Jedno z prvních česko-vietnamských manželství muselo překonat nástrahy politické i společenské situace na začátku šedesátých let. „Nikdy jsem nelitovala,“ řekla Hong Nhung Nechybová, kterou kvůli vztahu s Čechem na čas zavrhla i vlastní rodina.
Psal se rok 1958, když na letišti v Hanoji vystoupil z letadla Vladimír Nechyba, technik československé expedice na geologický průzkum. V uvítací delegaci byla osmnáctiletá tlumočnice z vietnamštiny do francouzštiny Nhung Hong Vi.
„Já vylezl z letadla a byla to láska na první pohled. A to jsem nevěděl, jestli ji ještě uvidím,“ vzpomínal Vladimír Nechyba, kterému v té době bylo osmatřicet let a byl ženatý. Nhung ho okouzlila. Nevěděl, že pochází z úctyhodného rodu Vi a že žila šest let ve Francii, kam její prarodiče emigrovali, když se Ho Či Min ujal vlády.
„Byla vyšší než typické Vietnamky a měla v sobě určitý francouzský šmrnc. Pak jsem zjistil, že je přidělená k mojí skupině. Ona mě nechtěla, byl jsem pro ní starej,“ uvedl Vladimír Nechyba.
„Trávili jsme spolu hodně času pracovně, on byl ve dvoření velmi vytrvalý a já jsem podlehla. A nelituji doteď,“ vyprávěla Nhung pro Paměť národa v roce 2016. Za rok od prvního setkání na letišti spolu začali chodit. Tajně, protože dívky, které chodily s Evropany, měly ve Vietnamu špatnou pověst.
„Ve Vietnamu panovaly předsudky, že s Evropany chodí jen lehké dívky kvůli penězům. Tehdy se tam navíc sňatky stále ještě domlouvaly. Jako dívka z veřejně známé rodiny to tedy se mnou měla ještě těžší,“ vysvětlil Vladimír.
Dáma z Paříže v džungli
Nhung coby tlumočnice cestovala s československou expedicí geologických průzkumníků po celé zemi. Vietnam byl velmi bohatý na barevné kovy a Čechoslováci ve výzkumu pokračovali tam, kde francouzští kolonizátoři skončili. Jejich úkolem bylo zjistit, kolik a jakého kovu tam je a jak by se dal využít.
Pobývali i v džungli, kde se bála, a kolegové si ji dobírali, že je „dáma z Paříže“. Kromě nepohodlí i tam zažívala komunistický dril. „Například jsme museli brzy ráno vstávat a cvičit podle rádia. Byl to celonárodní zvyk. A i v džungli jsme měli předáka. Bylo to tzv. bystré oko,“ popsala Nhung.
Čeští experti měli zase pro změnu své tzv. strážce. Oficiálně byli zdůvodněni tím, že by si je coby bělochy mohli místní vietnamští obyvatelé splést s nějakými zapomenutými Francouzi a ublížit jim, a proto je strážci před místními obyvateli chránili. Ve skutečnosti ale měli dohlížet na to, aby se Češi chovali v souladu s komunistickým režimem.
Musíš se s tím vyrovnat
Nhung nebyla z Francie zvyklá, aby jí někdo diktoval, co má dělat. Na vietnamském komunismu jí vadilo, že se musela tvářit, že je všechno lepší než ve skutečnosti. A přitom se ekonomická situace dramaticky zhoršila. Když v roce 1951 odjížděla do Francie, Vietnam na tom podle ní tak špatně nebyl. Když se v roce 1957 na přání otce vrátila, šokovala ji chudoba.
„Ve Vietnamu i v otcově domácnosti byla velká bída, protože majetek nám zabrali komunisté. Navíc jsem měla dalších devět nevlastních sourozenců, které tatínek mezitím zplodil se svými dvěma ženami. Byli tak chudí, že neměli ani míč a dělali si ho ze zmačkaných novin. Neměli ani ponožky na zimu. Doma byl jen suchý záchod a spalo se na tvrdých rohožích. Tísnili jsme se v malém bytě v levném, primitivním domě bez koupelny blízko tržiště.“
Ve Francii jí nic nechybělo. Naučila se jazyk a nastoupila do krejčovské školy. Kvůli návratu do Vietnamu ale nedostudovala. „Hned po příjezdu do Hanoje jsem napsala babičce, že tady nevydržím a že se chci vrátit. Ale už to nešlo. Babička mi odepsala, že to je život a že se s tím musím vyrovnat. Moji prarodiče mě vychovávali přísně, v duchu tradičních hodnot, kde byla důležitá pokora a respekt ke starším. A tak jsem všechno akceptovala, nic jiného mi stejně nezbylo.“
Díky znalosti francouzštiny dostala Nhung tři zajímavé pracovní nabídky. Nakonec si vybrala tlumočení u geologického průzkumu. Dostala třikrát vyšší plat než její otec, který byl úředníkem na ministerstvu vnitra pro menšiny.
