Jaroslava Poláková nikdy nezapomene na čtvrtek 19. ledna 1989, kdy se její syn nevrátil domů z demonstrace na Václavském náměstí. Policisté ho odvezli do Bartolomějské ulice, kde ho zmlátili, až necítil nohy.
„Přišel druhý den a dva dny nemluvil. Byl zbitý a v šoku,“ tvrdí Jaroslava, které bylo tehdy 40 let. Během Palachova týdne, označovaného také jako palachiáda, přicházeli lidé od neděle 15. ledna do čtvrtka 19. ledna 1989 na Václavské náměstí, aby připomněli památku studenta Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 upálil na protest proti okupaci Československa. Přitom provolávali hesla, jimiž se dožadovali demokracie a svobody.
V úterý 17. a ve středu 18. ledna nechaly represivní složky totalitního režimu demonstranty na pokoji, ale následující den si to příslušníci tehdejší komunistické policie vynahradili a zakročili s nebývalou brutalitou. Použili vodní děla, slzný plyn a obušky.
Devatenáctého ledna 1989 stála v horní části Václavského náměstí s protestujícími i Jaroslava, když proti nim vyšli příslušníci Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. „Udělali jsme neproniknutelnou lidskou stěnu a čekali, co bude,“ vzpomíná Jaroslava.
„Rozešli se proti nám a začali řezat do lidí. Podařilo se mi utéct do Jindřišské ulice, kde se ke mně přitočil pán a říkal: ‚Rádio Deutsche Welle, rychle říkejte, co se tady děje.‘ Snažila jsem se popsat, jak nás řežou – zrovna nějaký dvoumetrový příslušník vzal dívku a praštil s ní o zem. No, hrozné výjevy.“
Její syn poté dostal po nějaké době od soudu obsílku s obžalobou z přečinu. V květnu 1989 se konal proces a díky soudkyni, jež se zachovala statečně, si mladík vyslechl mírnější trest jen za přestupek.
Demonstrace v letech 1988 a 1989 nebyly jejími prvními. Jako mladá holka jezdila v letech 1968 a 1969 do Prahy, kde protestovala proti invazi vojsk Varšavské smlouvy.
Tatínek prásknul s legitimací KSČ
Narodila se v Praze 18. dubna 1949. Její otec Karel se vyučil drogistou a oboru se věnoval do doby, než se vzepřel komunistům „Otec neprozřetelně vstoupil do KSČ. Ale měl takovou prudkou povahu a po několika týdnech, když mu došlo, o co jde, tak prásknul legitimací o stůl. A jak ho znám, ještě u toho měl určitě slovní doprovod,“ vypráví Jaroslava Poláková.
Poté se živil jako pomocný dělník a rodina žila velmi skromně, protože maminka Jaroslavy byla nemocná a nemohla pracovat. Jaroslavu i její tři sourozence rodiče vychovávali k lásce k vlasti, a především k víře. Se svou sestrou dvojčetem chodily na náboženství, čím se od jiných dětí odlišovaly. „Spolužáci nám říkali kostelní myši, protože paní učitelka nás před ostatními zesměšňovala.“
Jaroslava měla vřelý vztah k přírodě a zvířatům a v roce 1965 nastoupila na zemědělskou školu do Poděbrad a žila na internátu, poprvé bez dohledu rodičů. „Byla jsem jako utržená ze řetězu,“ říká.
Po maturitě začala pracovat jako zootechnička v Jednotném zemědělské družstvu (JZD) Libeř v Dolních Jirčanech jižně od Prahy. Nejdříve žila v malé budce u váhy na vozy, poté se přestěhovala na statek do větší místnosti, kde rovněž bydlela úplně sama. Tady prožila obsazení Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy.
Ze strachu před okupanty spala se sekyrkou u hlavy
Jaroslava se cítila hrozně, sovětská okupace pro ni byla naprosto nepředstavitelná a brala ji jako obrovské zklamání. Po práci jezdila do Prahy a účastnila se protestů na Václavském náměstí. Večer se vracela posledním autobusem zpátky na statek.
