Tragédie v Hroubovicích. Sousedé vraždili ve jménu „spravedlnosti“

/ /
Svatební foto Johanna Husche a Hedviky rozené Weissové.
Svatební foto Johanna Husche a Hedviky rozené Weissové.

Židovskou maminku Richarda Husche čekala po návratu z Terezína strašná zpráva: jejího německého muže umučili a zastřelili sousedé. Poté ji se čtyřmi dětmi internovali v táboře pro Němce. Příběh Richarda Husche vypráví o poválečném násilí a vyřizování účtů.

Boje na frontách sice s květnovými dny roku 1945 utichly, ale lidské utrpení nikoliv. Během válečných let se násilí vůči občanům, ať už „institucionalizované“, nebo individuální, stávalo až příliš běžnou normou lidského jednání a neskončilo s jedním konkrétním datem. V řadě míst tehdejšího Československa se i v poválečných dnech, týdnech a měsících odehrály kruté činy, nad kterými dnes nevěřícně kroutíme hlavou.

V městech a vesnicích se bývalí sousedé ve jménu skutečné nebo domnělé spravedlnosti dopouštěli těch nejhorších zvěrstev. A protože aktéři tehdejších událostí (dnes pak spíše jejich potomci) často žijí ve stejných chalupách jako tenkrát, nebývá snadné tato bolavá místa otvírat. V Hroubovicích, obci v okrese Chrudim, se o to několik lidí pokusilo. Archivářce Alžbětě Langové a dokumentaristům východočeské pobočky Paměti národa se podařilo zmapovat příběh jedné tragédie z poválečných dnů.

Maďarský Němec a česká Židovka

„Narodil jsem se 26. července roku 1930 v Praze, Vinohrady, Londýnská 43,“ říká v úvodu vyprávění pro Paměť národa devadesátiletý Richard Husch a vzápětí vysvětluje, proč se rodiče z více než sto kilometrů vzdálené vesnice Hroubovice rozhodli přivést na svět svého prvního potomka pod dohledem lékařů v porodnici v hlavním městě, což nebylo tehdy ještě úplně běžné.

Hedvika Huschová s prvorozeným synem Richardem. Foto: Paměť národa
Hedvika Huschová s prvorozeným synem Richardem. Foto: Paměť národa

Otec Johann Husch totiž tři roky předtím o první manželku Bedřišku, rozenou Lamplovou, přišel. Zemřela během porodu, mrtvé se narodilo i dítě, a tak se rozhodl při narození dalšího potomka neponechat nic náhodě.

Johann Husch byl etnický Němec narozený na jihu Maďarska. Chtěl se stát evangelickým knězem, ale nakonec se vyučil prodavačem. Bojoval v první světové válce a vrátil se s tuberkulózou. Při jedné cestě do lázní ve vlaku potkal mladou dámu Bedřišku Lamplovou z české vesnice Hroubovice. Setkání to prý bylo osudové, zanedlouho se slavila svatba.

Hroubovice leží v kraji na pomezí Českomoravské vrchoviny a polabských rovin, v regionu s kdysi početným židovským osídlením. Dnes už ho připomínají většinou jen opuštěné a zarostlé židovské hřbitovy se starými náhrobky, většinou někde ve stráni za vsí. Jeden takový najdeme i dnes v Hroubovicích, kde v polovině 19. století tvořili Židé bezmála polovinu všech obyvatel.

Rodina Lamplova před domkem proti synagoze. Foto: Paměť národa
Rodina Lamplova před domkem proti synagoze. Foto: Paměť národa

Když židovští obyvatelé v Rakousku-Uhersku dosáhli po roce 1848 občanského zrovnoprávnění, často se stěhovali za obživou do velkých měst a venkovské komunity se vylidňovaly. V letech první Československé republiky už v Hroubovicích samostatná židovská obec neexistovala, ale na břehu potoka stála ještě synagoga s netypickou hodinovou věžičkou a ve vsi žilo několik židovských rodin. Mezi nimi i Lamplovi, kteří provozovali ruční vyšívání na bázi faktorského systému. Na Vysočině šlo prý tehdy o celkem běžný způsob obživy. Židovští obchodníci zadávali vesnickým ženám ruční vyšívání textilií a výrobky pak prodávali movitým klientům ve velkých městech.

