Do Prahy přijel na jaře 1945 náhodou. Na vagónu s uhlím v pruhovaném vězeňském mundúru. Devatenáctiletý Avraham Harshalom, tehdy Adam Friedberg, měl štěstí. Zachránili ho Češi, kteří mu poskytli úkryt do konce války.
Na konci války panoval na nádraží Praha-Bubny ruch, který si dnes jen stěží dovedeme představit. Rušné nádraží připomíná jen široké opuštěné kolejiště, které rozděluje Holešovice na dvě poloviny. Na jeho místě má vzniknout nová městská čtvrť. V bývalé nádražní budově sídlí Památník ticha, vydupaný ze země dokumentaristou Pavlem Štinglem, který připomíná, že z bubenského nádraží odjížděly v letech 1941–1945 transporty českých Židů do koncentračních táborů.
V příběhu Avrahama Harshaloma však bubenské nádraží sehrálo pozitivní roli. Po dvou letech věznění v několika koncentračních táborech mu přineslo svobodu díky pomoci českých zachránců.
Dětství prožil v městečku Pružany, kde se v roce 1925 narodil. Tehdy se Pružany nacházely na východě Polska, dnes jsou na území Běloruska nedaleko známého Bělověžského pralesa. Adam měl bratra Mojšeho, otec byl úředníkem, maminka zůstávala v domácnosti. Před druhou světovou válkou ve městě převažovalo židovské obyvatelstvo, a tak se doma mluvilo hlavně jidiš, trochu polsky a také rusky – poté, co si Polsko rozdělili na podzim roku 1939 Hitler a Stalin a Pružany se ocitly na území Sovětského svazu.
Rodina komunisty nevítala, jak ale Avraham říká, život za Sovětů byl celkem pohodlný ve srovnání s tím, co se dělo na polském území okupovaném Němci. Ti do Pružan vtrhli v červnu roku 1941, krátce poté, co Avraham stihl složit maturitu na hebrejském gymnáziu. Po obsazení města nacisté zatkli několik desítek židovských obyvatel, odvlekli je kamsi mimo město a tam je postříleli, „aby se ostatní báli.“
Po pár měsících sestěhovali všechny Židy z Pružan a okolí do uzavřeného ghetta. V něm se nacházel dům rodiny Friedbergových, a tak se nemuseli stěhovat. To ale trvalo jen pár měsíců. V únoru roku 1943 nacisté pružanské ghetto, čítající přibližně 10 tisíc obyvatel, zlikvidovali. Avraham vyprávěl, jak je na koňských povozech odvezli na zhruba deset kilometrů vzdálené nádraží a tam je naložili do vlaku mířícího do Osvětimi.
Přežít mu pomohly dolary v botě
Po příjezdu je čekala selekce, kterou Avrahamovi rodiče neprošli a byli zavražděni v plynové komoře. Jeho bratr neměl v nacistické továrně na smrt vůli dál žít, onemocněl a poté i jeho čekala smrt zplynováním. Avraham chtěl přežít. V botě měl schované americké dolary, které dal kápovi jménem Rolf Winter, a ten mu sehnal „dobré komando“ – tedy snesitelnou práci a možnost dostat se mimo tábor.
Posílali ho do města Osvětim na úklidové práce, což mu umožnilo, jak sám říká, „organizovat“, tedy vynášet z táboru cennosti, co se tu a tam našly v šatech po zplynovaných obětech, které mohl směnit za to nejcennější zboží — jídlo. Jednou ale u něj stráž našla dámské boty, a tak ho čekalo dočasné přeřazení do trestného komanda.
Vězňové v pracovních komandech dobře věděli, že většina osob v Osvětimi končí v plynových komorách a že podobný osud může kdykoliv potkat i je. Proto se Avraham s dalšími dvěma vězni rozhodli v červnu roku 1944 pro útěk. Vytipovali si skrýš, kam se ukryli po konci směny. Věděli, že po jejich zmizení bude vyhlášený třídenní poplach, a když je do té doby nenajdou, mají šanci utéct. To se jim povedlo.
