Vymyslel slovo „ptydepe“ a pro inscenaci Krále Ubu vynalezl patafyzický stroj. Propojoval svět exaktních věd a filozofie, byl vydavatelem samizdatu a klidnou silou v pozadí českého disentu i událostí listopadu 1989. Ivan M. Havel zemřel 25. dubna 2021.
„Rozšířená zvědavost,“ tak nazýval Ivan Miloš Havel svou touhu po poznání, kterou se rád nechával vést. „Vždy jsem toužil dozvídat se věci mimo svůj obor, poznávat něco, co ještě neznám,“ uvedl ve svých vzpomínkách pro Paměť národa.
Tato nesmírná zvídavost ho vedla při pořádání bytových seminářů i vydávání samizdatové Edice Expedice, do literárních salonů i na univerzitu v Berkeley, a umožnila mu ze světa kybernetiky, kterou vystudoval, podnikat exkurze do filozofie a umění.
Děd Vševěd a strýček bohém
Zvědavost a radost z poznávání v něm odmalička probouzelo rodinné prostředí, jež podporovalo náklonnost k vědě stejně jako k umění. Maminka Božena vystudovala kunsthistorii ve Vídni a jejím koníčkem byly ilustrace vědeckých textů.
Dědeček, všestranný Hugo Vavrečka, působil jako manažer u firmy Baťa: „Říkali jsme mu ,děd Vševěd‘,“ usmíval se Ivan M. Havel. „Miloval jsem, když mi vysvětloval, jak fungují různé stroje. Kreslil mi dynamo, lodní šroub či elektromotor a vysvětloval, jak pracují. Vždycky jsem škemral: ,Ať mi dědeček vysvětlí stroječek!’“
Strýc Miloš Havel, filmový producent, vnášel do rodiny bohémského ducha a otec Václav M. Havel, jenž proslul jako stavitel areálu Barrandovských teras, zase budovatelské nadšení: „Podnikání ve stavebnictví pro něj bylo životní náplní. Vštěpoval nám, že slovo podnikatel není nadávka, že to je člověk, který něco vytváří. A nedělá to jen pro peníze, ale pro samotný smysl té věci.”
Inspirativní podhoubí
Ivan M. Havel ani později v životě nevnímal své předky jako příslušníky prvorepublikové smetánky, ale jako činitele inspirativního podhoubí, které utvářelo jeho osobnost: „Vyrůstal jsem v rodinném prostředí, kde se stále mluvilo o zajímavých věcech, debatovalo se, mělo to takový šmrnc. Moje dětství bylo bezstarostné, intelektuálně zajímavé.“
V době jeho nejútlejšího dětství trávili Havlovi čas střídavě v pražském domě č. p. 2000 na Rašínově nábřeží a v letním sídle na Havlově na Českomoravské vysočině. Otcovi přátelé se sem sjížděli na hony a Ivan v místních lesích nacházel první předměty svého vědeckého zkoumání – brouky. Četl knihy o tom, jak je správně preparovat, a vášeň pro brouky jej držela až do doby dospívání.
„Pak mi těch zvířátek začalo být líto. Něco se ve mně muselo změnit, probíhalo to asi pozvolna. Začalo mi vadit je usmrcovat. Dnes nezabiju ani mouchu. Plácnu komára, který příliš obtěžuje, ale že bych cílevědomě zabil zvířátko, které leze po stole – to ne.“
Nešlo jen o to, uživit rodinu
„Uživit rodinu, to u nás před válkou nebylo důležitým tématem. Spíš šlo o to, dělat něco ve prospěch ostatních, pro lidi a pro město. Moji předkové viděli smysl života v tom, jak něco zvelebit, aniž by přihlíželi k osobnímu prospěchu,“ vyprávěl Ivan M. Havel. Po únorovém převratu roku 1948 se to ale změnilo.
Otci znárodnili palác Lucerna a nakonec komunisté nedodrželi ani původní slib, že ho tam nechají pracovat jako ekonoma: „Ale dlouho ho drželo nad vodou, že všichni jeho bývalí zaměstnanci si ho považovali. Když jsme v létě chodívali na obědy na Barrandov, obskakovali nás a dávali nám různé slevy. Vyprávěli otci, co nového v podniku zařídili, třeba že koupili nový koberec. Snažili se ho potěšit tím, že stále udržují úroveň,“ vyprávěl Ivan M. Havel.
Matka se snažila vylepšit finanční situaci rodiny prodejem šperků a později si hledala různá přechodná zaměstnání, například malovala oči a rty panenkám z podniku Hamiro. Když Havlovi dostal příkaz k vystěhování z Prahy, podařilo se jim odvrátit hrozbu, že půjdou do pohraničí, a znovu našli dočasné útočiště na Havlově.
