Zkušenost války ho přivedla k medicíně i do řad komunistické strany. To druhé byl omyl a rozpoznal ho záhy, medicíně naopak zůstal věrný. Vladimír Beneš, jeden ze zakladatelů české neurochirurgie, zemřel ve věku sta let.
Za války jako absolvent gymnázia přišel o místo výpomocného redaktora v lokálním plzeňském deníku. Našel si práci zřízence v plzeňské městské nemocnici. „Tam jsem načichl medicínou tak, že už jsem se jí nezbavil,” uvedl Vladimír Beneš k počátkům své lékařské dráhy. Na té byl později spolutvůrcem milníků české medicíny: od výrazného snížení úmrtnosti po poraněních míchy až po úspěchy v dětské neurochirurgii. V tradici pokračují i jeho syn a vnuk, oba uznávaní neurochirurgové.
Cesta k medicíně od píky
Tehdy za války prošel v plzeňské nemocnici snad všechna oddělení – od chirurgie až po psychiatrii. A všude se i jako pouhý zřízenec lecčemu přiučil, zdravotníků byl nedostatek a každá ruka se hodila. „Prožil jsem tam hrozné doby: válka, nálety, zranění. Musel jsem třeba v noci přesouvat nemocné do sklepa. Měl jsem pokoj, kde ležely samé těžké záněty kostní – to byl zápach, že jste se musel držet, abyste nezvracel. A ty jsem musel třeba dvakrát týdně stěhovat, protože nálety na Plzeň pak byly tak časté.”
Vůbec nejhorší chvíle ale zažil na infekčním oddělení při velké epidemii záškrtu, která tehdy zasáhla Plzeňsko. „Doktoři neuměli provést tracheotomii, úmrtnost byla hrozná. Jeden čas už děti ležely na posteli po čtyřech. Nakonec onemocněl záškrtem i pan primář, potom sestry a já jsem na oddělení zůstal sám.
„Ošetřovali jsme ty stovky dětí asi s pěti jeptiškami. V pokojích byl zvláštní sladký zápach a já byl čím dál tím horší. Už jsem pak ani nejedl, i v polévce jsem cítil zápach záškrtu.”
Epidemie už naštěstí slábla, když ho konečně přeložili na jiné oddělení.
Úkryt před gestapem na psychiatrii
Zaměstnání ve zdravotnictví ho chránilo před nuceným nasazením, pak se ale dostal do konfliktu s německým vedením nemocnice. Ředitel, který byl „Němec jak Brno”, ho přihlásil na německou lékařskou fakultu – také nacistům se totiž nedostávalo doktorů, a tak v průběhu války začali nabírat i české studenty. Vladimír nechtěl, ředitel ho však nechal předvést gestapem, takže na zkoušku do Prahy jít musel. Úmyslně ji pokazil, přesto mu nabídli, že ho přijmou na koloniální medicínu na univerzitu v Tübingenu. Když odmítl, ředitel – byť si Vladimíra v nemocnici mohl nechat – ho vydal pracovnímu úřadu.
Hrozilo mu nucené nasazení v norském Norrköpingu, pomohla však husa, kterou maminka ve sklepě vykrmila a zanesla odpovědné úřednici. Nakonec se pro něho našlo místo ve Škodovce. Jenže odtud si Vladimíra záhy vyžádali přímo na pracovní úřad – uměl německy a Němci potřebovali úředníky na odbavení právě nasazovaného ročníku 1924.
„Brzy jsem zjistil, že to je horší než Norrköping. Ročník 1924, to byl náš klub! A já měl ty lidi někam posílat!” líčil Vladimír Beneš situaci, kdy měl nuceně nasazovat své kamarády ze sportovního oddílu. Protože přišel z nemocnice, dali ho k ruce posudkovému lékaři úřadu práce. „Dělal jsem nejrůznější podvůdky, třeba když byl bazální metabolismus plus čtyři, z toho plus jsem udělal další čtyřku, před to napsal plus – a už to bylo plus čtyřicet čtyři! Nakonec na to jeden český vedoucí přišel a z toho místa mě dal pryč, říkal: ‚To je o držku, to nemůžete dělat.’ Pak jsem dělal nejrůznější jiné věci, o nočních službách jsem vytrhával listy, gumoval, přepisoval.”