Došli k řece Visle, ale most přes ni hlídali němečtí ozbrojenci. Zkusili tedy řeku přeplavat. Avraham vzpomíná, že do bot, které se mu povedlo před útěkem získat, natekla voda a stahovala ho ke dnu, navíc prý nikdy nebyl dobrý plavec. Jeden z trojice uprchlíků, Rus jménem Tarasov, se ztratil a zřejmě se v řece utopil. Avraham a jeho polský spoluvězeň Paluch pokus překonat Vislu vzdali a čekali na břehu, až jim uschnou šaty. Přitom je chytila stráž a díky tomu, že stačili zahodit veškeré cennosti, vyhodnotili nacisté jejich útěk jako spontánní akci a nezastřelili je. Avraham schytal 25 ran bičem a čekalo ho opětné přeřazení do Strafkommanda.
Na podzim roku 1944 se fronta přiblížila k Osvětimi a nacisté se snažili co nejvíc vězňů využít na otrocké práce v naději, že tak zvrátí blížící se porážku. Proto i v Osvětimi vybírali mladé a relativně zdravé lidi a ty posílali do pracovních lágrů dál od fronty. Avrahama odeslali v transportu do pobočných táborů Buchenwaldu – v Ohrdrufu pracoval v podzemních halách plánovaných pro montáž raket V1, v Crawinkelu dřel v kamenolomu. Nakonec skončil v Buchenwaldu. Typická nacistická preciznost s blížícím se koncem války slábla a Avraham se v nastalém chaosu prohlásil za Poláka a putoval transportem na okupované české území – do Litoměřic.
Zdejší podzemní továrna Richard byla nejkrutějším pracovním lágrem na okupovaném českém území, naštěstí pro Avrahama už v době, kdy se do lágru dostal, nefungovala. Následoval další transport a tehdy se Avraham rozhodl využít příležitost a utekl podruhé. Tentokrát uspěl.
O šaty prosil v Praze polsky
Nepamatuje si, kde se to přesně stalo, ale najednou stál jejich transport na nádraží a vedle byl vlak s uhlím. S dvěma kamarády, polskými Židy, prostě přeběhli z jednoho vlaku do druhého a na vagonech naložených uhlím dojeli uprostřed noci na bubenské nádraží. Psal se konec března nebo začátek dubna roku 1945, Avraham ztratil pojem o čase, takže přesně neví.
Trojice uprchlíků čekala v hromadách uhlí do rozednění. Ráno se na dohled objevil mladík se slečnou. Adam a jeho kamarádi, Bolek a Dudek, měli na sobě pruhované vězeňské mundúry, ve kterých by budili nežádoucí pozornost. Avraham vypráví: „Česky jsem neuměl, polsky mu říkám, že potřebujeme nějaké šaty. Půl hodiny poté přinesl šaty pro nás tři.“
Mladík se jmenoval Jindřich Sobotka a Avraham a jeho přátelé měli štěstí, že jeho rodiče byli čeští vlastenci, kteří měli s nacistickou represí zkušenosti — bratr Jindřichovy maminky byl poslán do koncentračního tábora. Už převlečené mladíky odvedl domů do nedalekého činžáku na adrese Argentinská 1. „Jeho maminka Jiřina Sobotková nám připravila jídlo, protože jsme byli hladoví. Pak nás nechala umýt a šli jsme spát.“
Jiřina Sobotková pracovala v nedaleké, dnes už neexistující porodnici na Štvanici. Jako zdravotnice věděla, jak se o zbědované vězně postarat, a všechny důkladně umyla. Přitom si všimla, že mladíci byli obřezaní a že jde tudíž o Židy. V protektorátu hrozil pár týdnů před koncem války za ukrývání Židů trest smrti. Přesto jim poskytla úkryt ve svém bytě.
Byt se však ukázal jako malý a tři cizí mladíci by v činžáku mohli budit nežádoucí pozornost. Domluvila tedy Avrahamovi a jeho kamarádům vhodnější úkryt. Rodinný přítel Sobotkových František Hrstka, prvorepublikový armádní důstojník, vlastnil kousek odtud nevyužitý obchod na adrese Dělnická 5. Tam našli uprchlíci bezpečnější útočiště, jídlo jim dál přinášela paní Sobotková.