Rozdílné konfese novomanželů nebyly na překážku, a když se Richard Husch k Lamplovým přiženil, zapojil se do rodinného podnikání. Se švagrem Ervinem Lamplem společně vybudovali nový dům pro dvě rodiny. Jak jsme ale uvedli, rodinu postihlo neštěstí, když manželka Bedřiška zemřela při porodu. Johann Husch si po čase našel novou nevěstu – Hedviku, rozenou Weissovou, z židovské rodiny z nedalekých Kameniček.

Johann Husch se svými nejstaršími dětmi Richardem a Ilonou. Foto: Paměť národa
Johann Husch se svými nejstaršími dětmi Richardem a Ilonou. Foto: Paměť národa

Dnes už asi těžko zjistíme, kdy a proč se vztahy Huschových a Lamplových pokazily. Johann koupil na hypotéku jiný dům v Hroubovicích a švagr Ervin Lampl musel Johanna z domu vyplatit. Bývalí švagři si rozdělili živnost a z bývalých společníků se stali konkurenti. To spolu s rozdílnými osudy během válečných let vytvořilo mezi oběma rodinami bariéru neporozumění, kterou se dodnes nepodařilo překonat.

Huschovým se jako první narodil syn Richard, následovaly dcery Ilona a Edita. I v časech hospodářské krize živnost prosperovala. Matka Hedvika se starala o účetnictví, Johann Husch na kole objížděl vyšívačky po okolních vesnicích. Vše změnila nacistická okupace a vznik protektorátu.

Zatímco rodina švagra Ervina Lampla byla zapsána v židovské matrice (i když i on měl nežidovskou manželku), rodina Huschových se přihlásila k evangelické církvi – nejspíš v předtuše budoucí nacistické perzekuce Židů nechal Johann Husch svou manželku a děti, které měly původně v kolonce rodného listu uvedeno „bez vyznání“, pokřtít. Situaci Johanna Husche navíc komplikoval fakt, že byl de facto „bezdomovec“ – maďarské občanství mu zaniklo a československé do té doby nezískal.

Němci nesmí do školy, Židé nesmí do školy

Richard Husch vzpomíná, jak předválečné a válečné události dolehly na něj coby školáka. Ještě v období po mnichovském diktátu, kdy ve zbytku Československa vládly protiněmecké nálady, chtěl řídící učitel Richarda poslat ze školy domů. „Přišla mu pošta, přišel do třídy a řekl mi: ‚Seber si tašku a mazej domů, Němci nesměj chodit do školy!'“

Richard Husch jde do první třídy, před rodným domem s maminkou.
Richard Husch jde do první třídy, před rodným domem s maminkou.

Za půl roku, tedy už po německé okupaci a zřízení protektorátu, tentýž učitel vyháněl ze školy Richarda zase: „Vem si tašku, Židi nesměj chodit do školy!“ Tatínek Johann ale poprvé i podruhé přinesl do školy potvrzení, že děti nejsou ani Němci, ani Židé. A tak se děti Huschovy do školy v obou případech vrátily – na rozdíl od jiných dětí z židovských a smíšených rodin.

Na rodinu bývalého švagra Johanna Husche dolehla s počátkem války další tragédie – Ervin Lampl jel na jaře roku 1939 autem navštívit svou sestru do nedaleké Skutče. Když se vracel, narazil do stromu, poranil si míchu a po několika dnech zemřel. Zanechal po sobě ženu a dvě děti – syna Jiřího (ten byl o něco starší než Richard Husch) a mladší Ernu. Ta dodnes v Hroubovicích žije a poskytla též své svědectví Paměti národa. Vyprávěla, že vrak auta stál u nich doma po celou dobu války, dokud si ho neodvezli v roce 1945 sovětští vojáci jako „válečnou kořist“.

