Po dávkách mediální palby letošního kulatého výročí víte o Heydrichiádě všechno? Přesvědčíme vás o opaku. Jak si s atentátem poradili střelci za filmovou kamerou? Čekají vás trailery i celé filmy.
Předfilm
Navzdory historikům se za filmy vydáme proti proudu času. Nejdříve si tedy připomeneme ty novější. Jejich tvůrci totiž mohli čerpat jak informace z postupujícího historického bádání, tak i z děl svých předchůdců. Z celkového pohledu vznikla pestrá škála filmů, přičemž každý vlastně klade důraz na různé části příběhu paravýsadku Anthropoid. Proto budeme spíše charakterizovat jednotlivé filmy než sepisovat všechny přešlapy a nepřesnosti, kterých se dopustili scénáristé, herci či rekvizitáři.
Existují desítky filmů, v nichž se objevil Heydrich, popřípadě pojednávají o odboji za Heydrichiády nebo o následcích atentátu. My se ale především budeme věnovat filmům, ve kterých se objevil atentát přinejmenším jako jedna z hlavních dějových linií. Proto pomineme výtečný „Vyšší princip“ režiséra Krejčíka i seriál z alternativní historie „Man in the High Castle“.
Atentát pod francouzskou taktovkou (2017)
Nejnovějším přírůstkem mezi filmovými zpracováními atentátu je prozatím Smrtihlav z roku 2017. Toto dílo vycházelo z mezinárodně oceňovaného románu Lauranta Bineta „HHhH“. Podobně příznivého přijetí se filmu ale nedostalo. Může za to dost svérázné zacházení s fakty a neobratná stavba děje. Ten nepříliš plynule přejde od líčení celého dospělého života Reinharda Heydricha ke scéně, v níž se parašutisté snášejí do krajiny připomínající spíše Jurské Alpy než okolí hlavního města Prahy, kam skutečně Gabčík s Kubišem 29. prosince 1941 seskočili.
Zde se nemůžeme ubránit zmínění některých omylů, protože zde jich je tolik a jsou natolik zásadní, že nad tím lze jen obtížně přivírat oči, a nezmínit se alespoň o těch zásadních. Mezi nejvýraznější patří fabulace událostí kolem působení tzv. „Tří králů“ (tedy Mašína, Morávka a Balabána). V souvislosti s nimi je ve filmu špatně snad úplně všechno kromě věznění Josefa Mašína. Ve filmu ho u výslechu dokonce zastřelí sám Heydrich, což se určitě nestalo, neboť Mašín zemřel až po Heydrichově smrti. Kapitán Morávek se ve filmu zastřelí při zátahu Němců v jednom z pražských domů, přitom ve skutečnosti zemřel po dlouhém pronásledování a přestřelce s gestapem u Prašného mostu.
Pochybení je však mnohem víc. Parašutisté (i odbojáři) třeba používají americké samopaly, které stěží mohly být rozšířené už i u jednotek v Anglii v čase seskoku parašutistů, natož aby byly dodávány do protektorátu. V bitvě o kryptu jsou dokonce vybaveni i samopalem Sten MK, který se do výzbroje dostal až v roce 1944, a tak bychom mohli ve výčtu nepřesností pokračovat dále.
Tohle všechno by snad byly jen drobnosti, které drásají oči znalců, ale diváka neruší. Hůře odpustitelné jsou však účelové nepřesnosti v zobrazení samotného útoku na Heydrichovo auto… Místo ani vzdáleně nepřipomíná skutečné dějiště akce. Ani filmové vyprávění jejího průběhu nepůsobí právě přesvědčivě... Například Heydrichův řidič Klein je při pronásledování Gabčíka zastřelen a takových věcí bychom mohli uvést více.
Nelze než litovat mnoha nevěrohodností a nakonec i scénáře, který Heydricha démonizuje tak, až z něho činí téměř neživotnou postavu. Rovněž postavy parašutistů jsou tak povrchní, že divák s nimi obtížně naváže jakýkoliv vztah, nemůže jim držet palce, a chladně přijímá dění. Škoda promarněné příležitosti…
Hollywoodský Anthropoid (2016)
Atentát v ryze hollywoodském pojetí by mohl vyděsit i menší skeptiky, než jsem já, nicméně Anthrpooid (ve srovnání s jinými filmy) vychází z toho hodnocení velmi dobře. Film je zaměřen na přípravu parašutistů v Praze, kontakt s odbojem a dění spojené s útokem na Heydricha. On sám je v podstatě vedlejší postavou, která se ve filmu mihne jen v onom otevřeném autě při cestě do svého úřadu, vlastně tedy na svou schůzku s osudem. Paradoxně to filmu vlastně neškodí, neboť i parašutisté o Heydrichovi nevěděli mnoho. Vhodně to tedy zapadá do pojetí, ke kterému režisér Sean Ellis směřoval.
