánům vyzradil Jozef Helebrandt, občan Nižné Boci, který židovské skupině za úplatu dodával potraviny. Od něj také věděli, že Židé u sebe mají velké zásoby zlata a peněz, které jim měly umožnit přežít válku. Stali se tak snadnou kořistí. Den po krádeži Titovský rozhodl, že se na místo činu vrátí a Židy zabijou. Tři ženy a sedm mužů přišlo o život.

Osudům Michala Krecula je věnována studie Partyzán Mišo a zapomenutá vražda. Pátrání po osudu jednoho z posledních žijících Čechoslováků, kteří prošli sovětskými tábory, odhalilo nepotrestaný zločin, kterou přináší aktuální vydání revue Paměť a dějiny

Mohly tam hrát roli antisemitské motivy, nebo se jednalo o čistě loupežnou vraždu?

Samozřejmě je otázka, jestli by je ti partyzáni povraždili, kdyby se jednalo národnostně o Slováky nebo Sověty. Je možné, že sehrál roli fakt, že jsou to Židé na útěku. Hlavní důvod ale byl, že se na nich chtěli obohatit.

Byly v Kreculově příběhu nějaké momenty, které Vás překvapily?

Na jeho příběhu je spousta zajímavých momentů – třeba to, že na něj jakožto jednoho z aktérů vraždy přišli až v roce 1966, tedy po 22 letech. Poprvé byl případ vyšetřován hned po osvobození v roce 1945. Ale po bezmála dvou letech bylo vyšetřování zastaveno, jelikož se trestný čin neprokázal. A Michal Krecul tehdy mezi obviněnými navíc ani nefiguroval. Když bylo na základě žádosti místní komunistické organizace v Nižné Boci vyšetřování v roce 1966 obnoveno, dospěli vyšetřovatelé k tomu, že původní vyšetřování bylo nedůsledné a špatně vedené. Například byla tehdy v případu uvedena jiná jména zavražděných. Zřejmě v té oblasti došlo k dalším vraždám Židů a bylo by zajímavé zkusit v archivech najít k tomu nějaké informace. Takže obviněným byly původně připisovány vraždy úplně jiných lidí. A nakonec byli zproštěni všech obvinění a propuštěni.

Dvě z obětí masakru pod červenou horou: Olga Steinová a Mária Donáthová. Zdroj: Ústav pamäti národa
Dvě z obětí masakru pod červenou horou: Olga Steinová a Mária Donáthová. Zdroj: Ústav pamäti národa

Zvláštní byla i Kreculova argumentace během výslechů, kdy se hájil tím, že nevěděl, že se jedná o Židy, že si myslel, že to jsou Němci. Snažil se tedy obhajovat svůj čin tím, že tvrdil, že střílel do civilistů, jen ne židovských, nýbrž německých. (Samozřejmě ale věděl, že se jedná o slovenské Židy, protože s nimi mluvil.) A opět nebyl nikdo odsouzen, neboť čin nebyl kvalifikován jako válečný zločin, který byl nepromlčitelný, nýbrž jako loupežná vražda a jako takový už byl promlčený.

V příběhu může být průšvih

Jak jste na tento případ vlastně narazil? Kde jste našel první informaci o té vraždě?

V roce 2006 jsem začal natáčet rozhovory s pamětníky Gulagu pro Post Bellum, následně rozvinul toto téma v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kam jsem nastoupil v roce 2008. Na základě našich výstupů, v poslední době zejména díky stránkám Čechoslováci v Gulagu, se nám ozývají příbuzní bývalých vězňů. Desítkám lidí jsme tak už dodali dokumenty o jejich předcích. A to je právě i případ dcery Michala Krecula, kterému je nyní 98 let a žije – pod změněným jménem – v Kanadě. Otec jí jako dítěti vyprávěl své zážitky z útěku a lágru. A jí to jako osobě, která vyrůstala v Kanadě, nedávalo příliš smysl. Když začala nedávno pátrat po jeho minulosti, narazila na podobné životní příběhy na našich stránkách. Jak už jsem zmiňoval, ti uprchlíci z Podkarpatské Rusi měli často velmi podobné osudy. A tak nás kontaktovala.

