Bernartice na Benešovsku, rok 1951. Komunisté likvidují už i drobné zemědělce, a zdejší mladíci tomu nechtějí jen přihlížet. Josef Brzoň měl se skupinou kamarádů v plánu ozbrojený odpor, za to zaplatil šesti lety v komunistických lágrech.
Je přesvědčen, že komunistická strana je strana zločinecká a po sametové revoluci měla být zakázána. A jasný názor na komunismus měl už počátkem padesátých let: „Vyhodili každého studenta, který nesouhlasně mrknul. Každého profesora. Vyhnali malé továrníky. I poslednímu ševci vzali verpánek pod zadkem. A co udělali se sedláky! Můj strejda si nemohl zabít prase, které koupil a vykrmil, ale musel ho odevzdat státu.”
Josef Brzoň se narodil roku 1935 v Bernarticích ve Středočeském kraji. Jeho otec měl jen malé dvouhektarové hospodářství, rodinu jinak živil jako vyučený zedník. Největší bernartický statek patřil Josefovu dědovi z matčiny strany – ten měl sedmnáctihektarový pozemek, a ani on tak nepatřil mezi velkostatkáře. Také Josefovi přátelé pocházeli z rodin drobných a středních zemědělců a vesnických řemeslníků. „Jako vesnický kluk jsem musel už odmala chodit pomáhat pohrabovat na pole a dělat všelijaké práce.”
Nepřátelé státu
Na jaře roku 1951 venkov pociťoval sílící tlak na kolektivizaci zemědělství. Zostřovaly se metody, jimiž komunisté chtěli zemědělce přimět, aby svůj majetek odevzdali Jednotným zemědělským družstvům (JZD). Sedlákům byly vyměřeny nesplnitelné dodávky komodit, jejich krávy musely dojit dvakrát víc než družstevní, sklizně na jejich půdě musely být vyšší než sklizně na družstevní půdě. Za neplnění těchto likvidačních odvodů padaly vysoké pokuty, a pokud je malí zemědělci nezaplatili, hrozilo jim uvěznění a konfiskace majetku. K tomu se přidávala nenávistná, štvavá kampaň, která vyhlašovala boj proti „vesnickým boháčům”: po vesnicích se vylepovaly plakáty se seznamy neplničů a ty stát vinil z nedostatku potravin na trhu. Od srpna 1950 do března 1951 bylo odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců, více než tři čtvrtiny z nich byli drobní a střední rolníci vlastnící méně než 20 hektarů půdy.
V létě pak venkovem otřásl „případ Babice” – vražda tří funkcionářů Místního národního výboru v Babicích na Třebíčsku se stala záminkou k rozsáhlému zatýkání sedláků. V babické kauze padlo sedm hrdelních trestů a další vykonstruované procesy se zemědělci a odpůrci kolektivizace následovaly. Z rolníků a sedláků se stali „nepřátelé státu” odsuzovaní za údajnou protistátní či teroristickou činnost.
V rozsudku Krajského soudu v Jihlavě čteme, že právě v této vypjaté době vznikla jedna z „protistátních skupin” i v Bernarticích na Benešovsku. V létě roku 1951 se Josef Brzoň, tehdy šestnáctiletý zednický učeň, sešel na bernartické návsi s kamarády Františkem Šimkem, Františkem Peroutkou a Josefem Kadlečkem. Kadleček se ostatním údajně svěřil, že má schovaný samopal a pistoli, také Josef Brzoň přiznal, že má pistoli. Domluvili se, že založí odbojovou protikomunistickou skupinu, do které přizvou další důvěryhodné kamarády, a že se pokusí sehnat další zbraně.
Slovy komunistického prokurátora: „/Oni/ nechtěli slyšet hlasy statisíců pracujících, budujících obětavě a nadšeně nový společenský řád. Ochotně a vytrvale naslouchali štvavým hlasům západních rozhlasových stanic nabádajících své posluchače, aby budování socialismu u nás mařili. Uposlechli těchto hlasů, a místo aby se postavili po bok ostatních pracujících (...), rozhodli se naopak, že budou připravovat zvrat stávajícího lidově demokratického státního zřízení.” Tolik rozsudek jihlavského soudu. „Kdyby nás neodhalili, kdoví jak by to s republikou dopadlo… Takoví jsme byli zločinci!” reaguje s hořkou ironií Josef Brzoň.
