United States Holocaust Memorial Museum je světově druhá největší instituce, která připomíná hrůzy nacismu a antisemitismu. Post Bellum s ní zahájilo spolupráci, na jejímž základě zpracováváme svědectví nejen pamětníků s českými kořeny.
Terezín, Osvětim, Lágr Hodonínek, Dora-Mittelbau, Birkenau, Gross-Rosen, Treblinka. To je jen krátký výčet koncentračních a vyhlazovacích táborů, jimiž prošli pamětníci. Jejich vzpomínky zaznamenalo převážně na přelomu tisíciletí Muzeum a památník holocaustu v USA. Jejich svědectví nyní máme tu čest zpracovat v českém jazyce v rámci mezinárodní dohody o spolupráci pro Memory of Nations, Paměť národa…
Kouřící komíny Treblinky, Mengeleho pokusy na lidech. Ta nejtěžší rozhodnutí ve zlomku vteřiny. Jít, nebo nejít? Opustit, či zůstat? Přežít, či zemřít? Jak by vypadaly kraťoučké záběry ze životů lidí, jejichž svědectví jsou na Paměti národa? Život na zámku Otto Springera, dvacet „celkem pohodlných pokojů“ Nicholase Wintona, Vánoce ve Vídni Hany Fuchs Krásové, bohatství umenšovalo „drobné nepříjemnosti“ Gerty Bennett či „vysoká noha“ Edgara Krásy – to vše na straně jedné. Na straně opačné pak zemědělská osada Stephena Akermana v Podkarpatské Rusi, kde pojem peníze nic neznamenal a obchod byl výhradně směnný, nápravné zařízení pro nezletilé Františka Daniela, sudetská česko-německá nevraživost z dětství Herberta Hellera či strach ze vřelého přijetí nacistů v Zakarpatské oblasti, někdejším bydlišti Irene Weiss… Odlišnost původu těchto svědků se pak s nástupem Hitlera do určité míry slévá v jednolitou řeku lidského utrpení, bolesti a ztrát, v němž nápadně probleskují chvilkové paradoxy náhod, štěstí a, dá-li bůh, i shledání.
Cit a necit
„Necit… Žádnej cit tam nebyl,“ vzpomíná František Daniel, přeživší deseti vězení a táborů, na dobu, během níž bylo nacisty zavražděno na čtvrt milionu Romů.
„Nikdo nám nepřišel na pomoc, všichni se netečně dívali z okna,“
vypráví o těžkých chvílích setkání s počátky antisemitismu Irene Weiss. Tento necit spojuje pamětnické vzpomínky na onu institucionální či, chcete-li, mezirasovou rovinu druhé světové války, ale o to více citu se však objevuje ve vyprávění z vyhlazovacích táborů. Tentokrát však v rámci vztahů mezi vězni. „Nikdo nemohl přežít sám za sebe, každý musel žít jako součást skupiny,“ vypráví Richard Glazar. Ochrana slabších při nekonečných sčítáních, ukrývání nemocných, tajné předávání zbytků jídla, to jsou jen kapky v moři lidského soucitu, který si spoluvězni v nelidských podmínkách dokázali mezi sebou prokazovat. „Ať si mě pamatují jako člověka, kterému záleželo na ostatních,“ přál si loni zesnulý Herbert Heller. Záblesky citu během dlouhých let naprostého citového chladu byly totiž chvílemi, které těmto lidem pomáhali přežít.
