Příběhy našich sousedů jsou vlajkovou lodí vzdělávacích aktivit Paměti národa. Na fungování během roku a půl, kdy byli žáci a studenti většinou odkázáni na distanční výuku, jsme se ptali koordinátorky ze vzdělávací sekce Post Bellum Veroniky Stehlíkové.
Na úvod nám prosím řekněte: co všechno obnáší projekt Příběhy našich sousedů?
Projekt probíhá regionálně pod vedením místního koordinátora. Školy, respektive pedagogové, si sestavují žákovské dvou- až pětičlenné týmy, které následně mají jedno pololetí na to, aby si ve svém okolí našly pamětníka, nahrály jeho vyprávění a to posléze zpracovaly. Mohou využít různé formy: rozhlasovou reportáž, video reportáž a nově i komiks a animaci, přičemž týmům k vybrané metodě poskytujeme workshopy. Týmy si však mohou vybrat i svůj vlastní, zcela odlišný výstup, což nás občas velmi mile překvapí.
Během zpracování příběhu žáci navštěvují archív, pořizují fotodokumentaci a sepisují životopis pamětníka, což je důležité pro to, aby byli schopni zasadit příběh do historického kontextu. Na závěr se konají prezentace všech týmů z regionu za účasti pamětníků, zástupců města a veřejnosti. Ve většině případů je projekt soutěžní: porota hodnotí jak zpracování, tak i závěrečnou prezentaci, na kterou si týmy někdy připraví navíc něco kreativního, například divadelní scénku.
Celý projekt je tedy multidisciplinární: propojuje orální historii s mediální, výtvarnou a technickou stránkou. A zároveň zde dochází i k velkému rozvoji tzv. soft skills, jak nám potvrzují i učitelé: žáci se učí time-managementu, spolupráci v týmu, rozdělení úkolů a komunikaci nejen mezi sebou v týmu, ale i napříč generacemi. V tomto žáci vykazují velký posun. A samozřejmě je to spojeno i s radostí z výsledku vlastní dlouhodobější práce.
Co motivuje žáky k tomu, aby se do projektu přihlásili?
Snad všichni účastníci mají zájem setkat se s pamětníkem, poslechnout si jeho příběh, dozvědět se něco více o historii a jinak než z učebnice. Tento historický zájem doplňuje motivace mediálně-technická: často máme v týmech alespoň jednoho žáka se zájmem o techniku, který se chce zlepšit právě v těchto dovednostech. Pro některé týmy je proto velkou motivací i to, že půjdou na workshop do Českého rozhlasu s redaktorem a že posléze budou nahrávat ve studiu nebo že se naučí stříhat video. Žáky hodně láká i animace, která probíhá pod odborným vedením ve spolupracujících animačních studiích na různých místech republiky, například v Praze v Aeroškole.
Na jakou věkovou skupinu se zaměřujete?
Nejčastěji se jedná o žáky osmých a devátých tříd, tedy dospívající mladé lidi ve věku 14 a 15 let, kteří už jsou schopni nějaké hlubší orientace a lepšího porozumění příběhu. Jsou také velmi dobře schopni vybrat ty silné, emotivní zážitky ze životního příběhu pamětníka, které jim pak pomáháme doplnit o historický kontext.
Nicméně stále ve větší míře se nám zapojují i žáci sedmých tříd, někdy i šestých. V menší míře se zapojují i střední školy – zpravidla žáci prvních ročníků nebo žáci nižších ročníků víceletých gymnázií. Důvodem, proč převažují základní školy, je fakt, že zřizovatel se podílí na financování projektu – zřizovatelem základních škol bývá město, zatímco u středních škol je to zpravidla kraj, a větší tradici máme v tuto chvíli ve spolupráci s městy či místními akčními skupinami.
Plánujete v budoucnu svou cílovou skupinu nějak rozšířit?
Zaznamenali jsme zájem na straně prvostupňových učitelů, připravujeme proto v současné době metodiku i pro mladší žáky. Od letoška také díky podpoře hlavního města Prahy budeme moci do projektu zapojit i střední odborné školy a učiliště. To považujeme za důležité, protože na některých středních školách má dějepis velmi nízkou hodinovou dotaci, takže zapojení do Příběhů našich sousedů poskytne žákům poměrně výjimečnou šanci proniknout do historie hlouběji.
Učitelé zjišťují, že mohou žákům důvěřovat
Co přináší Příběhy našich sousedů učitelům?