Na Ukrajině jsme nedávno dokončili digitalizaci celého fondu uprchlíků z Podkarpatské Rusi, díky čemuž jsem měl k dispozici i spis jejího otce, který jsem jí během chvilky mohl poslat. Ona mi pak sdělila, že byl ještě v 50. letech vězněn řadu let v Československu. A to mi přišlo najednou zvláštní: je to jeden z posledních asi čtyř pamětníků Gulagu československého původu, navíc vězněný v Jáchymově. Člověk by tedy očekával, že někdo takový tady bude za velkého hrdinu, a přitom je to naopak, je naprosto neznámý. Tak jsem ji varoval, že v jeho případu může být nějaký velký průšvih – znásilnění nebo vražda.

Když jsem si pak pátral v archivech, tak jsem ty nepříjemné věci skutečně našel: obvinění ze znásilnění po válce a také jsem narazil na informaci, že byl na Slovensku vyšetřovaný v souvislosti s válečným zločinem. V archivu slovenského Ústavu paměti národa jsem posléze našel rozsáhlý spis, který se dotýká celého masakru, a kde je popsána Kreculova účast. Původně to tedy vypadalo na velký hrdinský příběh, ale pak k tomu hrdinství přibyla tato tragická část.

Takže ani nejbližší rodina o tom nevěděla...

Ne. Vlastně není divu, že dcera nevěděla nic z té druhé stránky osobnosti svého otce, protože tyto nepříjemné věci si lidé často nechávají pro sebe. Většina lidí je buď sama vytěsní, nebo o nich prostě mluvit nechce. A druhá věc je, že velice často takové věci druzí lidé ani slyšet nechtějí, jako tomu bylo v případě Milana Kundery a dalších slavných osobností. Pro určitou část lidí je těžké přijmout, že někteří lidé, kteří byli heroizováni, selhali.

Jak na Vaše zjištění dcera Michala Krecula reagovala?

Nesla to statečně. Chtěla  se seznámit se všemi informacemi, které jsem našel. A dozvědět se něco takového pro ni muselo být hrozně těžké. Ale zároveň jsem toho zjistil tolik o jeho strastiplné části života, ve které je jeho účast na masakru jen krátkou, byť brutální epizodou jeho života. Nechci jeho čin omlouvat, ale je třeba si uvědomit, že v situaci, ve které se nacházel, nebyl pánem situace. On se činu účastnil, a to brutálně, ale je potřeba mít na paměti, že to byl tenkrát dvacetiletý kluk, který vylezl po třech letech z Gulagu, prošel Duklou a jednal z rozhodnutí sovětského velitele, o kterém všichni během výslechů tvrdili, že to byl člověk, který si absolutně nevážil života a střílel i spolubojovníky.

Po seznámení se s celým příběhem projevila dcera pana Krecula zájem jet do místa události a navštívit památník, kde jsou pohřbeny některé z obětí masakru. Je tím samozřejmě ohromená a cítí velkou účast.

A co pan Krecul – mluvil jste s ním?

Ano, spojili jsme se videohovorem, ale je mu 98 let a nebylo to snadné. Vzpomínal na Gulag, na to, že jej nepustili na amnestii, i jak byl shozený na Slovensku. Zmiňoval také kontakt s kurýry v 50. letech a následné zatčení i Jáchymov. Ale když jsem se ho ptal na rozkaz střílet na civilisty, řekl, že si na nic nevzpomíná, nejen na střelbu, ale ani na své spolubojovníky nebo velitele. Hlavně byl evidentně rád, že si po dlouhé době může s někým popovídat česky.