Ivan M. Havel začal studovat, stejně jako jeho bratr, na elitním chlapeckém gymnáziu, v poděbradské Koleji Jiřího z Poděbrad. Jenže v roce 1950 je vyloučili a Ivana čekala anabáze po různých základních školách v centru Prahy. Na konci deváté třídy měl sice samé jedničky, škola mu ale doporučila, aby se šel učit na kotláře. Jeho matka, které velmi záleželo na formálním vzdělání, se téměř zhroutila.
Nakonec nastoupil do učení na jemného mechanika a díky matčiným emotivním intervencím mu bylo umožněno, aby se zapsal do učení na večerním gymnáziu. Veškerý jeho čas pro příští tři roky tak zabralo studium – přes den na učilišti a večer na gymnáziu, kde ho nakonec nechali i odmaturovat.
Svobodné debaty Šestatřicátníků
I v době, kdy bratři Havlovi neměli přístup k oficiálnímu univerzitnímu vzdělání, je obklopovala celá řada inspirativních osobností. Patřili k nim Ilja Kříženecký, astronom Hubert Slouka, Otto Wichterle či deskriptivní geometr a svobodný zednář, profesor František Kadeřávek: „Nějaký čas jsme si korespondovali, navzájem jsme si na pohlednicích posílali rébusy,” uvedl Ivan M. Havel.
Okruh zajímavých lidí, mezi nimiž se pohybovali, brzy doplnila také skupina Šestatřicátníci, kterou vedl jeho bratr Václav. Mladí intelektuálové a umělci narození kolem roku 1936 se scházeli v kavárně Slavia. Chodili sem básník Jiří Kolář, literár Josef Hiršal, literární vědec Václav Černý, malíř Kamil Lhoták či překladatel Zdeněk Urbánek. Z Brna dojížděli básník Jiří Kuběna a básnířka a překladatelka Viola Fischerová.
„Nepatřil jsem mezi ně, ale býval jsem připuštěn k jejich rozhovorům,“ vzpomíná Ivan M. Havel. Do Slavie přicházel většinou v sobotu po poledni, když skončil dopolední směnu v práci: „Na Balabence jsem nasedl na tramvaj, jel jsem do rôtisserie v Mikulandské ulici, kde jsem si dal dobrý oběd a užíval jsem si, že už nejsem u ponku. Pak jsem zamířil do Slavie a tam se sedělo tři, čtyři hodiny. To býval vrchol mého týdne. Nebylo ani tak důležité, o čem se mluví, ale že se mluví volně.“
Ptydepe pod vlivem absurdního divadla
Pod vlivem Šestatřicátníků se i Ivan M.Havel pustil do literární tvorby. Výsledkem byla fantaskní novela Arsemid, která vznikala od druhé poloviny padesátých let. „Snažil jsem se napodobovat, co se dalo – jsou tam narážky na Franze Kafku, Lawrence Sterna, Ladislava Klímu… Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je něco napsat.“ Kniha po roce 1990 opakovaně vyšla tiskem a do každého dalšího vydání Ivan M. Havel připsal nové kapitoly: „Arsemid tak prožil tři nebo čtyři životy.”
Jeho dalším příspěvkem do světa literatury se stalo slovo „ptydepe“, které do dnešních dnů zlidovělo jako výraz pro nesrozumitelný úřední či odborný jazyk, bezobsažnou mluvu frází či synonymum orwellovského newspeaku.
„Pod vlivem absurdního divadla jsem si chtěl vyzkoušet něco podobného. Napadlo mě, že napíšu divadelní hru, ve které se bude mluvit nesrozumitelným jazykem. Začal jsem ji sepisovat a vytvořil jsem asi čtyři stránky, které jsem nechal bratrovi ležet na stole. Po nějaké době se mi ozval, že by to chtěl použít v nějaké hře. A že by prý potřeboval vymyslet pro onen jazyk gramatiku. Vytvořil jsem tedy jakási pravidla, například že když jsou si slova blízká významem, nesmějí si být podobná. Byl jsem překvapen, když se ptydepe nakonec dostalo i do slovníků,“ usmíval se Ivan M. Havel. Jeho ptydepe poprvé zaznělo na prknech Divadla Na zábradlí ve hře Václava Havla Vyrozumění.