Na demonstrace proti okupaci jezdila z celé vesnice jako jediná. Ráno zajížděla traktorem pro noviny, které potom v práci dávala kolegům, aby věděli, co se po vpádu vojsk děje. S místními mladíky ohýbala cedule, aby v Psárech okupační armáda nenašla kasárna.
„Sovětští vojáci se stáhli šestnáct kilometrů od Prahy a za vesnicí měli tábor. Chodili do hospody. Byla jsem mladá holka a bála jsem se, takže jsem v noci u sebe pořád měla velkou baterku a spala se sekyrkou u hlavy,“ vypráví.
Velmi silně prožívala oběť Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil, aby vyburcoval společnost z letargie na začátku okupace. „V paměti mi utkvělo, jak jsme stáli u sochy svatého Václava a zpívali hymnu. Lidé z projíždějící tramvaje otevřeli okýnka a zpívali s námi,“ vzpomíná Jaroslava.
Z dubna roku 1969, kdy se měnilo vedení KSČ a na místo pokrokového generálního tajemníka Alexandra Dubčeka nastoupil prosovětský Gustav Husák, si Jaroslava vybavuje debaty na Václavském náměstí. Dorazili tam příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří diskutující vykázali pryč. Lidé se vydali do podchodu, kde utvořili hloučky a opět se začali bavit. Zanedlouho se ze všech stran vynořili policisté i se psy a manifestaci ukončili. „Už jsem věděla, že začíná být po všem,“ podotýká pamětnice.
Přihlásila syna na náboženství, nechtěli ho do školy
Na konci dubna se Jaroslava vdala. Po svatbě se Polákovi přesunuli na Českomoravskou vysočinu. Rodina se mnohokrát stěhovala. První syn se manželům narodil v roce 1970, druhý roku 1972 v Sousedovicích. V roce 1974 přibyla Polákovým dvojčata, rovněž kluci.
V roce 1977 se Polákovi přestěhovali do Chotěboře, kde přihlásili syna na náboženství, ale vzápětí přišel ze školy dopis, který si Jaroslava dodnes pamatuje. Stálo v něm, že její syn nemůže nastoupit do základní školy, protože jim chybí místo, a museli by snášet z půdy lavici. „Věděla jsem, o co jde a došla si do druhé školy i s dopisem. Pan ředitel se do něj koukl a řekl: ‚Aha, v tom něco je, že vy jste přihlásila dítě na náboženství?‘“
Nakonec chodil její syn na první školu, kde se naštěstí přes prázdniny vyměnilo vedení. V Chotěboři žili Polákovi sedm let, poté se přestěhovali do pražského Radotína.
Demonstrace za demonstrací
Přišel rok 1988, synové už byli velcí a Jaroslava se mohla znovu zapojit do boje proti totalitě a okupaci Československa sovětskou armádou. Na Svobodné Evropě se dozvěděla o demonstraci ke dvacátému výročí 21. srpna a vypravila se na ni.
Na demonstraci 28. října 1988 šla celá její rodina a zásah vodním dělem dostal manžel i synové. Živě si pamatuje na atmosféru, jakou mělo večerní setkání doma se syny, kteří přišli z demonstrace také mokří. Po celém bytě rozvěsili mokré oblečení, jeden ze synů hrál na kytaru a ostatní zpívali.
Desátého prosince roku 1988 na Den lidských práv proběhla v Praze demonstrace proti totalitě v poklidu, bez zásahu Veřejné bezpečnosti. Komunistické úřady výjimečně akci povolily kvůli návštěvě francouzského prezidenta Mitteranda. Nesměla se konat na Václavském náměstí, ale na menším Škroupově náměstí na Žižkově.