Ti nám často v evaluacích píší, že své žáky poznali z jiné stránky, a mají hroznou radost, protože zjistili, že jsou mnohem šikovnější oproti tomu, jak je znali z běžné výuky. Celý projekt tak prospívá i vzájemnému vztahu mezi učitelem a žáky, protože stráví nějaký čas společně mimo výuku na něčem nestandardním. Učitelé také – což nás velmi těší – často získávají hlubší důvěru v žáky, neboť zjišťují, že jsou schopni něco většího společně dotáhnout do konce.
A co musí pro zdárné dokončení projektu udělat právě učitelé?
Učitel je vedoucí týmu, je tedy garantem toho, že tým projekt dotáhne do konce. Je prostředníkem mezi naším koordinátorem a týmem, pomáhá žákům hledat pamětníka, zpravidla se účastní i workshopů. Má velkou metodickou i organizační podporu ze strany koordinátora a vedoucích workshopů, nicméně ten průběžný dohled a vedení je na straně pedagoga. Odhadujeme, že práce s jedním týmem zabere učitelům za celou dobu projektu, tedy půl roku, 25 hodin mimo výuku (v případě dvou týmů 35 hodin). Nicméně záleží na přístupu pedagoga a například u středoškolských týmů je běžnou praxí, že si žáci vedou projekt z velké míry sami, komunikují přímo s koordinátorem a učitel jen dohlíží. Jsme si vědomi toho, že role učitelů je v projektu důležitá, a proto je za jejich práci honorujeme.
Předpokládám, že se nejvíc zapojují učitelé dějepisu...
Je to různé. Dějepisáři tvoří velkou část, ale zapojuje se i hodně češtinářů, máme i matikáře, tělocvikáře či učitele informatiky. Často se jedná o třídní učitele týmů, protože ti dobře znají své žáky a vědí, koho by projekt mohl zajímat.
Zaznamenané příběhy bývají velmi emotivní – popisují perzekuci nebo ztrátu blízkých osob. Jak tuto skutečnost náctiletí žáci prožívají a zpracovávají?
Koordinátoři se snaží na to žáky připravit. Vedle zmiňovaných mediálních workshopů uskutečňují pro týmy i workshop zaměřený na metodiku orální historie, v rámci kterého probírají, co může nastat, jak pracovat s tím, když se třeba pamětník rozpláče nebo když žáky v příběhu něco šokuje. Různé situace si můžeme i vyzkoušet formou připravených scének.
Do reportáže mají žáci zpracovat téma, které na ně v příběhu nejvíce zapůsobilo, kdy nejvíc cítili nějaké emoce. Žáci jsou velmi dobře schopní takové téma identifikovat a pojmenovat a často se ukáže, že všem utkvěla stejná věc, a je hezké, když se podaří nastavit takovou atmosféru v rámci týmu, mezi žáky, učitelem i koordinátorem, kdy jsou všichni otevření a mají možnost citlivě probrat, co na ně jakým způsobem zapůsobilo. Občas mě až překvapí, jak velkou empatii žáci během projektu projevují.
Osudy seniorů mohou obohatit
Co považujete za největší přínos celého projektu?
Na Příbězích našich sousedů mi připadá nejdůležitější setkání generací. Někdy se stává, že se žáci poprvé se zájmem ptají někoho staršího a zjišťují, že starší osoba není jen paní, která chce pustit sednout v autobuse, ale že za sebou má silný a složitý příběh. Naši mladí dokumentaristé tak často prožijí určité prozření, že starší lidé pro ně mohou být něčím obohacující. Jeden chlapec svou závěrečnou prezentaci zakončil slovy: „Už nikdy neřeknu stará bába.“ To je jedna z věcí, kterou si žáci mají z projektů odnést, a to se daří velmi dobře. Rodí se a posiluje vzájemný respekt mezi generacemi. I pamětníci nám totiž říkají, že je překvapilo, jak jsou žáci šikovní, a že jim udělalo radost, že si je žákovský tým vyslechl, a že už si nemyslí, že ty mladé nic nezajímá. Dokonce jsou týmy, které se svými pamětníky zůstávají v kontaktu i po skončení projektu.
Loni jsme měli v projektu pamětnici, která hraje závodně stolní tenis, a žáci, když zjistili, že by se chtěla zúčastnit mistrovství světa seniorů v Bordeaux, ale neměla na to dostatek financí, tak jí sami od sebe šli požádat na město o grant na zaplacení letenek. Kvůli covidu to nakonec nedopadlo, ale ta iniciativa nás moc potěšila. Další během pandemie třeba nosili nákupy pamětníkům. Občas se také stává, že týmy pamětníkovi nazpívají jeho oblíbenou písničku, namalují mu obraz nebo sestaví knihu s koláží jeho fotografií, což je zcela dobrovolná aktivita navíc mimo projekt. Navazování vztahů skutečně funguje.
