Konec roku 1989 byl obdobím, kdy se s pádem komunistického režimu změnil život všem lidem v tehdejším Československu. Mladému herci Janu Potměšilovi však v těch dnech osud přinesl úplně jinou změnu – stejně krutou jako nečekanou. Přesto se dokázal vrátit do života.
„Byl to výjimečný, obdarovaný rok. Měl jsem pocit, že všechno je možné,“ říká Jan Potměšil o roce 1989. Bylo mu třiadvacet let a on se právě stal vycházející hereckou hvězdou. Dospělí diváci ho znali z filmového hitu Bony a klid, děti zase z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Návštěvníci divadel stáli fronty na divadelní inscenace, ve kterých účinkoval v Činoherním klubu a v Divadle Na Vinohradech.
Dali jsme najevo, že si přejeme změnu
Když ale Jan Potměšil mluví o svém pocitu, že „všechno je možné“, nemá na mysli jenom svou kariéru, ale také postupnou proměnu atmosféry ve společnosti:
„Někteří lidé se od nás vzdalovali, a jiní se naopak přibližovali. Plul jsem jako na vlně. Někde v podvědomí už se rodil dotek svobody.“
V lednu 1989 se jako student čtvrtého ročníku DAMU účastnil demonstrací během Palachova týdne a silně na něj zapůsobilo, že přestože, jak říká, „dostali naloženo“ obušky a proudy z vodních děl, následující den vždy přišlo ještě víc lidí: „Dali jsme najevo, že i když budeme dostávat přes hlavu obuškem, nevadí, stejně přijdeme svou přítomností dát najevo, že si přejeme změnu. V tom jsem cítil velké odhodlání a změnu přístupu mnoha lidí.“
Na jedné z demonstrací byl Jan Potměšil zatčen a zmeškal kvůli tomu školní představení v divadle DISK: „ To mohl být velký problém a průšvih. Čekali tam lidé, kteří kvůli mně nemohli hrát. Ale naštěstí i na DAMU byli stejně naladění pedagogové, takže nakonec z toho nic nebylo. I pro mě to byla zpráva, že množina lidí, kteří uvažují stejným způsobem jako my, je možná větší, než si myslíme, i než si myslí ten režim.“
Najednou bylo možné být autentický
Masakr demonstrantů na Národní třídě osobně nezažil, zrovna se totiž účastnil divadelní zkoušky. Na místo se dostal až ve chvíli, kdy násilný zásah skončil: „Národní třída vypadala jako bojiště. Válely se tam kusy oblečení, svetry, bundy, byly tam fleky krve… Dominantní pocit byl, že není možné, aby to takhle skončilo. Tohle se musí všichni dozvědět, režim to nesmí zamést pod koberec.“ Následující dny prožíval o to intenzivněji: „Najednou bylo možné být autentický, říkat, co si skutečně myslím. Rozpolcenost se ztratila, lidé najednou byli sami sebou.“ Už následující večer se účastnil divadelní stávky v Divadle na Vinohradech: „Diváci přišli do divadla, ale nehrálo se. Vystoupili jsme na jeviště a řekli jsme, že vzhledem k tomu, co se v naší zemi děje, jsme se rozhodli vstoupit do stávky. Nebudeme hrát, ale chceme s nimi diskutovat o tom, co se stalo na Národní třídě, a proč je dobře, abychom k tomu nemlčeli.“
Brzy začalo být zřejmé, že je potřeba dostat informace o událostech na Národní třídě za hranice Prahy do menších měst a obcí, které zůstávaly v informační izolaci. „Všude jsme naráželi na rozdělení lidí: kdo neměl pravdivé informace, mluvil o tom, že to jen nějací studenti dělají v Praze bordel,“ konstatuje Jan Potměšil. Proto se začal účastnit výjezdů, jejichž posláním bylo především informovat. Upozorňuje, že zejména v prvních dnech vyjížděli do velmi nejisté situace:
„Rozhodně to nebylo tak, že bychom si někam jeli popovídat u kávy. Snažili jsme se oslovovat lidi na náměstích. Věděli jsme, že kdyby nás tam někdo vzal klackem nebo lešenářskou trubkou, nikdo by to neřešil.“
„Já to zvládnu,“ křikl řidič. Pak přišla rána
Jeden z takových výjezdů se uskutečnil i osmého prosince. Jan Potměšil spolu s Janem Kačerem zamířili do Ostravy, kde se setkali i se zástupci horníků a dalších zaměstnanců tamního průmyslu. Ještě téhož večera vyrazili autem zpátky do Prahy.
