Václav Vacek od začátku věděl, že stát se v době normalizace knězem znamená vejít na minové pole. Kněží byli sledováni, téměř vše měli zakázané. Taky věděl, že zákazy bude překračovat. S postihem počítal – jak obstát při výslechu se učil z učebnice kriminalistiky.
V době politického uvolnění druhé poloviny 60. let začal při studiu strojní fakulty pravidelně docházet na mše do Týnského chrámu. Tam tehdy bohoslužby celebroval proslulý kněz Jiří Reinsberg. Pod jeho vlivem se Václavu Vackovi začala do hlavy vkrádat myšlenka, která ho do té doby nikdy nenapadla: chtěl vstoupit do kněžského semináře a sám se stát knězem.
Následující dvacetiletí však kněžskému povolání nepřálo. Katolickou fakultu s kněžským seminářem komunisté už v roce 1953 přesunuli z Prahy do Litoměřic a podřídili ji místo církvi Státnímu úřadu pro věci církevní – tedy de facto komunistické straně. Když v roce 1970 Václav Vacek do Litoměřic nastoupil, velké osobnosti jako Josef Zvěřina, Oto Mádr nebo Bohuslav Bouše, kteří se na fakultu dočasně vrátili v době pražského jara, už byly znovu pryč.
„Chodil jsem k Reinsbergovi a myslel jsem, že v semináři budou lidé jako on. A ono vůbec ne! Bylo to tam utažené, strašné, svým režimem to připomínalo vojnu. Profesoři byli upocení, nepřipravení, někdo tam četl nějaká předpotopní skripta. Nemohli jsme se na nic ptát,“ popsal Vacek situaci na fakultě.
„Takže jsem zažil velkou krizi. Jak to, že nejsme připravováni na padesát let dopředu, ale padesát let zpátky? Byl to pro mě strašný šok.“
Byť si studium představoval jinak, rozhodl se neutěšené poměry vydržet. „Řekl jsem si, že Kristus mi neslíbil, že budu mít představené, co mi budou blízcí a budou mě chápat. Kristus mi nabízí přátelství, to ostatní není v jeho silách.“
Měl jasno, co je komunismus
Narodil se v roce 1946 v Dolní Čermné v Pardubickém kraji. Jeho otce za účast v odboji věznili už nacisté, v 50. letech ho pak ve vykonstruovaném procesu poslali na rok a půl do kriminálu i komunisté. Václavovi se měsíce bez otce vryly do paměti, za pozitivum považuje, že jako syn politického vězně měl od začátku jasno v tom, co je komunismus. Rodiče mluvili o politice otevřeně s ním i jeho sestrami.
„V tom jsem měl jednodušší život. Mnoho lidí se bálo, že děti něco řeknou, tak mlčeli. Ale tím vlastně přispívali k vymývání jejich mozků. Ty děti pak byly nepolíbené a nevěděli nic.“
V mládí toužil po studiu veterinářské školy, to ale z kádrových důvodů nepřipadalo v úvahu. Vyučil se tedy nástrojařem a nastoupil do Východočeských papíren v Lanškrouně. Během zaměstnání dálkově vystudoval střední školu a v továrně pak získal stipendium na studium Strojní fakulty ČVUT v Praze. Teprve jako student „strojárny“ začal uvažovat o kněžském povolání. Ukončil studium a vrátil stipendium, jehož pobíráním by se zavázal k pěti letům v továrně. A po dvouletém intermezzu, kdy plnil povinnou vojenskou službu, vstoupil do litoměřického semináře.
Zachovat si vnitřní svobodu
Kněžské svěcení přijal v roce 1975. Jako kaplan a administrátor pak sloužil v mnoha farnostech královéhradecké diecéze. Kvůli práci s mládeží, na niž byli komunisté u kněží obzvlášť hákliví, mu byl často odebírán místně vázaný souhlas s výkonem duchovenské činnosti, takže stále musel měnit působiště. Kromě zapovězeného ovlivňování mládeže ale „zlobil“ i jinak. Už před svým ustavením do první farnosti sloužil tajné mše v rodinách, v prvním působišti v Jičíně pak na nástěnku vyvěsil Čapkův esej Proč nejsem komunistou.
„Od začátku a s chutí jsme přestupovali zákazy. Protože jsme měli svůj program a ten nám nikdo nemohl zakazovat. A jestli ano – no tak přijde postih. Na to jsme byli zvyklí odmalinka,“ říká a zdůrazňuje, že byť téměř všechno bylo zakázané a o vše musel žádat církevního tajemníka, dokázal si v kněžském povolání zachovat vnitřní svobodu.
Během působení v České Třebové se s dalšími kněžími Karlem Dománkem a Josefem Kordíkem pustil do vydávání církevního samizdatu. Podle vzoru slavnějších Informací o chartě (Infoch) tak vznikly také Informace o církvi (Infoc). Přinášely texty zakázaných autorů, kauzy, o nichž režim mlčel, zprávy o dění na náboženském poli. V průběhu let přibývaly další samizdaty, Václav Vacek vzpomíná, že rozšiřovali například Teologické texty nebo časopis Orientace.
