O Vánocích chceme být s blízkými a přáteli v hojnosti, bezpečí a teple. Ne každému se to poštěstí. Vojáci na frontách 2. světové války zpívali v zákopech koledy, političtí vězni v pracovních táborech fárali, za normalizace na cele vařili pudink.
Češi bojovali ve vzduchu nad Anglií, v poušti Afriky u Tobruku, na východní frontě na území Ukrajiny a Polska, ve Francii u Dunkerque a při osvobozování území Československa. A nebyli to jen profesionální vojáci, ale i tisíce dobrovolníků, mužů i žen.
Před sto lety se zrodilo Československo, země protikladných individuálních osudů. To je i případ dvou historiků, Jiřího Kovtuna a Miloše Hájka, jejichž příběhy připomínáme.
Dne 25. listopadu 1953 přijelo do Pivína nedaleko Prostějova několik černých aut, obsazených policisty. Ludmile Zouharové (tehdy Švédové) bylo sedm let.
Marii Chalupovou zatkla Státní bezpečnost v polovině roku 1949. Zrovna ukládala ke spánku děti v mateřské školce. Policisti jí oznámili, že za chvilku bude zpátky. Vrátila se za osm a půl roku.
Jakmile se seznámil s disidenty, nebyla pro Viktora Parkána cesta zpátky. Podepsal Chartu 77 a odstěhoval se na venkov, kde chtěl žít s rodinou. StB je ovšem z jejich domu záhy vyhnala.
Skaut Jiří Navrátil si odseděl jedenáct let. Když čtete operativní svazky StB z roku 1949, policejní spisy z jeho jedenáctiletého věznění, neubráníte se slzám.
Vzpomínky na 21. srpen 1968: Sergej Magid přiletěl na ruzyňské letiště vojenským letounem antonov. Petra Erbanová nedošla ráno do práce, v Liberci ji postřelil sovětský voják.