Z ráje sovětské svobody (zápisky čekisty)

Autor této knihy Georges Sergejevič Agabekov, původem Armén narozený v roce 1896, působil v řadách čekistů v letech 1920–1930. Stal se tak prvním člověkem, který světu přiblížil kruté a nesmlouvavé mechanismy sovětské tajné policie vycházející z dogmat komunistické ideologie. Brožovaná kniha vzbudila zasloužený zájem především díky do té doby nedostupným informacím ze zákulisí represivního molochu, jenž dle slov Agabekova: 

V srdci Čeky na Lubjanském náměstí

Publikační událost z počátku 30. let přesně popsal jeden z recenzentů českého tisku: „Máme v naší literatuře málo takových knih, které by nestranně poodhrnuly cíp tajemné činnosti GPU, která rozprostřela sítě téměř po celém světě.“

Ona „tajemná činnost“ byla ostatně příčinou vzniku rukopisu. V úvodu českého vydání Agabekov vysvětluje své spisovatelské pohnutky následovně: „V této době slýchával i čítával jsem velmi mnoho o naší práci v zahraničním tisku a v dokladech cizích velvyslanců, jichž se Čeka zmocňovala. Nikde jsem však nenašel třebas i přibližného vylíčení vnitřního uspořádání Čeky – ani toho, co se v Čece provádí, ani vypsání povah vůdčích osobností tohoto úřadu, ani – posléze – spolehlivých údajů o jeho spolupracovnících.“ 

V první části knihy proto autor přiblížil, kde tato organizace v Moskvě sídlí, kolik má oficiálních zaměstnanců a jak je vnitřně uspořádána. Český čtenář se tak dozvěděl, že v centrálním úřadě na Lubjanském náměstí pracuje 2500 lidí, z nichž 1500 jsou členové komunistické strany a zbytek tvoří komsomolci i část lidí bez politické příslušnosti: „Těmto posledním jsou svěřována místa nižších hodností, jsou to písařky na stroji, konceptní úředníci.“

Detailněji se pak bývalý čekista zabýval popisem práce jedenácti odborů, kam patřily například sekce zahraniční, tajná, zvláštní, speciální, zpravodajská nebo informační. Z jejich charakteristik vyplývá, jaký systém v Sovětském svazu vznikl. Stačí přitom citovat pouze první souvětí z každého příslušného odstavce: 

„Zvláštní odbor provádí dozor nad armádou a loďstvem prostřednictvím vojenských komisařů a důvěrníků, jež jsou povinni informovati odbor.“ „Tajný odbor řídí obrannou akci proti oněm politickým stranám, jež se staví ke komunismu nepřátelsky, zápasí s rozvratnými směry v lůně komunistické strany, řídí boj proti náboženství a vymýšlí způsob, jak jednotlivé náboženské směry rozvrátit a znemožnit.“ 

Každý komunista musí být čekistou

Jaké prostředky k této činnosti velitelé a důstojníci Čeky používali? Popis protišpionážního oddělení mluví sám za sebe: „(…) odbor má rozsáhlou vnitřní síť důvěrníků. Všichni ředitelé a správcové hotelů, kinematografií a divadel jsou jeho agenty. (…) mimo potírání cizích špionů a protirevolučních hnutí mezi obyvatelstvem slídí rovněž za všemi cizími misemi v Rusku.“

Rozsah sovětského donášení a udavačství Agabekov posléze doložil příkladem hlavního města: „(…) jen v Moskvě má Čeka nejméně 10 000 tajných důvěrníků. Jimi dozírá nejenom na úřední činnost všech ústavů a podniků, ale i na soukromý život každého jen poněkud vynikajícího občana, nemluvě o cizincích, již všichni jsou zvlášť pečlivě hlídáni.“ Kde a proč se tento obludný systém zrodil, dobový čtenář zase pochopil z těchto slov: „(…) podle příkazu Leninova každý komunista musí být čekistou, každý člen svazu sovětské mládeže i každý uvědomělý občan jakmile něco uslyší, co by odporovalo zájmům sovětské vlády, je povinen oznámiti to Čece.“ 

Kořeny brutality současného ruského režimu

Neméně zajímavé informace představovaly i popisy povahových vlastností Dzeržinského nástupců ve vedení Čeky. Tehdejší velitel Vjačeslav Menžinský na Agabekova působil jako uvědomělý a vzdělaný člověk, avšak zároveň těžce nemocný, který do vnitřního života tajné policie proto zasahuje zřídka, aby svůj úřad pouze zastupoval v Ústředním výboru strany. To jeho zástupce a budoucí šéf této instituce Genrich Jagoda je popsán takto:  

„Na svém místě drží se pouze tím, že ve všem poslouchá členů Politbyra a Ústředního výboru, a tím, že je mistrným intrikánem. Aby mohl provádět a uskutečňovat své plány, obklopil se prázdnými, ale oddanými lidmi, kteří za jeho podporu a peníze jsou ochotni provésti a také provádějí vše, čeho se mu zachce.“