V autě cestovali čtyři: kromě Jana Potměšila a Jana Kačera ještě dokumentarista Václav Křístek a řidič. Už se blížili k Praze, když pasažéry z unaveného polospánku probral prudký náraz do svodidel zleva a vzápětí i zprava. „Já to zvládnu,“ křikl řidič a následoval další boční náraz. Jan Potměšil popisuje následující vteřiny:
„Auto se vymrštilo a letělo vzduchem. Nebylo nic slyšet, auto letělo strašně daleko. Minuli jsme jakýsi vzrostlý dub. Kdybychom do něj narazili, byli bychom všichni mrtví.“
Když auto konečně dopadlo na zem, Jan Potměšil skončil pod ním. Záchranáři, které přivolal řidič proždějícího auta z Říčan, ho dlouho nemohli najít: „Kolegové byli při vědomí, ale v šoku. Až po chvíli zjistili, že tam nejsem. Jako jediný jsem z auta vypadl, přiklopilo mě.“
„Cítil jsem naději a vděčnost“
Jan Potměšil zůstal v bezvědomí až do února či března příštího roku, kdy ležel na ARO v nemocnici na Karlově náměstí. Lékaři mu v té době dávali zhruba sedmiprocentní naději na přežití. „Ještě během mého pobytu na ARO došlo k disputaci dvou skupin expertů, kteří se dohadovali, jak pokračovat. Jedna skupina navrhovala vyčerpat krevní sraženinu z mozku. To by mi zvýšilo naději na přežití, ale také riziko, že zůstanu nevratně mentálně postižený. Druhá skupina navrhovala nechat tomu volný průběh. Tento názor zvítězil a do týdne se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí. Projevila se dobrá samoléčicí schopnost organismu,“ říká Jan Potměšil.
Procitnutí po nehodě bylo podle jeho slov spojené s pocity velké vděčnosti, že dostal šanci vrátit se do života. „Člověka napadne spousta nepokorných otázek: ,Proč se to stalo?‘, ,Kdo za to může?‘ ,Proč zrovna já?‘“ uvažuje Jan Potměšil a pokračuje:
„Ale v tu chvíli ve mně všechno volalo: ano, ano, chci do života.“
„Zaplavila mě obrovská naděje, energie a vděk. Že všechno je možné, a tedy nic není nemožné. Že i když to vypadá tragicky, je tam i jiskřička nového počátku. Naplnilo mě to obrovskou důvěrou v život a v lidi, vírou, že všechno je v pořádku. Tahle deviza se mnou zůstala už natrvalo.“
Stačí překonat představu, že něco nejde
Na tom, že se Jan Potměšil skutečně vrátil do aktivního života, měl velkou zásluhu i jeho otec Jaroslav Potměšil, který se začal intenzivně zabývat tematikou sportování zdravotně postižených. Plavání, jízda na kánoi, basketbal, horolezectví, lyžování na monolyži, všechny sporty, které Jaroslav Potměšil objevil pro svého syna, se zároveň snažil zpřístupnit i ostatním hendikepovaným lidem: „Táta pátral, investoval, přitahoval podobně uvažující osobnosti. Tam se otevíraly dveře i okna,“ vzpomíná Jan Potměšil na otce, který nakonec na FTVS založil speciální katedru pro tělesnou výchovu a rehabilitaci zdravotně postižených. Ukázalo se, že umožnit studium hendikepovaných je často otázkou jen malých změn, ale především odlišného pohledu:
„Často šlo o úplné banality, žádný nový rozměr vesmíru. Stačilo udělat místo dvou schodů nájezd pro vozík a ve svém myšlení překonat představu, že něco není možné.“
Jan Potměšil se během devadesátých let postupně vrátil také k herectví. Zásadní byla nabídka Jakuba Špalka z divadelního spolku Kašpar, který mu nabídl angažmá. V prvních inscenacích dostával Jan Potměšil pouze statické role, kde hrál především svým hlasem. Zlom přišel díky představení Růže pro Algernon, kde s vozíkem poprvé začal pracovat jako s jevištním nástrojem – stal se plnohodnout součástí jeho postavy.
V následujících letech se angažoval také jako lidskoprávní aktivista. Přivedla ho k tomu osobní zkušenost z minulého režimu: „I my jsme byli tehdy rádi, když si svět všimnul, co se u nás děje,“ říká Jan Potměšil a dodává: „Jsem optimista, upozorňovat na porušování lidských práv má smysl. I když nemáme šanci hned teď situaci ovlivnit, tím, že o tom stavu mluvíme a sdílíme to s dalšími lidmi, můžeme na dění soustředit pozornost a tím ho posunout vpřed.“