Věřili jsme, že díky našim důkazům o nelegálnosti „referenda“ něco změníme

Z pořízených materiálů Mariia Sulialina vytváří vzdělávací materiály. Po válce je chce předkládat i studentům ve svém rodném a milovaném Krymu. Jakožto aktivistka za demokracii musela rodnou Jaltu po ruské okupaci opustit. 

VYŠIVANKA V JALTĚ

Narodila se roku 1996 v Jaltě. Ukrajina tehdy byla již pět let samostatnou zemí, Krym byl její nedílnou, ovšem autonomní součástí. Pouze v Sevastopolu nadále kotvila ruská válečná flotila, pozůstatek sovětského dědictví. 

„Jalta je můj domov, je to město mých snů. Je malé, útulné, je blízko moře a blízko hor,“ vzpomíná Mariia Sulialina na své dětství a dospívání. „Nikde se necítím tak svobodná, jako jsem se cítila tam. Bylo to opravdu multikulturní město. Měla jsem i spolužáky různých národností. Byli tam krymští Tataři, byli tam Arméni, byli tam Osetinci, Ukrajinci, Rusové, Řekové, samé rozdílné kultury a tak promísené! A bylo také úžasné, že jde o přístavní město. Různé druhy lodí a trajektů připlouvaly do Jalty a lidé z různých kultur postávali na molu a dávali se s námi do řeči. Tak jsme přišli na to, že svět je daleko větší než naše malé město.“

Vždycky chtěla poznávat svět, učila se cizí jazyky. Zároveň se ale vždycky považovala za Ukrajinku a chtěla žít někde, kde se mluví ukrajinsky. Proto se spolužáky ve škole mluvila tímto jazykem, na ulicích odpovídala na ruská oslovení také v ukrajinštině. Už na základní škole měla konflikt s učitelkou informatiky, která ji nutila vyplňovat testy v ruštině. Na posledním zvonění patřila její třída k těm nemnoha, které místo ruských písní zpívaly ukrajinské. Ona sama na tu slávu přišla ve vyšivance, ukrajinském národním oděvu. Musela si ji ale jet koupit až do Kyjeva, na Krymu totiž nebyla k dostání.

DVANÁCT STATEČNÝCH A DVA AUTOBUSY POLICISTŮ

V roce 2013 ještě nebyla plnoletá, ale skončila střední školu a chystala se na univerzitu v Jaltě. Podle západních vzorů si chtěla dopřát poznávací rok studijního oddechu. Rodiče sice byli proti, ale osud Marii tzv. „gap year“ přecijen umožnil, i když bohužel jinak, než si představovala. Napětí v ukrajinské společnosti bylo hmatatelné minimálně od roku 2012, kdy prezident Viktor Janukovyč souhlasil s prodloužením pobytu ruských námořních vojsk v Sevastopolu. Na podzim 2013, kdy odmítal podepsat asociační dohody s EU, přerostlo pnutí v občanské nepokoje, které prezidenta nakonec stály křeslo. Takzvaný Euromajdan měl díky Marii Sulialině a jejím přátelům svoji obdobu i na Krymu.

„Bylo to v listopadu, protože jsme to zorganizovali na den, kdy Janukovyč měl, nebo neměl podepsat dokumenty o integraci do Evropy,“ vzpomíná Mariia Sulialina na začátek protestů. „Byly tam ukrajinské vlajky. Bylo tak těžké je tehdy na Krymu sehnat! Měli jsme modrou vlajku a namalovali jsme na ni hvězdy, aby to byla vlajka Evropy. Bylo nás tam asi dvanáct, možná trochu víc, žádné velké srocení. Ale kolem nás byly dva autobusy policistů! Takhle vypadala ta první akce.“

Přestože na Krymu fungovalo více prodemokratických skupin, navzájem o sobě spíše nevěděly. To i vlivem propagandy, podle které přeci mělo být obyvatelstvo celého Krymu proruské, tedy proputinovské.

