Příslušníci gestapa, wehrmachtu, ale i Češi v tzv. Revolučních gardách se účastnili brutálních vražd a poprav bezbranných obyvatel. V Zákřově na Olomoucku vraždili Rusové, kteří se přidali k nacistům pod příslibem privilegií a z nenávisti k sovětskému Rusku.
Zdeňka Calábková roz. Oherová se narodila v roce 1937 v obci Zákřov poblíž Olomouce. Bylo jí necelých osm let, když vojáci z 574. kozáckého praporu ve službách gestapa brutálně zavraždili devatenáct mužů ve věku od 16 do 45 let. Mezi nimi byl i její jedenatřicetiletý tatínek Oldřich Ohera.
Oherovi se starali o malé hospodářství. Maminka Marie pečovala o domácnost, tatínek pracoval na poli, v zimě si přivydělával v lese nebo rozvážel chleba z pekárny v blízkých Tršicích. Rodina žila obyčejným, poklidným venkovským životem a válka na ně nijak drasticky nedoléhala. To se změnilo v posledním roce války.
Dejte hlas tichým hrdinům!
Podpořte vznik nového moderního muzea pro školy a veřejnost. Příběhy 20. století ožívají díky technologiím v brněnském Institutu Paměti národa. Na tuto jedinečnou výstavu veřejnost a především děti nezapomenou! Díky rozšířené realitě a projekcím ožijí skutečné příběhy, které vás zavedou do totalitních režimů 20. století. Paměť národa se na vás obrací s prosbou o pomoc: ➯Přispějte expozici na na Hithitu. Děkujeme!
Židé si vykopali zemljanku
Od 6. března do 18. dubna roku 1945 se u Oherů na půdě skrývala židovská rodina Wolfů. Manželé Bertold a Růžena Wolfovi s dětmi Ottou a Felicitas v roce 1942 nenastoupili do transportu do koncentračního tábora a přes lesy a pole utekli až k vesnici Tršice. Tady si v lese vybudoval zemljanku, kde se ukryli a trávili tam dlouhé měsíce.
Nezištně se o ně staral Jaroslav Zdařil, který je zásoboval potravinami a dalšími potřebnými věcmi, v zimě jim poskytl zahradní boudu, kde se mohli alespoň trochu ohřát plamínkem z plynového vařiče. Na jaře 1945 našli úkryt u Oherů, kteří je přijali, živili je a starali se o ně. Otta Wolf si psal deník, jeho poslední zápis před smrtí zní: „13. dubna 1945, pátek, 147. týden. V 7 h snídáme černou kávu, pí. O. donesla vodu. K obědu je zbytek zelové polévky a polévka od O. a zbytek brambor. knedel s mákem. Lici šije. Pí. O. nám donesla 8 palačinek a šálek polévky. Prý dnes v noci byli v Tršicích zloději, vzali sádlo, maso, jalovici... To byli asi partyzáni. Tata dop. leží, nemá co kouřit.“
Otto vyšel z úkrytu s tatínkem 18. dubna 1945, šli pomoct vesničanům při hašení požáru sousedního domu. Byli však zatčeni ruskými vojáky z protipartyzánského gestapáckého praporu Feuermittel. Tatínka propustili, protože mu bylo více než 50 let, Ottu umučili.
Gestapo použilo falešné partyzány
V podhůří Oderských vrchů se zformoval partyzánský oddíl Juraj. Nacistické velení povolalo 574. kozácký prapor s krycím názvem Feuermittel určený ke zlikvidování partyzánů a jejich pomocníků. Pamětníci ze Zákřova sice v souvislosti s rusky hovořícími vojáky ve službách wehrmachtu mluví o „vlasovcích“, kozácká jednotka ale součástí Ruské osvobozenecké armády nebyla. Tito Rusové se přidali k nacistům pod příslibem speciálních privilegií a z nenávisti k sovětskému Rusku. Velením protipartyzánských akcí nacisté pověřili gestapáka Josefa Gepperta, pomáhal mu olomoucký kolaborant Josef Hykade, který se plynně domluvil česky a dostal za úkol navázat spojení s partyzány.
Sedmého dubna partyzáni z oddílu Juraj načas ovládli blízké Tršice, v kontaktu byli i s místními.
Nejednalo se vždy o „pravé“ partyzány, ale také o nastrčené zvědy ze zmíněného kozáckého oddílu, kteří předstírali ruské válečné zajatce.
Kvůli tomu se místní velení gestapa dozvědělo, že zákřovští s partyzány skutečně byli v kontaktu, a přikročilo k „trestní akci“.
Vojáci vypálili statek a hasící lidi pozatýkali
Ve středu 18. dubna 1945 v podvečerních hodinách do Zákřova vtrhl kozácký prapor. Nejprve do obce vyslali třicet kozáků, kteří se měli přesvědčit, zda jsou v obci partyzáni. Narazili přitom na dvoučlennou hlídku, kterou pokládali za partyzány. Jeden z nich byl i tatínek Oldřich Ohera, postřelili ho do nohy. Během střelby zapálili dům rodiny Švarců, stavení nakonec lehlo popelem. Do hašení onoho požáru se zapojila i ukrývaná židovská rodina, Bertold a Otto Wolfovi.