V neposlední řadě chci zmínit, že žáci a studenti občas zaznamenají skutečně fascinující příběhy, které by jinak skončily v propadlišti dějin, díky tomu, že zpovídají pamětníka z řad rodinných příslušníků některého z členů týmu, a zachytí tak příběh, který nebyl nikdy předtím na záznam vyprávěn. Díky nim jsou tyto osudy uchovány a zpřístupněny veřejnosti. Většina nahrávek a výstupů z projektu Příběhů našich sousedů je publikována na portále Paměti národa.
Jak z toho profitují sami žáci a studenti?
Za největší přínos považují to, že se mohli osobně setkat s pamětníkem. Velmi kladně hodnotí to, že se jim historická kostra z učebnice doplnila konkrétním příběhem, že si vyzkoušeli spolupráci v týmu nebo že si osvojili novou dovednost, která se jim bude hodit do budoucna, ať již je to technické zpracování nahrávky, nebo třeba první setkání s archiváliemi. Sami cítí, že něco dokázali a někam se posunuli.
Často se také stává, že žák, který je trochu outsiderem a ve škole během běžné výuky nijak výrazně nevyniká, se pro projekt nadchne a podaří se mu něco velmi dobrého. Učitelé pak jsou sami překvapeni jeho výkonem a on má radost, že se mu něco povedlo, že jej někdo poslouchal a byl oceněn za dobře odvedenou práci. Z toho máme opravdu radost.
Koordinátoři se stali oporou demotivovaným žákům i přepracovaným učitelům
Pandemie přinesla do vzdělávání velké změny, mnoho nových výzev i překážek. S čím jste se museli vypořádávat vy v rámci Příběhů našich sousedů?
I za běžných podmínek občas není úplně snadné projekt dostat na školy, které s ním nejsou obeznámeny. Jakmile s ním však už mají zkušenost, tak se většinou zapojují opakovaně. V uplynulém školním roce poznamenaném pandemií však i toto bylo velmi obtížné. Museli jsme přesvědčit učitele, aby to zkusili i v tomto nelehkém roce. Učitelé přecházeli znovu na distanční výuku, která je náročná, zároveň měli obavy z toho, co si počnou, když žáci zapojení do projektu přestanou komunikovat. Nebylo možné osobní setkání s pamětníkem, o což učitelé žáky nechtěli připravit, takže někteří z nich zapojení do projektu odkládali. A pak jsme samozřejmě čelili i určitým vlnám demotivace na straně některých účastníků – někteří celkově odpadali, přestali se připojovat nejen do našeho projektu, ale celkově i do online výuky, a učitelé s nimi ztráceli kontakt. Z naší strany to představovalo mnohem větší nasazení – větší součástí práce koordinátorů se tak postupně stalo dodávání energie a motivace přepracovaným učitelům i celková psychická podpora.
Občas se projekt také zdržel, protože některé týmy vyčkávaly, až bude možné osobní setkání s pamětníkem. Rozhodli jsme se proto dát týmům na zpracování pamětníkova příběhu více času – měli na něj v podstatě celý školní rok.
Co jste museli v projektu během pandemie upravit?
Kompletně jsme celý projekt převedli do online formy, včetně všech workshopů i závěrečných prezentací, protože žáci byli na distanční výuce a hlavně osobní setkání mohlo pro pamětníky představovat riziko – po většinu školního roku ani nebylo kvůli omezení setkávání oficiálně možné. Měli jsme z tohoto přechodu obavy, protože například workshopy se běžně dělají ve specializovaných studiích.
Největší problém nastal u animací – mysleli jsme si, že ty nepůjde převést do online podoby, protože se vytvářejí v animačním studiu na prosvětlovacích pultech. Nakonec naši lektoři poskytly týmům, které chtěly animaci dělat, instrukce, jak si vytvořit improvizované animační studio doma – jak vyřešit zatemnění, jaké žárovky použít a tak dále –, a účastníci pak přes kameru lektorům ukazovali, jak si doma vystavěli studio. Naštěstí byli všichni včetně našich externích lektorů odhodláni projekt pro online formu upravit a dobře jej zvládnout.
Sama říkáte, že největším benefitem Příběhů našich sousedů je osobní setkávání. Jak jste se s nemožností kontaktu vypořádali?
Měli jsme starost o to, jak zachovat osobní rozměr projektu daný fyzickým setkáním s pamětníkem jak během natáčení, tak během závěrečných prezentací. Překvapilo nás, že při online prezentacích hráli pamětníci, kteří jsou běžně spíše pasivními účastníky, větší roli. Více se zapojovali a i přes obrazovku bylo cítit, že tam jsou všichni rádi, a bylo to emotivní. Hodně žáků pak za pamětníkem vyrazilo, když se podmínky zlepšily a osobní setkání byla možná. Chtěli třeba svému pamětníku předat kytičku.
