Sedmiletá Jana Klačerová nastoupila do transportu do Terezína dva týdny po osvobození Osvětimi. Do ghetta přijela 11. února 1945 a zažila v něm druhou „zkrášlovací“ akci, jejíž součástí bylo dětské představení Karafiátových Broučků.
V posledním roce války předvedli nacisté terezínské ghetto ve „zkrášlené“ podobě dvěma inspekcím Mezinárodního výboru Červeného kříže (23. června 1944 a 6. dubna 1945) a využili ho i pro propagandistický dokument o životě „v židovském sídlišti“, který natočili v kulisách vylepšeného ghetta v srpnu a září 1944.
Pouhý týden po skončení natáčení vypravili nacisté z Terezína několik transportů na Východ – od 28. září do 28. října 1944 odjelo do tábora Auschwitz 18 400 vězňů, z nichž přežilo pouhých 1 574.
V Terezíně zůstalo přibližně 11 000 osob a nacisté „volná místa“ zaplnili internací těch, kterým se dosud tato hrozba vyhýbala – Židů chráněných sňatkem s „árijci“ a dalších „míšenců“. Dne 24. října 1944 tak dostal předvolání k transportu i lékař Josef Klačer a s ním i jeho dvě děti – sedmiletá dcera Jana a pětiletý syn Ivan. Všichni se dožili konce války. Jana později svůj příběh vyprávěla pro Paměť národa.
Útěk ze Sudet
Narodila se 10. listopadu 1937 v Oseku, kde její tatínek Josef Klačer provozoval lékařskou praxi. V městě pod Krušnými horami také hrával na varhany v krásném cisterciáckém klášteře. Před oslavou Janiných prvních narozenin musela rodina Osek rychle opustit, protože se území Sudet stalo součástí „Říše“, ve které pro Čechy a Židy nebylo místo.
Tatínek pocházel z pražské židovské rodiny, maminka Antonie z české rodiny ze Šumavy. Poznali se, když ji Josef Klačer operoval. Židovský původ manžela pro věřící katoličku nebyl na překážku. Jana vzpomíná, že doma slavili jak křesťanské, tak židovské svátky, otec prý ohledně výchovy dětí říkal: „Nemůže škodit poznat obě víry.“ S tím, že „až budou větší, tak si vyberou“.
Tatínek nejdříve na odchod z Oseka nepomýšlel, chtěl dál sloužit svým pacientům, mezi něž patřili Češi, Němci i Židé. Rodinný známý, český přednosta železniční stanice, ho ale přesvědčil, že je nejvyšší čas zmizet, protože z dolního nádraží odjíždí poslední vlak do vnitrozemí. Rodina odcestovala nalehko. Když se po pár týdnech Janina maminka vrátila do Oseku se stěhovacím vozem v naději, že si alespoň něco bude moci odvézt, našla byt vyrabovaný a navíc popsaný protižidovskými nápisy.
Zákazy a omezení
Nové bydliště našli v Mníšku pod Brdy, kde mohl doktor Klačer pokračovat v lékařské praxi. V březnu 1939 přibyl do rodiny syn Ivan. „Vypadalo to, že jsme něčemu unikli, což nebyla pravda,“ vyprávěla Jana Urbanová. Ze zbytku Československa se stal Protektorát Čechy a Morava a nacistická protižidovská nařízení se postupně zaváděla i na českém území.
Otci zakázali léčit jiné než židovské pacienty a někteří čeští pacienti ho dál potají navštěvovali. Kdosi neznámý měl ale potřebu na tuto skutečnost upozornit. Jana vzpomíná na článek, který vyšel v kolaborantském časopise Árijský boj:
„Stálo tam, že by se měli lidé v Mníšku stydět, protože nejenže toho Žida v Mníšku navštěvují jako lékaře, ale dokonce když ho potkají na ulici, tak se s ním zastaví a podají mu ruku.“
Na Štědrý den Josefa Klačera zatkli. Jeho dcera Jana si není jistá, zda se to stalo o Vánocích roku 1940, nebo 1941, bylo jí tehdy kolem tři či čtyř let. Vzpomíná si ale, že právě tenkrát k Vánocům dostala panenku s modrými šatičkami a kloboukem, vybavuje si nervózní atmosféru, plačící maminku a boty na žehlicím prkně jako příznak, že se děje něco neobvyklého.