Naděje a zoufalství
„Z doslechu jsme věděli, že v Polsku nacisté zabíjejí Židy,“ vzpomíná Irene Weiss. Drsnou realitu však překryla touha po naději. „Pořád jsme si mysleli, že to nemůže být pravda, že je to jen přehánění,“ dodává. Lidská mysl je neuvěřitelný mechanismus, který dokáže vidět světlo i v největší tmě. A pak…
„Když se najednou dal vlak do pohybu a můj otec zjistil, že míří do Polska, v dobytčáku zavládlo zoufalství,“
pokračuje Irene ve svých vzpomínkách na střídání naděje a absolutní bezmocnosti. „To je dobré, budeme jen pracovat, a práce není tak hrozná, jak nás varovali,“ utěšovali se osvětimští vězni nadějí, aniž by tušili, že o pouhých pár dní později znovu spadnou na úplné dno: „Vidíš, kde se kouří z komínů? Tam je tvoje rodina.“ Podobně dramatickou nestálost pocitů popisuje i Edgar Krása: „Když jsme přijeli, uviděl jsem nápis Arbeit macht frei a stále jsem si myslel, že jedu někam pracovat.“
Nápis Treblinka na perónu zdánlivě připomínal obyčejné nádraží a směrové tabule tomu odpovídaly. „Všichni lidé, kteří přijeli se mnou a byli odvedeni do sprch, už byli tehdy mrtví,“ vzpomínal Richard Glazar. Vkládal naděje v tvrdou práci, která v porovnání s jistou smrtí byla daleko snesitelnější představiou, jenže brzy poznal, že „hlavním produktem Treblinky bylo ‚nic‘.“ „Produktem“ tohoto vyhlazovacího tábora totiž byli lidé zabíjení v plynových komorách a potom pálení na obrovských hranicích. I přesto, že na takovém místě naděje skutečně umírala, vězni se ve svém zoufalství rozhodli vzbouřit se, zapálit všechny baráky a Richard spolu se svým vězeňským „dvojčetem“ Karlem Ungerem unikli, a znovu si tak vzájemně zachránili život.
Štěstí a neštěstí
„Nevím, co to bylo, ale něco ve mně mi říkalo, že to přežiju,“ vzpomíná Herbert Heller, jenž na sklonku války šťastnou náhodou utekl z pochodu smrti. Skryl se u rodinných přátel a silnou dezinfekcí si sedřel tetování z Osvětimi. Nakonec se znovu shledal i se svou matkou a tetou, které přežily tábor v Bergen-Belsenu. „Andělé strážní musejí být skuteční,“ vzpomínal dojatě. Své anděly strážné musel mít při sobě i Edgar Krása, jehož rodiče zázrakem přežili v Terezíně celou válku, snad díky pomoci dávného přítele. Ten v dobách, kdy o průběhu války nikdo nic nemohl vědět, přemluvil Edgara k dobrovolnému odjezdu do terezínského ghetta a pomoci s přípravou na příjezd jeho židovských obyvatel.
Řada dalších měla „štěstí“, že byli vybráni na práci, a unikli tak smrti v plynových komorách. „Řekl bych jim cokoliv, třeba že jsem lékař,“ vzpomíná Stephen Akerman na pracovní tábor v Bělorusku, kde mu dobrovolné nasazení tehdy poprvé zachránilo život, dobře si na něj vzpomněl i později v táboře Flossenbürg: „Potřebovali dělníky, tak jsem byl dělníkem…“ vzpomínal. Jiným lidem pak právě pracovní nasazení poskytlo na onen zlomek vteřiny pootevřené dveře k úniku. Gerta Bennett tak v naprostém šoku z bombardování Drážďan došla v zeleném pánském županu až do Prahy. Ne všichni však měli takové štěstí v neštěstí: „Mnozí to vzdali ještě dřív, než zemřeli,“ hodnotil Stephen, „říkali, že v takových podmínkách se nedá přežít a jen seděli na postelích a čekali na smrt.“ Čekali na smrt, zatímco ta společně s neštěstím přicházela v jiných táborech k jejich blízkým.
Silnějším?
„Nakonec se to tedy obrátilo k dobrému. Myslím, že vím, co je to štěstí,“ zhodnotil po mnoha desítkách let v emigraci v USA Herbert Heller. I k té mu však vlastně dopomohlo štěstí. Anebo snad opravdu pro práci zapálený pošťák, kterému se podařilo doručit dopis obsahující namísto kompletní adresy pouze jméno jeho vzdálené tety, San Francisco a USA? Štěstí však nesmazalo pocit, který v něm stále zůstává: „Říká se, že špatné zážitky vás udělají silnějším. U mě to tak nebylo.“
„Nemůžu pochopit, že tolik lidí muselo prožívat takové útrapy a na celém světě neexistovala síla, která by to uměla zastavit.“