Pět uranových dolů, čtrnáct pracovních táborů a v nich na padesát tisíc vězňů – to byly jáchymovské uranové doly. Stopy po peklu na zemi v dobách raného socialismu už zahladil čas, na místě dnes stojí chaty a penziony. Proto se sem vypravil tým archeologů.
„První sezonu jsme byli na Nikolaji a druhou na Eliáši. Byl to vůbec první terénní výzkum komunistických lágrů, který byl v Evropě realizován,“ říká docent Pavel Vařeka. Do míst jáchymovských uranových dolů se vypravil v letech 2018 a 2019 s týmem archeologů Západočeské univerzity, aby se krajiny ptal, co se v ní před sedmdesáti lety odehrávalo.
Jak výzkum probíhal?
Využívali jsme jak nedestruktivních metod, kdy jsme nemuseli kopat, tak i sondáží. Na počátku byla rozsáhlá archivní rešerše, na kterou pak navázal geofyzikální výzkum, měření povrchových reliktů a podobně. Výsledky této práce jsme si ověřili výkopovými sondami, které ovšem odhalily jen malou část z historie jáchymovských lágrů. Dlužno ale dodat, že celé katastrální území Jáchymova je památkovou zónou, kde jakékoliv terénní zásahy smějí být jen minimální.
I ty lokality v lesích, kde bývaly tábory?
Přesně tak. Důvodem památkové ochrany jsou samozřejmě hlavně starší památky z dob středověké a časně novověké těžby stříbra a dalších kovů, které tu jsou bohatě zastoupeny, ale i pozůstatky moderní historie si zaslouží ochranu.
Jaké příběhy vám jáchymovské lágry vyprávěly?
Prvním dojmem je rozmanitost. Každý tábor se dochoval v jiné podobě a rozmanité byly i osudy jednotlivých míst po jejich zániku. Během několika málo let po ukončení těžby uranu se z území využívaného k masové perzekuci stala oblast masové rekreace. Některá místa zůstala opuštěná a zapomenutá a zarostla vegetací, jiná se využívala dál. Dnes na místech, kde stávaly vězeňské baráky, stojí chatky a lidé sem jezdí za odpočinkem, a i tam, kde stály domy dozorců, jsou dnes zotavovny a penziony a z jednoho bývalého vězeňského tábora je tábor dětský, s bazénem.
Tábor Nikolaj byl situován u frekventované silnice z Jáchymova na Mariánskou, a to je zřejmě důvodem toho, že zmizel prakticky beze stopy. Pokud o něm nevíte, tak na těch místech nic neuvidíte. Při sondáži jsme pod povrchem našli destrukce staveb mocné až jeden metr. To jsou trosky budov tábora, které byly strženy buldozerem, zplanýrovány, rozježděny. Naproti tomu povrchové relikty tábora Eliáš II. jsou dobře zachovalé, protože se nacházel v relativně odlehlém údolí. V jehličí a mechu tu můžete poměrně dobře vidět základy budov. Celý půdorys tábora je dodneška docela dobře čitelný.
Co jste tu tedy našli?
Na počátku jsme vlastně vůbec neměli představu, co nás při sondáži může čekat. Archeologický odkryv táborů totalitních režimů dvacátého století byl už leckde realizován, ale vždy šlo o tábory nacistické. Tábory spojené s komunistickými represemi se dosud zkoumaly jen neinvazivními metodami, pokud vůbec.
Proto jsme se spojili i s bývalými vězni, kteří Jáchymovem prošli, a ptali jsme se jich, kde se mohou dobře dochované relikty nacházet, jak se v táboře zacházelo s odpadem, kde byly odpadní areály, jaké předměty mohli samotní vězni ztratit.
Například baráky měly podlahu nad úrovní terénu a mezi prkny, která ji tvořila, byly velké škvíry. Vězni často vzpomínají, že tudy strašně táhlo, zejména v zimě. A také tudy propadávaly drobné předměty. Takže jsme v prostoru vězeňských baráků našli třeba pastu nebo kartáček na zuby a spoustu lékovek. Ty dokumentují choroby, jimiž vězni trpěli.
Pozůstatky budov, ač stržených, jsou také dochované poměrně dobře. Přesně se dají identifikovat půdorysy jednotlivých staveb i ohraničení celého tábora, včetně strážních věží. Našli jsme i zbytky elektroinstalace a dalších sítí. Což má velký význam, protože stavební dokumentace k táborům byla skartována.