Kéž bych mohla nosit aktovku
Tatínka naštěstí záhy propustili, ale museli opustit Mníšek a přestěhovat se do Prahy. Jak bylo v době rostoucí perzekuce Židů obvyklé, rodina dostala přidělenu jednu místnost, a to na adrese Havlíčkova 33 na pražských Vinohradech (dnes se ulice jmenuje Legerova), další pokoje obývaly jiné rodiny. O kuchyň byli nuceni se dělit, plynový sporák fungoval jen dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny večer. Ženy se musely hodně otáčet, aby stihly uvařit, pokud bylo z čeho.
V říjnu 1941 museli čeští Židé nastupovat do prvních transportů – nejdříve do ghetta v Lodži, od prosince do Terezína. Transporty se prozatím netýkaly takzvaných smíšených manželství – Židy sňatek s „árijcem“ chránil před deportacemi. Nežidovští partneři často čelili tlaku, aby se svých židovských protějšků „zbavili“, Jana ale takovou situaci u nich v rodině nezaznamenala.
Tatínek se stal stěhovákem, pracoval v oddělení Treuhandstelle v rámci židovské obce – vyklízel byty po rodinách, které končily v transportech. Byla to těžká práce a Josef Klačer onemocněl zápalem plic. Po uzdravení se na něj usmálo štěstí: dostal práci v nemocnici provozované židovskou obcí v Lublaňské ulici, jen pár minut pěšky od jejich bytu. Nejprve dělal sanitáře, později se uplatnil jako lékař.
Jana s otcem v Lublaňské trávila hodně času, protože nesměla kvůli svému původu chodit do školy. Dětem, které potkávala na ulici, záviděla jejich školní brašny. Ona ji nosit nemohla. Maminka se ji snažila učit ze slabikáře, tatínek jí v antikvariátu koupil krásné staré vydání Babičky od Boženy Němcové.
Vybavuje si podporu sociálního pracovníka Přemysla Pittera a jeho přítelkyně Olgy Fierzové, kteří rodinu přes zákazy navštěvovali: „Olga Fierzová mi ušila nádhernou hadrovou panenku s kufříčkem, kde měla oblečení. Tu jsem si pak vzala s sebou do Terezína.“
Už nebrečím a ty taky neplač
Předvolání do transportu přišlo 24. října 1944. Ve strohém úředním oznámení stálo, že Josef Klačer a jeho dvě děti budou zařazeny do transportu. Maminky jako Nežidovky se příkaz netýkal. Malá Jana to brala jako samozřejmou věc: „Vždyť většina našich přátel už v Terezíně byla. Jsme Židé, takže musíme jet také.“
Začaly horečné přípravy – co si vzít s sebou, co ještě zařídit. Pětiletý Ivan trpěl astmatem a maminka rozhodla, že ho do transportu nepošle. Načas našel útočiště v osvědčené nemocnici v Lublaňské, poté se mamince podařilo ukrývat se s Ivanem až do konce války u příbuzných v Březnici.
Den, kdy jela s maminkou na shromaždiště na Hagibor – areál na pomezí Vinohrad, Žižkova a Strašnic poblíž Nového židovského hřbitova – si Jana vybavuje přesně. Cestou se zastavily v kostele „U Tadeáška“ na náměstí Republiky. „Tady si klekneš, pomodlíš se, aby ses vrátila,“ přikázala jí maminka. Na Hagiboru je přivítaly dva dřevěné baráky připomínající ubikace pro dělníky. Při loučení matku i dceru přemohly emoce, obě plakaly, až dozorce maminku neomaleně vyhodil.
