„Ten rudej hadr na sebe nevezmeš!“ Veselé i temné příběhy z Pionýra

/ /
Setkání jiskřiček a pionýrů v roce 1962
Setkání jiskřiček a pionýrů v roce 1962
zdroj: Blanka Dospělová

Členství v Pionýrské organizaci nebylo za socialismu pro děti povinné, jak se dnes někdy mylně uvádí. Všechny děti ale byly vedeny k tomu, aby toužily stát se pionýry. A u většiny dětí se to dařilo - třeba jen proto, že chtěly zapadnout do kolektivu.

„Ve třetí třídě nám řekli, že ti nejlepší z nás se stanou pionýry. Těšili jsme se na to, já jsem byl obzvlášť horlivý a všechny úkoly pionýrské přípravy jsem vzorně plnil. Pak jednoho dne v čerstvě postavené budově ,vokovické Sorbonny’, v sále Dzeržinského, nás nastoupily dvě stovky chlapečků a děvčátek v bílých košilích a modrých kalhotách a sukních. Krásné rudé šátky a a nádherné odznaky dostalo ale jen 199 dětí. Já ne. Vyhodnotili, že syn z buržoazní rodiny nemůže být pionýrem, a šel jsem domů s pláčem,“ vzpomíná pro Paměť národa filozof Daniel Kroupa. Takřka totožnou vzpomínku sdílí celá řada dalších pamětníků, kteří prožívali dětství v padesátých a šedesátých letech. Všechny děti byly ve škole vedeny k tomu, aby toužily stát se pionýry, ale některé z nich na poslední chvíli zažily veřejnou ostrakizaci. Většinou kvůli politickým prohřeškům svých rodičů, ale nemuselo to tak být vždy. Z „šátkování“ bývaly často vynechány romské děti. Zdeněk Pinc zase nesměl do Pionýra kvůli svému tělesnému postižení po prodělání dětské obrny: 

„Soudružka, která to měla na starosti, usoudila, že pionýři jsou předvoj dětí, tak jako KSČ je předvoj pracujícího lidu. Takže mrzáci nemohou být pionýři.“ 

Jiří Šesták - foto ze skautského tábora
Jiří Šesták - foto ze skautského tábora

Nepřijetí do Pionýra na začátku 60. let oplakal i bývalý senátor a ředitel Jehočeského divadla Jiří Šesták: „Maminka mě doma objala a řekla: ,Nic si z toho, Jiříčku, nedělej, Masaryk taky nebyl pionýr.’“

Jsme rádi, že čtete naše články!

 

„Táta křičel, že bolševika doma nechce.“

Věra Smržová (dívka uprostřed) s rodiči a sourozenci
Věra Smržová (dívka uprostřed) s rodiči a sourozenci

V jiných rodinách ale děti narážely na přesně opačný problém: přišly domů, hrdé na svůj nový pionýrský šátek, a rodiče začali pro dítě zcela nepochopitelně zuřit. Tak tomu bylo třeba u Martina Věcheta, pozdějšího organizátora trutnovských hudebních festivalů: „Šátek jsem si doma pověsil na nástěnku. Táta přišel z práce, otevřel dveře, já jsem tam stál ještě v pionýrské košili a otec vybuchl: „Co to má znamenat? Hned to sundej!’ Vůbec jsem to nechápal.“ Podobný zážitek měl i pozdější skautský vůdce Jaromír Holas: „Mým prvním hrdinou byl Timur a jeho parta, na vstup do pionýra jsem se těšil. Měl jsem být šátkovaný v Leninově muzeu a když jsem to řekl otci, hrozně se rozčílil a křičel, že doma žádného bolševika nechce.“ 

Věra Smržová, která toužila studovat pedagogickou školu, vstoupila do Pionýra dokonce tajně, proti výslovnému otcovu zákazu. 

„Tatínek říkal: ,Ten rudej hadr na sebe nevezemeš! Jak to uvidím, tak uvidíš, co bude!“

Ale protože bez členství v Pionýru nebylo možné na studium pedagogické školy vůbec pomýšlet, domluvila se s ředitelem školy a stala se členkou organizace potají, pionýrský šátek si nechávala schovaný ve škole. 

