Všechny koncentráky prošla s maminkou. Příběh Anity Frankové

/ /
Příběh Anity Frankové v komiksu Ještě jsme ve válce, kresba Miloš Mazal
Příběh Anity Frankové v komiksu Ještě jsme ve válce, kresba Miloš Mazal

Anita Franková, rozená Fischerová, přežila se svou maminkou Eleonorou věznění v Terezíně i v tzv. rodinném táboře v Osvětimi. Po válce je Sověti zavřeli do koncentračního tábora pro německé obyvatele.

V noci z 8. na 9. března 1944 zahubili nacisté v plynových komorách 3792 vězňů z tzv. rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Jednalo se o největší masovou vraždu československých občanů v moderních dějinách.

Rodinný táborem prošly tisíce deportovaných Židů z Čech a Moravy a dalších zemí. Dohromady měl tábor 17 500 věznů, z nichž přežilo pouhých 1 294. Mezi nimi byly i Anita Franková s maminkou.

Anita se narodila v roce 1930 jako Fischerová v Litomyšli v židovské rodině. Otec Josef byl advokát a zemřel v listopadu 1939, matka Eleonora zůstala s dcerou sama:

Anita s rodiči v komiksu Ještě jsme ve válce. Kresba Miloš Mazal
Anita s rodiči v komiksu Ještě jsme ve válce. Kresba Miloš Mazal

“Tatínek musel po okupaci nechat advokacie a rodiče se rozhodli, že se přestěhujeme do Prahy. Tatínek se domníval, že se ve velkém městě ztratíme a že i on tam najde snáze nějaké povolání, aby uživil rodinu. V létě 1939 jsme se přestěhovali, nejprve na pár měsíců do Rychnova nad Kněžnou k dědečkovi a až v říjnu 1939 do Prahy. Tatínek však 17. listopadu náhle umřel na infarkt. Vlastně ani nevím, z čeho nás pak maminka dokázala uživit. Asi jsme měly ještě nějaké úspory.”

Na Anitu a její matku dopadalo jedno antisemitské nařízení za druhým a persekuce vyvrcholila deportací do ghetta Terezín. Přijely tam 3. srpna 1942 a Anita o mnoho let později vzpomínala:

“Říkaly jsme si, že to snad tak hrozné nebude, nějakou dobu si tam pobudeme, pak skončí válka a pojedeme zase domů. Byl takový legrační optimismus. Jenže v Terezíně jsme s hrůzou zjistily, že lidé jsou odtud odváženi dál. Co znamená jet na Východ, se moc nevědělo. Nikdo ale odjet nechtěl. Každý, kdo měl jet, si podal žádost o vyreklamování z transportu, což ale bylo, ve většině případů, vyřízeno záporně. Nikdo netušil, kam se jede a jak to tam vypadá. Všichni si mysleli, že prostě pojedou někam na práci a že to tam bude podobné jako v Terezíně.”

Transportu na Východ se Anita a Eleonora Fischerovy vyhýbaly až do prosince 1943, kdy je nacistický aparát poslal v dobytčích vagónech do Osvětimi.

Horor v Osvětimi

“Příjezd do Osvětimi byl jako hororový výjev, to mám stále před očima. Když jsme přijeli, vytetovali nám číslo, vzali nám všechny zbývající věci, které jsme měli, jen dětem zůstalo spodní prádlo a boty. Nechali nás celou noc někde stát a pak nás dovedli do tábora, kde už byli terezínští vězni, kteří tam přijeli zářijovým transportem.“

Anita těsně před válkou
Anita těsně před válkou

Anita se dostala do již zmíněného rodinného tábora terezínských Židů, jehož existence je dodnes obestřena mnoha nejasnostmi, bližší informace najdete například zde.

“Mám dojem, že jsem z toho byla úplně zpitomělá, dezorientovaná, zpanikařená, a pořád jsem věřila, že maminka to nějak zařídí. Když jsme potom přišly do tábora, ubytovali nás a vím, že maminka nejhůř nesla chování ostatních vězňů. V táboře vykonávali určité funkce sami vězňové, měli mimořádné postavení, lepší bydlení, lepší jídlo. Takže tam byl nějaký esesák, který měl na starosti tábor, ale už třeba Lagerführer byl také vězeň, jen třeba ne žid, ale nějaký kriminálník. Vedoucí bloku, Blockälteste, jeho zástupce a písař, byli už z našich lidí.

Vím, že pro maminku bylo největším šokem - a přenesla to i na mě - když viděla, že i ti normální lidé, které jsme znaly, se tak moc změnili. Taky řvali, taky nás klidně něčím přetáhli, strašili nás, že stejně proletíme komínem. Já myslím, že to byl vyloženě úmysl, když nacisté toto dělali. Lidé se ocitli v situaci, pokud teda nebyli svatí, kdy za kus lepšího jídla a nějaké lepší bydlení by dali všechno.”

Nebýt maminky, nepřežila bych to

V noci z 8. na 9. března 1944 byl po šestiměsíční “karanténě” vyvražděn zářijový transport, první, který do rodinného tábora přijel:

“Když šel zářijový transport do plynu, do poslední chvíle jsme nevěřili, že ti lidé zemřou. Říkalo se, že pojedou zase někam na práci. Přesunuli je do jiného prostoru, a ten byl vyklizen v noci, my jsme nesměli vycházet z baráků ani se dívat z okna ven. Jen jsme slyšeli hrozný kravál.

