O osudu Horního Údolí v Jeseníkách svědčí místní hřbitov, na jehož náhrobcích čtete převážně německá a řecká jména. Většinu Němců, kteří osadu do konce druhé světové války obývali, nahradili levicově orientovaní Řekové. Ti uprchli před řeckou občanskou válkou.
Sudety se na mnoho desítek let staly domovem těchto Řeků. Jednou z uprchlic byla i Zacharula Jordanidu, jejíž rodina pocházela z odlehlé horské vesnice Pefkos na severu Řecka.
Toto území měla pod kontrolou již na počátku krvavé řecké občanské války Řecká demokratická armáda (DSE) – tedy komunistické paramilitantní uskupení s kořeny v komunistickém protifašistickém odboji. V jeho řadách bojoval proti regulérní řecké armádě i Zacharulin otec Tomas Sotiropulu a několik dalších jejích příbuzných. V roce 1947 boje nabraly na intenzitě. Poté, co DSE ovládla rozsáhlá území, spustila monarchistická armáda mohutnou protiofenzívu. Řecká vláda zakázala komunistickou stranu, vyhlásila stanné právo a začala s perzekucemi komunistů i jejich sympatizantů. Právě tehdy se Zacharulina rodina rozhodla uprchnout ze země.
Strastiplnou cestu horským průsmykem absolvovala i Zacharulina matka, která věděla, že každým dnem porodí dítě. Zacharula přišla na svět v obci Nestorio poblíž řecko-albánské hranice. S malou holčičkou v náručí se rodině podařilo uprchnout do bezpečnější Albánie, kde v provizorních podmínkách žili několik měsíců. Pak nastoupili na loď, která s nimi obeplula celou západní Evropu a po několika dnech zakotvila u pobřeží severního Polska. „Odtud jsme jeli autobusem do Československa. Červený kříž nás hned umístil do Horního Údolí,“ doplňuje Zacharula Jordanidu, tehdy ještě dívčím jménem Sotiropulu.
Na řeckou pospolitost se nedá zapomenout
První Řekové přišli do Horního Údolí koncem roku 1949. Opuštěnou osadu u Zlatých Hor vybraly české a řecké úřady záměrně – stejně jako další osady na Jesenicku, Krnovsku nebo Žambersku. Bylo zde totiž mnoho domů, které po odsunu Němců zůstaly prázdné. Takzvanou Řeckou akci organizovaly československé úřady v součinnosti s řeckou komunistickou stranou.
V Horním a Dolním Údolí se usadilo na 500 Řeků. S několika německými starousedlíky, kteří zde po roce 1945 zůstali, vycházeli prý dobře. „Můj strýc se chodil k Neugebauerům dívat na televizi,“ vzpomínala Zacharula, která sama udržovala po dlouhá léta kontakt s Němkou Ingrid z Horního Údolí.
„Když měl chlap svátek, všichni postupně přišli a přinesli dárek, většinou košili. A dali si štamprli,“ naznačuje, jak se Řekům podařilo vřelou jižanskou pospolitost přenést i na chladnější Jesenicko.
„V té době Řekové byli jako jedna rodina. Každou chvíli se dělaly zábavy, slavily se svatby. Všichni seděli venku a tam se tančilo. Kapela, housle, bubny, harmonika. Mám z toho ještě dnes husí kůži. Na to se nedá zapomenout.“
Součástí jejího života byl tanec. Od 60. let tancovala v řeckých souborech ve Zlatých Horách i v Jeseníku: „Jezdívali jsme vystupovat i do Německa, bylo to úžasné.“ Řekové v Československu zakládali od počátku 50. let taneční, pěvecké i divadelní soubory. Většinou ze spontánní iniciativy – byť i za podpory KSČ – často ale také ze stesku po řecké vlasti.
Hlásili se k pravoslaví i k levici
Češtinu v té době nebylo slyšet v Horním Údolí téměř vůbec. „Do páté třídy jsme chodili do školy ve vedlejším Dolním Údolí, kde nás řecký učitel učil v rodném jazyce.“ Pro výuku řečtiny se používaly učebnice tištěné ještě za občanské války v Grammosu nebo v řecké komunitě v jugoslávském Bulkesu či učebnice vydané emigrantskými nakladatelstvími v Bukurešti a Varšavě. Řečtina zněla i z rádia tam, kde šlo naladit Svobodné Řecko. Dvakrát denně rovněž vysílal Československý rozhlas Praha krátké relace v řečtině.
Většina Řeků, kteří zde bydleli, vyznávala pravoslaví. Zacharula Jordanidu si proto nevzpomíná, že by kdy pro obřady využívali místní římskokatolický kostel sv. Jana Křtitele. Důležité obřady, zejména svatby a křtiny, se konaly v domě řeckého kněze Nikolaose Papadopula, který bydlel nejprve v Horním, poté v Dolním Údolí. „Když byl pohřeb, šlo se jen na hřbitov.“ Nebožtíka pak podle tradice řecké pravoslavné církve pochovali do hrobu s náhrobkem směrem od kostela. „Katolíci mají hlavu směrem ke kostelu, u nás je to opačně,“ vysvětluje Zacharula. V Horním Údolí je takto pochována její matka, oba prarodiče a teta.
Pravoslavná víra a levicové smýšlení často tvořily nedílnou součást identity a národního vědomí řeckých přistěhovalců a navzájem se v jejich pojetí nevylučovaly. Náboženství zpočátku bylo součástí školních osnov řeckých školáků. Zrušeno bylo až po třech letech, zřejmě po definitivním krachu myšlenky na brzký návrat.
Většina nových obyvatel Horního Údolí pracovala v místních lesích. Drsné horské podmínky znamenaly pro některé Řeky zvyklé na řecké subtropy šok. Ne tak pro rodinu Sotiropuluových, jejichž původní řecká vesnice ležela v tisícimetrové výšce a obklopoval ji pro Řecko netypický smrkový les:
„Naší rodině hory nevadily. Naši si připadali jako ve své domovině.“
Přestože do roku 1953 platil pro Řeky v Československu přísný zákaz stěhování, mnozí začali opouštět Horní Údolí i další zapadlé vesničky, kam byli dosídleni. Stěhovali se nejčastěji do Zlatých Hor, Jeseníku, Krnova, ale i Ostravy nebo Brna. V roce 1962 opustila Horní Údolí i Zacharulina rodina. „Otec si našel práci v plynárně ve Zlatých horách, takže jsme pak bydleli tam.“
Mnozí se vrátili do vlasti
Když v roce 1974 padla v Řecku vláda pravicově orientované vojenské junty, začali se mnozí řečtí uprchlíci, kterých tehdy v Československu bylo kolem 15 tisíc, vracet do vlasti. Kvůli tomu Horní Údolí opět osiřelo podobně jako další řecké osady v pohraničí. Dnes v Horním Údolí stojí 39 domů, trvalý pobyt tu však má hlášeno jen 12 lidí.
Zacharula Jordanidu se do své rodné země podívala až v roce 1979, tehdy se poprvé setkala s mnoha příbuznými, kteří v Řecku zůstali. Až do své smrti žila v Sudetech, kde od roku 2001 působila jako předsedkyně Řecké obce Jeseník. Věnovala se řeckým tancům a vyučovala děti řečtinu.