„Kdo hasil, toho posbírali. Na jména už nehleděli,“ popisuje paní Calábková, která si 18. Duben 1945 pamatuje takto: „Ten den byl jako každý normální. A večer, jak jsme obyčejně chodili spát, tak nás maminka dala spát a tatínek měl hlídku. A pak utíkal po dědině: ,Zhasněte a jděte spát, něco se děje!‘ My jsme si šli lehnout. Za chvíli se ozvaly hrozný zvuky. A bylo křiku: ,Hurá! Hurá!‘ A zapálili tu sousedovic chalupu za hrozného křiku, řevu a střílení. A tatínek vletěl do dveří a tam ho postřelili. On křičel: ‚Tady je hlídka!‘ A oni ho postřelili,“ popisuje Calábková. Nad ránem 19. dubna začalo zatýkání. Sebrali celkem třiadvacet mužů, čtyři propustili, o osudu dalších devatenácti mužů se vesničané dověděli po konci války.
Zajatcům zpřelámali ruce a nohy a střelili je do hlavy
Zákřovské muže kozáci z gestapáckého praporu donutili kilometry pochodovat, zraněného Oldřicha vezl koňský povoz. Věznili je v pět kilometrů vzdálené vojenské ubikaci ve Velkém Újezdě. Zde zajatci prošli nelidským mučením. Gestapáci identifikovali Otto Wolfa jako Žida a lze předpokládat, že s ním zacházeli obzvláště krutě. Otto pravděpodobně neprozradil své skutečné jméno ani jména těch, kteří je po tři roky podporovali.
Nejspíš tak zachránil zbylé ukrývané členy rodiny i další lidi před popravou, sám ale krutému osudu neunikl.
Následujícího dne 20. dubna 1945 nacisté „slavili“ Hitlerovy narozeniny. Kozáci se opili, navečer zbité muže odvezli do blízké osady Kyjanice, střelili je do týlu a jejich těla hodili do boudy. Tu polili benzinem a zapálili. 12. května, pár dnů po osvobození, vyšla najevo pravda o té hrůze.
Ze spáleniště byly vyzdvihnuty ostatky zavražděných, přivolaný lékař konstatoval, že většina jejich kostí byla ještě před smrtí zlámána, některé muže upálili zaživa. Pohřeb se konal 14. května a zúčastnili se ho lidé ze širokého okolí. Ostatky obětí byly uloženy v hromadném hrobu v Tršicích, kde je dodnes připomíná pomník.
Zabijte ho, to je taky Němec!
Jiný případ vraždy na úplném konci války, provedené opět rusky hovořícími vojáky, tentokrát ve službách povstalců, se odehrál na konci války kousek od Berouna.
Rudolfu Bělohoubkovi bylo dvanáct let, když mu před jeho zraky zavraždili rodiče. Stalo se to 7. května 1945. V revolučních dnech konce 2. světové války rozvášněný dav vyvlekl z vesnice Loděnice u Berouna jeho otce a matku a společně se sedmnácti dalšími Němci je odtáhli asi pět kilometrů k místu, kterému se odnepaměti říká U zabitého. Tam došlo k vraždě všech devatenácti lidí.
Podle kroniky je tam ubili a postříleli, dnes z mnoha svědectví víme, že byli postupně popraveni, říká se, že to spáchali Vlasovci za hlasitého povzbuzování místních. Otec Rudolfa byl český listonoš, jeho matka Němka, nikdo z nich neměl s nacisty nic společného.
Rudolf Bělohoubek se potuloval po vesnici a úplnou náhodou se ocitl na náměstí, kde uviděl, jak dav lynčuje jeho rodiče: „Tak jsem je doprovázel, šel jsem vedle nich, vřava a potom začaly různé napadačky, ale to začalo, jen co vyšli do ulice. Já jsem je doprovázel celou cestu až na to místo a tam po mně ještě Vlasovec hodil zápisní taškou, podobnou mám tady, jenom podobnou. A povídá ta jedna ženská: ,To je taky Němec, zastřelte ho.‘ Ale která to byla, nevím. Ale někdo to musel být samozřejmě, samo od sebe se to nekřičelo... No a pak jsem se sebral a šel jsem domů, ostatku jsem nevěnoval vůbec žádnou pozornost, jako když se nic nestalo. Ale až po letech a letech letoucích člověku došlo, co se vůbec stalo, to jsem neříkal ségře ani bráchovi, co se stalo.“
Dvanáctiletý kluk Ruda Běloubek vyvázl s obrovským štěstím. Vysmekl se rodičům, které za okamžik vojáci střelili do hlavy. Ruda prokličkoval rozvášněným davem a utekl k lesu směrem k Loděnicím. Měsíc se poté staral o sourozence, pak je úřady rozdělili po různých výchovných ústavech.
I tento příběh uslyšíte v dalších rozhlasových Příbězích 20. století.