Když dostal od kamaráda echo, že po něm jde gestapo, urychleně odjel „na lyže” do Kitzbühelu a čekal tam na zprávy z domova. Byl připraven utéct do neutrálního Švýcarska a teprve poté, co od maminky přišel telegram se zprávou „punčochy nepřišly“, tedy že gestapo nedorazilo, vrátil se domů. Až mnohem později se dozvěděl, že Švýcarsko uprchlíky vracelo rovnou do Německa, čímž je posílalo na smrt.
V závěru války se před gestapem ukryl ještě jednou – tentokrát na psychiatrii plzeňské nemocnice, kde ho jeden z lékařů hospitalizoval pod fingovanou diagnózou. „Tím mne pravděpodobně zachránil. Jmenoval se Klíma, byl to nesmírně hodný člověk, který zachránil spoustu lidí.” Na psychiatrickém oddělení, kde za nacistické okupace našlo útočiště například i mnoho plzeňských Romů, kterým hrozil koncentrační tábor, se Vladimír Beneš dočkal lepších časů. Ke studiu medicíny, ovšem té české, se pak zapsal jen pár dní po kapitulaci nacistického Německa.
Stydím se, že nejvíc legrace jsem zažil za války
Vladimír Beneš se narodil v roce 1921 v Plzni. Tatínek Josef byl zručný soustružník ve Škodovce, maminka Alžběta pracovala jako obchodní příručí u židovské firmy. Ve 20. letech měla rodina hluboko do kapsy, do obecné školy chodili Vladimír s bratrem Zbyslavem bosi, ale nouzi vyvažovalo prvorepublikové nadšení ze svobodného státu. Pravidelné cvičení v Sokole bylo pro oba samozřejmostí.
V roce 1932 Vladimír nastoupil na Masarykovo československé státní reálné gymnázium v Plzni. Rodina se přestěhovala z plzeňské čtvrti Lobzy, tehdy spíš vesnice u Plzně, na Bory, kde jeho otec získal místo odborného učitele v dílnách strojní průmyslovky a přidělili mu tam služební byt. Když vypukla válka, Vladimíra čekal poslední ročník gymnázia – a prožíval svá nejkrásnější léta.
Byl čerstvě zamilovaný. V létě 1939 na letním bytě, který si pořídili místo chaty, o niž přišli po zabrání Sudet, se seznámil se svou budoucí ženou. Patnáctiletá Zdeňka byla ze smíšené česko-židovské rodiny. Její židovskou matku nacisté za války internovali nejdříve na Hagiboru a poté v Terezíně, Zdenin český otec si pobyl v táboře pro nežidovské partnery ze smíšených manželství v Bystřici u Benešova. Zdeňku v době internace jejích rodičů Vladimírova rodina přijala. Vzali se v roce 1948.
Mnoho pro něj znamenali také přátelé. Když Němci zakázali Sokol, Vladimír s bratrem Zbyslavem náhle přišli o třináct hodin sportu týdně. Málem z toho prý onemocněli, proto rádi přijali nabídku místního veslařsko-plaveckého klubu, aby vstoupili k nim. Ve VPK Radbuza se v té době sešlo mnoho bývalých Sokolů z několika plzeňských sokolských jednot a záhy se tu zformoval volejbalový oddíl, který rychle pronikl do první ligy.
Volejbalový klub se pro Vladimíra i jeho bratra stal druhým domovem. Jezdili na turnaje, dny i noci trávili v klubovně. „Člověk se až stydí, že právě v té době jsme užili nejvíc legrace. Ale takových part bylo víc. Lidi stmelila dohromady ta nenávist k Němcům, ten odpor.”
„Nechodili jsme do divadla ani do bijáku, protože na to se nedalo koukat, a žili jsme nepřetržitě spolu. A mluvili jsme mezi sebou naprosto otevřeně.”
Atmosféru vzájemné důvěry vybuzovala společně prožívaná tragičnost doby. „Když jsme jednou plavali v lázních, tak si nás náčelník Tonda Košař nechal nastoupit. Stáli jsme tam v plavkách a on každému podal ruku. To nikdy nedělal. Všichni jsme věděli, že musí utéct před gestapem. Věděli jsme, že je vedoucím komunistické buňky ve Škodovce a že se s námi loučí. A on se s námi, frajer, rozloučil takhle veřejně.”
