„V Osvětimi jste si připadali jako v nějakém hororovém filmu, kde jste spíš pozorovatelem než aktérem samotným.“ Kamila Sieglová tři roky putovala po koncentračních táborech, s tou zkušeností se vyrovnávala po celý život. Před několika dny se její příběh uzavřel.
Asi před deseti lety nám napsal pan Daniel Kundrák. Jeho babička prý v sobě nosí traumatické prožitky z doby druhé světové války, ale rodině se nikdy nepodařilo přesvědčit ji, aby svým blízkým svěřila svůj příběh. Není to neobvyklé, lidé, kteří prošli peklem holocaustu a po válce museli začít nový život, chtěli své potomky před vlastními bolestnými zkušenostmi ochránit.
Ona dáma se jmenovala Kamila Sieglová, většinu života prožila v Hradci Králové a zapsala se do myslí a srdcí mnoha lidí jako vyhlášená profesorka angličtiny. O tom, co za války prožila, věděli jen její nejbližší. Její vnuk dostal nápad, že by snad babička mohla svůj příběh vyprávět citově nezainteresované osobě. A tak za ní vydala naše kolegyně Andrea Jelínková a postupně zaznamenala několikahodinové vyprávění. Vzniklo silné svědectví, které jsme však tehdy „zavřeli“ do archivu. Paní Sieglová si nepřála za svého života vzpomínky publikovat.
Před pár dny nám pan Kundrák napsal znovu – tentokrát bohužel smutnou zprávu, že jeho babička ve věku nedožitých 97 let zemřela. Odešla tak možná poslední pamětnice židovských transportů z Hradce Králové a jedna z nemnoha posledních přeživších vězenkyň takzvaného terezínského rodinného tábora v Osvětimi. S laskavým svolením rodiny vás s příběhem paní Sieglové nyní můžeme seznámit.
Místo hodin náboženství párek s hořčicí
„Byla jsem vytoužené dítě, tatínek už nebyl nejmladší,“ vzpomínala Kamila Sieglová na okolnosti svého narození v červenci roku 1925. Otec Rudolf Frischmann pocházel z vesnice na Kolínsku, měl za sebou legionářskou minulost z časů první světové války. Uplatnil se tehdy jako tlumočník a také svým dcerám kladl na srdce, aby se učily jazyky. Ke Kamile o dva roky později přibyla mladší sestra Ruth. Matka Anna rodným jménem Steinerová se narodila ve východočeském Žamberku.
Oba rodiče pocházeli z plně asimilovaných židovských rodin. Doma se mluvilo česky, ale znalost němčiny byla samozřejmostí. Kamila na dětství vzpomínala ráda, v rodině panovaly harmonické vztahy. Žili v širším centru Hradce Králové v Šafaříkově ulici. Doma měli i gramofon! „Do blba jsme poslouchaly tehdejší hit Sonny Boy i jiné operetní a operní árie.“
Jak tehdy pociťovala své židovské kořeny? S nadšením nám vyprávěla, jak si v době školní výuky katolického náboženství spolu s dětmi evangelíků a bezvěrců užívaly volna a šetřily si drobné, aby si jednou za čas u školníka mohli za padesát haléřů koupit párek s houskou a hořčicí. Už z toho vyplývá, že rodina nebyla ortodoxní. Hradeckou velkou synagogu navštěvovali pouze o nejvýznamnějších svátcích. „Ze židovských svátků mi nejvíce utkvěl svátek Simchat Tóra, svátek radosti z Tóry, kdy jsme my děti chodily s malými československými vlaječkami.“
Vyčlenění a trauma nás spojilo
Otce v roce 1937 stihla mrtvice. Po čase se zotavil, ale ne bez následků. Kamila Sieglová to zpětně vnímala jako předzvěst špatných časů. Po mnichovu u Frischmannových našla útočiště i rodina strýčka, která utekla ze zabraných Sudet. Následovala okupace zbytku Československa v březnu 1939 a postupné zavádění protižidovských opatření. Rodina se musela přestěhovat do menšího bytu v centru města, který sdíleli s cizími lidmi, dívky vyloučili ze školy. „Tehdy jsme si uvědomili svou odlišnost. Mladý člověk společnost vrstevníků potřebuje více. Toto vyčlenění a trauma židovskou mládež spojilo.“
