Student Heinz Prossnitz vyvinul obrovské úsilí, aby pomohl lidem deportovaným do Lodže, Terezína, Osvětimi-Birkenau. S přáteli jim poslal tisíce kilogramů potravin. Myslel na druhé, i když byl sám v ohrožení – zemřel osmnáctiletý v plynové komoře.
Příběh mladého Heinze Prossnitze a jeho přátel by se měl připomínat i v dobách, kdy náš život není zkalený přírodní pohromou, nicméně teď je k tomu zvlášť vhodná příležitost. Židovský student, který se nesměl dožít plné dospělosti, patří k příkladným postavám nejen české moderní historie. O jeho existenci však u nás ví málokdo - zadáte-li jeho jméno do vyhledávače google, získáte řadu odkazů v němčině, v češtině takřka žádné.
Prossnitzovo životní dílo lze shrnout do slov „neúnavná a obětavá pomoc bližním“; přesněji to učinila izraelská novinářka Ruth Bondyová:
„5230 kg potravin do Terezína, 3120 kg potravin do Birkenau a ghetta v Lodži, šest metrických centů šatstva a potravin do lágrů v Sachsenhausenu a Hamburku. To vše sehnáno, zabaleno a posláno v době plné nedostatku, nebezpečí a omezení pro Židy, bez veřejných prostředků, bez veřejné podpory, pod Damoklovým mečem gestapa. Sama ta čísla dnes neříkají téměř nic. Avšak cena bochníku chleba, který přišel v únoru 1944 do Birkenau, se nedá vyjádřit ani penězi, ani slovy.“
Ruth Bondyová (narozena 1923 v Praze) napsala o Heinzi Prossnitzovi text Zázrak s chlebem (vyšel roku 1999 ve sborníku Terezínské studie a dokumenty a v říjnu 2004 ve zkrácené verzi také v týdeníku Respekt, čerpáme z něj i v tomto příspěvku). Snad nikdo se o uchování Prossnitzovy památky nezasloužil tolik, jako ona. Kdo tedy byl Heinz Prossnitz?
Mladí sionisté, počátek katastrofy, počátek pomoci
Narodil se v roce 1926, žil v Praze, jeho otec Fritz Prossnitz působil na místní židovské obci jako vedoucí finančního oddělení. Po nacistické okupaci patřil Heinz, přáteli přezdívaný Heinzek, k sionistické mládeži. Vedoucím jeho skupiny v Makabi Hacair byl Fredy Hirsch, pozdější důležitá postava péče o židovské děti v Terezíně a Osvětimi.
Heinz byl prý menší, zrzavý a společenský; navštěvoval české reálné gymnázium, dokud protektorátní úřady v roce 1940 znemožnily Židům studium. Stejně jako jeho sionističtí přátelé se pak začal vzdělávat v židovské škole Jugend-Alijah, zaměřené na vystěhování mladých do Palestiny. Už dříve byl aktivní ve skautingu, po okupaci jeho angažovanost vzrostla: kromě běžných předmětů se učil anglicky a hebrejsky, pracoval v dílnách, studoval dějiny sionismu, po večerech schůzoval s ostatními.
V létě 1941 zakázali nacisté všechny sionistické aktivity včetně Jugend Aliah, vzdělávání pokračovalo pouze v soukromých bytech. Od září museli být Židé označeni hvězdou. Na podzim začaly z protektorátu odjíždět transporty a mladí sionisté pomáhali ostatním s přípravami na cestu.
Lidé tehdy nevěděli nic o vraždění ani o plynových komorách, něco podobného si neuměli představit. Počítali s tím, že budou muset prožít nějaký čas v ghettu či v táboře, že budou kdesi soustředěni ke společné práci, jak jim nacisté tvrdili.
Podpora sionistické skupiny Havlagah (Zdrženlivost) se tehdy soustředila na praktické záležitosti (co si vzít s sebou, je-li na přípravu jen 24 hodin? jak dopravit povolená padesátikilogramová zavazadla na shromaždiště?). Heinz měl na starosti pokladnu, do níž mladí lidé ukládali drobné peníze k financování takové pomoci.