Komunistický odbojář a mládežnický sportovní vedoucí Antonín Košař se skutečně pokusil o útěk z protektorátu, 27. května 1943 ho však nacisté dopadli a v roce 1945 popravili. I jeho osud a skvělá osobnost přispěly k tomu, že Vladimír Beneš v té době uvěřil ve správnost komunistické cesty.
Američanům hrál jazz
5. května 1945 vypuklo v Plzni povstání proti německým okupantům. Další den ráno, kdy již většina nacistů vyčkávala příchodu americké armády s úmyslem před ní kapitulovat, se Vladimír se Zbyslavem vydali na plzeňskou radnici. „Najednou tam někdo zatelefonoval a vzal to velitel plukovník Krejčík. A že prý se do Plzně blíží od Chebu kolona tanků. Někdo jim musí jít v ústrety. Můj kamarád Pepouš Kunt, to byl mistr světa v kordu, měl na Roudné schovanou pod slámou motorku. Šel pro ni, já si sedl za něj, na klacek jsem si dal bílý hadr a jeli jsme. Ale už tam, kde bývalo Výstaviště, jsme potkali kolonu s bílými hvězdami. Zastavil jsem ji, vylezl nějaký pán. Hlásil jsem se mu vojensky a oznámil mu, že Plzeň je svobodná a že ho velitel Plzně zve na radnici.”
Američany dovedl podle jejich přání nejprve na bývalé německé velitelství – tam už nebyla ani noha – a poté na radnici. „Představil jsem je a dělal jsem dva dny tlumočníka.“ Ne každý v té době mluvil anglicky tak jako Vladimír.
Přes relativně hladký průběh se ani v Plzni osvobození neobešlo bez střelby. Část německých jednotek se ještě 6. května ukryla do plzeňských kostelů a odtud Němci stříleli. Vladimír byl po odchodu z radnice svědkem střelby z kostela sv. Bartoloměje, z věže synagogy a z kostela redemptoristů na Chodském náměstí.
Pak už přišlo bouřlivé oslavování svobody. Vladimír se sblížil třeba s velitelem americké polní nemocnice Isaacem Cooperem. Toho Benešovi hostili švestkovými knedlíky a vzali ho dokonce i na chatu, na oplátku pak chlapci z volejbalového klubu dostávali pozvání do Cooperovy nemocnice. Hráli tam jazz – Vladimír zpíval anglické písně, Zbyslav hrál na kytaru, v jejich kapele byl i Evžen Illín, pozdější známý skladatel.
„Osvobození byl jeden velký mejdan. Američani prý kdesi v Německu našli obrovský sklad Hennessy koňaku a ten přivezli do Plzně. Když jsme tam chodili hrát, oni měli polévkové mísy, do nich lili Coca-Colu a do ní ten Hennessy koňak. To bylo pití! Na to jsme nebyli zvyklí, takže obyčejně to skončilo špatně. Denodenně jsme u nich v kasárnách pořádali nějaký mejdan.”
Nemocnice, jeho osud
Okamžitě po skončení války se Vladimír přihlásil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a v srpnu 1945 zahájil studium. Tehdejším studentům se říkalo „lucernové ročníky”, protože jich bylo tolik, že se do učeben nevešli a vyučovalo se i v Paláci Lucerna nebo v pražských kostelích. Studium v Praze ale Vladimírovu rodinu finančně zatěžovalo, proto po dvou letech přestoupil do Plzně. Kromě nižších nákladů to mělo i další výhodu: vyučovali ho a zkoušeli profesoři, které dobře znal ze svého válečného působení v plzeňské nemocnici. Do té se pracovně vrátil už během studií, když jako výpomocný asistent nastoupil na neurologickou kliniku.
Po promoci roku 1949 následoval obdivovaného profesora Zdeňka Kunce jako asistent do vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Chyběl personál, nemocnice závisela na materiálu, který v ní nechali Němci, nedělaly se složitější operace. Situace se ale hlavně díky profesoru Kuncovi rychle zlepšovala a Vladimír Beneš mohl čerpat ze zkušeností doktora, který „uměl všechno”. Kunc ve Střešovicích zaváděl jednotlivá oddělení chirurgie, v roce 1956 vydělil i to nejmenší, neurochirurgické, a s Vladimírem Benešem na něj sám přešel.