Kamila Sieglová opakovaně vyprávěla, jak se v předválečném Hradci Králové žilo dobře a jak i v době postupné separace a ostrakizace židovských obyvatel řada přátel a známých všemožně pomáhala. Ale ne všichni. Jedné své „nežidovské“ kamarádce půjčila tehdy nedostupnou učebnici angličtiny. Kniha se ke Kamile nevrátila, a tak se jednoho dne vydala ke kamarádce domů. Otevřela jí maminka „a jak mě viděla, zabouchla přede mnou dveře. To byl pro mě strašlivý zážitek. Dodnes to cítíte.“
V lednu roku 1942 nečekaně zemřel otec Rudolf Frischmann, Prý ještě ten den si pro něj přišlo gestapo. Pravděpodobně se coby bývalý legionář ocitl na seznamu osob, na které si nacisté mají dát obzvlášť pozor. Maminka a dvě dospívající dcery zůstaly samy. Tou dobou už se v protektorátu rozběhly transporty do Terezína. Rok 1942 tak zůstal ve vzpomínkách pamětnice jako „rok čekání.“ Čekání, kdy lístky s předvoláním do transportu obdrží i hradečtí Židé. „Pražila se jíška, škvařilo se sádlo. Za krásný ručně tkaný koberec jsme získali husu…“ A hlavně se řešilo, co dát do povoleného padesátikilového zavazadla. Málokdo si tehdy dokázal představit, co přesně Židy v Terezíně čeká: „‚Ghetto,‘ to byl abstraktní pojem, žádná literatura mi neukázala, co to je, až skutečnost.“
Kultura nám dala zapomenout na bídu kolem
Dva transporty označené Ch a Ci byly z Hradce Králové vypraveny v prosinci roku 1942. Předvolaní se měli shromáždit v budově obchodní akademie na dnešním náměstí Svobody. Po jedné či dvou nocích přišlo ráno 21. prosince, kdy se lidé vydali pěšky k nádraží.
„Pamatuju si, že ještě byla tma, šli jsme tím temným městem v pětistupu po silnici, občas se poodhrnula záclona...“
Běžný vlak třetí třídy hradecké Židy odvezl do Bohušovic nad Ohří, následoval pěší přesun do Terezína. Hned první den Frischmannovy vyhledali jejich příbuzní, bratranci, kteří už nějaký čas v ghettu pobývali. „Jejich líčení nám připadalo kruté a necitlivé, ale to byla terezínská realita.“ Ostatně záhy ji poznaly samy. Ubytovali je na půdě domu, kde se nacházel útulek pro slepce (Blindenheim). „Tam byly zapáchající slamníky, na kterých jsme spali, všude se vířil prach…“ Postupně tam zbudovali třípatrové palandy.
Mladší sestra Ruth pak žila v Heimu (dětském domově), kam samospráva umístila děti do určitého věku a snažila se jim ze všech sil vytvořit aspoň trochu snesitelnější prostředí. Maminka pracovala ve skladu oděvů, v tzv. Kleiderkammeru, a Kamila v šicí dílně, kde vyspravovala uniformy. Tato práce, důležitá pro chod války, jí na čas poskytla ochranu před obávanými transporty na východ.
„Téměř tři roky neexistovalo vůbec žádné soukromí, nebylo místečko, kde by člověk byl sám. Když jste v rodině, tak chcete trochu intimity, ale ta najednou vůbec nebyla. Nemáte kam se zavřít, jenom v myšlenkách. Jak je možné takhle vůbec žít?“
Lidé namačkaní v ghettu ale měli aspoň mýdlo a ručník. A hlavně v Terezíně – byť ve velmi omezené míře – mohli lidé čas od času navštívit přednášku nebo koncert. „Po letech nepochopím, že to někdo dokázal. Kultura, to byly momenty, kdy jste zapomněla na všechnu bídu kolem, kdy jste nebyla méněcenným tvorem.“
Balík s chlebem do Osvětimi
„Slova transport a odjezd byla traumatem celého terezínského pobytu,“ líčila Kamila Sieglová hrozbu, která se nad terezínskými vězni neustále vznášela. Pamětnici s její sestrou a maminkou předvolali do transportu v prosinci roku 1943. Už se nejednalo o běžné osobní vagony, ale o dobytčáky.