Nelze jen chválit, i v tomto filmu se objevují nepřesnosti, ale tady si je zřejmě spíš vynutil jazyk filmového vyprávění. Filmaři vytvořili jakési vizuální zkratky pro vystavění dramatických filmových momentů. Bezprostředně po atentátu je tu například zastřelena Gabčíkova milá Anna Malinová (která zde ale nepochopitelně má jiné jméno). Čurda zde svou neúčast na akci omlouvá tím, že potřebuje dostat rodinu z Prahy, přitom jeho rodina byla ve Staré Hlíně v Jižních Čechách atd.
Příliš překotně také působí sled událostí od provedení akce po útěk do krypty, kde se parašutisté okamžitě dozvídají, že Heydrich zemřel v nemocnici a že Němci vypálili Lidice. Tyto události však od sebe dělily celé dny. Film se od historických skutečností liší i v mnoha dalších ohledech.
Nicméně je třeba ocenit, že se filmaři alespoň snažili přiblížit pravděpodobné skutečnosti provedení útoku. Zvolená zatáčka je situována alespoň podobně jako ta V Holešovičkách, kde se vše událo, ovšem i tady došlo k jakési filmařské licenci ve prospěch akčnosti. Proto i v této interpretaci atentátu vstupuje Gabčík do cesty Heydrichova mercedesu; proto i tady proběhne signalizace zrcátkem, na kterou se skutečný Gabčík se skutečným Kubišem zřejmě spoléhat nemohli. Věrohodně je však zachycen únik z místa akce včetně toho momentu, kdy se Gabčík pokouší ukrýt se v řeznickém krámě, načež jej řezník prozradí. A podobně je Heydrichův řidič Klein přesně podle historických faktů zasažen do nohy a vyřazen z boje, resp. z pronásledování atentátníka.
Boj v kryptě a na kůru kostela sv. Cyrila a Metoděje je v každém filmovém zpracování povýšen na akční přestřelku, kdy parašutisté kosí Němce „stenguny…“ To se ale nedělo. Ve skutečnosti vraceli palbu krátkými zbraněmi, tedy pistolemi. Nicméně tady působí boj v kryptě – alespoň co se sledu událostí týče – správně. Výsledný dojem z filmu očima historika je nadprůměrný. A každý divák si snad také přijde na své, protože postavy působí lidsky, životaschopně, uvěřitelně.
České století a Heydrich (2013)
Atentát se objevil i v ambiciózním seriálu České televize „České století.“ Sice se tam neodehraje v konkrétní scéně, ale zato je převyprávěna cesta k rozhodnutí zabít Heydricha. To se netýká plánu fyzické likvidace říšského protektora, ale potřeby vykonat nějaký velký odbojový čin, který by upozornil na boj Čechoslováků za svobodu.
V tomto seriálovém kusu stvořeném historikem Pavlem Kosatíkem a režisérem Robertem Sedláčkem je kladen velký důraz na diplomatický a propagandistický efekt útoku na Heydricha. Nemůžeme se zbavit dojmu, že i zde si tvůrci vytvářeli zkratky nutné pro filmové resp. televizní vyprávění.
Politický dopad útoku v protektorátu vylíčil jiný televizní film s titulem „Anatomie zrady.“ Ten popisuje život a především kolaboraci Emanuela Moravce. Ani zde atentát není filmově rekonstruován, ale přesto tvoří výrazný dramatický předěl filmu. Moravec využil útoku na Heydricha pro svou kariéru prováděním vlastní kolaborantské politiky. V projevech servilnosti Němcům nemohl zajít dál, než zašel, což film velmi dobře ztvárňuje.
Gabčík, Kubiš a Heydrich v Lidicích (2011)
Scéna útoku na Heydrichovu otevřenou limuzínu se stala i součástí filmu „Lidice,“ který si odbyl svou premiéru v roce 2011. Je třeba však varovat, že tato scéna působí v kontextu celého filmu jaksi cize. Nijak nerozvíjí děj, nijak ho neposouvá, nijak neční… Jednoduše zde existuje.
