Útok na Heydricha a nacistická odveta zůstávají velkým příběhem 20. století

/ /
Útok na Heydricha a nacistická odveta zůstávají velkým příběhem 20. století

Heydrich, Gabčík, Kubiš, libeňská zatáčka, stanné právo, Lidice, bitva v kostele, Ležáky… Osmdesát let staré události k nám promlouvají s neutuchající naléhavostí a jsou stěžejní součástí naší národní paměti.

Středa 27. května 1942 v 10.35 hodin, křižovatka ulic poblíž Bulovky v Praze - Libni. Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor, sedí na předním sedadle mercedesu. Vůz řídí Johannes Klein, jeho vycvičený osobní strážce. V ohybu silnice na chodníku na něj čekají dva muži. Josef Gabčík je od Heydricha v jednu chvíli vzdálen snad jen 120 centimetrů. Vytahuje zpod baloňáku samopal, nevystřelí. Možná zbraň technicky selhala, možná sehrála roli i jiná okolnost. Třeba projíždějící tramvaj. Klein křičí: „Pozor, atentátníci!" Heydrich rozkazuje: „Zastav! Okamžitě zastav!" Druhý z mužů Jan Kubiš vrhá bombu. Výbuch demoluje stěnu vozu, trhá pneumatiku zadního kola a vyvrací dveře. Vysypou se skleněná okna projíždějící tramvaje číslo 3. Někteří pasažéři jsou lehce raněni. Gabčík prchá vzhůru do kopce, Heydrich na něho dvakrát vystřelí, poté ho pronásleduje Klein, Gabčík ho zneškodní dvěma výstřely do nohy a ztratí se. Kubiš prchá přes ulici ke kolu, někteří pasažéři tramvaje ho chtějí zadržet, voják vystřelí do vzduchu a rovněž mizí. Heydrich je smrtelně raněn…

Panel s tímto textem Mikuláše Kroupy před deseti lety vítal návštěvníky „koncentračního tábora“, který tehdy vyrostl na pražském Karlově náměstí. Výstavou nazvanou Atentát na Heydricha - 70 chtěla Paměť národa tehdy v prostoru evokujícím nacistické represe představit příběhy z doby, pro kterou se vžilo označení heydrichiáda.

Neznámé příběhy pomocníků parašutistů

Autoři měli možnost vybírat a inspirovat se ze stovek hodin záznamů vyprávění pamětníků z databáze Paměti národa, od začátku ale bylo zjevné, že jen se svědectvími přeživších a jejich potomků nevystačí. Polovinu ze sedmi desítek představených příběhů pak bylo potřeba zrekonstruovat nikoliv primárně z pamětnických nahrávek, ale z literatury a dalších pramenů. Na výstavních panelech v kulisách lágru tak návštěvníci mohli poznat osudy československých parašutistů vysazovaných do protektorátu i jejich protivníků, nacistických pohlavárů. A především pak méně známých, ale neméně důležitých statečných pomocníků, často celých rodin.

Momentka z výstavy Atentát na Heydricha  - 70 na pražském Karlově náměstí v roce 2012. Zdroj: Paměť národa
Momentka z výstavy Atentát na Heydricha  - 70 na pražském Karlově náměstí v roce 2012. Zdroj: Paměť národa

Právě osudy rodin jako Zelenkovi, Moravcovi, Fafkovi, Novákovi a mnoho dalších a krvavý epilog v podobě poprav především v koncentračním táboře Mauthausen 24. října roku 1942 i v následujících měsících považovali tvůrci výstavy za nedílnou a přitom do té doby možná poněkud opomíjenou součást celého příběhu heydrichiády.

Máme ještě co zjišťovat?