Vdova Anna Lamplová, jako jediná z rodiny pokřtěná jako římská katolička, dál vedla rodinnou živnost. Už tak špatným vztahům mezi rodinami Huschových a Lamplových jistě neprospělo, když si Johann Husch na podzim 1941 stěžoval na poštmistra Karla Palkosku, který měl údajně paní Lamplové vyzradil adresy jeho klientů. Pošťákovi hrozilo za vyzrazení poštovního tajemství propuštění, Johann Husch ale prý žádal zmírnění trestu na pouhé přeložení.

Jiří zahynul, Richarda chránil sňatek rodičů

V Hroubovicích žilo před válkou několik židovských rodin, další se přistěhovaly po záboru Sudet i později se vznikem protektorátu v domnění, že pobyt mimo velká města je ochrání od hrozící nacistické perzekuce. Richard například vzpomíná na „tetičku z Vídně“, která se přistěhovala do Hroubovic i s pianinem a knihovnou. Specifická byla pozice takzvaných smíšených manželství. Na „nežidovské“ partnery úřady či zaměstnavatelé často činily nátlak, aby se svých „problematických“ manželek či manželů zbavili a sami se tím ochránili před rasovou perzekucí.

Letecký pohled na Hroubovice. Foto: obec Hroubovice
Letecký pohled na Hroubovice. Foto: obec Hroubovice

Rodiny tak stanuly před těžkým dilematem, a hlavně v nejistotě, na koho a jak dopadnou stupňující se protižidovská nařízení. Mnozí se „úředně“ rozvedli v naději, že úřady oklamou a třeba ochrání děti, a přitom nadále stáli při sobě a podporovali se. Bohužel rozvod často ve výsledku znamenal deportaci židovského partnera zbaveného rodinného svazku s „árijcem“ do koncentračního tábora.

Johann Husch se s židovskou manželkou Hedvikou rozvést odmítl a tím jí nakonec zachránil život. Richard vzpomíná, že otce čas od času jako etnického Němce navštěvovali úředníci nacistického aparátu a přemlouvali ho, ať se židovské manželky zbaví. Neudělal to.

„To, že se u nás Němci zastavovali, se samozřejmě lidem ve vesnici nelíbilo,“ vzpomíná Richard Husch, ale dodává, že jeho otec své postavení nezneužíval, naopak uvádí příklady, jak místním Židům pomáhal. Manželce továrníka Wernera prý poskytl podnájem, když neměla kde bydlet, anebo se u Němců přimluvil za souseda Mandelíka, na kterého přišlo udání, že načerno šije boty. „Má jít do transportu? Má. Tak už ho nechte!“ řekl prý německým úředníkům.

Celkem 42 Židů žijících v Hroubovicích muselo v prosinci 1942 nastoupit do transportu do Terezína. O něco později, když dovršil věk 15 let, dostal předvolání i starší syn Lamplových Jiří, který byl zapsán v židovské matrice, a ani smíšený původ ho neochránil. Jeho mladší sestra Erna mohla zatím zůstat s matkou.

V roce 1944 se deportace rozšířily i na příslušníky smíšených manželství. Johann Husch jako „árijský“ manžel Židovky dostal předvolání na 26. červenec 1944 do Pardubic. Ten den Richard slavil čtrnácté narozeniny a otce doprovázel. Vzpomíná, jak jeli autobusem do Chrasti a pak vlakem do Pardubic, kde se měli deportovaní hlásit.

Johann Husch skončil v pracovním táboře v Bystřici u Benešova. Maminka zůstala sama, vedla firmu, ven ale téměř nevycházela. „Pro Němce byla Židovka, musela nosit hvězdu a nemohla spoustu věcí. Pamatuji se, jak nás vyprovázela ze dveří do školy a sousedka Novotná na ni křičela: ‚Zalez domů, ty špinavá Židovko, když nemáš hvězdu!‘“ vypráví Richard Husch.