A ještě jednou vstoupil svou kreativitou do světa umění – když ho bratr Václav požádal, aby pro inscenaci Krále Ubu v Divadle Na Zábradlí zhotovil zvláštní mechanickou dekoraci. „Chtěl, abych jim pro toto představení vyrobil zvláštní patafyzický stroj, který nemá žádný praktický účel,“ vzpomínal Ivan M. Havel.
„Tehdy jsem ještě pracoval v dílně, takže jsem měl přístup ke strojům a materiálům. Nasbíral jsem doma v kredenci různé objekty, které se kdysi používaly v kuchyních, síta, vařečky, kvedlačky nebo kuchyňskou váhu. Z těchto objektů jsem sestavil stroj, který poháněl malý motorek.“
Amerika byla něco jako Mars
Po velkém úsilí se Ivanu M. Havlovi přece jen podařilo dostat se na vysokou školu, večerně vystudoval elektrotechniku na ČVUT. A v době politického uvolnění v druhé polovině 60. let dokázal něco u nás tehdy neslýchaného: obeslal sedmadvacet amerických univerzit se žádostí o stipendium a byl přijat k doktorandskému studiu na univerzitě v kalifornském Berkeley.
„Tehdy pro nás Amerika byla něco jako Mars, něco šíleně vzdáleného, nedostupného, vlastně neexistujícího,“ popisuje své pocity, když si na mapě našel Berkeley u zálivu s výhledem na San Francisco. Tématem jeho disertační práce, na níž měl v Berkeley pracovat, byla metateorie programovacích jazyků – průsečík kybernetiky a teoretické matematiky.
„Kromě matematických přednášek jsem ale chodil na všechno možné, buddhismus, filozofii i umění,” dodává. Po třech měsících se k němu v USA připojila i tehdejší manželka Květa, přivydělávali si jako správci činžovního domu, takže bydlení poblíž kampusu měli zadarmo.
I na univerzitě v Berkeley zaznívaly, tak jako po celém západním světě, ozvěny levicového studentského hnutí. Pro Ivana M. Havla jako občana totalitní komunistické země bylo těžko pochopitelné, že americká mládež bojuje proti svému establishmentu: „My jsme to nechápali. Ať jsou rádi, že mají svobodu! Ať do toho nerejou! Ale to se jim nedalo vysvětlit. Byli jsme pro ně takový zvláštní případ, asi nás tolerovali jako cizince. My jsme na jejich hnutí pohlíželi s jakýmsi odstupem.“
Setkával se tu s mnoha českými krajany, on sám však o emigraci neuvažoval: „Samozřejmě, i mně tato otázka byla mnohokrát položena. Ale rozhodl jsem se, že patřím sem, do Čech. Ať táhnou Rusové, proč bych jim měl ustupovat? Rodinné důvody, ostrůvky kamarádů, to vše bylo důležité. Věděl jsem, že v Americe bych mohl mít dům s bazénem a veškerý komfort, ale kdybych na tuto cestu kývl, po nějaké době bych asi začal mít špatný pocit, že soused má větší bazén, větší auto…“
Bolševici uštipovali svobody po kouscích
Když se v roce 1971 vrátil do Československa, přijížděl do zcela jiné země. Na studia odešel v období relativního uvolnění, vrátil se do tvrdé normalizace:
„Žil jsem v iluzi, že v roce 1968 jsme se spojili proti společnému nepříteli a že to tak už zůstane. Ale to byl velký omyl. Během těch tří let se lidé změnili. Ta proměna nebyla ze dne na den, bolševici uštipovali svobody po kouscích. Postupně lidi zmanipulovali – vnukli jim myšlenku, že když se budou zajímat jenom o svůj obor nebo o své soukromí, když se budou vyhýbat jakékoli veřejné činnosti, bolševik je nechá na pokoji.“
Situace byla nová i v tom, že najednou už neměl kádrové potíže kvůli buržoaznímu původu, ale kvůli bratru Václavovi. „O Vánocích 1976 se u nás bratr zastavil. Řekl nám, že se chystá jakási velká věc, že to bude choulostivé a že doporučuje, abychom to nepodepisovali. Prý stačí, když to podepíše jeden z rodiny,“ líčil Ivan M. Havel, jak se dozvěděl o prohlášení Charty 77.
