V rámci tzv. Akce Ř namířené proti řádovým sestrám byla v soustřeďovacím klášteře v Bílé Vodě internována i řeholnice Anna Dobromila Šťastná. ‚Je to tam připravené a stačí vám jídlo na jeden den,‘ zněl příkaz. Jenže klášter v Bílé Vodě byl 120 let neobydlen.
Po převratu roku 1948 začal komunistický režim pronásledovat církevní řády. V září 1950 tak byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a více než 10 tisíc řeholnic různých řádů a kongregací bylo násilně svezeno do sběrných klášterů.
Narodila se v roce 1928 ve Vacenovicích na Dolňácku. Bylo jí dvanáct, když se rozhodla pro službu Bohu a vstoupila do klášterní školy vincentek ve Strážnici. „‚Vtáhla‘ mě tam víra. To byl Ježíš, který mě tam ‚vtáhl‘,“ vzpomíná. Jako přípravu na službu v klášteře vystudovala Rodinnou školu ve Veselí nad Moravou a těsně po válce ještě Střední pedagogickou školu v Přerově. V devatenácti letech pak odešla jako novicka do Kroměříže, kde se připravovala na vstup do katolického řeholního společenství.
I přes počínající represi komunistického režimu vůči duchovenstvu se Anně podařilo v roce 1948 složit slib řádové sestry a přijmout řeholní jméno Dobromila. „My jsme byly poslední a pak už se sliby složit nesměly. Sestry nechtěly odejít, a tak byly novickami až do roku 1961. Až v roce 1961 mohly složit slib. Ale v ilegalitě...“
Náměstí se zaplnilo modlícími se lidmi
Do roku 1950 pracovala sestra Dobromila v domově pro osiřelé děti ve Strážnici. Sestry z Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul se tam staraly přibližně o 60 dětí, a to až do 28. září, kdy do kláštera přijelo čtrnáct estébáků. „To bylo pondělí, a že nám dají jeden den na sbalení a ve středu ráno pojedeme. Tři dny nás hlídalo čtrnáct lidí.“ Všechny mladší sestry dostaly nabídku, aby zůstaly ve Strážnici, ale jen s podmínkou, že vystoupí z řádu. Na to však ani jedna nepřistoupila.
Večer před deportací se strážnické náměstí zaplnilo lidmi modlícími se za osud jeptišek.
„Celou noc až do rána se modlili růžence a zpívali. My jsme v šest hodin odjížděly a všichni plakali.“
Jako místo pro deportaci sester určili Bílou Vodu. Odlehlou, zapadlou vesnici v Rychlebských horách u hranic s Polskem. Sestře představené oznámili, že je tam vše připraveno a s sebou si mají vzít pouze jídlo na jeden den. Sestry se ale přes známé dozvěděly, že piaristický klášter v Bílé Vodě je 120 let neobydlen, zpustlý a prázdný.
Chybělo v něm jakékoli vybavení. Blížila se zima, většina místností byla bez topení a okna vymlácená. „V těch místnostech nebylo nic. Jenom v jedné byl sporák. Tak jsme si montovaly alespoň na noc postele. Voda tam nebyla, jen pumpa na dvoře.“ Některé kongregace navíc uvěřily lživým informacím StB a s sebou si vzaly jídlo jen na jeden den.
Přemlouvali je, aby vystoupili z řádu
Řeholnice byly pod neustálým dozorem zmocněnkyně. Hlídala každý jejich krok a pročítala jejich korespondenci. „Když jsme vyjížděly mimo Bílou Vodu, tak jsme musely nahlásit, kam jedeme, ke komu a kdy se vrátíme. Tu nesvobodu jsme velice pociťovaly. I návštěvy se kontrolovaly, pozorovaly.
Mezitím k nám jezdili z Prahy a nejmladší z nás po jedné volali a přemlouvali, abychom odešli do služby k vysokým církevním hodnostářům. Tam budeme mít dobré platy, dobré bydlení. Ale nesmíme jít zpátky k sestrám. Nešly jsme žádná, protože jsme tušily, že je v tom zase nějaká léčka.“
V roce 1951 sestry rozdělili do soustřeďovacích klášterů podle věku a mladší sestry zařadili do různých pracovních oborů. Sestru Dobromilu spolu s dalšími poslali na práci do punčochárny Elite v Krásné Lípě u Varnsdorfu. I tam je neustále kontrolovala zmocněnkyně a každý odchod jí musely hlásit. V domě, ve kterém bydlely, měly zatlučená okna a dveře, aby náhodou neovlivňovaly ostatní. V práci jim nasadili vysoké normy, které žádná z nich nezvládala.
Oddělení od starších sester mělo nalomit jejich vůli pro setrvání v řádu. I přes úpornou snahu se to komunistům nepodařilo. Dostavil se opačný efekt. „Skoro každý týden k nám chodili ze svazu mládeže přesvědčovat nás, abychom vystoupili z řádu. Nakonec jsme je evangelizovali, aniž by to věděli. Také do kostela začalo chodit mnohem víc lidí a lidé se začali hlásit k víře. Za trest nás odvezli do prádelny v Trutnově.“
Sestry nakonec zůstaly pouze tři a byly považovány za mladé rebelky. Poslali je proto do Trutnova, kde je ubytovali v bývalých válečných pracovních lágrech, několik kilometrů od nejbližších obydlí. Aby stihly ranní směnu v prádelně, musely vstávat ve tři ráno a brodit se sněhem k několik kilometrů vzdálené autobusové zastávce.
Zpět na Moravě, ale stále jako psanci
Z Trutnova je nakonec tajně odvezla sestra představená, která je ukryla v domově důchodců ve Zborovicích. Správce tam dělal komunista a ten je nejprve nechtěl za žádnou cenu přijmout. Po velkém přemlouvání si je vzal na zkoušku, a když viděl, jak pracují, již si sestry nechal.
„My jsme opravdu makali.To bylo nelidské. V domově důchodců bylo devadesát dva lidí. Byly jsme samy dvě, bez uklízeček, bez pomoci. A byli tam skoro samí těžce nemocní, ležící lidé.“
Přestože je komunisté hledali, správce je chránil. Věděl, že takové zaměstnankyně již nesežene. A tak sestry ve Zborovicích pracovaly až do roku 1956. Potom je poslali do domova důchodců v Kroměříži, tam sestra Dobromila pracovala celých třicet let.
U moci ale byl stejný režim a místní funkcionáři se rozhodli, že chtějí mít město „očištěné“ od řeholních sester. Sestra Dobromila tak v červnu roku 1986 putovala tam, kde její nedobrovolná cesta začala: do Bílé Vody. Podmínky se tam už v mnohém zlepšily. Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul si tam postavila vlastní dům a v něm sestry žily až do roku 1990. Poté se sestra Dobromila vrátila do kláštera v Kroměříži.