Chystejte koupel

Nakonec dostala předvolání i Hedvika Huschová. V říjnu 1944 musela nastoupit do tábora na pražském Hagiboru. Ženy zde byly nasazeny na práci – loupání slídy. V únoru 1945 ji pak deportovali do Terezína, ale bylo to už v době, kdy neodjížděly transporty do vyhlazovacích táborů. Čtyři děti Huschovy tak zůstaly doma samy (ke třem sourozencům přibyla v roce 1941 ještě sestra Naděžda).

Huschovy děti, Richard byl nejstarší. Foto: Paměť národa
Huschovy děti, Richard byl nejstarší. Foto: Paměť národa

Richard dodnes s vděkem vzpomíná na paní Černohorskou, zaměstnankyni firmy, která se dětí ujala. „Po válce si na to nikdo nevzpomněl, aby ji pochválil, možná že jí to měli dokonce za zlý," dodává s hořkostí v hlase Richard Husch.

Dodnes uchovává otcovy dopisy z pracovního tábora v Bystřici. Poté, co v lágru skončila i jeho žena Hedvika, plně důvěřoval paní Černohorské, posílal jí pokyny, co má podniknout ve věci firmy, vedle toho se zajímal o osudy rodiny, třeba jak prožívali vánoční svátky. Většinu dopisů napsal německy, ale poslední korespondenční lístek, datovaný k 2. květnu 1945, je psán poněkud neumělou češtinou. Stálo v něm:

Moje milé, drahé děti a milá paní Černohorská! Dnes nám bylo úředně sděleno, že náš lágr bude rozpuštěn, a že podle transportu půjdeme domů. První transport půjde asi pozítří v pátek, ti co to mají nejdále. Kdy přijdu já na řadu prozatím nevím, na každý pád, ale tyto dny. I maminka přijde na ten samý způsob. Tak moji miláčkové s pomocí boží, zase se uvidíme všichni. Pokud to bude možné, ještě napíši, nebo zatelegrafuji, kdy přijdu, pak chystejte do vany koupel. Na shledanou. Táta.

Ke shledání rodiny už ale nikdy nedošlo. Když se 9. května kolem půlnoci Johann Husch vrátil domů, své děti nenašel. Pár dnů předtím je paní Černohorská odvedla k sobě domů do sousední vesnice Bělá. Richard Husch vypráví:

„Táta přišel domů, i když mu to lidé po cestě rozmlouvali, že to není bezpečné, že kolem Luže řádí partyzáni. Tvrdil, že on se nemá čeho bát, vždyť se vrací z tábora. U nás doma po těch Wernerových bydleli Petržálkovi, rozmluvili mu, aby nechodil za námi do Bělé, že stejně spíme, a nechali ho vyspat na kanapi. Jenže jen co si otec lehnul, přišli hroubovičtí občané.“

Táta nás uklidňoval, že to dobře dopadne

Už když ho budili, vyrazili mu zub a odvlekli do Wernerovy továrny a tam ho zavřeli v koupelně.“ Johanna Husche věznili spolu s místním údajným kolaborantem Františkem Kysilkou. O uvěznění svého otce se děti Huschovy dozvěděly od bratra paní Černohorské, který také patřil k partyzánům. Nejstarší čtrnáctiletá dcera Ilona nosila tatínkovi jídlo. „Táta nás uklidňoval, že to dobře dopadne,“ vzpomíná Richard, „ale asi už tušil, že to bude špatné. Iloně stačil pošeptat heslo ke vkladní knížce.“

Pro Hroubovické byl Johann Husch Němec a navíc domnělý spolupracovník gestapa. Richard Husch je přesvědčen o jeho nevině, naopak uvádí, že v sestavě místní revoluční gardy, která otce zatýkala, byli lidé, kteří s Němci spolupracovali. Domnívá se, že pro některé lidi mohl být po návratu do vesnice nebezpečný. V Hroubovicích se ale během války nestalo nic tak závažného, co by vysvětlovalo bestialitu následujících událostí.

Musel si zout boty, že už je nebude potřebovat

Jedenáctého května uspořádalo nové vedení obce slavnostní zábavu na oslavu konce války. Johanna Husche a Františka Kysilku odvedli na sál do hospody pana Křivky.