„Zprvu jsem to nebral jako něco zásadně důležitého. Důležité to začalo být až s odezvou, kterou to vyvolalo. Bolševici tomu udělali větší reklamu, než by dokázali sami chartisté.“ Ivan M. Havel tedy Chartu 77 v první vlně nepodepsal a později už se mu do toho nechtělo: „Nezdálo se mi vhodné podepisovat to v nějaké třetí řadě.“
Únik do světa intelektuálů
Zvědavost a touha po vědění, které ho poháněly celý život, ho přivedly k organizaci bytových seminářů, jejichž společným jmenovatelem se stalo setkávání lidí z různých oborů. Chodili tam lidé z nejrůznějších prostředí, disidenti, lidé z šedé zóny, lidé, kteří běžně přednášeli na univerzitě nebo pracovali v Akademii věd. Lišili se spíš tím, jak byli nebo nebyli při těchto schůzkách opatrní,“ vzpomíná Ivan M. Havel.
Všeobecně převládal názor, že účastníci seminářů jsou pod nepřetržitým dohledem StB, to ale podle Ivana M. Havla zřejmě nebylo reálné. „Nejvíc jsme se obávali prostorového odposlechu, tedy mikrofonu ve stropě. Museli jsme si zvyknout choulostivé věci neříkat nahlas, raději se psalo,“ popisoval. „Ale podle mého názoru spolehlivějším zdrojem byl nějaký agent – jistě mezi námi nějací nasazeni byli.“
Dalších setkání se účastnil na Hrádečku, kde pořádalo svá sympozia neoficiální sdružení filosofů Kampademie. „Účastnili se Radim Palouš, Pavel Bratinka, Daniel Kroupa, Martin Palouš a Zdeněk Neubauer,“ vzpomínal Ivan M. Havel. „Vždy jsme nastolili nějaké hlavní téma, o kterém jsme debatovali. Některá témata se pak přenášela dál na bytové semináře. Pro mě to byla oblíbená příležitost zmizet z běžného života a pobývat v intelektuálnějším prostředí, i když nemohu říci, že bych všemu rozuměl – filozofové měli svoji vlastní hantýrku.“
Znovu mělo smysl psát
V roce 1979 převzal po Daně Horákové, která se svým manželem, režisérem Pavlem Juráčkem, emigrovala do Německa, organizaci vydávání samizdatové Edice Expedice. Jejím původním záměrem bylo rozšiřovat knihy již vydané v Edici Petlice Ludvíka Vaculíka, brzy ale začala přicházet s vlastními tituly mladších autorů, sbírkami undergroundových básníků i překladovou literaturou.
„Řada zakázaných autorů přestala psát, protože neměli šanci na vydání. Samizdatová vydavatelství jim dala novou motivaci k psaní, zbavila je letargie, protože jejich díla byla nyní – aspoň ,jakoby‘ – vydávána, měla vazbu a šířila se mezi lidmi,“ vysvětlil Ivan M. Havel význam Edice Expedice, která vydala celkem přes dvě stovky titulů.
Ivan M. Havel spolu se švagrovou Olgou Havlovou organizoval celý řetězec činností vedoucích ke vzniku samizdatové knihy – od setkání redakční rady, přes předání rukopisu písařkám, jeho korektury, předání knihvazači až po co nejrychlejší distribuci k cílovým „zákazníkům”, kteří za knihy platili na tu dobu značně vysoké sumy, 100 až 200 korun za výtisk. Přesto byl celý podnik zcela neziskový a kromě písařek na něm všichni zúčastnění pracovali zdarma.
Po dvou letech se ale hladce fungující stroj načas zadrhl: Ivan M. Havel, Olga i desítky dalších disidentů byli zatčeni poté, co Státní bezpečnost zadržela na hranicích karavan pašující do Československa zahraniční literaturu a různé rozmnožovací technologie. Policie Ivanu M. Havlovi také zabavila celou jeho domácí knihovnu složenou z publikací Edice Expedice. „To všechno mi odvezli. Při výslechu mi potom vyšetřovatel ukazoval, jak mu to stojí v koutě, a otráveně říkal: ,To všechno musím přečíst, abych zjistil, jestli v tom je něco závadného.’“
Za pár dní jej sice propustili, ale až do listopadu 1989 nad ním jako Damoklův meč viselo obvinění z podvracení republiky, za které mohl být odsouzen na tři až deset let.