Na estébáky křičel
V České Třebové také Vacka poprvé předvolali k výslechu na StB. „Klepal jsem se tak, že jsem se bál, aby to neviděli, srdce mně tlouklo až v hrdle a měl jsem obavy, aby to neslyšeli. Pak jsem se zklidnil, a když jsem šel od výslechu, radoval jsem se, že jsem obstál.“
Časem si vypracoval metody, jak na estébáky alespoň částečně vyzrát:
„Koupil jsem si učebnici kriminalistiky, kde byly různé fígle a jak se zjistí, když někdo lže. Podle toho jsem postupoval.“
Během výslechů poté odmítal odpovídat na otázky, které nesouvisely s předmětem předvolání. Na estébáky prý také často křičel, aby získali dojem, že z nich nemá strach. Snažil se zapamatovat si jejich jména, a tím nabourat jejich anonymitu. Dodnes si tak pamatuje kapitána Borise Letochu či kapitána Brauna.
„V Pardubicích jdu na zastávku trolejbusu a tam stál kapitán Braun. Povídám nahlas: ,Dobrý den, pane kapitáne. Co tady děláte?‘ Dělal, že mě nezná, tak jsem začal: ,Já jsem pardubický kaplan. Minulý týden jste mě vyslýchal.‘ Snažil se být nenápadný, aby lidé v jeho paneláku nevěděli, že s nimi bydlí estébák,“ vzpomíná Václav Vacek a dodává, že StB si pak dvakrát rozmyslela, zda ho předvolat k výslechu, a z jejích úst nikdy nezazněla nabídka ke spolupráci.
Kněží v době normalizace neměli jednoduché postavení. Kromě StB, která ho sledovala a odposlouchávala faru, ho neustále šikanoval i církevní tajemník. Vacek pobíral jen skromný plat, často se uprostřed zimy musel stěhovat na fary, které byly v katastrofálním stavu. Měl navíc povinnost své fary a kostely udržovat. Neustále tak sháněl nedostatkový materiál: cement, obkladačky… Každou větší položku si musel nechat schválit církevním tajemníkem. Často se sám v montérkách pohyboval po střechách kostelů, aby zacelil alespoň největší díry. „Když to děláte sám, tak je to úmorné. Jenom vynést střešní tašky až nahoru zabere hrozně času,“ podotýká, víc než budovy mu ale na srdci leželi lidé.
Tajná síť poradců
Na popud Oto Mádra se Václav Vacek v polovině osmdesátých let stal za královéhradeckou diecézi členem neoficiálního sboru poradců kardinála Františka Tomáška. Šlo o jakýsi „štáb podzemní církve“ – vedle Oto Mádra v něm byli lidé jako Josef Zvěřina či Tomáš Halík, kteří vnímali první náznaky blížící se perestrojky a promýšleli koncepci církve i do budoucna.
„Myslím, že Ota byl mozek toho,“ říká Václav Vacek. „Z každé diecéze a z každého řádu tam byl jeden zástupce. Ne úplně všichni tam byli, třeba jezuiti měli ustrašeného provinciála a ten tam nikoho neposlal, řekl, že se nescházíme v dostatečně důstojném prostředí.“
Konspirativní setkání širšího konzultoria se konala ve soukromých bytech zhruba jednou měsíčně.
„Úroveň byla fantastická! Každý měl čas říct, co je nového a co by navrhoval. Byla to efektivně vedená pracovní porada.“
Výsledky těchto jednání pak nejčastěji Zvěřina, Mádr nebo Halík předávali přímo kardinálu Tomáškovi. A jednotliví konzultoři závěry opatrně šířili i druhým směrem: Václav Vacek ve své diecézi vytvořil skupinu spolehlivých kněží, jimž předával informace získané v Praze.
Podzemní poradní „štáb“ přitom přinejmenším přispěl ke změně, kterou počátkem 80. let prodělal kardinál František Tomášek. V době, kdy nový papež Jan Pavel II. zavelel k útoku proti komunistickým režimům ve střední Evropě, konzultoři podali kardinálu Tomáškovi pomocnou ruku a dodali mu odvahu, aby ve svých osmdesáti letech dokázal zcela změnit své postoje.
Církev promrhala svůj kredit
Po pádu komunistického režimu Václav Vacek usiloval o obnovu církve. Přál si, aby tajně vysvěcení kněží nebo navrátivší se emigranti nahradili ve funkcích ty, kteří s komunistickým režimem aktivně spolupracovali. Jeho úsilí se prý ale nesetkalo s pochopením.
„Církev se zaměřila na opravy budov, na své zabezpečení. Neměli jsme žádný program. Nevyrovnali jsme se s kolaboranty, nedali jsme příklad společnosti, jak se to dělá. To byla velká chyba. A neuměli jsme využít lidi zvenku. Například se vrátil jezuita Petr Kolář, velmi schopný a vzdělaný člověk. Žádný z biskupů dodnes není tak vzdělaný, jako byl on. Ale nevyužili ho.“
Katolická církev podle něho po revoluci ztratila i ty, kteří s ní dříve sympatizovali jako s protirežimní silou. Nenaslouchala laikům, kteří byli připraveni pro ni pracovat. Nezastala se menšin: Romů nebo třeba vykořisťovaných dělníků z Ukrajiny.
„Na bolavé věci ve společnosti církev nezareagovala. Takže dnes u nás nemá o církev nikdo zájem. Ujely nám všechny vlaky.“
K těžkopádnému konzervatismu církevních hodnostářů Vacek nepřestává být kritický: „Jsem takový zlobivý. Za komunismu jsem zlobil a i teď církev zlobím. Protože máme neblahou minulost, o které se mlčí, a protože církev je dvě stě let zpátky. Takže poukazuji na určité věci. Musí se čeřit vlnky.“
Václav Vacek poskytl rozhovor Paměti národa v roce 2016. O tři roky později odešel na vlastní žádost do výslužby. Napsal několik knih a stále veřejně přednáší.