„Nezapírám, že jsme shromažďovali zbraně. I když všichni ne, vždyť to byli kluci selský... Zbraně se shromažďovaly proto, abychom se takzvaně zakopali, připravili. Utvořit buňku a zakopat se!”
Chtěli být připraveni na boj proti komunistům, až tento boj – jak doufali – vypukne. V průběhu následujícího roku Josef do skupiny přivedl dva své příbuzné Bohumila Brzoně a Jana Smítku. Připojili se i zedník Jaroslav Houf a Jaroslav Machovský z nedalekého Borovska, syn mlynáře, kterého komunisté soudili a potrestali. Opatřili si několik dalších zbraní a Josef Brzoň sehnal také dvě ruční tiskárny, na nichž podle dochovaných dokumentů plánovali rozmnožovat letáky s výzvou zemědělcům, aby neplnili státní dodávky. K pětiletému výročí únorového puče Josef Brzoň napsal na zastávce v Borovsku olejovou barvou tři protikomunistická hesla: „Pryč s komunismem, chceme svobodu“, „Spojené státy evropské – to je náš cíl“ a „Chceme opravdovou demokracii“.
Schválně vás navedli tak, abyste narazil do zdi
Rozsudek jihlavského soudu kladl mladíkům za vinu i to, že údajně plánovali zbít některé veřejné funkcionáře, Jaroslav Houf prý dokonce navrhoval, že „zavraždí příslušníka SNB Lebedu, který se zúčastnil zákroku proti teroristické bandě v Babicích”. To už Josef Brzoň ve svém svědectví nepotvrzuje, ale v obecné rovině násilný odpor proti komunistickému režimu schvaluje. „Podle vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem,” zmiňuje známý citát z filmu Vyšší princip, s jehož obsahem se prý naprosto ztotožňuje.
Tato skupina se ale žádného násilí nedopustila, možná nestihla dopustit. V létě roku 1953 byl totiž při pokusu o útěk za hranice zadržen Brzoňův kamarád z učení František Brychta, který během výslechů bernartickou „protistátní“ skupinu udal. Odsoudili ho „jen“ k šesti měsícům kriminálu.
Josef Brzoň, v té době už vyučený zedník, od roku 1952 pracoval na rozsáhlé socialistické výstavbě v Šenově u Ostravy. Tam si pro něj 4. ledna 1954 přijeli jihlavští estébáci a v poutech ho odvezli do vazební věznice. „Systém, který tam existoval, byl hrozný. Na cele na stropě v noci svítily dva nebo tři reflektory. Muselo se ležet naznak s rukama na dece. Tři noci jsem nespal a běda, pokud bych se chtěl otočit na bok – dozorce kopl do plechových dveří tak, že to byla rána jako z kanónu,“ popsal Josef dny ve věznici, tu neváhá přirovnat k peklu.
Na cele byl turecký záchod a k zemi přišroubovaná židle, na které musel sedět vždy s rukama na kolenou, čelem otočený ke dveřím. K výslechům ho vodili s nasazenými koženými klapkami na očích, aby se ve věznici nedokázal orientovat. „Mezi dozorci byli i sadisti, kteří se bavili tím, že vězně vzali za rukáv, a když měl vejít se zakrytýma očima do cely, schválně ho navedli tak, aby čelem narazil do zdi. Dozorce pak zařval posměšně: ‚Kam čumíš, ty hajzle!‘ Na tom se pásli, v tom si libovali.“
Krajský soud v Jihlavě vynesl 2. června 1954 rozsudek nad všemi osmi členy bernartické skupiny.
„Nikdo nedostal méně než patnáct let a tři z nás měli být popraveni. Měl jsem štěstí, prokurátor pro mne nakonec nežádal nejvyšší trest. A to pouze proto, že jsem byl dělnického původu a že jsem byl ještě mladistvý.“
Josef Brzoň vyfasoval osmnáct let, nejvyšší trest, dvacet čtyři roků, si odnesl Jaroslav Machovský, který byl mezi odsouzenými jediným zástupcem „inteligence” – měl vyšší lesnickou školu a před zatčením pracoval jako technický úředník v Praze.