Stanislav Balík při práci na obnově skautského střediska v Bludově
Stanislav Balík při práci na obnově skautského střediska v Bludově

Zejména na Moravě se celkem běžně stávalo, že aktivní pionýři pocházeli z katolických rodin a v neděli ministrovali v kostele. „Když člověk ministruje na vesnici, ví o tom každý. Dvacetkrát, někdy třicetkrát za rok jsem šel v čele pohřebního průvodu s křížkem v ruce okolo školy. V průvodu chodila i místní dechovka, ve které hrál ředitel školy, velký komunista. Všechno bylo provázané,“ vzpomíná Stanislav Balík ze severomoravského Bludova. „V páté třídě mě spolužáci navrhli za člena skupinové rady Pionýra. A tehdejší předsedkyně skupinové rady to vetovala, že není možné, aby tuto funkci zastával ministrant. Tehdy jsem to bral jako újmu, ale tatínek mi vysvětlil, že je to spíš dobře a že na to mám být hrdý.“

Pavlík Morozov, náš vzor 

V padesátých letech bývaly děti z pionýrských oddílů zneužívány k záměrům, jejichž dopad nemohly samy chápat: například k šikaně soukromých zemědělců. V Porubě u Svinova napsali pionýři místnímu sedláku Tichému několik dopisů, které jako by se přímo inspirovaly sovětskou legendou o Pavlíku Morozovovi. Ten podle sovětské propagandy udal své rodiče za ukrývání obilí a vesničané ho následně zavraždili. 

„Pane Tichý, podle sdělení MNV dlužíte státu z výsledku letošních žní 6443 kg obilovin,“ napsali pionýři. „Jistě dobře víte, že chceme v naší vlasti vybudovat socialismus. Proto musíme správně zajistit výživu národa. Tím, že neodevzdáváte předepsanou dávku, pomáháte těm, kteří se snaží rozpoutat novou válku a chtějí zničit výsledky práce našich dělníků a rolníků. (…) Doufáme, že svůj úkol nejen splníte, ale překročíte. Tím se zařadíte mezi hrdé budovatele naší republiky.“

Jan Tichý s otcem, adresátem dopisu pionýrů
Jan Tichý s otcem, adresátem dopisu pionýrů

Svůj první střet s ideologickým pokrytectvím zažil v rámci pionýrské organizace i Daniel Kroupa, který byl po přestupu na jinou školu do Pionýra nakonec přijat. „Účastnili jsme se hry Za rudým praporem. Měli jsme vypátrat staré komunisty, kteří prý za války bojovali proti nacismu. Po pár návštěvách ale vyšlo najevo, že oni moc nebojovali, jenom se scházeli a něco si šeptali. To nám přišlo směšné. Nakonec jsme se dozvěděli jméno jednoho člověka, který byl ve skutečném odboji. Jenže se ukázalo, že tenhle odbojář nebyl komunista. Oddílový vedoucí nám řekl, že to prý neplatí,“ vzpomíná Daniel Kroupa. „My děti jsme se proti tomu vzbouřily, za své peníze jsme mu koupily bonboniéru, vzaly jsme si pionýrské šátky a šly jsme ho navštívit. Bydlel v suterénním bytě. Když jsme zazvonily, dlouho se nic nedělo. Po chvíli vyšel ven, v ruce držel řemen a křičel: 

,Táhněte odsud, vy parchanti komunistický, než vás přetáhnu tímhle řemenem!’“

Stanislav Zajíček
Stanislav Zajíček

Na druhou stranu mnoho zejména mladších pamětníků vzpomíná na oddíly, které „pod hlavičkou“ Pionýra rozvíjely pestrou zájmovou činnost a zastřešení PO SSM pro ně bylo jen nutným zlem. Pozdější brněnský pedagog Stanislav Zajíček chodil například do dětského dramatického souboru Pirko (Pionýrský rozhlasový kolektiv), vedeného Jindrou Delongovou. „Soubor měl tendenci vyjadřovat se ve smyslu dramaturgie hodně svobodně, ale musel kooperovat s režimem, recitovat na různých výročích. Uvědomoval jsem si to rozpolcení. Brzy jsem pochopil, že tady je něco zásadně špatně, že existují dva světy, a pokud chcete být v jednom, musíte kolaborovat s tím druhým.“  

