Po únoru 1948 Komunistická strana Československa začala s budováním totalitního systému. A za přispění sovětských poradců hledala nepřátele i ve vlastních řadách.
Po uchopení moci začalo zúčtování s protivníky. Vedle likvidace otevřených odpůrců, jako byli Heliodor Píka nebo Milada Horáková, KSČ „nacházela“ nepřátele i uvnitř strany. Na výročí převratu 25. února 1951 oznámil Československý rozhlas odhalení „protistátního spiknutí“, do něhož měl být zapojen i Vladimír Clementis.
Vladimír „Vlado“ Clementis se narodil před 120 lety 20. září 1902 v Tisovci v rodině učitele luterské evangelické školy; jeho vztah k náboženství byl ale vlažný. „Imponoval mi neohrožený bojovník Luther. O jeho roli v době selského povstání jsem se dozvěděl až z marxistické literatury a jeho výrok na augsburském zasedání – zde stojím a nemohu jinak – byl pro mne příkladem neohrožené zásadovosti, které jsem ve svých studentských letech dával národní náplň,“ zapsal si Clementis.
Intelektuál, který podpořil Gottwalda
Jeho levicové orientaci pomohlo prostředí gymnázia ve Skalici, kde působila řada českých profesorů. Na studia práv do Prahy odcházel s představou, jak by měl být svět uspořádán v duchu rovnosti a sociální spravedlnosti; v případě situace Slovenska ho zajímalo i řešení jeho národního postavení. Cestou, kterou toho mělo být dosaženo, byl podle něj marxismus. Studia práv ukončil v roce 1925 s vynikajícím prospěchem a ve stejném roce vstoupil do KSČ.
Vrátil se na Slovensko, pracoval u krajského soudu, později jako koncipient v advokátní kanceláři a nakonec si v roce 1931 otevřel kancelář vlastní. Tou dobou už měl za sebou i dvě návštěvy Sovětského svazu (jako turista v roce 1929 a v roce 1930 jako delegát Mezinárodního kongresu mladých spisovatelů), ze kterých se vrátil nadšený. V letech první republiky přispíval do revue Dav (1924-1937), levicového, ale ne jen komunistického periodika.
Když se v roce 1929 do čela KSČ dostali Klement Gottwald a jeho pověstní „kluci“, Clementis nově zvolené vedení strany a následnou bolševizaci jednoznačně podpořil.
Zrada v těžké chvíli?
Přelomovým se pro Clementise stal rok 1935, kdy na Gottwaldovo naléhání kandidoval na Slovensku do poslanecké sněmovny. Ve volebním obvodu Ružomberok proti němu kandidoval Andrej Hlinka a Clementis se poslancem stal až ve druhém skrutiniu. V parlamentu byl aktivní, i jeho zásluhou například na Slovensku vznikla vysoká škola technická. Díky nadprůměrnému vzdělání a mimořádné intelektuální výbavě se v parlamentu z Clementise stal výborný řečník a obávaný polemik.
Těsně před nacistickou okupací zbytků bývalého Československa se Clementis po dohodě s vedením KSČ pokusil odejít do Paříže, ale plán selhal. Až na druhý pokus se po složité cestě dostal v červnu 1939 přes Polsko, Sovětský svaz a Švédsko do Francie. Lodí měl pokračovat do USA, kde chtěl působit mezi krajany. V Paříži jej zastihla zpráva o sovětsko-německém paktu.
Prožitek toho, jak v Československu působila mnichovská dohoda, vedl Clementise k tomu, že spolupráci německých nacistů se sovětskými komunisty odmítl; stejně negativně se později vyjádřil k napadení Finska Sovětským svazem. Nikoli oficiálně, pouze v několika soukromých rozhovorech. Informace o jeho názorech se ale dostaly až do Moskvy a následoval trest, Clementis byl vyloučen z KSČ – slovy Moskvě věrného komunistického politika Julia Ďuriše pro „zradu v těžké chvíli“.
Daroval Podkarpatskou Rus, vyhnal Maďary
Z Francie se Clementis dostal do Velké Británie, kde ale byl coby komunista internován. Po více než roční internaci začal na podzim 1941 pracovat v BBC; dvakrát týdně četl své komentáře k dění v Čechách a na Slovensku. Na pozvání Edvarda Beneše se stal členem Právní rady, poradního orgánu exilové vlády; s Benešem se ale rozcházeli v hodnocení postavení Slovenska a Slováků ve společném státě.
Na podzim 1944 přiletěl do Londýna Clementisův přítel Laco Novomeský, s jeho pomocí se podařilo poslat do Moskvy Gottwaldovi dopis, v němž Clementis vysvětlil svůj postoj k sovětsko-německé smlouvě o spolupráci z roku 1939. Zda a nakolik byla jeho suplika úspěšná se Clementis dozvěděl 4. dubna 1945 z rozhlasového vysílání:
Bylo oznámeno jeho jmenování státním tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí.
Po několika dnech se Clementis s Gottwaldem sešel osobně, napsal požadovanou „sebekritiku“ a v létě 1945 dostal od Rudolfa Slánského dopis, že je znovu přijat do KSČ. Funkce státního tajemníka měla být vyjádřením národnostní situace v poválečné republice (ministr Jan Masaryk byl Čech, Clementis Slovák) i zásadní pomocí permanentně vytíženému Masarykovi. Clementis místo něj absolvoval řadu jednání s významnými politiky doma i ve světě. Ve funkci státního tajemníka Clementis například 29. června 1945 podepsal v Moskvě smlouvu mezi Československem a Sovětským svazem, podle níž byla Podkarpatská Rus – do té doby byla součástí Československa – připojena k Ukrajinské SSR. Clementis také vyjednal s komunisty v Budapešti vysídlení maďarského obyvatelstva z jižního Slovenska.