55 tisíc do ghetta v Lodži
První transporty z protektorátu (postupně pět tisíc lidí) mířily do ghetta v polské Lodži. Deportovaní začali brzy posílat příbuzným a známým cenzurované lístky, do nichž zašifrovali prosby o pomoc. Ghetto bylo přelidněné (téměř 170 tisíc lidí v malém prostoru), čeští Židé v drsných podmínkách často nedovedli obstát, trpěli hladem a zimou. Ruth Bondyová (přežila Terezín, Osvětim a další lágry) napsala:
„Prvních dvacet měsíců bylo možné posílat do Lodže jen peněžní poukázky. Ze společné pokladny skupiny Zdrženlivost byly přátelům v Lodži stále poukazovány obnosy ve výši 20, 25 a 30 marek. Jak se později ukázalo, až 60 procent nacistická správa zabavila, takže z deseti marek zůstaly často jen tři, avšak i to stačilo ke koupení kilogramu chleba, a to bylo hodně. Podle přehledu, který Heinz sestavil v roce 1944 před svou vlastní deportací do plynu, došlo do Lodže 40 000 marek ze společné pokladny a dalších 15 000 marek z fondu nazývaného hebrejsky Keren Polania, peněz, které Heinz dostával patrně ilegálními cestami z ciziny, hlavně ze Švýcarska (Heinzův otec byl ve spojení s židovskou agenturou ve Švýcarsku – pozn. a.d.).“
V listopadu 1941 nacisté transporty do Lodže zastavili kvůli obavám z epidemie, jež by se mohla z přelidněného ghetta šířit do okolí. Začali protektorátní Židy deportovat do nově zřízeného ghetta v Terezíně. Opět se ukázalo, že nacističtí představitelé lhali židovské representaci, která počítala s tím, že Terezín bude fungovat jako samosprávné ghetto, v němž budou Židé žít a pracovat: od ledna 1942 odjížděly i odtud vlaky s tisícovkami lidí do vyhlazovacích táborů.
Členové židovských mládežnických organizací se do ghetta dostali většinou během roku 1942, v létě 1943 přibyla do Terezína i podstatná část pracovníků pražské židovské obce.
S odjezdem počítal také Heinz Prossnitz, avšak jeho otec Fritz obdržel od nacistických úřadů příkaz, aby i s rodinou zůstal prozatím v Praze, neboť byl jako vedoucí finančního oddělení prozatím považován za „nepostradatelného“.
Heinzovi bylo sedmnáct. Zůstal téměř bez přátel, s marnou touhou po odjezdu do Palestiny, pracoval v zelinářské zahradě židovského blázince v Hloubětíně. Dál obstarával a posílal peníze, jako pomocnice mu zůstaly především dvě dívky ze smíšených manželství: Erika Wolfová (přezdívaná Eka) a Edith Březinová (hebrejským jménem Noemi, později provdaná Rosenová).
Několik obětavých v protektorátu
Edith Březinová-Rosenová přežila nacismus – po válce nejdřív odjela spolu s matkou tajně do Francie a pak dál do Palestiny. Naše spolupracovnice Jitka Radkovičová s ní v lednu 2015 natočila krátké interview v izraelském Kfar Saba. Edith se narodila roku 1926 v Kadani, jde její nežidovský otec vlastnil lihovar.
Když jí byly dva roky, rodiče se rozvedli, vyrůstala jen s maminkou v německém prostředí v Karlových Varech, do vnitrozemí (a nakonec do Prahy) přišly v roce 1938, po mnichovské dohodě; po narození ji rodiče nezapsali na židovské obci, matka však dceru vychovávala v sionistickém duchu. Mluvila německy, česky se naučila v Praze. Byla členkou hnutí Tchelet lavan, v tomto prostředí poznala Heinze.