Snad měla přidat na atraktivitě filmu, snad měla pomoci při propagaci, snad měla upozornit na spojitost atentátu s touto středočeskou vsí, na jehož základě jí Němci připravil tak trpký osud. Snad.
Cestou k Sokolovu (1974)
Celý film, kanál NFA
Látky se chopil i oblíbený režisér komunistického a také protektorátního Barrandova Otakar Vávra. Zpracoval ji ve svém filmu „Sokolovo,“ který byl součástí třídílného eposu líčícího po vzoru sovětských filmařů 2. světovou válku. Tu samozřejmě interpretuje z československého pohledu a naprosto v intencích normalizačního výkladu dějin.
Způsob narace se musel odrazit i v líčení této události. Zobrazení akce v ulici V Holešovičkách je tedy uvedeno formulací, že členové ilegálního odboje se rozhodli pro útok 27. května 1942. To je dovedná manipulace s fakty, neboť paraskupina Anthropoid sice působila v ilegalitě, ale pro datum útoku se nerozhodli sami, byli příslušníky československé armády v zahraničí a z Londýna také dostávali rozkazy a byli s ním ve spojení, takže o ilegálním odboji nemůže být řeč.
Ke cti Vávrovy snahy o historickou věrnost (byť v rámci normalizačního interpretování dějin) slouží to, že natáčel přímo v místě, kde útok na Heydricha skutečně proběhl. I zde se však štáb dopustil některých chyb, které jsou ale snad odpustitelné a pominutelné. Příjemné jsou detaily jako např. okna tramvaje vybitá explozí Kubišova granátu, Kleinovo pronásledování Gabčíka, Kubišův únik na kole atd.
Mnohem zajímavější je, že atentát se ve filmu vůbec objevil, a dokonce jej vlastně otevírá. Na něj posléze navazují scény vypálení Lidic, aniž by se ale nějak explicitně vysvětlovala souvislost mezi atentátem a Lidicemi. Ale při popravách už tu některý z lidických mužů provolává slávu komunistické straně. Na filmově vylíčenou brutalitu Němců v Lidicích pak navazuje vystoupení filmového Klementa Gottwalda v moskevském rozhlasu, jemuž naslouchají Čechoslováci v Sovětském svazu, a ty to rozlítí a chtějí okamžitě na frontu. Zabití Heydricha tu tedy slouží jako pozoruhodný most, jenž diváky převede k vyprávění, které glorifikuje komunistickou stranu.
Angloameričané dělají atentát v Praze (1974)
Operace „Daybreak“ patří k těm pozapomenutým filmům. Možná je to poněkud nespravedlivé. I zde se sice na mnoha místech vůbec „nehrálo podle not“ napsaných historií, přesto ale jde o film zajímavý po mnoha stránkách. Velkou devizou tohoto díla jsou emoce, které výtečně podkresluje atmosférická hudba. Jde o film britské provenience, v sedmdesátých letech ale byl natáčen v Československé socialistické republice.
S výjimkou kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici nebyly zvoleny autentické lokace, čehož si pražský divák musí všimnout. To pak poznamenalo i scény útoku Gabčíka a Kubiše, kteří ve filmu ještě měli to štěstí, že filmový Heydrich spěchal a ujel doprovodu, který tvořilo i obrněné auto. S vybavením parašutistů si tu rekvizitáři rovněž hlavu nelámali. Gabčík se tedy pokouší střílet ze „stenu,“ který má ramenní opěrku, a Kubiš háže klasický britský protipěchotní střepinový granát, který na auto vrhá z opačné strany, než jak by tomu mělo být. Granát pak dopadá přímo do (!) Heydrichovy limuzíny až hodnou chvíli poté, co se filmový Gabčík dal na útěk z místa.
Jako největší fabulaci a nonsens celého filmu však vnímáme moment, kdy se parašutisté pokoušejí zabít Heydricha ve vlaku při jeho cestě do Berlína. To se nikdy nestalo a taková volba místa se všemi okolnostmi (hlídané nádraží, rozjetý vlak atd.) by naprosto postrádala smysl. Nesmyslné však bylo i začlenění Karla Čurdy přímo do výsadku Anthropoid. Víme, že byl členem paraskupiny „Out Distance,“ která byla vysazena z jiného letadla, v jiný čas, na úplně jiné místo a s naprosto jinými úkoly.