Už se domů nevracejte…
Nikoho nepřekvapilo, že se Clementis stal po Masarykovi 19. března 1948 ministrem zahraničí v už komunisty ovládané zemi – paradoxně na přání Edvarda Beneše. Ten i se svým slábnoucím politickým vlivem dokázal zabránit, aby se ministrem zahraničí stal Zdeněk Fierlinger.
Clementis na ministerstvu sice postupoval v intencích komunistické politiky, nebyl ale jejím bezhlavým otrokem – což nejednou kritizovali „sovětští poradci“.
Uzavřel například partnerské smlouvy s Bulharskem a Rumunskem. Právě Clementis se ale také intenzivně pokoušel odvolat z OSN exulanta Jána Papánka, který v úřadu této organizace působil ještě tři roky po únoru 1948. Sám Clementis v roce 1949 tři měsíce zastupoval Československo na Valném shromáždění OSN. Byl tam z mnoha míst varován, aby se už domů nevracel, protože mu hrozí zatčení. V Praze Clementise zastupoval jeho dlouholetý politický rival– Slovák Viliam Široký. Ten nechal pozatýkat některé Clementisovy spolupracovníky, což se Clementis dozvěděl z amerických novin, ale nikoli úřední cestou z Prahy.
Známá je příhoda, kdy byl v novinách New York Times uveřejněn článek, že Clementisovi hrozí doma zatčení, a proto uvažuje o exilu. Clementis zavolal Gottwaldovi a fámy popřel, ale dodal, že sám Gottwald by takovým fámám učinil přítrž, kdyby za Clementisem poslal do New Yorku jeho manželku. Gottwald vyhověl, manželé se pak do Československa vrátili v prosinci 1949.
V březnu 1951 byl Clementis na zasedání předsednictva ÚV KSČ v referátu ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy obviněn z buržoazního nacionalismu, nepřátelského postoje k Sovětskému svazu a „intelektuálského postoje“ ke KSČ. Následovalo odvolání z funkce ministra a Clementisovo přeřazení do Státní banky československé na obyčejné úřednické místo. Clementis začal být sledován Státní bezpečností, ale se svým sledovačem se dokonce sblížil.
Vypovídal proti němu i kamarád Novomeský
Clementisovo následné zatčení odpovídá zvrácené logice doby: byl Slovák, nabízela se možnost obvinit jej z buržoazního nacionalismu. Moskva mu navíc od léta 1939 trvale nedůvěřovala. Clementisovo zatčení v lednu 1951 je legendární, StB totiž využila akce „Kámen“. Clementis byl na vycházce se psem posazen do auta, které překročilo falešné hraniční kameny. Za nimi jej přivítali příslušníci československé bezpečnosti převlečení do amerických a německých uniforem. Clementis na hru nepřistoupil a žádal návrat do Prahy. Místo toho byl převezen do jedné z nejtěžších komunistických mučíren na zámku v Kolodějích.
Koncem února 1951 se konala schůze Ústředního výboru KSČ, na které byl v té době v vězněný Clementis, obviněn z protistátní činnosti a vyloučen z KSČ. Během vyšetřování a změn v přípravách monstrprocesů byl Clementis nakonec od „buržoazních nacionalistů“ přeřazen do procesu s „protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“.
Proces s údajnými nacionalisty totiž oddaloval svou statečností Gustáv Husák, který se k obviněním odmítal přiznat.
Po letech vyšlo najevo, že informace o Clementisovi shromažďoval za svého pobytu ve vězení i americký novinář William Oatis, který tak vlastně „pracoval“ za mřížemi. Proces s Rudolfem Slánským skončil 27. listopadu 1952 vynesením jedenácti rozsudků smrti – a to i pro Clementise. U soudu proti němu lživě vypovídal i jeho přítel Novomeský. Byl psychicky i tělesně zlomený brutálními výslechy a v roce 1954 odsouzený k deseti letům vězení.
Kavan vyvěsil, Svoboda sundal
Clementis byl oběšen 3. prosince 1952. Snílek, který věřil, že se komunistický experiment může podařit, byl tak jednou z obětí režimu, který sám pomáhal nastolit (byl například vyretušován i z fotografie s Gottwaldem). Jeho popel byl rozprášen na silnici, o majetek se rozdělili přední funkcionáři KSČ – ještě několik let poté například Státní bezpečnost řešila osud sedmi Clementisových loveckých pušek.
V roce 1963 byl právně a stranicky rehabilitován; velkou zásluhu na tom měla vytrvalá snaha tehdejšího šéfa slovenských komunistů Alexandra Dubčeka. Od roku 2007 má pamětní desku v Bratislavě, už v roce 2003 mu byla odhalena pamětní deska na domě v Praze, kde bydlel. Další pamětní desku Clementis měl ve vestibulu pražského ministerstva zahraničí, nechal ji tam umístit ministr Jan Kavan. Jeho nástupce Cyril Svoboda ji ale dal odstranit.