Dnes, o deset let později, už je téměř vyloučeno, že se reportérům Paměti národa podaří najít pamětníka, jehož svědectví by zásadním způsobem posunulo naše poznání o událostech spjatých s útokem československých vojáků na Reinharda Heydricha i následné nacistické odvety. Mnohokrát a z mnoha úhlů probrané téma je zdánlivě vyčerpané i pro historické bádání. „Je ještě co zjišťovat?“ ptala se v aktuálním vydání pořadu české televize Historie.cs moderátora Marie Koldinská historiků Víta Smetany, Jindřicha Marka a Stanislava Kokošky. Ti zmínili například dosud nedostatečně vytěžené zahraniční archivy a obecně poněkud opomíjený mezinárodní aspekt, zároveň ale přiznali, že některé otázky už asi nikdy zodpovědět nedokážeme. Vít Smetana uvedl, že se nejspíš nikdy nedozvíme, jak moc byl o okolnostech a přípravách atentátu informován Edvard Beneš.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Žijeme v době, kdy se události heydrichiády vytrácejí z „žité“ zkušenosti společnosti a přesouvají se definitivně do oblasti historie z knih a učebnic. nijak jim to ale neubírá na naléhavosti a sdělnosti. Navíc snad můžeme konstatovat, že v době, kdy je společnost stále častěji konfrontována s nejrůznějšími „alternativními výklady“ nebo vysloveně cílenými dezinformacemi, existuje v české společnosti silně sdílený narativ o hrdinství československých vojáků i odbojářů. A také vědomí, že uprostřed dění druhé světové války měl tento bezprecedentní útok na vysoce postaveného nacistického pohlavára význam. A to i přes nesčetné lidské oběti, jejichž míra nemá v našich moderních dějinách obdoby.  

„Ani na vteřinu se nechci přidávat ke kritikům atentátu, kteří říkají, že ty oběti nestály za to. Tohle už jsme si v české společnosti za posledních třicet let vysvětlili dost jasně.“ (podcast Přepište dějiny autorů Michala Stehlíka a Martina Gromana)

Na závěr této krátké rekapitulace bychom rádi čtenářům představili tři méně známé příběhy z doby heydrichiády tak, jak byly prezentovány na výstavě Heydrich 70.

Z operace Anthropoid ho vyřadilo zranění

Karel Svoboda se narodil 18. října 1912 ve Slaném do rodiny majitele prosperující sodovkárny.  V noci na 29. června roku 1939 musel za nevyjasněných okolností okamžitě opustit těhotnou manželku a uprchnout před hrozícím zatčením. V Polsku podepsal závazek do francouzské cizinecké legie. Spolu s dalšími československými vojáky byl po pádu Francie v roce 1940 evakuován do Velké Británie.

Parašutista Karel Svoboda na snímku z Londýna, Porchester gate. Zdroj: Paměť národa / archiv Martina Reichla
Parašutista Karel Svoboda na snímku z Londýna, Porchester gate. Zdroj: Paměť národa / archiv Martina Reichla

V létě 1941 ve výcvikových centrech Oddělení pro zvláštní operace ve Skotsku se několik vojáků československé zahraniční armády připravovalo na výsadek do protektorátu. Spolu s Josefem Gabčíkem  Karla vybrali do operaci s krycím názvem Anthropoid. Při náročné přípravě se však zranil a na jeho místo nastoupil Jan Kubiš.

Na svou další příležitost si Svoboda musel počkat dva roky. Dne 13. září 1944 byl vysazen na území protektorátu jako radista skupiny Wolfram. Bohužel už při dopadu nastaly komplikace. Skupina byla rozptýlena v okruhu několika kilometrů u osad Nytrová a Kotly v Beskydech.

Karla Svobodu tak jako už tolikrát provázela smůla. Zůstal po seskoku viset na střeše selského stavení. Přes noc se mu ale povedlo vyprostit a ukrýt radiostanici. S ostatními výsadkáři se ale už nesetkal. Po třech dnech bloudění vyčerpaného a hladového parašutistu zatkli v obci Morávka. Čelil krutému výslechům gestapa v Českém Těšíně a Brně. Karel Svoboda po třech dnech mučení nakonec prozradil úkryt své radiostanice a jména parašutistů z výsadku.