Následoval převoz do Ústředního rozřazovacího tábora u Ostrova nad Ohří a odeslání do pracovních táborů. „U Lokte nad Ohří byl odporný, hnusný tábor č. 12. Tam jsem byl jen chvíli. Posunovali s námi, jak potřebovali. Pak následoval tábor na dole Svatopluk, tábor L a takzvaná ‚věž smrti’. Tam se vozil radioaktivní smolinec, muklové s ním museli pracovat holýma rukama,“ vzpomíná Josef Brzoň. Kromě zmíněných míst prošel ještě táborem C u Karlových Varů. Měl štěstí v neštěstí a na rozdíl od svých kamarádů nikde nefáral. Díky svému vyučení mohl všude pracovat jako zedník, což nebylo tak nebezpečné.
Zas bude slunko nad naší vesnicí svítit jasněji
„Kamarádi šli do dolů. Jan Smítka tam dostal leukémii, rakovinu krve. A představte si tu hrůzu: nepustili ho ani na amnestii,” přibližuje osud svého spoluvězně a kamaráda. V táborech byla vysoká nemocnost vězňů, strava byla nedostatečná, vládly tu špatné hygienické podmínky. Ke každodenní realitě patřilo večerní vybíjení všudypřítomných štěnic i hrubé zacházení ze strany dozorců. Josefovi naopak pomáhalo přežít vědomí, že je v dobré společnosti – mezi vězni byli zasloužilí generálové, inženýři, kněží i profesoři. Absolvoval tajné přednášky vězněných intelektuálů a naučil se zde německy a španělsky.
„Jednou o Vánocích jsem napsal pár řádků, v nichž jsem poprosil o učebnici němčiny. Zmačkal jsem to do koule a hodil za plot. A představte si, za pár dní tam někdo hodil učebnici.”
Povzbuzením byly dopisy z Bernartic, které občas dostával. Lidé ve vesnici se těžce srovnávali se ztrátou hned sedmi svých synů – z celé skupiny pouze Jaroslav Houf nepocházel z Bernartic. „Letos budem jen vzpomínat, a jak píšeš, připijem si na vaše zdraví, štěstí a aby čas rychleji utíkal. (...) Věříme, že zas bude slunko nad naší vesnicí svítit jasněji,” píše se v dopise, který Josef z Bernartic dostal. V táborech si totiž vysloužil přes čtyřicet disciplinárních trestů, a návštěvy proto nemíval povoleny.
V květnu 1960 byl propuštěn na prezidentskou amnestii. Odseděl si tedy – či spíše odpracoval – dlouhých šest a půl roku. A po návratu domů ho ještě čekal povolávací rozkaz k Technickým praporům. Ty byly mírnější obdobou dřívějších nechvalně známých Pomocných technických praporů (PTP). Ve srovnání s vězněním si Josef Brzoň „polepšil”, přesto ani zde nebyl život žádný med. Teprve v roce 1962 se mohl vrátit domů do Bernartic. Oženil se a vychoval dva syny. Celý další život až do odchodu do důchodu pracoval jako zedník. V roce 2014 udělilo Ministerstvo obrany České republiky Josefu Brzoňovi osvědčení pro účastníka odboje a odporu proti komunismu.
„Pro člověka je nejdůležitější svoboda. Aby mohl říkat, co chce, cestovat, kam chce, dávat děti studovat, kam chce. To je odjakživa a všude základ všeho. A když jsou tahle práva dodržována, jsem spokojený,” říká k současné době. V té minulé taková svoboda nebyla a jen málo lidí si ji pokusilo vydobýt třeba i silou. Proto si celý život vážil bratří Mašínů.
„Kdyby tu ten hrozný režim nebyl, kdyby tu byla dodržována základní práva, nemuseli by se Mašínové prostřílet na západ. Vzali by si pas a šli na první hraniční přechod – a dnes by nebyli vydáváni za vrahy.”