„Pamatuji si, že tam mluvil z provizorního pódia Václav Havel. Byli jsme nadšení a člověk cítil, že se ve společnosti něco hýbe,“ dodává. V lednu 1989 při Palachově týdnu se však o klidných demonstracích mluvit nedalo.
Jaroslava Poláková navázala v květnu 1989 kontakt se Společností za veselejší současnost. Její členové pořádali běhy, při nichž účastníci posílali pohlednice vězněným disidentům. V této době také rozmnožovala a distribuovala prohlášení Několik vět.
Ty svině, já tě zabiju, křičel na ni policista na Národní
Nechyběla ani na povoleném studentském shromáždění 17. listopadu 1989. S kamarádem se sešli na Albertově a nesli transparent Jan Palach – Jan Opletal. Šli spolu téměř na konci davu směřujícího na Vyšehrad. Poté, co se demonstranti vydali na Václavské náměstí, se dostala do čela průvodu.
„Pamatuji si, jak v Národním divadle byli v okýnkách herci a jak jsme jim mávali. Atmosféra byla nádherná. Když se průvod dostal na Národní třídu, tak příslušníci pohotovostního pluku v bílých helmách zatarasili cestu,“ popisuje. „Celý průvod se zastavil, sedli jsme si na zem. Ani se mi nechtělo vstávat. Říkala jsem si, že to bude asi konec.“
Poté šel dav dál kolem pasáže Metro. „Tam se na nás policajti vrhli. Tenkrát jsem měla opravdu velkou obavu o život. Natlačili nás na sebe tak, že hlavním úkolem bylo nespadnout,“ prohlašuje. „Někoho tam ohnuli přes popelnici a jedna helmice ho řezala. Přišla jsem k nim a chtěla tomu člověku nějak pomoci.“
Dostala loktem do obličeje od příslušníka Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. Policista v helmě na ni řval: „Ty svině, já tě zabiju.“ Jaroslava, která mohla být matkou brutálně zasahujícího policisty, unikla z jeho dosahu. A z epicentra masakru vyvedla vyděšeného kluka.
„Z jedné strany byly policejní helmičky a z druhé přijížděl obrněný vůz s radlicí. Viděla jsem, jak tam pobíhá mladý chlapec, ještě dítě. Brečel,“ vzpomíná Jaroslava. „Tak si říkám, přece se musí dostat ven. Vzala jsem ho za sebe a doufala jsem, že do ženské si třeba nedovolí tolik bouchnout. A opravdu jsme policejní uličkou prošli.“
Potom se Jaroslava dostala z Mikulandské do postranní ulice. Tam viděla červené barety, dokonale vycvičené příslušníky speciální jednotky ministerstva vnitra. „Zasahovali hrozně krutě. Bylo vidět, jak uplatňovali svoje bojové umění a kopali lidi do obličeje.“
Později se na Národní třídu vrátila. Viděla už jen poházené věci, a pak jela domů. „Ta cesta se mi tak nějak vymazala z hlavy, protože situace byla skutečně hrozná,“ upozorňuje.
Poznala, jak těžké je potrestat komunistické zločiny
V následujících dnech se komunistický režim zhroutil jako domeček z karet. Ještě v prosinci roku 1989 vznikla Křesťanskodemokratická strana (KDS) pod vedením signatáře Charty 77 Václava Bendy a Jaroslava do ní vstoupila. Působila v ústředním sekretariátu a po dvou letech se stala oblastní tajemnicí pro Prahu a Střední Čechy. Postupný zánik KDS v následujících letech ji zklamal, protože cítila její velké možnosti.
Pracovala v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) jako osobní asistentka Václava Bendy a poté jako personalistka. „Tam jsem se setkala s tím, jak se těžko dalo prosadit potrestání komunistických zločinů. Když jsem viděla některé spisy, tak to byla opravdu zvěrstva – co udělali komunisté s vesnicí, jak rozehnali rodiny, co lidí zemřelo v nelidských podmínkách,“ uzavírá Jaroslava Poláková.