Z Nižné Boci přišla pozitivní reakce, místní chtějí temná místa historie poznat

Zločin se stal na malé vesnici, takže je pravděpodobné, že je nějak zachován v místní kolektivní paměti…

To je velmi zajímavé. Já jsem měl těžké svědomí. mohu ten příběh uveřejnit? S ohledem na potomky Michala Krecula, protože je to pro ně samozřejmě obrovská zátěž... Zároveň jsem cítil zejména zodpovědnost za těch deset povražděných Židů s tím, že jsem doufal, že ten případ pomůže i lidem v té obci se s tím vyrovnat. Zrovna před pár dny mi přišla velmi pěkná reakce z Nižné Boci, obce, kde se ta vražda stala. Sdělili mi, že do roku 1989 se o události mluvilo jako o akci Němců, gardistů, a po revoluci začala šuškanda, že vraždu spáchali partyzáni s přispěním místních. Takže to bylo dlouho tabu a nikdo pořádně nic nevěděl (když jsem byl v obci na podzim loňského roku, tak někteří místní jen zmiňovali místního občana Helebrandta – že se povídalo, že to byl on, kdo skupinu Židů udal). 

Nákres úkrytu na Červené hoře z pera vyšetřovatele Stb během šetření v roce 1966. Zdroj: Ústav pamäti národa
Nákres úkrytu na Červené hoře z pera vyšetřovatele Stb během šetření v roce 1966. Zdroj: Ústav pamäti národa

Obával jsem se, že v obci budu ‚persona non grata‘, ale naopak přišla pozitivní reakce ze strany vedení obce, které uvítalo osvětlení událostí, jež obcí stále rezonují, a chce zahájit diskuzi o důstojné připomínce obětí, zejména žen, jejichž hrob jsem na rozdíl od povražděných mužů nenalezl – byly pravděpodobně ponechány v neoznačeném hrobě v obci Malužiná. To pro mě byla úžasná reakce, která dává vyšší smysl mé práci.

Les pod Červenou horou, místo partyzánského úkrytu. Stav v roce 2020. Foto: Adam Hradilek
Les pod Červenou horou, místo partyzánského úkrytu. Stav v roce 2020. Foto: Adam Hradilek

Měl jste během práce na tomto případu nějaký moment, kdy jste pochyboval, jestli jej publikovat?

To ne, jen jsem měl výčitky, že způsobím hodně utrpení příbuzným Michala Krecula, protože pro ně musí být těžké s tímto poznáním žít.

Kolik času Vám bádání na tomto případu zabralo?

Moc času mi to nezabralo. Asi tři až čtyři měsíce. Šlo spíše o to, poskládat si dohromady souvislosti a stanovit si, kde pátrat. Dcera Michala Krecula se mi ozvala v létě minulého roku. Šlo to poměrně rychle díky tomu, že jeho spis z Ukrajiny byl digitalizovaný a složku v Archivu bezpečnostních složek (ABS) mi vyhledal kolega Jan Dvořák. Chvíli trvalo, než jsem našel dokumenty k případu na Slovensku, ale s pomocí místních historiků a archivářů se to podařilo.

Jak ukazují práce dalších historiků, kriminálních činů „hrdinů“ z této doby, které byly z ideologických důvodů komunisty zametány pod koberec či vyšetřovány, avšak neodsouzeny, bylo více. Dokážete odhadnout, o jak častý fenomén se vlastně jednalo?

Případů násilí na civilistech, zejména německých, je z období povstání či po válce celá řada, ale většinou byli partyzáni stateční lidé, kteří se rozhodli vzdorovat nacistickému režimu. Ale je zřejmé, že mezi nimi byli různí dobrodruzi a kriminálníci. Týká se to zejména sovětských velitelů, kteří byli na Slovensko vysíláni do týlu nepřítele. Zároveň si je ale potřeba uvědomit, že posledně jmenovaní si prošli východní frontou, kde viděli všechna možná zvěrstva, a že jejich hodnoty tím byly úplně zvrácené. Vraždit německé civilisty či drasticky trestat členy vlastní skupiny za sebemenší prohřešek pro ně byla součást nesmiřitelného boje.