„Ačkoli naše rodina byla pro stranu nežádoucí, nebyli jsme fyzicky pronásledovaní. Rod Vi na to byl příliš významný a byli jsme lidem na očích. Proto s námi jednali komunisté relativně slušně.“
Nejhorší chvíle života
Když se musel Vladimír Nechyba vrátit po čtyřech letech do Československa, Nhung otěhotněla. Chtěl, aby jela s ním, ale nedostala pas, vietnamská vláda ji nechtěla pustit. Po Vladimírově odjezdu zažila nejhorší chvíle svého života. Jako neprovdaná matka zažívala opovržení od personálu nemocnice a zavrhla ji i vlastní rodina.
S novorozenou dcerkou Růženkou neměla kam odejít. Nakonec jí pomohla jedna z nevlastních matek, která jí zařídila bydlení u známé.
Vlastní maminku neměla, zemřela na tuberkulózu, když jí byl rok a půl. Onemocněla v těhotenství a odmítla jít na potrat. „Říkávala: kdo vyhraje, bude žít. A vyhrála jsem to já,“ vyprávěla Nhung, kterou poté vychovávala teta a babička. Otce viděla až v sedmnácti letech, když jí nařídil vrátit se z Francie do Vietnamu.
Rok trvalo, než jí otec dovolil přijít s dcerkou domů. Do té doby se Nhung stěhovala s miminkem z místa na místo, při životě ji i Růženku držely balíčky z Československa. Jako svobodná matka neměla nárok na potravinové lístky na dceru. Vladimír jí posílal každý týden kilový balíček se sušeným mlékem.
Po roce a půl konečně dostala pas a mohla se vydat s Růženkou do Československa. Tři týdny jela vlakem do Moskvy, odkud přiletěla 3. října 1963 do Prahy. Už 9. listopadu se konala v Teplicích svatba, která vzbudila rozruch. V té době byla v Československu jen tři smíšená československo-vietnamská manželství.
Půl kila krávy
Nhung se musela potřetí ve svém životě naučit žít v novém prostředí. „Nejhorší bylo, že jsem neuměla jazyk, neznala jsem kulturu a byla jsem na spoustu věcí sama,“ uvedla s tím, že Vladimír jezdil často pracovně pryč i na delší dobu do zahraničí.
Musela si poradit sama. Perné chvilky zažívala například při nakupování. „Raději jsem měla samoobsluhy, ale tam se například nedalo koupit maso. Pamatuji si, jak jsem jednou stála frontu v masně, a když na mě přišla řada, nevěděla jsem, jak se řekne hovězí. Tak jsem řekla, že chci půl kila krávy. Všichni se začali smát a já utekla.“
V roce 1967 přibyl do rodiny syn a v roce 1973 se rodina přestěhovala do Prahy. Dvakrát odjeli s Vladimírem dlouhodobě do Alžírska.
Přes počáteční těžkosti přijala českou kulturu bez výhrad. „Češi jsou chytrý národ a mám je ráda. Nebylo nic, co by mi vadilo. Jen v poslední době jsem si všimla rasismu, a z toho je mi smutno.“
Se svými krajany se potkává u stánků, popovídá si s nimi rodnou řečí, ale přátele ve vietnamské komunitě nemá. „Zaprvé nemám potřebu, mám české přátele a rodinu, a zadruhé je mezi mnou a krajany velký věkový rozdíl. Jsou už jiná generace,“ uvedla Nhung.
Přestože nerada vzpomíná na minulost, přiznává, že občas ji vzbudí zlé vzpomínky. Na svém životě by ale nic neměnila, je pyšná na to, jak vychovala své děti. Dcera je lékařka a syn podniká v autodopravě.
S Vladimírem prožila 61 společných let. Zemřel vloni ve věku 99 let.