ÚNAVA PO MAJDANU A NOČNÍ VLCI

V únoru 2014 byla Mariia na lidskoprávním školení v Černihivě, do Kyjeva se kvůli silničním zátarasům dostala až po vítězství Majdanu. Zažívala tam pocity vítězství, ale i smutku. Na náměstí Nezávislosti bylo stále možné vidět mrtvé, oběti bezpečnostních sil. Když se potom vrátila na Krym, čekalo ji překvapení. Státní televize byla zablokovaná, ruská propaganda v plném proudu. Dozvěděla se, že v Kyjevě prý vyhráli banderovci. Na ulicích bylo mnoho vojáků, v ošetřovně vedle její školy se už srocovali ruští vojáci a motorkáři z gangu Noční vlci.

Tři dny po návratu domů už viděla ve zprávách, že budovu regionální správy obsadili ruští ozbrojenci. Ukrajinské lodě nesměly do přístavu, posádky ukrajinské armády byly izolovány. Začaly se konat masové demonstrace na podporu Ruska. Mariia Sulialina a její přátelé se pokoušeli organizovat protiakce na podporu ukrajinské budoucnosti Krymu, ale lidé se na ně báli chodit, na poslední takové akci byl zbit novinář. Mariia Sulialina cítila velké zklamání. Jakto, že ukrajinští vojáci nezasahují? Proč dostávají tak zmatené rozkazy od svých (často prorusky orientovaných) velitelů? Proč nikdo nepřijede pořádat akce na podporu proukrajinských akcí ze samé Ukrajiny? Vždyť z Krymu se na Majdan do Kyjeva jezdilo! Když se pak ptala Ukrajinců v Kyjevě, byli prý ještě po Majdanu příliš unaveni. A všechno šlo příliš rychle, než aby dokázali zareagovat. 

RUSKÁ MUZIKA

Poslední proukrajinské shromáždění proběhlo ve čtvrtek a v neděli 16. března 2014 se už konalo takzvané referendum. „Rozhodli jsme se zdokumentovat, co se děje, vyfotit, kolik hlasovacích lístků vlastně bylo odevzdáno, kolik lidí vlastně přišlo. Vyfotit ruské vojáky, kteří postávali vedle těch volebních místností, a ukázat, že vlastně mohl kdokoliv volit i několikrát,“ vzpomíná Mariia Sulialina na aktivity lidskoprávní organizace Almenda, pro kterou pracovala. „Když se tak dívám zpátky, myslím, že jsme tehdy ještě věřili, že když nashromáždíme dost důkazů o nelegálnosti referenda, dokážeme tím něco změnit. Pak jsme se vrátili do kanceláře a všichni jsme se hrozně opili.“

Krym byl pak na několik dnů samostatný, hned 18. března 2014 ale Vladimir Putin podepsal zákon o jeho přičlenění k Rusku. Přestalo fungovat mobilní připojení i banky, peníze z účtů se ztratily, zamrzly. Na univerzitu Mariia Sulialina přestala chodit, ruští profesoři tam beztak šířili propagandu a snažili se ji vypudit. Na radu matky sepsala s kamarády žádost na ukrajinské ministerstvo školství, aby jim bylo okamžitě umožněno studovat na ukrajinských vysokých školách. Obratem dostali orazítkovanou odpověď, že jejich žádosti bude vyhověno. Mariia Sulialina se rozjela do Kyjeva, dávala do novin rozhovory o okupaci. Když se vracela domů, nově vznikající hranice už hlídala nová krymská „domobrana“.