Pamětnice nám během nahrávání opakovaně vysvětlovala, že už si řadu věcí nepamatuje, některé vytěsnila. Ale z cesty z Terezína do neznáma si vybavila jeden konkrétní okamžik. Když vlak zastavil na nádraží a kolem pracovali železničáři: „Někdo řekl: ,Jsme v Olomouci.‘ Nevím, jak to bylo možné, ale dostala jsem se k okénku, řekla jsem: ,Podejte mi tužku a papír‘ a napsala jsem na kousíček papíru adresu našich příbuzných ze smíšeného manželství, kteří v Olomouci žili. Papírek jsem pak vyhodila ze zamřížovaného okénka.“ Po čase Frischmannovým přišel do Osvětimi balík s chlebem. „Po válce strýc vysvětlil, že jim v noci papírek donesl nějaký železničář a řekl, kam vlak mířil… Balík chleba do Osvětimi, to byl zázrak všech zázraků.“
Dodnes cítím tu hrůzu
„Pro mě Osvětim je místo strašlivý zimy hladu, řevu a blázince. V tom blázinci jeden překřikuje druhýho. Tam hraje hudba a pořád se stojej apely… Je to místo totální beznaděje. A vzdor této beznaději a šíleným podmínkám je tak málo osob, které se dotknou elektrického drátu a je po všem trápení... Těch lidí bylo tak málo! V povaze člověka je doufat do poslední chvíle…“ bilancovala Kamila Sieglová. „Každý si připadal jako v nějakém hororovém filmu, kde je spíš pozorovatelem než aktérem samotným. V Terezíně i v těch špatných podmínkách byl člověk člověkem, měl jste vlastní šaty, určitou hygienu. Věděli jste, kdy je ráno, a kdy je večer. Kdežto tady byl ten nápor tak nepochopitelný a nepředstavitelný, jako by vás něco unášelo, a vy nevíte co.“
Kamila Sieglová vzpomínala, jak ze začátku ve dvojici nosila obrovský kotel s polévkou, díky čemuž měla naději, že dostane nepatrně víc jídla než ostatní. Vzpomínala na jediný kohoutek, ze kterého jen občas kapala voda – i na ni se stála fronta. Hlavně si ale vybavovala osudnou noc z 8. na 9. března roku 1944. Tehdy končila vězňům ze zářijového transportu šestiměsíční lhůta tzv. zvláštního zacházení a všichni tito lidé takřka bez výjimky skončili v plynových komorách.
„Ta noc byla tak hrozná. To byly jenom povely, řev, vytí psů, pláč, auta, všechno dohromady… Trvalo to celou noc. Ráno jsme se dozvěděli, že všichni vyletěli komínem. Dodnes cítím tu hrůzu… Těch lidí bylo skoro čtyři tisíce!“
Komíny pro nás nebudou
Zbývající vězni rodinného tábora přežívali v hrůze z toho, co je čeká, až i jim vyprší šestiměsíční lhůta. Situace se ale přeci jen změnila. „Čekali jsme komíny v červenci. A pak se stal zázrak. Přišel jakýsi zákaz šetřit pracovní síly za účelem odklízecích prací v Německu. Psal se rok 1944, Němci už nebyli na vrcholu slávy.“ Kamila, maminka i sestra Ruth se ocitly na té „správné“ straně a dostaly šanci žít. „Všechny tři jsme selekcí prošly a přežily jsme Osvětim. Když nás nahnali do vagonů, do poslední chvíle jsme si nebyly jisty, že jedeme na práci. Teprve když vlak překročil určité místo, tak jsme uvěřily, že ty komíny pro nás snad nebudou.“
Transportní vlak s vězni zamířil do Hamburku. Město tehdy čelilo opakovaným spojeneckým náletům a zbědované vězenkyně měly pomáhat s odklízením trosek. Skupinu s rodinou Frischmannových ubytovali na předměstí jménem Neugraben. „To bylo nejkrásnější místo na světě, tam nebyly nabité dráty,“ vzpomínala Kamila Sieglová. Dozorce už jim nedělali esesáci, ale o něco lidštější vojáci. Někdy došlo na letmý kontakt s válečnými zajatci, kteří měli jiné podmínky.