Adam Hradilek (1976) je historik a publicista. V minulosti spolupracoval s Českým rozhlasem, Post Bellum, organizaci Člověk v tísni nebo United States Holocaust Memorial Museum. Od roku 2008 působí v Ústavu pro studium totalitních režimů. Zabývá se zejména tématem politických represí vůči krajanům v SSSR. Je iniciátorem a vedoucím projektu Čechoslováci v Gulagu. Vedle toho se věnoval fenoménu protestů proti okupaci Československa v roce 1968. V roce 2022 mu vychází publikace Anabáze Petra Artona, kterou vydává USTR a Post Bellum. Knihu nyní zakoupíte v e-shopu Paměti národa

Pilot RAF, který se dal ke komunistům

Setkal jste se při své práci s podobně ambivalentními případy?

Nikdo není dokonalý hrdina či padouch, čili těch případů je určitě víc. Teď mi například vyšla ve spolupráci s Post Bellum kniha Anabáze Petra Artona. Pojednává o klukovi z Teplic, který utekl před nacistickým záborem do Polska a pak utíkal složitě přes Pobaltí, Sovětský svaz, Japonsko a Jižní Afriku, až se po dvou letech dostal do britské Royal Air Force (RAF), kde se stal součástí komunistické buňky. Vedl jsem s ním rozhovor pro Post Bellum poprvé už v roce 2006. A pak jsem se k němu vracel, když jsem zjistil, že kromě útěku a služby pro RAF má za sebou i komunistickou minulost. Od britské kontrarozvědky jsem k němu následně získal přes 1300 stran spisu. Už během útěku, kdy žil rok ve Vilniusu, nastoupil do Komsomolu a přijal komunistickou myšlenku.

Petr Arton během návštěvy Archivu bezpečnostních složek v Praze. Foto: Adam Hradilek
Petr Arton během návštěvy Archivu bezpečnostních složek v Praze. Foto: Adam Hradilek

Po návratu do Československa v roce 1945 vstoupil do komunistické strany, vedl tady třeba průvod veteránů na podporu komunistické strany před volbami v roce 1946 a začal spolupracovat s Bedřichem Reicinem a Karlem Vašem. Potom ho rozvědka poslala do Velké Británie, kde byl v roce 1954 odhalen a uvězněn. A protože v té době byli u nás jeho nejbližší spolupracovníci a nadřízení popravováni nebo dostávali vysoké tresty, z humanitárních důvodů nebyl vyhoštěn jako agent do Československa, nýbrž do Izraele. Jeho příběh je neuvěřitelný v tom, že poté, co létal v Liberatoru u RAF a měl za sebou i tu anabázi kolem celého světa, tak po návratu spolupracoval s komunisty a neváhal psát posudky na své bývalé kolegy z RAF. Určitě to byla velmi komplikovaná osoba.

Podobně jako v příběhu Michala Krecula jste i v životě Petra Artona narazil na momenty, ke kterým by se dnes možná raději nehlásil. Stihl jste ho seznámit s výsledky Vašeho archivního bádání – a pokud ano, jak reagoval?

Ano, v roce 2014 se mi po letech ozval a já se znovu vrátil k jeho příběhu. Měl jsem tak možnost několikrát s ním probírat jeho práci osvětového důstojníka, agitátora ve prospěch komunistů po válce i jeho spolupráci s rozvědkou. Byl velmi otevřený o všem hovořit, zároveň když byl konfrontován s některými nepříjemnými skutečnostmi, které jsem zjistil na základě archivního výzkumu, tak si je často buď nepamatoval, označoval je za výmysly či je různým způsobem zlehčoval. 

Dne 1. února představil Adam Hradilek svou knihu o Petru Artonovi na besedě v Knihovně Václava Havla