Edith nemusela jako dcera nežidovského otce nosit hvězdu, nezařadili ji do transportu: „Protože jsem neměla hvězdu, mohla jsem jít večer ven. Židé museli přitom být v osm doma. Mohla jsem také koupit, co se běžně koupit nedalo.“
Podobně jako Eka Wolfová neodpovídala ani Edith antisemitským představám o židovském vzezření; Eka měla světlé vlasy a modré oči. V roce 1943 se začal Heinz s přáteli soustředit na zajišťování potravinové pomoci deportovaným – i do Terezína, protože i tam lidé trpěli hladem a nedostatkem. Edith vzpomínala:
„Maminku poslali do Terezína. Já jsem zůstala sama v Praze a pracovala jsem v knihařství. (…) V Terezíně dostali povolení poslat známky a na ty známky jsem mohla poslat balíček. Ty známky jsem musela nalepit na balíčky. Posílala jsem i lidem, které jsem neznala. Když jsem dostala známku, poslala jsem balík.“
Jediná pošta, kterou směli pražští Židé v omezeném čas využívat, sídlila v Ostrovní ulici poblíž Národního divadla. Edith nosila na poštu balíky, někdy sama, někdy spolu s Heinzem: „Zakrývala jsem mu rukou jeho hvězdu.“
Potraviny sháněli na černém trhu, posílali brambory, chleba, občas margarín či cukr. Edith odjela do Dačic k příbuzným, prodala nábytek po prarodičích, který tam byl uložen, peníze použila na nákup jídla pro deportované: „Prodávali jsme také knihy, Heinz měl i nějaké další zdroje.“
Pomocná síť, přesahující hranice
Ruth Bondyová píše, že Heinz, Edith (Noemi), Erika, ani její matka, která se rovněž zapojila, naštěstí nebyli při černém obchodování přistiženi:
„Nejenom potraviny, ale také balicí papír, krabice a provázky byly za války těžko k dostání, avšak Heinz našel dodavatele na všechno. Vznikla celá síť. Árijští přátelé, příbuzní či důvěryhodné osoby, u kterých deportovaní zanechali peníze, ačkoli platil zákaz stýkat se s Židy, přinášeli Heinzovi tajně potraviny, peníze či potravinové lístky. Balíky mu nosili také míšenci, nebo Židé spříznění s árijcem, kteří se sice oficiálně stýkat s Židy směli, ale báli se toho a chtěli zůstat v anonymitě. Aby vyhověl stoupajícím požadavkům, posílal Heinz část balíků do Terezína přes Německo, hlavně na Paula Israele Rotha ve Vratislavi, Žida patrně ženatého s Nežidovkou, jak vyplývá z povinně přidaného druhého jména (Israel), a Hanse (bez židovského jména) Bauera v Drážďanech. Nepodařilo se mi zjistit, kdo byli tito dva. (...) V jednom ze svých stvrzujících dopisů Hans Bauer rozhodně a výslovně říká: ‘Nechci peníze.‘“
Touto cestou – přes cizinu, aby velká pomoc příliš nepřitahovala pozornost, odešlo do ghetta Terezín více než 800 kg potravin, navíc k 4 400 kg, které poslal Heiz a jeho přátelé a rodina přímo. Jak píše Bondyová, „balíčky s potravinami (a jen malá část vězňů měla to štěstí, že je dostávala) posilovaly tělesně i duševně, působily šťastné chvíle, dodávaly naději.
Dopisnice posílané Heinzovi a jeho rodičům, psané povinně německy, začínaly většinou díkem za dary. Někteří odesílatelé dopisnic prosili Heinze, aby zjistil, proč jejich příbuzní či známí, kterým poslali ‚připouštěcí\ známku, o sobě nedávají slyšet. Jiní se na Heinze obraceli s výčitkami: ‚Proč nepíšeš častěji?‘“
Heinz Prossnitz byl pečlivý: vedl obsáhlou korespondenci, vytvářel seznamy, v nichž zaznamenával, co, kdy a komu poslal, zapisoval si narozeniny přátel, které chtěl potěšit. Posílal i šaty a léky. Na adresu „Praha, ulice u Obecního dvora 2“ přišly stovky lístků z Terezína – a také šedesát lístků z vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Birkenau, přesněji z rodinného tábora terezínských Židů.