Po pár týdnech, 5. května, vypuklo v Praze povstání proti nacistickým okupantům. Kapitán Hrstka se hlásil do boje a nedalo mu nejspíš moc práce přesvědčit Avrahama a jeho kamarády, aby se k povstalcům přidali. Zajistil jim krátký výcvik se zbraní a po dvou dnech už stanuli na barikádách. Avraham si nepamatuje, kde přesně „jejich“ barikáda stála, ale prý to bylo v Holešovicích.
V Československu se mi líbilo
Po letech věznění, strádání a každodenního strachu o život byl Avraham opět svobodný. Jako účastník květnového povstání získal československé občanství a díky podpoře židovské organizace Joint začal studovat na pražské technice.
„V Československu se mi líbilo,“ říká Avraham Harshalom s tím, že ho návrat domů nelákal. Věděl, že nikdo z příbuzných holocaust nepřežil, rodné Pružany se po válce staly územím Sovětského svazu a komunistický režim ho nelákal.
Když však Sověti otevřeli v Praze repatriační úřad, šel se tam ze zvědavosti přeci jen podívat: „Napsal jsem vše, kdo jsem, odkud jsem, pak mi řekli, jdi doprava, ale já jsem viděl, že už tam voják stojí a nikdo nesmí zpátky. Tak jsem řekl: ‘Já mám kufry venku,‘ a utekl jsem. Lidi, kteří šli dovnitř, už nenechali jít ven.“
Jako účastník pražského povstání měl v poválečném Československu řadu výhod, získal třeba byt po odsunutých Němcích. Nějaký čas působil jako dozorce v lágrech, kde internovali zajaté Němce. „Byli jsme plní nenávisti, nevěděli jsme, koho bijeme, stačilo nám, že byl Němec,“ vypráví po letech, jak i on podlehl tehdejší atmosféře všeobecně sdíleného hněvu vůči všemu německému.
Po válce studoval elektrotechniku na ČVUT, snil o cestě do Ameriky, zamiloval se do české dívky, jeho život ale nakonec nabral úplně jiný směr. Rozhodl se odjet bojovat za nový židovský stát Izrael, který hned po jeho vzniku v květnu 1948 napadly armády pěti arabských zemí. Československo tehdy stálo na straně Izraele a organizovalo vojenský výcvik pro dobrovolníky. Avraham se přihlásil a v Olomouci létal na cvičných strojích Bücker a Arado.
Když v březnu roku 1949 z Československa s dalšími bojovníky vyráželi, věděli, že už nebude cesty zpět – vztahy mezi Československem a nově vzniklým státem Izrael se prudce zhoršily, protože se ukázalo, že se židovský stát nestane dalším sovětským satelitem.
Po ukončení První arabsko-izraelské války Avraham z armády roce 1950 odešel a založil úspěšný elektrotechnický holding Ariel. Ke svým válečným prožitkům se léta nevracel, ale na své zachránce nezapomněl. V 60. letech se mu podařilo pozvat Jiřinu Sobotkovou do Izraele a v roce 1963 se stala jednou z prvních obyvatel Československa, kterým památník Yad Vashem v Jeruzalémě udělil titul Spravedlivý mezi národy. Ten náleží lidem, kteří v letech druhé světové války riskovali život při záchraně židovských obyvatel.
Nezapomněl ani na svou tehdejší snoubenku Milušku Hořejší, a když začal po pádu komunismu Československo pravidelně navštěvovat, rozhodl se, že ji vypátrá. Věděl, že pocházela ze středočeské obce Zlonice a jednoho dne se tam taxíkem vydal. Kolemjdoucích se ptal, jestli náhodou Milušku Hořejší neznají. „Řekli mi, že se vdala a žije v jiné vesnici, ale už ovdověla,“ vypráví Avraham Harshalom. Svou milou z mládí našel, a i když každý prožil svůj život, bylo to prý radostné shledání. Dokonce zjistili, že jejich dcery se narodily obě ve stejný den.
Později navštívil také rodné Pružany v dnešním Bělorusku. Našel svůj rodný dům a přitom se mu vrátily roky potlačované vzpomínky na válečné časy. Nechal si ukázat sklep pod kuchyní a tam, pod hromadou brambor, našel po padesáti letech lahev s cennostmi, které na místě rodina Friedbergových schovala předtím, než je deportovali do Osvětimi. O svém příběhu vydal knihu Znovuzrozen z popela, která vyšla i česky a podle níž vznikl i dokumentární film.