Gestapo se snažilo zajatého vojáka donutit ke zpravodajské protihře vůči Londýnu. Karel Svoboda to ale rezolutně odmítl. V polovině ledna 1945 byl proto deportován do koncentračního tábora Flossenburg. Výsadkářům ze skupiny Wolfram, kteří dopadení unikli, se podařilo na konci války zformovat partyzánský oddíl, Ten prováděl sabotáže a útočil na ustupující německá vojska mezi Brnem a Vyškovem.

Po osvobození koncentračního tábora Flossenburg v dubnu 1945 zbídačený Karel Svoboda vážil pouhých 38 kilogramů. Svého syna Karla poprvé viděl až v červnu 1945. Jeho manželka i rodiče se však konce války nedočkali. Za pomoc parašutistům byli už v roce 1942 popraveni. Svoboda ještě v zimě 1945 odešel na vlastní žádost z armády a nastoupil na Ministerstvo zahraničních věcí.

V létě roku 1948 se na Karla Svobodu obrátil jeho kolega z výcviku kapitán Václav Knotek. Právě se vrátil z britské emigrace, aby v Československu pomohl vybudovat síť protikomunistického odboje.  Karel Svoboda ale po zkušenostech z války už neměl sílu postavit se totalitní moci a schůzku s Knotkem nahlásil Státní bezpečnosti. Na základě tohoto udání byl Václav Knotek zatčen a ještě během přijímací procedury použil jed schovaný v ústech a spáchal sebevraždu.

Karel Svoboda se stáhl do ústraní, ale až do konce života zůstal pod dohledem Státní bezpečnosti. Zemřel v Praze 3. dubna 1982.

Už je kaput, jdeme na třešně

Bohuslav Bubník se narodil 22. dubna 1918 v Mělníku. Od dětství chodil do Sokola. Začátek okupace ho zastihl na pražské Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství. Po tom, co nacisté zavřeli vysoké školy, našel si práci v kontrolním oddělení Českomoravského svazu pro drůbež, vejce a med. S přáteli ze Sokola se zapojil do odboje. Využil toho, že služebně cestoval po celém protektorátu. Stal se spojkou předávající zprávy i potravinové balíčky. Jídlem zásoboval i rodinu Novákových v Praze-Libni. Ti patřili k síti sokolské odbojové skupiny Jindra. Potraviny putovaly k ukrývaným parašutistům včetně Jana Kubiše a Josefa Gabčíka.

Bohuslav Bubník. Zdroj: archiv pamětníka
Bohuslav Bubník. Zdroj: archiv pamětníka

Po atentátu na Heydricha, Čurdově zradě a bitvě v kostele svatého Cyrila a Metoděje se rozjelo zatýkání a ve vězení postupně skončila většina členů sokolské skupiny Jindra. Bohuslav vzpomínal, jak sedí doma u stolu v Mělníku, slyší dusot vojenských bot po schodech, bušení do dveří. Bylo mu jasné, že je konec. Putoval do pražského Petschkova paláce.

„S kým jste se stýkal?! Co jste dělal u Novákových?! Co víte o parašutistech?!“ Bohuslav se snažil na otázky vyšetřovatelů odpovídat vyhýbavě.