Balíčky pro Birkenau
Rodinný tábor v Birkenau (úředně označený BIIb) vznikl v září 1943, poté, co z Terezína odjely dva velké transporty, čítající pět tisíc lidí. Po příjezdu dostali možnost napsat do ghetta příbuzným. I do Birkenau bylo možno napsat a poslat balíček prostřednictvím Říšského sdružení Židů v Německu. Heinz Prossnitz se na sdružení obrátil už 13. října 1943 a získal informaci, že jeden člověk může poslat tři lístky. Ty, které chodily z Birkenau, byly cenzurovány, a tak lidé, stejně jako ti, které deportovali předtím do Lodže, psali šifrovaná sdělení.
„’Dělám si starosti o Ing. Sladkého a strýčka Odkolka, měli by psát každý týden,‘ stojí například v jednom vzkazu. (Odkolek byla a je známá pražská pekárna.) Někdo pozdravoval ‚svého sladkého synovce‘ či posílal ‚sladká políbení‘. Tu a tam dodávali pisatelé k obvyklé závěrečné frázi ‚nezapomeň na mne‘ či ‚čeká od Tebe brzkou zprávu‘ jméno jiného vězně, který byl také v táboře,“ vysvětluje Ruth Bondyová, která v rodinném táboře dělala vychovatelku v dětském bloku:
„Kurt Cierer zmínil mne (moje sestra Dita byla Heinzovou přítelkyní), což znamenalo: ‚Posílej také jí‘. A Heinz posílal a posílal mnohým.“
Co přesně pomoc pro lidi v Birkenau znamenala, shrnula Ruth Bondyová v následujících dvou odstavcích svého textu. Bylo by zbytečné je parafrázovat:
„Ruth Barberová, která přišla do Birkenau zářijovým transportem, napsala Heinzovi 9. října 1943: ‚Vůbec Ti nemohu říci, jakou jsem měla radost z Tvých darů. Jsi jediný, kdo na mne myslí, a nikdy Ti to nezapomenu...nezapomeň na mne.‘ Na druhé dopisnici děkuje Ruth za dary, které docházejí pravidelně a v pořádku: ‚Zejména mám radost z chleba a sladkých věcí.‘ Ani zde není jasné, zda to není pokyn, co posílat, neboť v táboře nebyla absolutně žádná možnost vaření a vězni potřebovali hotové věci, které mohli ihned sníst, protože neexistovalo místo, kde by se něco dalo schovat. Kurt Löwy potvrzoval příjem šesti chlebů a dvou balíků. Petr Winternitz potvrdil příjem balíků, i těch velkých, bez udání počtu. Miriam Edelsteinová, žena prvního židovského staršího, který byl zatčen v listopadu 1943, děkuje Fritzovi Prossnitzovi za balíky i jménem svého syna a své matky, kteří přišli do rodinného tábora spolu s ní v prosinci 1943. I Truda, žena Lea Janowitze, vedoucího pisárny v rodinném táboře, potvrdila několikrát příjem balíků, aniž by jmenovala počet. ‚Můj muž pracuje ve svém povolání,‘ psala Truda. Tyto a podobné známky relativně ‚běžné existence‘ v rodinném táboře budily v Terezíně, Praze i jinde iluzi, že to je pevný bod, pokračování života.
Mezi těmi několika, kdo se v dopisnicích Heinzovi pokoušeli naznačit pravou skutečnost Osvětimi-Birkenau, byl dvaatřicetiletý Hermann Reach, jenž děkoval za zaslaný balík a připojil ‚obáváme se velice o Chajima‘ (chajim znamená hebrejsky život), a osmnáctiletá Soňa Hechtová, která na lístku z 20. prosince 1943 napsala: ‚Často na Tebe vzpomínáme spolu s paní Mandel Hauch,‘ naznačujíc tak specifický zápach kyanidu po hořkých mandlích. Nikdo pravý význam slov nechápal. Hermína Janowitzová, Leova matka, napsala 16. června 1944 z Terezína do Prahy: ‚Moc mě potěšila zpráva, že se Leovi vede dobře, a doufám v to nejlepší i pro budoucnost.‘“
V noci z 8. na 9. března 1944 byli v Birkenau zavražděni všichni lidé za zářijových transportů, kteří se toho data dožili. Rodinný tábor se v prosinci 1943 a v květnu 1944 rozrostl o další tisíce lidí z dalších transportů – počátkem července 1944 nacisté provedli v táboře selekce, vybrali část lidí na práci a všechny ostatní zabili. Heinz Prossnitz 2. června 1944 zaznamenal, že do Birkenau poslal 1492 kg chleba a 293 balíčků s potravinami a vydal 56 000 korun.