Na dalších stranách knihy se Agabekov zabýval působením Čeky v zahraničí, které probíhalo pod oficiálním diplomatickým krytím nebo formou tajných agentur a rezidentů, vystupujících pod falešnými jmény a padělanými pasy: „Jejich hlavním úkolem bylo uchytiti se v příslušné zemi a upevniti své postavení do té míry, aby činnost jejich nebyla rušena ani tehdy, kdyby došlo k válce a k vypovězení oficiálních zástupců Sovětského svazu.“ Agenti Čeky v cizině takto sbírali ekonomické i vojenské informace, sledovali nálady obyvatelstva i postoje politických vůdců, koordinovali činnost jednotlivých komunistických stran se zájmy Moskvy či Kominterny, kontrolovali korespondenci cizích velvyslanectví, organizovali nebo přímo prováděli teroristické akce i odstranění nepohodlných osob, verbovali spolupracovníky z řad domácího obyvatelstva, řídili komunistickou propagandu i najaté zločince pracující v zájmu věci. 

Ani v těchto pasážích nechybějí konkrétní jména velitelů, rezidentů, tajných agentů i zahraničních spolupracovníků. Navíc kouzlem nechtěného ukazují, kde leží kořeny brutality a nezákonností současného ruského režimu. Vraždy nezávislých novinářů jako Anny Politkovské, opozičních lídrů jako Borise Němcova, zahraniční teroristické akce typu Vrbětice, pomluvy a lži jako nástroje propagandy, v tom všem by čekista Agabekov jistě bez váhání rozpoznal práci svých zdatných nástupců.

Hra s ohněm ve vile Tereza

Podle autora byla ve dvacátých letech největší evropská rezidentura Čeky v Berlíně, odkud se řídila práce i ve Francii a v Anglii. Rozpočet berlínské rezidentury činil až do roku 1928 měsíčně 25 000 dolarů, což tenkrát představovalo enormní částku, která udivila i Agabekova: „Vzpomínám si, když jsem se zeptal Goldensteina (vedoucí berlínské rezidentury, pozn. red), zač utrácí tolik peněz, odpověděl mi, že kromě vydržování sítě agentů musí opatřovat penězi i některé stranické organizace.“ Což byl další úkol čekistů v cizině: podporovat nejen tamní komunistická hnutí, ale i levicově zaměřené intelektuály, jak se to třeba dělo v proslulé pražské vile Tereze, kde se pod záštitou sovětského obchodního zastoupení pořádaly opulentní večírky s českými umělci a sympatizanty sovětského zřízení a kam docházely osobnosti jako Vítězslav Nezval, S. K. Neumann nebo Vladislav Vančura. Marie Pujmanová popsala místo setkání v knize Hra s ohněm takto:

Mimochodem titul její knihy přesně odpovídá tomu, co tato česká intelektuální elita tenkrát se Sověty prováděla.

Špión, který prozřel

Ale vraťme se ke vzpomínkám bývalého čekisty, který ve druhé, osobněji laděné části knihy popisuje, proč a kdy do řad Čeky vstoupil. Stalo se to koncem roku 1920 v Jekatěrinburku, kde se v době občanské války podílel na rudém teroru. Poněvadž mluvil persky a turecky, záhy byl převeden do Východní sekce Čeky. Pod diplomatickým krytím pracoval v Kábulu, později v Teheránu, kde se mu podařilo získat tajné komunikační kódy cizích mocností i povzbuzovat nepřátelství vůči Britům mezi tamními kmenovými vůdci. Velký úspěch zaznamenal i v Turkmenistánu, a to v podobě lokalizování tábora odpůrce bolševiků osmanského vojevůdce Envera Paši, což vedlo k jeho pozdějšímu zavraždění. Naopak zklamal v případě Stalinova tajemníka Borise Bažanova, který počátkem roku 1928 emigroval přes Persii a Indii do Francie. Po dramatické honičce střední Asií se Agabekovi nepodařilo splnit rozkaz Moskvy a nepohodlného muže zlikvidovat.

Osudová mise však přišla o rok později, kdy vyrazil s falešným perským pasem a pod identitou bohatého arménského obchodníka do Turecka, kde měl v roli rezidenta nahradit trockistu Jakova Blumkina, popraveného ihned po návratu do Moskvy. Podle britského novináře Gordona Brook-Shepherda, jenž napsal knihu o sovětských přeběhlících na Západ (The Storm Burels: The First Soviet Defectors, 1928–1938), se Agabekov v Istanbulu zamiloval do mladé Angličanky, což byl důvod jeho emigrace. Někdejší čekista ve své knize naopak uvádí, že ho k tomu vedly politické a ideologické motivy, neboť měl už údajně dost Stalinovy autokratické vlády, byrokratizace strany a odklonu od odkazu Leninovy revoluce. Ať už tomu bylo tak či onak, od roku 1930 začal Agabekov žít v Bruselu pod svým pravým arménským jménem Arutyunuv, oženil se s Angličankou Isabelou Streater a o rok později vydal knihu OGPU: Ruský tajný teror, což vedlo k zatčení desítek sovětských agentů v Persii a v dalších zemích Blízkého východu. 