Pod jednou ze strážních věží jsme našli vystřelenou patronu, což dokládá další vzpomínky pamětníků, tedy že strážní často stříleli pro výstrahu. Jinde jsme našli lahve od alkoholu, které také spojujeme se strážnými.
Vy jste tyhle nálezy ukazovali pamětníkům, dokonce jste je s sebou na místa táborů vzali. Jak na to všechno reagovali?
Každý z těch nálezů může začít vyprávět příběh, pokud ho ukážete někomu, kdo tu dobu na tom místě zažil. Otevírá paměť a oživuje vzpomínky. Pro nás to byl velmi silný zážitek. Našli jsme kartáček na zuby, kde ze štětin zbýval asi tak milimetr. Ptal jsem se pamětníků, jestli takové kartáčky vězni běžně měli, a oni říkali: „Takový kartáček měl ten, kdo měl štěstí, že vůbec nějaký kartáček na zuby měl.“
Zajímavé také bylo, že naše otázky u nich vzbuzovaly překvapení. Archeolog se totiž ptá jinak než historik. Zaskočili jsme je třeba otázkou, jak se nakládalo s odpadem. Na to se jich nikdo před námi nikdy neptal. Ale archeolog prakticky vždy pracuje s odpadem a nezáleží na tom, jestli je starý padesát, nebo pět tisíc let. Stejně tak jsme byli první, kdo se jich ptal na celou řadu detailů ohledně konstrukcí nebo vybavení staveb. A protože se jich na to nikdy nikdo neptal, oni sami o tom neměli důvod mluvit.
Stavební dokumentace neexistuje, pamětníci si zdaleka nevybavovali všechno. Jak se vám tedy podařilo tábory zrekonstruovat?
Celá oblast byla naštěstí dobře zmapována leteckými snímky. Existují snímky z let 1952 a 1956. A z nich se dá vyčíst poměrně hodně podrobností o táborech; třeba kolik bylo v každém baráku místností. Velmi zřetelné je celkové uspořádání uzavřené oblasti. Kromě táborů jsou vidět šachty, haldy, zpracovatelské areály, komunikace a celá infrastruktura.
To vše jsme mohli srovnávat s materiály z postupně zveřejňovaných archivů CIA, protože těžba uranové rudy v Československu byla velice strategická záležitost, která Západ zajímala. Dobře je patrné, jak se tábory postupně měnily, rozšiřovaly, jak přibývala nesvobodná pracovní síla.
Podařilo vám tedy přesvědčit jáchymovské tábory, aby vydaly všechna svá tajemství, nebo zůstaly ještě nezodpovězené otázky?
Náš průzkum odhalil jen velmi malý vzorek. A to je dobře. Je třeba, aby svědectví o naší temné minulosti zůstalo zachováno v podobě archeologických pramenů pro příští generace. Budoucí archeologové budou mít k dispozici mnohem dokonalejší metody a budou se sem moci vrátit a naše závěry ověřit. A to především neinvazivními metodami.
Pro nás by nyní bylo nesmírně zajímavé prozkoumat vzorek samotného originálu. V jáchymovském uranovém gulagu, jak je někdy komplex označován, působili sovětští poradci, kteří sem přenesli „pokrokové“ vzory a zkušenosti z největšího táborového systému nucených prací, jaký kdy lidstvo poznalo, ze sovětského gulagu. Proto plánujeme v rámci budoucích projektů zkoumat tábory ve střední Asii, na území bývalého Sovětského svazu, kde se nacházely obrovské táborové komplexy spojené s těžbou. A výsledky chceme porovnat.
S nacistickými lágry jste Jáchymov srovnávali?
Pracovní, zajatecké i koncentrační tábory už předmětem archeologických výzkumů byly, takže víme, že se jim Jáchymov v mnoha ohledech podobal. Koncept takového tábora je vždy stejný: zavřít na malém prostoru velké množství lidí a využívat je k otrocké práci. Proto i řešení bylo podobné: přeplněné vězeňské baráky, nedostačující sanitární zařízení, několik provozních budov, ohrazení, strážní věže.
Architektura jáchymovských táborů tedy přímo vycházela z architektury táborů nacistických?
Požadavek i řešení byly stejné. Levné, rychle zbudovatelné montované dřevěné vězeňské baráky na dřevěných sloupech nebo betonových základech, nedostačující hygiena, celkově otřesné podmínky, podobný systém ostrahy.
Pozoruhodný je i následný osud táborů, kterého jste se už také dotkl: proměnily se v rekreační území. Jak to na vás působilo, když jste přišel jako člověk znalý historie místa a viděl jste, čím žije dnes?