Ruth Bondyová patřila k nečetným lidem, kteří vraždění přežili. O Prossnitzově pomoci v roce 1999 napsala: „Poklady Midasovy před tím blednou. Peněžní hodnotu těžko můžeme vyjádřit v dnešní měně, avšak hodnota chleba se dá ocenit lehce: dny štěstí, jiskřička naděje, víra v lidskost ve stínu komínů krematoria. Z těch asi padesáti příjemců Heinzových balíčků v rodinném táboře zůstala koncem války naživu podle mého odhadu asi pětina. ‚Svou obětavou pomocí mi Heinz zachránil život,‘ napsal Honza Gärtner v roce 1949 a navrhl, aby byl po Heinzovi nazván nějaký les nebo ulice v Izraeli, protože ‚to byl skutečný hrdina‘.“
Zda má Heinz Prossnitz v Izraeli les nebo ulici se mi ještě nepodařilo zjistit. V Čechách a na Moravě po něm žádná ulice pojmenována není.
Ani před nejničivější přesilou nesmíme zvednout ruce
Dne 9. července 1944 bylo Heinzi Prossnitzovi osmnáct let. Zapsal si tehdy, že často přemýšlel o svém budoucím povolání: „Bůh ví, co já se stanu. Přece bych chtěl jíti do Erec Izraele a pracovati na výstavbě našeho státu tělem i duchem... V komunistickém režimu bych to daleko nepřivedl. Co to vše ale pomůže, když je mi osmnáct a stále ještě nemám žádných všeobecných ani specielních znalostí ani životních zkušeností. Což, nechme toho, je to vše velmi smutné, kdyby už alespoň byl konec té války a my ji ve zdraví přežili v Praze, potom uvidíme dále.“
V říjnu 1944 dostali Prossnitzovi předvolání k nástupu do transportu. Odjeli do Terezína a odtud ihned (28. října 1944) v posledním z velkých podzimních transportů do Osvětimi. Edith Rosenová na Heinzův odchod vzpomínala:
„Nikdo jiný z mládeže už nezbyl. Všichni byli pryč... Seděli jsme, balili Heinzova zavazadla… Myslel, že zůstane v Terezíně, ale poslali ho do Auschwitzu a nevrátil se…“
Skupina osmnácti lidí z Prahy včetně Heinze a členové vedení ghetta a jejich rodiny šli tehdy do plynu přímo, bez selekce. Erika Wolfová zemřela v Izraeli. Nepodařilo se mi zjistit, jestli je Edith Rosenová ještě naživu. V roce 2015 se jako penzistka starala o psy a kočky a zlobila se na lidi, kteří jí ukradli staré dopisy a fotografie.
Ruth Bondyová zemřela v Ramat Ganu v listopadu 2017. V závěru svého textu o Heinzi Prossnitzovi si položila otázku, jaké poučení z příběhu vyplývá:
„Prvním závěrem je, že říše absolutního zla zvítězí i nad láskou k lidem. Avšak lze vidět i opačný závěr. Ani před nejničivější přesilou nesmíme zvednout ruce. Nikdy si nesmíme říci: Co mohu já, malý, bezmocný člověk dělat proti nim? Ano, Heinz byl poražen, většina adresátů jeho balíčků nezůstala naživu, avšak bochník chleba se vznáší nad nemilosrdným nebem Osvětimi jako symbol lidského soucitu.“