Profesor, který přednáší u tabule
Ke konci osmdesátých let Ivan M. Havel vnímal proměnu atmosféry ve společnosti, oceňoval, že peticí Několik vět se poněkud smazala hranice mezi disentem a „normální“ společností. Za velmi významný ale považoval moment, kdy Prahou proudili občané tehdejší NDR a nechávali v ulicích města své trabanty, aby mohli uprchnout přes zeď na západoněmecké velvyslanectví:
„Mít auto, to v té době něco znamenalo, v každé rodině to byla svátost. A oni ta auta tady nechávali a skákali někam přes zeď… Mně nešlo o ten akt útěku, ale o to, že si obyvatelé Prahy všimli, že pro někoho je svoboda důležitější než vlastnictví auta. Možná i to byl jeden z momentů, které pomohly změnit jejich myšlení.“
O pár měsíců později se již účastnil dění v koordinačním centru Občanského fóra. „Neměl jsem tam extra významnou funkci,” poznamenal skromně, ale řada jeho tehdejších spolupracovníků poukazuje na jeho důležitou úlohu: právě on vnášel do chaotické činnosti OF určitý řád a vytvářel jeho strukturu. „Lidé si mě z Laterny Magiky pamatují jako ,profesora‘, který přednáší u tabule a ukazuje nějaké pavouky na plachtách z balicího papíru. Ale pozorovat dění mě bavilo víc než to ouředničení,“ uvedl.
Touha vědět tak trochu všechno o všem
Brzy poté ale využil příležitosti vrátit se naplno do světa vědy: realizovat nápad na založení transdisciplinárního vědeckého centra, které by propojovalo specialisty z různých oborů, exaktních i humanitních. Tato idea velmi konvenovala jeho celoživotní zálibě dozvídat se informace z nejrůznějších disciplín, vědět tak trochu „všechno o všem“.
„Chtěli jsme vytvořit prostředí, kde tito lidé budou na jednom pracovišti, budou spolu mluvit, ne si pouze korespondovat, a podporovat tak atmosféru mezioborové spolupráce,“ vysvětlil. Tak na půdě Univerzity Karlovy vzniklo Centrum pro teoretická studia, později propojené s Akademií věd a Archivem Jana Patočky.
Centrum pro teoretická studia stále funguje, podle Ivana M. Havla je ovšem problémem, že vědci jsou dnes systémem hodnocení stále více tlačeni k úzké specializaci: „Musejí publikovat ve svém oboru, ve velmi specializovaných impaktovaných časopisech, jinak nepřežijí. A to je tlačí od sebe. Spolupráce mezi disciplínami není v jejich ekonomickém zájmu.“
Ivan M. Havel se v roce 1990 také stal šéfredaktorem časopisu Vesmír, který v té době obměnil svoji redakční radu a přizval ke spolupráci vědce, kteří do té doby z politických důvodů neměli příležitost vyniknout ve svých oborech.
Nežil jsem ve stínu svého bratra
O kandidatuře Václava Havla na prezidenta se Ivan M. Havel dozvěděl až ve chvíli, kdy byl jeho bratr rozhodnut ji přijmout. Jeho kandidatura podle jeho slov odřízla Václava Havla jak od Občanského fóra, tak od jeho širší rodiny.
„Vytvořil se kolem něj takový tým, který se staral o jeho prezentaci. Uzavřeli se s ním do prvního patra Špalíčku a od té chvíle vládla jakási disharmonie mezi tímto týmem, potažmo Hradem, a zbytkem Občanského fóra,“ popisuje Ivan Havel. Podobné to bylo i v jejich společné domácnosti: „Sice jsme dál bydleli v tomtéž bytě v domě na nábřeží, ještě pár týdnů, ale to nehrálo roli. Ráno ho odvedla ochranka a večer ho zase přivedla. Nebyl klid na nějaký rozhovor.“
Brzy poté zasáhla do jejich vztahů také restituce Paláce Lucerna. Oba bratři na ni měli rozdílné názory. „Můj bratr byl zásadně proti tomu, aby byl vlastníkem. Příčilo se mu to. Nechtěl být kapitalista. O majetku mluvil jako o balvanu, kterého se chce zbavit,“ vysvětloval. „Naproti tomu já jsem spíš tradicionalista a myslím si, že rodinný majetek má mít pokračování.“
Ivan M. Havel nikdy neměl pocit, že by žil „ve stínu“ svého bratra Václava, připouštěl však, že mnoho lidí mu to v komunikaci dává znát: „Snadno poznám, když se ke mně někdo chová až nápadně tak, aby bylo zřejmé, že mě do toho stínu nestrká. A někdo mě tam strká automaticky, zcela samozřejmě. Jsou různé postoje. Já osobně jsem se nikdy necítil nijak poškozený, nejsem v tomto směru přecitlivělý.“
Ostatně, jako bytostný vědec se snažil dívat se sám na sebe i svět okolo s odstupem a sebereflexí. „Vždy a na všechno se dívat z odstupu, z ptačí perspektivy. Nebýt v tom po uši namočen a reflektovat se jako jedinec i jako společnost. Dívat se na sebe sama a nepropadnout ani pýše, ani sebeostouzení,“ zní jeho doporučení.