Na konci května letošního roku jsme uspořádali první venkovní prezentace, na kterých se některé týmy se svými pamětníky potkaly poprvé naživo. A protože často obě strany toužily po osobním setkání, stalo se i v době, kdy byly ještě školy uzavřené a děti se plošně netestovaly, že si tým sám testy zajistil, aby mohl pamětníka navštívit a zároveň ho nevystavil riziku, protože všichni členové týmu chápali, že je to důležité. A to se dělo v době, kdy se u nás zvedala vlna odporu vůči testování a objevovaly se zprávy, že rodiče nechtějí, aby někdo jejich dětem „šťoural“ v nose. Takové týmy mě velmi mile překvapily.
Jak se pandemie projevila na počtech zapojených žáků? A vidíte v online verzi i nějaké přínosy?
Určitý pokles účasti jsme zaznamenali, ale zdaleka nebyl tak markantní, jak jsme se obávali. Měli jsme v uplynulém školním roce ke 400 týmům.
Jak se ukázalo, přínosem online podoby projektu bylo i to, že se jak žáci, tak učitelé po technické stránce hodně zlepšili. Zároveň online podoba projektu umožnila nahrávání i vzdálených pamětníků – týmy mohly natočit někoho z druhého konce republiky.
A jak se oproti předchozím rokům lišily výstupy?
Bylo samozřejmě méně video reportáží, když natáčení probíhala online a chyběl tak obrazový materiál – žáci měli totiž jen záznam obrazovky počítače. Týmy dělaly více rozhlasových reportáží, ale v podstatě jsme žádný výrazný negativní dopad na výstupy nepozorovali. Naopak nás mile překvapilo, že se projekt v online podobě podařilo uskutečnit a že se v drtivé většině případů podařilo vše dotáhnout úspěšně do konce. A velmi pozitivně mě překvapilo, že žáci říkají, že jim online forma nenarušila budování vazby k pamětníkům, že je rádi vidí a jedná se o emotivní setkání.
Když teď na prezentacích naživo vidíme naše mladé dokumentaristy s "jejich" pamětníkem, tak jsme leckdy překvapení, že se jedná o jejich první fyzické setkání, protože si vazbu skutečně zvládli vybudovat i v tom online prostředí. Takže to, co měl projekt naplnil, tak naplnil vzdor náročnějším podmínkám.
Zároveň některé týmy nastalá situace motivovala ke kreativním digitálním výstupům – jeden tým třeba odevzdal interaktivní rozklikávací kresbu pokoje pamětníka, kde jsou za předměty skryty střípky jeho životního příběhu. Je to úžasné a je na tom vidět, že je to covidový výstup, protože je to hodně technicky pokročilé.
Má to smysl a chci u toho být
A na závěr dovolte jednu osobní otázku - proč jste se rozhodla zapojit do vzdělávacích projektů Paměti národa a co pro Vás tato práce znamená?
Jsem vzděláním historik se specializací na československé soudobé dějiny po roce 1945. Historie mě zajímala už odmala, brzy jsem si ale uvědomila, že akademická historie mě nenaplňuje, protože nechci psát jen pro své kolegy. Vidím smysl v tom psát pro ty lidi, kteří si údaje v archívu sami nevyhledají nebo si nepřečtou odbornou publikaci. Takže jsem záhy došla k tomu, že chci spíše popularizovat historii, což se pak propojilo se vzděláváním. Koho člověk může víc ovlivnit než děti a dospívající? A komu může více předat než jim? To zná asi každý: když má člověk dobrého učitele, tak ho to hodně obohatí a může mu to zcela obrátit život. A v tom věku to ještě přijímají: jsou otevření, ochotní věnovat něčemu svůj volný čas a nejsou zatíženi předsudky. Když pak vidím, jak to účastníky baví, jaký má projekt důsledky – jak se v jejich myslích něco skutečně děje, když dostanu zprávu od žáka, že ho poprvé za celou školní docházku během našeho projektu někdo poslouchal a že si teď věří, půjde na střední školu a bude dobrý student, tak mi to dělá velkou radost. I když je v projektu základní setkání s pamětníkem a nahrání jeho příběhu, žákům projekt dává mnohem víc než lepší porozumění historii, zlepšuje jejich vztahy s okolím, podporuje jejich sebedůvěru, učí je zamýšlet se nad mnoha věcmi – a to, věřím, má velký smysl a chci u toho být.