„Národní výbor tam pozval vražednou četu z lužských partyzánů,“ vypráví Richard, „žádní cizinci to nebyli, místní to byli!“ dodává. „Zavřeli dveře, aby nemohl nikdo odejít, a pak je začali mučit, zapálili jim vlasy. Nejdřív si teda táta musel zout boty, protože prý je už nebude potřebovat, a ty si hned na místě zabral Josef Konrád. Po mučení ho vytáhli před hospodu a tam ho Ferina zastřelil. V protileteckém krytu ho pak motykou dobili,“ dodává Richard Husch a uvádí další jména lidí, kteří se měli na mordu podílet. Těla obou zavražděných mužů odvezli k Podlažicím, kde byl již dříve vykopán protiletecký okop, a tam je zahrnuli zeminou.

Lynč hroubovických občanů ve svých vzpomínkách zmiňuje i Erna Lamplová, dnes Pokorná, tehdy třináctiletá. „Strejda Jenda, bratr matky, se tam šel podívat a utekl odtamtud, říkal, že se na to nedá koukat. On o tom nechtěl mluvit.“ V rodině Erny Pokorné se tradovalo, že Johann Husch skutečně Němcům udával místní občany. Sama ale spáchané násilí odsuzuje, uvádí, že ho měli řádně soudit.  „Bylo to hrozný,“ dodává.

Židovka skončila v lágru pro odsunuté Němce

Den po umučení Johanna Husche se z Terezína vrátila Hedvika Huschová. Předseda národního výboru Dolejší jí prý řekl, že jejího muže odvedli partyzáni a že neví, co se s ním stalo. Sousedé jí pravdu řekli, ale jen šeptem, ve vesnici vládl strach. Po několika dnech odvezli rodinu Huschových do Chrudimi do sběrného tábora pro vysídlené Němce. „Odtamtud nám pomohl jeden náš strýc, četník z Chrudimi. Zařídil, že jsme se po šesti nedělích mohli vrátit domů. Jenže ono nebylo kam.“

Poválečný život rodiny líčí Richard Husch jako jedno velké martýrium – rodina nakonec skončila v maringotce na kraji vsi, téměř bez příjmu, nějakou dobu také bez občanství. Vdova Hedvika Huschová se snažila očistit jméno svého muže, psala na všechny strany včetně prezidentské kanceláře, dosáhla však pouze exhumace těla a potvrzení, že byl skutečně zavražděn, potrestání viníků se nikdy nekonalo. Stejně tak se rodina nikdy nedomohla vrácení domu, ve kterém sídlil národní výbor, dnes obecní úřad.

Omluva po 74 letech

Richard Husch žije sám v domě s pečovatelskou službou v městečku Luže, pouhé čtyři kilometry od Hroubovic. Na svůj bývalý domov na dlouhá léta zanevřel. Když v roce 2017 ve vsi na místě bývalé synagogy zbořené v roce 1979 odhalovali památník místním židovským spoluobčanům, Richard souhlasil, aby se tam objevilo jméno jeho matky Hedviky Huschové. „O otci se zatím nikdo nezmínil. Ten prostě v Hroubovicích neexistuje a neexistoval.“

Richard Husch při natáčení pro Paměť národa v červnu 2019. Foto: Post Bellum
Richard Husch při natáčení pro Paměť národa v červnu 2019. Foto: Post Bellum

Několik měsíců po natáčení rozhovoru pro Paměť národa na konci října 2019 Richard Husch přece jen Hroubovice navštívil. A vstoupil i do budovy, která byla v dětství jeho domovem. Starosta Marcel Samek uspořádal na obecním úřadě setkání místních občanů s historičkou Alžbětou Langovou, která posluchačům převyprávěla historii rodiny Huschových, události květnových dnů z roku 1945 i excesy doby poválečné. Většina lidí o tom slyšela poprvé. V obecenstvu seděl i Richard Husch. Starosta se mu na samém konci přednášky omluvil za příkoří, která se jejich rodině v Hroubovicích stala, a přislíbil vytvořit pamětní desku. Jestli se záměr podaří a Richard Husch dojde smíření, zůstává v tuto chvíli otevřené.

Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!