TEĎ JSME TU MÍSTNÍ MY

Mariia Sulialina ještě chvíli myslela, že zůstane a pokusí se okupaci vzdorovat, už v dubnu ale přijala nabízené studijní místo na kyjevské univerzitě Tarase Ševčenka, kde vystudovala historii. V prosinci se za ní přestěhovali i rodiče. V Kyjevě naráželi na předsudky, získat bydlení i práci bylo obtížné. Naplno se začala věnovat organizaci Almenda, která se přeorientovala na školení v mediální gramotnosti a pomoc dětem a studentům na okupovaných územích, aby jim zůstala otevřena možnost studovat na ukrajinských vysokých školách. Začala také dokumentovat změny v krymském vzdělávacím systému, postupující militarizaci mládeže a propagandu ve vzdělávání. „Byla jsem nucena nastudovat si mezinárodní humanitární právo a jeho mechanismy,“ vzpomíná Mariia. „Z lidí, co chtěli jenom zlepšit naše město, jsme se stali obránci lidských práv.“

Párkrát ještě na Krym zajela na návštěvu babičky a své milované kočky, kterou si do Kyjeva vzít nesměla. „Viděla jsem, jak se město a jeho obyvatelstvo mění. Když jdete po ulicích, slyšíte všude ten ruský přízvuk.“

„Vlastně si přeju, abych Jaltu po okupaci bývala ani nenavštívila,“ říká hořce. Babička i kočka zemřely v roce 2019, Marria už od pohřbu rodné město neviděla.

KDYŽ ZAČALA INVAZE, VĚDĚLA JSEM, CO DĚLAT

„Celé ty roky mám pocit viny, že jsem Krym opustila, že jsem opustila svoji Jaltu. Ani všechna ta práce, kterou jsem dělala, mě toho pocitu viny nezbavila,“ vyznává se Mariia Sulialina. „Pracuju od roku 2014 v lidskoprávní organizaci, podílím se na dokumentaci válečných zločinů a celé ty roky jsem pracovala na záležitostech týkajících se Krymu. Ale pořád si říkám: Co kdyby? Co kdybychom všichni zůstali na Krymu a bojovali až do samého konce? Co by se stalo? Kolik by nás dokázali zabít? Měla jsem hlavu plnou podobných myšlenek a podobně uvažovala i řada dalších obyvatel Krymu. Takže když začala roku 2022 invaze do celé země, věděla jsem už, co dělat. Vzala jsem batoh na záda a šla na první vojenské stanoviště a pokusila se nechat zapsat do armády. Dnes mnoho mých krymských přátel slouží v armádě. Mě ale nevzali, protože naše armáda je pořád dost sexistická.“

Nebyla profesionální vojačkou a v prvních dnech, kdy nebylo vůbec jasné, zda Ukrajina masivní ruský útok přežije, toho litovala. Potom ale našla svoji roli jinde. V rámci koalice Ukraine 5 AM, kam spadá i Almenda, se podílí na dokumentaci válečných zločinů na Ukrajině, specializuje se ale také na získávání a udržování zahraniční podpory pro svou napadenou zemi, tedy na mezinárodní advokacii. 

JESTLI NEUSPĚJEME, ŽÁDNÉ DALŠÍ GENERACE UKRAJINCŮ UŽ NEBUDOU

„Moje práce ale je možná jen díky lidem, kteří brání naši zemi se zbraněmi v rukou na frontových liniích,“ ˇříká Mariia Sulialina. „Kdyby jich nebylo, nebylo by možné získávat mezinárodní podporu, bránit civilisty a zachránit nás jako národ. Moskva se pokouší zničit Ukrajince jako národ, vymazat ukrajinskou identitu dětí a civilistů unesených na zabraných územích. Vidíme masové hroby v Buči a v Izjumu, případy znásilňování žen a dětí, případy nucených potratů, vidíme filtrační tábory, které fungují na okupovaných územích. Hlavním cílem je, aby už nebyla žádná ukrajinská kultura. Na osvobozených územích vidíme, že první, co Rusové dělají, je změna místních názvů na ruské. Nahrazují knihy v knihovnách, snaží se změnit kulturní povědomí Ukrajinců a přesvědčit je, že jsou vlastně Rusové.“