Moskva mu to samozřejmě neodpustila. Proběhlo několik neúspěšných pokusů o atentát a také o jeho únos zpět do Sovětského svazu. Násilné smrti nakonec ale neunikl. Podle jedné verze byl zavražděn agenty NKVD v roce 1937 v Pyrenejích, podle druhé o dva roky později poblíž Bukurešti.

Úžas recenzentů v Československu

Jeho kniha, které se čeští čtenáři dočkali v roce 1932 díky pražskému nakladatelství Jana Svátka a překladu Jaroslava Dubna, nezapadla ani v Československu. Vyjma komunistického tisku, který ji na stránkách deníku Dělnická rovnost odsoudil jako „zbrusu novou atrakci protisovětských štvanic, kde za slušný honorář vznikla nová varianta na staré povídačky o pečených dětech,“ čeští recenzenti publikaci hodnotili vesměs kladně. Třeba revue Národní myšlenka napsala: „Metody G. P. U., jak z knihy vidno, jsou hrozné: tato tajná policie se neštítí prováděti špionáž, otevírati dopisy cizích velvyslanectví – o četných popravách prováděných bývalou Čekou netřeba se zmiňovati. Po této stránce je kniha velmi poučná.“

Současně je z reakcí na Agabekovo vyprávění také dobře patrné, jak cizí a nepochopitelný musel být sovětský systém pro tehdejšího občana demokratického Československa, píše o tom například Český deník: „Co v knize působí zvláštním dojmem, je vzájemné hlídání se činovníků sovětské domácnosti v Rusku i cizině, urputné zákroky proti opozici, o nichž nedovedeme si učiniti představy, dokud nepřečteme si knihu Agabekovu.“ Na podobné pocity lze narazit i v týdeníku Zájmy Českomoravské vysočiny: 

Recenzent tohoto periodika poté přesně jako jeho kolegové z jiných časopisů dodává: „Knihu doporučujeme našemu dělnictvu, stejně jako inteligenci, mezi nimiž vzbudí rozruch a mnohou hlavu vyléčí z iluzí o dnešní politice Ruska.“ Vzhledem k tomu, co se v Československu stalo o šestnáct let později v únoru 1948, se bohužel jednalo o zbožná přání.

Západní společnost dál žila v iluzích

„Z ráje sovětské svobody“ se každopádně připojilo k dalším publikacím, jež pravdivě popsaly sovětskou realitu i brutalitu komunistického represivního systému. V tomto směru lze například citovat už v roce 1927 ve Francii vydanou knihu o sovětských trestných táborech, kterou napsal Raymond Duguet pod názvem Un Bagne en Rusie rouge (Galeje v rudém Rusku). Anebo obdobné ruské svědectví z pera Jurije Bessonova: Mes vingt-six prisons et mon évasion de Solovki (Mých dvacet šest věznic a útěk ze Solovek). V Československu pak v roce 1933 vyšla publikace někdejšího náčelníka oddělení OGPU na Kavkaze a později velitele Vyšetřujícího oddělení správy severních táborů N. I. Kiselova Tábory smrti v SSSR nebo za protektorátu vydaná propagační brožura bývalého vězně Gulagu Josefa Kličky: Žil jsem v SSSR či Neznámé Sověty. Do této řady patří i literárně pojaté svědectví o Stalinem rozpoutaném Velkém teroru z konce třicátých let, jak jej popsal ve svém románu Moskva-hranice spisovatel Jiří Weil.

Z dnešního pohledu podloženého výzkumem historiků jsou všechny zmíněné publikace a řada dalších – jako třeba poválečné svědectví Viktora Kravčenka Zvolil jsem svobodu o hladomoru na Ukrajině a poměrech v sovětské společnosti nebo román Arthura Koestlera o stalinských čistkách Tma o polednách – nezpochybnitelné a naprosto adekvátní sovětské realitě. 

Významnou roli v širším nepřijetí protisovětských svědectví samozřejmě sehrála i masivní propaganda komunistického tisku a samotné Moskvy. 

Na druhou stranu se nelze vymlouvat, že západní svět, kam patřila i první republika, o sovětských zločinech a pošlapávání základních lidských práv nic nevěděl a neměl žádné informace. Bylo by proto jednoduché odsoudit tehdejší demokratické společnosti ze zaslepenosti, neochoty pohlédnout z různých důvodů pravdě do očí. Stačí si však jen vzpomenout, jak vstřícně byl ještě před krátkým časem přijímán současný ruský režim nejen na Západě, ale i v zemích, jež zažily jeho komunistickou podobu. To nám umožní pochopit, že nejde o dílčí pomýlení, ale spíše o obecnou lidskou vlastnost, v níž iluze a realitě neodpovídající abstraktní pojmy představují spolehlivý prostředek k vlastnímu sebeobelhávání.

Text vznikl na základě výzkumu pracovníků projektu Čechoslováci v Gulagu. Více k tématu lágrové literatury a jejích autorů naleznete na stránce Před Solženicynem.