MILÁ MAMINKO, MÁME TADY HOLKI A KLUKI. V DRUHIM BARÁKU JE MARIE, MARGIT A ČERVINKOVÁ. UŽ JSEM SI TO TU ZOBIČEJNILA. TOPÍ SE TU A JE TU DOCELA PŘÍTULNO. JESTLI TU MÁME HLAD O TO SE NEBOJ. JEDEN PAN ŘÍKAL, ŽE JE TU KUCHINĚ. VINDALI JSME SI PANÍ A UŽ NEBREČÍM A TY TAKY NEPLAČ. JANA
Tento text neumělým hůlkovým písmem napsala sedmiletá Jana na moták, který hned prvního dne jejího pobytu mohla nechat odeslat své matce.
Psal se už rok 1945, všichni vyhlíželi konec války a lidé se přestávali bát pomáhat potřebným. Motáků z Hagiboru a posléze z Terezína se vzkazy těm „venku“ přibývalo a řadu z nich si Jana uchovala.
Do Terezína přijela 11. února transportem, ve kterém jel i její tatínek. Z Hagiboru je vezli na bubenské nádraží stěhovacími dodávkami – cestou Jana viděla svého tatínka poprvé a naposledy plakat.
Vlakem pak dojeli do Bohušovic a do Terezína šli pěšky. Čekala je „šlojska“, místo, kde je přinutili podrobit se prohlídce. Jana se musela svléknout donaha, na krku jí zůstal zlatý řetízek, na který zapomněli. Když ho Janě německý dozorce serval z krku, bylo jim jasné, že se vlídného zacházení nedočkají.
Píchli jí injekci s neznámou látkou, po které dostala silnou horečku a ztratila vědomí. „Vybavuji si až velkou místnost, kde ležím na palandě, jakási holčička mi strká ešus s ohavným jídlem a přesvědčuje mě, abych jedla.“ Ocitla se v bloku L410 na terezínském náměstí. Děti tam obývaly velkou místnost s třípatrovými palandami se slamníky. Každá z dívek měla „bettrolle“ – deku, která se dala srolovat.
Beruškou ve zkrášleném ghettu
Po pár týdnech Terezín Janě ukázal přívětivější tvář. Zhruba od poloviny března 1945 začalo druhé a poslední „zkrášlování“, při němž se nacisté snažili před inspekcí Mezinárodního výboru Červeného kříže předstírat, že Terezín je vlastně docela normální město.
„Drhly se chodníky, upravoval se park na náměstí a uprostřed parku byl postaven prosklený pavilon plný krásných hraček. Tam byly houpací koně, dětské kočárky,“ popisuje Jana. Dovnitř terezínské děti nesměly, mohly se jenom dívat.
Jana vzpomíná, jak každý dostal dokonce spořitelní knížku a v ní terezínskou desetimarku: „To byla krásná bankovka, na které byl zobrazen Mojžíš s desaterem.“
V rámci „zkrášlování“ se Jana a další děti přestěhovaly do jiného domu, kterému říkali heim. Na pokoji už dívky bydlely po osmi, postele nebyly třípatrové, ale dvoupatrové, dům měl koupelnu a čerstvě nabílené zdi. Jana si vybavuje dlouhou tmavou chodbu, kterou prosvětlilo dílo nějakého malíře, prý snad z Holandska. „Namaloval tam Noemovu archu a po celé délce chodby zpodobnil zvířátka, od největších až po ty zajíčky na konci, a tím rozveselil celou tu temnou chodbu.“
Největší zážitek pro Janu měl ale teprve přijít. V heimu se jednou objevil muž a krásná mladá dáma. „Měly jsme dělat, že neseme misku s jablky a podáme jim jablko.“ Aniž to děti tušily, absolvovaly právě konkurz do divadla. Onou krásnou mladou dámou byla Vlasta „Váva“ Schönová, která později v Izraeli přijala jméno Nava Shan, pozdější autorka vzpomínkové knihy Chtěla jsem být herečkou.
„Váva Schönová nás rozdělila do rolí a hráli jsme její úpravu Karafiátových Broučků.“ Janu vybrali do role Berušky. Malí herci často neuměli pořádně číst, Váva Schönová jim text předříkala slovo od slova a Jana se tak naučila celou hru, což se jí hodilo i po válce.
Důležité místo měla v představení hudba, kterou složil dirigent Robert Brock, stěžejní nápěv zněl: „Přijde jaro přijde“. Souběžně se v terezínské sokolovně zkoušelo i představení pro dospělé – Offenbachova opereta Hoffmannovy povídky, v níž hrál Janin tatínek. Díky zkouškám se s ním mohla často vídat.