Je to velmi zvláštní. Možná ti, kdo tu žijí nebo sem jezdí za odpočinkem, nejsou dostatečně informováni, kde se vlastně nacházejí. Proto připravujeme aplikaci, kterou si návštěvník bude moci stáhnout třeba do chytrého mobilního telefonu a pak by před ním přímo na místě ve virtuální realitě tábory znovu povstaly ze země a on by jimi mohl procházet, do sluchátek by si pustil vzpomínky pamětníků, mohl by si prohlížet fotografie a archivní prameny. To by podle mne velmi pomohlo, aby lidé začali tato místa, která jsou hmatatelným svědectvím naší nedávné temné minulosti, vnímat jinak.
Co se vám honilo hlavou, když jste odjížděli po výzkumu domů? Byly tam nějaké emoce, nebo jste profesionál, který přemýšlí jen nad výsledky své práce?
Profesionál by si samozřejmě měl při samotném výzkumu zachovávat odstup, ale celkový zážitek byl velice silný. A to nejen tím, co jsme našli nebo že jsme na místě pracovali s pamětníky, ale také proto, že s námi pracovali naši studenti, se kterými jsme o tématu a dílčích výsledcích výzkumu diskutovali.
Jak to vnímali?
Byly tam tři skupiny: naši plzeňští studenti, studenti z Holandska a z Kyrgyzstánu. Naši studenti o komunistické totalitě věděli hodně od rodičů a ze školy. Pro Holanďany to bylo něco naprosto nového, šokujícího. O komunistických represích v Československu z konce čtyřicátých a padesátých let slyšeli úplně poprvé, s komunistickými vězeňskými tábory se nikdy nesetkali. Naopak pro studenty z Kyrgyzstánu to nic nového nebylo. Kyrgyzstán jako součást Sovětského svazu zažil kruté stalinské represe, skoro každá kyrgyzská rodina byla nějak postižena a ve střední Asii bylo velké množství táborů. Jediné, čím byli kyrgyzští studenti překvapeni, bylo zjištění, že stejné komunistické tábory jako u nich existovaly i jinde, z jejich pohledu daleko na Západě, ve vyspělé Evropě.
Pro studenty musely být tyto práce zajímavé asi i proto, že když člověk přemýšlí o archeologii, primárně má na mysli objev Pompejí nebo průzkum mayských pyramid. Určitě ho nenapadne pracovní tábor z období před necelými sedmdesáti lety. Jak reagovali na tohle?
Ve střední a západní části Evropy jsou archeologická zkoumání různých lokalit z 20. století již poměrně běžná. Ukazuje se totiž, že archeologie může svými metodami přinést cenná svědectví i pro poznání nedávné minulosti, zejména když další historické prameny nejsou k dispozici nebo jejich svědectví je odlišné. Takže pro studenty z Holandska nebo z Čech to nebylo metodicky nic zase tak nového. Naopak ve Střední Asii je archeologie považována přesně za ten obor, který se zabývá minulostí vzdálenou stovky a tisíce let a kyrgyzští studenti byli tedy překvapeni, že se takto dá zkoumat i období nedávné.
Jaké pro vás osobně zanechaly jáchymovské tábory poselství pro současnost i pro budoucnost?
Jedno z velmi působivých poselství spočívá v tom, jak velice rychle se může zcela změnit charakter krajiny. Podíváte-li se na letecké snímky z roku 1938, uvidíte hřebeny Krušných hor jako idylickou kulturní horskou krajinu s hustým osídlením, s množstvím vesnic, osad i rozesetými samostatnými drobnými usedlostmi, pastvinami a polnostmi.
Pak se podíváte na snímky z roku 1952 a vidíte vysídlenou krajinu z níž bylo původní obyvatelstvo vyhnáno, území masových represí, krajinu uranového gulagu, která je plně industrializovaná – a zároveň víte, že celá tato proměna je založená na nesvobodné, otrocké práci desítek tisíc vězňů. Jen ostnatými dráty tu bylo obehnáno více než sto hektarů!
A dalším mávnutím kouzelného proutku tohle všechno mizí a na konci šedesátých let tu najednou uvidíte krajinu masové rekreace. Na místech táborů stojí podnikové zotavovny, kam se jezdí rekreovat pracující z celé republiky. To je naprosto neuvěřitelné. Během třiceti let se charakter území třikrát diametrálně proměnil. A od roku 2019 je celé území zapsáno na světový seznam kulturního dědictví UNESCO jako Hornický region Krušnohoří, což snad otevírá novou budoucnost.