Působivý a přes veškerá úskalí mnohem věrohodnější je pak odpor parašutistů v Resslově ulici. Přes zmíněné nepřesnosti se nicméně domníváme, že z diváckého hlediska jde o velice solidní podívanou – samozřejmě s ohledem na rok natočení filmu (uveden 1974) a možnosti filmařů.
Atentát (1964)
Celý film, kanál NFA
Nemůžeme pominout v našich končinách patrně nejznámější a dle různých měřítek také nejlepší film o útoku na Heydricha „Atentát“ od režiséra Jiřího Sequense. Tento film zřejmě nejlépe postihuje i méně známé aspekty útoku na Heydricha. Říšský protektor zde také není vykreslen jako karikatura ani jako kreatura. Není tu ani vyloženě vedlejší postavou, na kterou se má „jen“ útočit… Jeho postavě a činům je věnována podobná pozornost jako parašutistům a jejich přípravě.
Cesty obou „protistran“ až k jejich střetu na křižovatce V Holešovičkách sledujeme dost podrobně. Heydricha od jeho příjezdu do Prahy a parašutisty od jejich výcviku ve Velké Británii. Film se tváří téměř jako rekonstrukce celé operace… Kterou však není. I tady tvůrci některé drobné detaily pominuli, a jiné si upravili. Gabčík tu tedy přechází ulici a vstupuje do cesty Heydrichova vozu. Jak jsme ale už výše naznačili, Kubiš s Gabčíkem stáli na chodníku a Heydrichův vůz jel podél po pravé straně.
Filmu však jistě nelze upřít atmosféru, kvalitní scénář, vysokou řemeslnou úroveň a herecké výkony. Dost pak tedy zamrzí, že postavy se jmenují jinak než jejich historické vzory, a film jim tedy nevzdává poctu, jakou by si tito vojáci zasloužili. Nicméně je zřejmé, že to bylo kvůli době a režimu, ve kterém Sequensův film vznikal. Svou kvalitou se snímek přesto stal metou (a také pramenem inspirace) pro všechny další zpracování útoku na Heydricha.
Vůbec nejstarším československým filmem, kde je zpracován atentát, jsou „Muži bez křídel“ z roku 1946. V něm děj atentát otevírá, a vlastně se nezobrazují žádné detaily.
Hitlerův šílenec (1943)
V přehledu filmů se dostáváme až do let válečných. Během nich byl atentát na Heydricha i tragédie Lidic námětem nejen pro propagandisty, ale i pro filmaře. Zpracování námětu ale byla dost svérázná a filmaři evidentně vycházeli pouze z kusých zpráv a chabých představ o životě v Čechách. Dostáváme se tedy ke dvěma filmům premiérovaným už v roce 1943.
Americký film Hitler's Madman, „Hitlerův šílenec,“ je případem snímku, jehož tvůrci měli velmi vágní představy o tématu a jejich umělecké fantazie měly sloužit obecnému dobru. Postava říšského protektora nenechává nikoho na pochybách, že tím šílencem vskutku je. Chová se naprosto krutě, čímž absolutně naplňuje představu propagandistů. Kopíruje se tu vlastně pojetí nepřítele jako barbarského hunského nájezdníka, jak jím zdejší propaganda strašila občany za 1. světové války.
Na filmu je mnohem zajímavější, jak „důmyslně“ propojuje tragédii Lidic s útokem na Heydricha a klade je do absolutní spojitosti. Film sleduje jednoho parašutistu vyslaného z Anglie, který je vysazen u svých domovských Lidic, a zde mezi svými bývalými známými a sousedy hledá azyl a podporu pro svůj úkol… Situace se zvrátí v jeho prospěch ve chvíli, kdy se Heydrich projeví jako Hitlerův šílenec přímo před zraky obyvatel Lidic.
Filmové zpracování samotného atentátu je opět velice zvláštní. V tomto filmu proběhne v lese u Lidic, kterými Heydrich pravidelně (!) projíždí. Pouze provedení atentátu je alespoň trochu blízké reálnému průběhu. Parašutista se chystá střílet v momentě, kdy jej Heydrich bezprostředně míjí. Neskáče mu tedy pod kola jako ve většině jiných zpracování. V provedení akce mu však pomáhá jeho snoubenka (která zpomalí auto) a dva vesničané z Lidic.