Nacistická správa tábora brala představení velmi vážně, dokonce prý angažovali profesionály z Prahy, takže technici přivezení z Národního divadla jim upravili jeviště, ušili kostýmy. Zkoušením trávili veškerý čas a pro zúčastněné bezesporu divadlo představovalo příjemné vytržení z ponuré reality ghetta.
První představení sehráli pro velení tábora. „V hledišti byla tma, do které svítilo pár cigaret,“ vypráví Jana. Dne 6. dubna pak přijela komise Mezinárodního Červeného kříže. Představitel židovské rady starších Murmellstein vzal Berušku a Broučka a odvedl je ke komisi: „Pohladili nás po vlasech a řekli: Schön.“
Dětský soubor poté odehrál ještě přibližně tři představení pro obyvatele ghetta. „Broučci mě poznamenali na celý život a divadlo je to nejkrásnější na světě, co mě v Terezíně mohlo potkat,“ říká Jana Urbanová.
Tyfová epidemie
Potěmkinovská podívaná pro výbor Červeného kříže skončila, inspektoři následně vydali hodnotící zprávu zcela v intencích nacistických požadavků. Válka ale spěla rychle ke konci. S „okrašlováním“ byl konec. Děti zůstaly v „lepším heimu“, pod jehož okny vedly koleje železniční vlečky zbudované z Bohušovic.
Děti tak dobře viděly přijíždět transporty z jiných koncentračních táborů s vězni evakuovanými před frontou. „To byly kostry,“ popsala Jana. „Říkalo se jim ,pyžamkáři´, protože většinou měli pruhované mundúry.“
Na poslední noc před osvobozením Jana nikdy nezapomene. Na sousední Bohušovice tehdy zaútočily bombardéry, děti seděly potmě a bály se. Dne 8. května vstoupili do Terezína opuštěného nacistickými veliteli vojáci sovětské armády. Našli zdecimované město, ve kterém se lavinovitě šířila smrtící epidemie skvrnitého tyfu.
Nad Terezínem byla vyhlášena karanténa, Jana ale z ghetta odjela už 11. května díky Přemyslu Pitterovi, který vyjednal odvoz skupiny dětí z centra nákazy. Do Prahy cestovaly za pěkného jarního večera na korbách nákladních aut, viděly jak kolony Rudé armády, tak nekonečné zástupy německých uprchlíků.
Po karanténě v Praze děti z koncentračních táborů pobývaly na ozdravném pobytu na zámku Štiřín. Janu tam vyzvedla matčina přítelkyně Helena Plešingerová. S maminkou, která se v posledních měsících války ukrývala se synem Ivanem, se setkala později.
Broučci se hráli i po válce
Josef Klačer pomáhal jako lékař v Terezíně při tyfové epidemii i po osvobození. Z jeho plánu pomáhat později Přemyslu Pitterovi ve Štiříně sešlo, protože se sám nakazil tyfem a léčil se v pražské nemocnici na Bulovce. Během léta se zotavil a celá rodina se konečně sešla. Vrátili se do Oseka, kde Josef Klačer obnovil lékařskou praxi.
V časech poválečné obnovy se rozhodl uspořádat v Oseku benefiční představení Broučků ve prospěch vybavení školy. Oživit terezínskou inscenaci se podařilo také především díky malé Janě – nejenže uměla nazpaměť celý text představení, ale dokázala přesně popsat i tehdejší výpravu, kulisy i choreografii.
Z benefičních představení se stala tradice, která pokračovala i po smrti doktora Klačera v roce 1973. Organizace divadelního života v Oseku se po něm ujala dcera Jana, která vede divadelní soubor Domu kultury v Krupce, kde žije.
V roce 2015 navštívila představení Broučků v Dánsku, které tam pod názvem „Terezin Fireflies“ inscenovala dánská režisérka jako připomínku 70. výročí osvobození dánských vězňů z Terezína. Jejím největším přáním je, aby se doba, kdy nejen malé děti nastupovaly do transportů, nikdy nevrátila.