„Na gestapu mě mlátili dva zřízenci oblečení jen v košilkách. Když mě zrychtovali a oznámili, že jsem ,kaput´, tak jsem si říkal: ´Ještě ne! Ještě o sobě vím, hošánci!´ Ti dva se pak šli do sousední místnosti posilnit. Otevřenými dveřmi jsem viděl, že mají na stole jídlo a čerstvé třešně. Jakmile jsem se znovu postavil na nohy, výslech pokračoval až do dalšího ,kaputu´. Jak dlouho to trvalo, nevím.“

Bohuslav měl štěstí, po sérii krvavých výslechů se dostal na svobodu. Dál zůstal v kontaktu s odbojáři a na konci války se zúčastnil květnového povstání. Hned v roce 1945 se vrhl do obnovy Sokola a plánoval, že dostuduje vysokou školu. Jenomže po roce 1948 to se sokolským škraloupem u komunistických kádrováků jaksi „drhlo“. Své organizační schopnosti v milovaném Sokole nakonec naplno uplatnil až po pádu komunismu. Bohuslav Bubník zemřel ve výroční den německé okupace – 15. března 2012.

Když zatýkali Kubišovu rodinu, v chalupě schovával jiného parašutistu

Alois Denemarek se narodil 21. června roku 1917 v Dolních Vilémovicích na Třebíčsku. V roce 1937 narukoval do armády, účastnil se mobilizace. Po Mnichovské konferenci, kde bylo Československo zrazeno svými spojenci, se vrátil na rodinné hospodářství do Dolních Vilémovic. Alois se od dětství kamarádil s Janem Kubišem. Po zřízení protektorátu ho prý Jan neúspěšně přemlouval, aby s ním odešel do zahraničí. Nechtěl nechat hospodářství na starých rodičích.

Počátkem léta roku 1942 Denemarkovi poskytl úkryt Františku Pospíšilovi, parašutistovi ze skupiny Bivouac. Ten se předtím prostřílel z obklíčení v Brně. Kontakt na Denemarkovy měl právě od Jana Kubiše. Alois se na začátku června 1942 vypravil do Prahy, chtěl zařídit přesun Pospíšila do nového úkrytu. Přes odbojáře se prý zkontaktoval s parašutisty, kteří se už tou dobou skrývali v kryptě kostela v Resslově ulici. V parku u Národního muzea se sešel s kamarádem a sousedem z dětství Janem Kubišem. Ten ho tehdy přesvědčil, že na přesuny není právě vhodná doba a František Pospíšil zůstal na statku.

Alois Denemarek. Zdroj: Paměť národa
Alois Denemarek. Zdroj: Paměť národa

Poté, co parašutisté 18. června 1942 dobojovali svůj poslední boj a nacisté zjistili jejich identitu, gestapo se vydalo do Dolních Vilémovic. Policisté netušili, že ve vsi se ukrývá také hledaný František Pospíšil.

Alois mu zrovna stříhal vlasy, aby mu změnil podobu, když před domem zastavilo gestapo. Tehdy je neodhalili, zato širokou Kubišovu rodinu odvlekli a osm z nich v říjnu 1942 popravili v Mauthausenu.

Trvalo rok, než gestapo dopadlo rodinu Denemarkových i parašutistu Pospíšila. Až desítky let po válce se ukázalo, že je neudal jeho bratranec, jak si pamětník dlouho myslel, ale jiný muž z vesnice, který pravděpodobně nevydržel výslech gestapa. Alois však zatčení šťastně unikl. Právě se oženil a následoval svojí milou do její rodné vsi, kde nebyl úředně přihlášen. Jeho bratra a dopadeného Pospíšila popravili, rodiče zahynuli v koncentračních táborech. 

Po válce Alois hospodařil. Založil ve vesnici družstvo, nakoupil stroje a stal se starostou. Dařilo se mu. S komunisty nechtěl mít nic společného. A tak netrvalo dlouho a byl absurdně obviněn z kolaborace s nacisty. Z kriminálu ho poslali k PTP a zakázali mu vrátit se domů na statek. Odstěhoval se do Znojma, kde pracoval ve vinařství. Do kádrovém profilu mu soudruzi vepsali, že prozradil atentátníky na Heydricha, a že nese spoluvinu na smrti svých rodičů. Alois Denemarek zemřel roku 2013.

Video z výstavy Atentát na Heydricha - 70 instalované v roce 2012 na pražském Karlově náměstí