Celkový divácký dojem z filmu kazí kromě naivního a zřejmě horkou jehlou sešitého děje i výprava, a především lokace, ze kterých dýchá Kalifornie a westerny, které se zde natáčely. Nicméně film propagandisticky zřejmě posloužil, upozornil na tragédii Lidic a ukázal lidem, zač se bojuje a že tu je Československo, které se na tomto boji podílí a přináší oběti.
I katové umírají! (1943)
Pozoruhodný snímek vznikl díky Bertoldu Brechtovi s Fritzem Langem, námět zpracovali do podoby výborného filmu v noirovém syžetu s názvem „Hangmen Also Die“ („I katové umírají“). Brecht scénář napsal krátce po provedení atentátu, což z faktografického hlediska tomuto filmu ublížilo, neboť v dané chvíli autor nemohl znát řadu podrobností a okolností, které operaci provázely. Válečnému „PR“ československého odboje tím však Brecht stejně prokázal mimořádnou službu. Splatil tak vstřícnost Československé republiky, která mu poskytla azyl po jeho emigraci z nacistického Německa. Po obsazení zbytku republiky se usadil ve Spojených státech, kde byl v úzkém kontaktu s Fritzem Langem, ten byl též emigrantem zahnaným za „Velkou louži“ nacismem.
Lang si popularitu v hollywoodských kruzích získal svými téměř žánr definujícími filmy. Tuto adaptaci Brechtovy povídky začal se svým štábem točit již na konci října 1942, tedy necelý půlrok po útoku na Heydricha. Ten v samotném filmu není zobrazen, divák sleduje pouze kroky, a spíše úniky atentátníka, jeho potýkání se se zlými lidmi z gestapa a těmi dobrými z odboje.
Brechtův a Langův atentátník je členem domácího odboje, který útok vykonal sám. A sám rovněž složitě hledá pomoc, a tím zaplétá osudy lidí, kteří se pro něj angažují. Langovi se (nejen) v tomto filmu daří vystavět strhující atmosféru plnou expresivních až téměř výtvarných obrazů umocněných skvělou hudbou a hrou se zvuky. Z Brechtova námětu vytvořil velmi napínavé dílo, které ještě navíc dost přesně vykresluje způsoby práce gestapa a jeho střety s českým ilegálním odbojem. Mnoho výjevů a dějových zvratů věrně popisuje metody pátrání gestapa a ono ovzduší strachu vznášející se za německých represí po atentátu na Heydricha.
V ději filmu pak jaksi cize působí scéna, v níž Heydrich přichází na Pražský hrad představit se protektorátním činitelům. Uvede se jako naprostá (a svým způsobem komická) karikatura prušáckého generála, ze kterého na sto honů čiší nadřazenost, bezohlednost a krutost. Snad to byl jakýsi povinný prvek, který si vynutila dobou podmíněná snaha naplnit i propagandistický účel filmu. To je snad ta nejvýraznější vada na kráse tohoto filmu, přimhouříme-li oči nad zidealizovaným odbojem.
Z pohledu diváka nebažícího po historické věrnosti se jedná jistě o jeden z nejlepších jmenovaných filmů. To dokládají i dvě nominace na Oscara (za hudbu a za zvuk). Jistě není bez zajímavosti, že premiéra filmu se udála symbolicky ve městě Prague v Oklahomě a zúčastnili se jí starostové amerických měst Washington (ve státě Kansas), Moscow a London (v Texasu), čímž se zdůrazňovala symbolika boje spojenců proti Němcům. Film se dočkal skvělých recenzí a jistě pomohl československé věci na americkém kontinentě.
Epilog
Střet osudů Gabčíka, Kubiše a Heydricha na pozadí téměř apokalyptického boje dobra se zlem má parametry téměř starozákonního příběhu. Je v něm drama, láska, nenávist, bratrství, zrada, hrdinství, zbabělost, krutost, milosrdenství, osudovost i tragika. Každý ze zmíněných filmů si vybral některé z jeho atributů. Poté motivy přizpůsobil svému vlastnímu vyprávění. Tomu pak dávalo tvar nejen pojetí tvůrců, ale i doba, ve které filmy vznikly, a účel, kterému sloužily. Všechny snímky je třeba vnímat v širším kontextu.