Říká se, že náklaďáky, které je vezly, nejprve jely oklikou a až pak odbočily k plynovým komorám, aby nevzbudily hned paniku. To jsou ale všechno zvěsti. Fakt ovšem je, že jich více než tři tisíce zahynuly. My jsme tam pak zůstali a byli přesvědčeni, že je to také náš osud. Čili to moc hezká představa nebyla. Žili jsme tím, ale někde v skrytu duše jsme to přece nebrali vážně, to bychom se museli zbláznit.”

Příběh rodinného tábora v Osvětimi v komiksovém zpracování. Kresba Miloš Mazal
Příběh rodinného tábora v Osvětimi v komiksovém zpracování. Kresba Miloš Mazal

 

V červnu 1944 vyhlásili Němci selekci: vybírání těch, kdo ještě mohou pracovat – a těch, kdo zemřou jako nepotřební. Zúčastnily se jí i Anita a Eleonora Fischerovy: “Pochopitelně jsme neprošly. Maminka ano, já ne. Tak maminka šla na schreiberei a nechala se vygumovat. Takhle jsme šly k selekci třikrát.”

Potřetí rozhodoval o jejich životě opilý esesák, kterého rozesmála Anitina špatná němčina – a z náhlého rozmaru neposlal dceru do plynu, ale s matkou do ženského tábora a poté do lágru Stutthof.

I tam se konaly selekce a i tam Anitu zachránila maminka: ”Před tou selekcí mě schovala někam za plot. Ona pak vybíráním prošla, zpoza toho plotu mě vytáhla a odvedla mezi ty, které stály na ´správné straně´. Nebýt maminky, tak jsem to nepřežila.”

Dvě postavy na bílé pláni

Anitě ale ubývalo sil – byla zařazena do komanda, které v pobočném lágru Guttau kopalo zákopy. Eleonora Fischerová pracovala i za ní.

Anita s maminkou na pochodu. Kresba Miloš Mazal
Anita s maminkou na pochodu. Kresba Miloš Mazal

“Pak přišla ta pravá krutá polská zima, která je horší než naše. Ležely jsme na podlaze, pod sebou měly jen proleženou slámu, když jsme se ráno probudily, měly jsme zmrzlo za hlavou. Voda tam nebyla. Když se přiblížila fronta, vyhnali SS-mani zbývající vězně z tábora, a zabíjeli ty, kdo se zdrželi vzadu: Začali nás pažbou pušky mlátit do hlavy, každá jsme dostala tři rány, maminka ztratila vědomí. Já jsem to ještě viděla a ještě jsem se tak pokořila, že jsem klekla, sepjala ruce a řekla německy: ‚Pane SS, nechte mě už, já už nemůžu.‘ On mě praštil a zůstaly jsme tam ležet.

Ale neumrzly jsme a ani jedna z těch tří ran nás nezabila. Nějak jsme se pak dostaly do našich ubikací, ale jak, to jsme si nepamatovaly. Jen já mám před sebou širou sněhovou pláň, po které jdou dvě postavy, já s maminkou, vzájemně se podpírají a vpředu je ohromný kotouč slunce.”

Přeživší vězně nakonec osvobodili sovětští vojáci, ale ani to nebyl konec útrap. Odvezli totiž Anitu a Elonoru Fischerovy do Ruska a nakonec od sebe matku s dcerou oddělili.

„Ve vojenské nemocnici v Syzráni jsme byly asi čtrnáct dní. Poté si uvědomili, že civilisté ve vojenské nemocnici nemohou být. Tak nás přesunuli do civilní nemocnice. Tam jsme bydlely, pojídaly nemocniční stravu, občas za námi přišel nějaký pan doktor. Jenže pak nás začali chodit nějací páni vyslýchat. To už mezitím válka skončila a my se všemožně snažily dostat domů.”

Poválečný koncentrák

Až po válce si uvědomily, že byly pro Sověty podezřelé.

„Přeci jen jsme byly z kapitalistického Československa, a kapitalismus – jejich nepřítel. A navrch Židovky. Proto za námi chodili z NKVD a vyslýchali nás. Pořád jsme se odtamtud nemohly dostat, pak už bylo léto, byl srpen 1945 a oni za námi přišli s tím, že nás odvezou jinam. Tak se stalo, odvezli nás do německého zajateckého tábora, kde bylo německé civilní obyvatelstvo z Pobaltí a z Pruska. Najednou jsem se ocitly v koncentráku, kde byli naši nepřátelé.”

Eleonora Fischerová pracovala v cihelně a pořád se jevilo jako nemožné, aby se s dcerou vrátila do Československa.

“Pak jednou, při apelu, pravil Lagerälteste, že já, moje kamarádka a ještě jedna holka z Podkarpatské Ukrajiny pojedeme domů, kdežto moje maminka, maminka mé kamarádky a starší sestra té holky tam musí zůstat. Prý dostali písemně příkaz, že nesmí děti držet v táboře. Snažily jsme se je nějak přemluvit, abychom mohly jet všechny nebo aspoň zůstat matky s dcerami pohromadě, ale nešlo to. Byly to strašné scény, vyloženě nás od sebe odervali. Naložili na nákladní auto, odvezli na nádraží, a tam jsme několik dní seděly na peróně a čekaly, až bude projíždět vlak do civilizované Evropy, což se za několik dní stalo.“

Eleonora Fischerová se vrátila do Prahy teprve v březnu 1946, několik měsíců po dceři. Zemřela o čtyři roky později na následky zranění hlavy.

Anita Fischerová-Franková vystudovala dějepis a archivářství, téměř 40 let pracovala v pražském Židovském muzeu a podílela se na vytvoření Dokumentačního střediska, z něhož vzniklo současné oddělení holocaustu. Zemřela 10. března 2008.

Příběh Anity Frankové byl zpracován jako komiks pro knihu Ještě jsme ve válce.