„To se někdy před latrinou objevila tabulka čokolády, zubní kartáček, kousek mýdla…“
Po několika měsících, asi někdy v březnu 1945, ale přišel další transport, tentokrát do koncentračního tábora Bergen-Belsen. „To už byla konečná stanice. Fronta postupovala, místo přestalo být zásobováno, takže obrovské procento lidí zemřelo těsně před koncem války nebo až po ní. Tam už nebyla místa ani k ležení, jenom k sezení mezi mrtvolami, byl to konec světa. Byl zázrak, že slušné procento lidí tam ještě přežilo. 15. dubna 1945 jsme byli osvobozeni britskou armádou.“ V té době zůstávala Kamila v kontaktu pouze s maminkou, mladší sestra Ruth byla během náletu zraněna a při transportu do Bergen-Belsenu se už nikdo nesměl s nemocnými vidět.
„V Praze je konec války,“ hlásilo rádio. A nám to bylo fuk
Kamila i její maminka tak jako řada dalších vězňů onemocněly tyfem. Poslední dny války i první dny míru tak prožily v horečkách v lazaretu. Vzpomínala, jak kdesi v dáli hrálo rádio. „Někdo pak říkal: V Praze je konec války. A nám to bylo tak fuk… Je to nepochopitelný, že se dočkáte konce tý strašný války, a ta zpráva zní jako hlas ze záhrobí.“ Kamila se po čase z tyfové nákazy uzdravila, ale zároveň se dozvěděla, že dne 4. května její sestra Ruth zemřela. Bylo jí 17 let. „Prožívala jsem hrůzu, jak to mamince v jejím stavu říci. Ta se jednou probudila a řekla: ,Nemusíš mi nic povídat. Já to vím.‘ Nejhorší je, že když všechny ty hrůzy člověk přežije, pak je to stejně k ničemu…“
Zbědované vězenkyně mohly po válce absolvovat ozdravný pobyt ve Švédsku nebo i jiných zemích, maminka Kamily však chtěla za každou cenu co nejdříve domů. Repatriační vlak projížděl v červenci roku 1945 rozbombardovaným Německem a nakonec dorazil na pražské smíchovské nádraží. Dále pokračovaly vlakem do Hradce Králové. Na nádraží fungovalo repatriační centrum. Druhý den Kamilu poznal známý jejího strýce, matčina bratra. Ten věznění v koncentračním táboře přežil a svých blízkých se ujal. Nějaký čas Kamilu i její matku nechal u sebe bydlet.
Aby nebyla válka a lidské hodnoty zůstaly zachovány
„Já jsem vážila 31 kilo, maminka 32. Ale já už jsem aspoň vypadala jako ženská, maminka byla holohlavá a hluchá jak poleno,“ líčí pamětnice. I matka se po čase zotavila,ale se ztrátou mladší dcery se nikdy úplně nevyrovnala. „Ta jizva je nezhojitelná,“ vzpomíná Kamila Sieglová na těžký návrat do běžného života. „Sto a jedna věcí vás překvapovaly. Slyšela jste mluvit jen česky. Slyšela jste o každodenních problémech, co uvařit, co koupit. Vše vám najednou připadá zvláštní…“
Zažívaly radosti, když je přátelé pozvali na pravou předválečnou kávu a bábovku, kterou jedli u krásně prostřeného stolu, zažily ale také ponižující anabázi při shánění ubytování. Prostřednictvím tehdejší organizace osvobozených vězňů se domohly přidělení klíčů od bytu, když ale dorazily na místo, ukázalo se, že ho už obsadil někdo jiný. Podobná situace se opakovala. Kamila se dostala k nějakému vyššímu funkcionáři, pomoci se ale nedočkala. Prý se na ně rozeřval: „Dlouho jste žili v přepychu!“
Kamila se po čase vdala, měla dceru, vystudovala pedagogickou fakultu a vyučovala angličtinu. Svůj život dožila v kruhu milující rodiny, o nějakém „happyendu“ ale můžeme mluvit stěží, s prožitou bolestí se těžce vyrovnávala až do konce svých dnů. „Život nebyl žádná procházka, ale byl to život,“ bilancovala Kamila Sieglová před pěti lety ve studiu Paměti národa.
Když jsme se jí tehdy ptali, co by vzkázala mladé generaci, odpověděla: „Aby nepodléhali davové psychóze, aby nebyla válka a aby lidské hodnoty byly zachovány. Nemusím být všude a nemusím mít všechno. A přeju vám, aby vaše generace nebyla ochuzena o své mládí a o svůj domov.“ Co by asi Kamila řekla na události posledních týdnů a měsíců jen pár stovek kilometrů východně od našich hranic?