V době, kdy spolu se Zdeňkem Kuncem stavěl základy české neurochirurgie, se ale Vladimír Beneš musel potýkat také s problémy politického charakteru. Do komunistické strany vstoupil hned po válce, byl podle svých slov přesvědčen, že chudé vrstvy musejí dostat, co jim patří, a jejich situace se musí zlepšit. „Ale jen jsem do strany vstoupil, okamžitě jsem byl samý průšvih! Takže netrvalo dlouho a musel jsem zjistit, že komunistická strana je skutečně banda podvodníků.” Stále měl problémy: kdosi ho udal, že nenosí odznak strany, po dalším udání z uličního výboru ho tehdy už s manželkou Zdeňkou vystěhovali ze služebního bytu doslova na ulici, takže na nějaký čas museli vzít zavděk nefunkčním operačním sálem ve vojenské nemocnici.
„Myslím, že se nemusím stydět za to, že jsem v šíleném století prožil krásný život.”
V roce 1957 se poprvé dostal na západ, během šestitýdenní stáže v Anglii zažil šok ze svobody. „Bylo to jak rána do vazu. Všechno volné, nikdo si mě nevšímal. Kam jsem chtěl, tam jsem mohl. První večer jsem šel do bijáku, vyjdu z bijáku, tam prodával kamelot noviny a na nich byl velkým písmem titulek ‚Stalin – Mass Murderer’. Hned jsem si to koupil a přečetl, byla to vlastně tajná část Chruščovovy zprávy, která dokazovala, že Stalin byl skutečně masový vrah.” Od té doby byl, jak říká, komunistou „už jen na papíře”.
Vyhazov mu pomohl k vrcholu kariéry
Už v 50. letech si Vladimír Beneš všiml, že pacienti s poraněním míchy přežívají hlavně tehdy, když se u nich podaří zabránit infekcím (proleženinám). Úmrtnost paraplegiků byla téměř osmdesát procent, jemu se ji podařilo během tří let snížit na dvacet. Napsal na to téma knihu Poranění míchy, která u nás vyšla třikrát, poprvé v roce 1961. V rámci oboru byla přelomová, komunistické státní nakladatelství ji však odbylo nenápadným červeným sešitkem, obrázky v ní vypadaly jen jak neostré tmavé fleky. Vladimír s kamarádem, židovským publicistou a nakladatelem Adolfem Hermannem, text přeložili do angličtiny a poslali do Velké Británie. V roce 1968 kniha vyšla v renomovaném britském nakladatelství krásně vypravená, orejstříkovaná, v černých tvrdých deskách. Udělala mu jméno na západě a znamenala zlom v jeho kariéře.
Možná i díky tomu po okupaci 1968 našel odvahu, kterou předtím podle svých slov neměl – bál se, že by přišel o práci, kterou miloval a bez které nedokázal být – a v roce 1969 odevzdal komunistickou legitimaci. Vysoká odbornost ho částečně chránila, sesadili ho sice z funkcí, ale i díky tomu měl čas uspořádat v roce 1971 v Praze celosvětovou konferenci neurochirurgů, která posílila postavení české neurochirurgie ve světě a zároveň na ní byla založena Evropská asociace neurochirurgických společností (EANS). Ve vojenské nemocnici vydržel až do roku 1978.
„Pak jsem přešel do Motola, paní ředitelka mi rovnou řekla: ‚Vy povedete oddělení jako primář, ale já vás vzhledem k vaší anamnéze musím přijmout jako sekundáře.’ Takže jsem primářoval, a bral jsem sekundářský plat. Ale nevadilo mi to.”
Vyhazov z vojenské nemocnice ho nakonec paradoxně nasměroval k největším úspěchům. V Motole založil oddělení dětské neurochirurgie, díky kterému se během tří let proslavil po celém světě.
Symbolickým vrcholem jeho kariéry a vyznamenáním za jeho celoživotní práci byl světový kongres dětské neurochirurgie v Praze v roce 1992. Stanul v jeho čele a obdržel na něm profesorský titul, poté odešel do důchodu. Během své bohaté kariéry provedl okolo 4 000 operací mozku, napsal nespočet článků a několik knih (vědeckých i sci-fi románů) a účastnil se kongresů po celém světě.
Vladimír Beneš zemřel 18. července 2021.