Pionýři versus skauti

Jaromír Holas jako vedoucí skautské družiny Vlků
Jaromír Holas jako vedoucí skautské družiny Vlků

Nelze hovořit na téma Pionýrské organizace, aniž bychom zmínili její inspiraci Junákem. Po únorovém převratu 1948 se KSČ snažila dostat pod kontrolu veškerý život v zemi, což vedlo ke zrušení veškerých nezávislých spolků a organizací nebo jejich podřízení ideologickému vedení. To postihlo také Junáka, obnoveného v roce 1945 a opět zrušeného po roce 1948. Pionýři si však od skautů vypůjčili celou řadu symbolů, kterým dali nový ideologický obsah. Žluté šátky nahradily rudé, namísto bobříků se plnily Pionýrské plameny a cesty, pozdrav tří vztyčených prstů vystřídalo salutování s dlaní nad čelem, což mělo znamenat, že „zájem pracujících všech pěti dílů světa klade pionýr nad zájmy svoje“. 

Forma byla podobná, ale náplň činnosti se značně lišila a také pionýrské tábory vypadaly jinak než skautské, jak uvádí skautský vůdce Jaromír Holas: 

„Pionýr jezdil na tábory, kterým jsme říkali výkrmny.“ 

„Přijeli na místo, kde vařily kuchařky, měli postavené stany, sruby, měli s sebou kufry, jak vstoupili do tábora, hned dostali jídlo... Kdežto my jsme přijeli na holou louku, museli jsme jít do lesa, porazit pár soušek, udělat si kůly, postavit si stan, obít ho krajinkami, postavit si postele… Když to bylo postavené, družiny byly rozdělené na služby a kluci si vařili sami. Byli jsme na to hrdí.“ 

 

„Vedoucí měli taktického ducha“

Mnoho skautů, kteří se zapojili do činnosti při obnově Junáka v roce 1968, však po jeho opětovném zrušení na začátku normalizace přistoupili na kompromis a přešli se svými oddíly do Pionýrské organizace SSM. „Vedoucí měli taktického ducha a přesvědčili nás, že budeme pokračovat dál, protože by byla škoda, abychom na protest přestali dělat,“ vzpomíná Vlasta Vasková, které v té době bylo šestnáct let. Ona sama začala v roce 1977 pracovat v rodném Hrádku u Rokycan jako skupinová vedoucí pionýrské organizace, což tehdy bylo placené zaměstnání na plný úvazek: 

„Pionýr nebo skaut, hlavní pro mě byla práce s dětmi.“

V práci pro Pionýra pokračovala i po roce 1989, tentokrát už zdarma ve svém volném čase. 

Podobnou strategii zvolil i Jaromír Prach, který v šedesátých letech založil družinu Volný národ a v roce 1968 jako jedna z prvních vstoupili do obnoveného Junáka. Po roce 1970 v činnosti pokračovali pod Pionýrskou organizací, ale, jak pamětník uvádí, v duši zůstali „zakuklenými skauty.“

Jaromír Prach na skautském táboře
Jaromír Prach na skautském táboře

Poněkud jiný pohled na věc má skautský vůdce Stanislav Balík, který vstoupil do skautského oddílu v Bludově jako dvanáctiletý v roce 1990. „U nás ani v nejbližším okolí nebyly ty tajné skautské oddíly, které byly pod Pionýrem a v roce 1990 radostně přešly do Junáka. Pro moje vnímání skautingu byl tohle cizí svět. Naopak tu byla zkušenost sporu s Pionýrem jako s někým, kdo nám ublížil, proti komu jsme se vyhraňovali. Nejvíc mi vadilo, že Pionýr po roce 1989 neprovedl žádnou refelxi své totalitní minulosti. Proč si ani nezměnili jméno? Zprofanované jméno, které tolika lidem ublížilo?“

Pionýři píší Brežněvovi

Zdeňka Formánková se svým pionýrským oddílem
Zdeňka Formánková se svým pionýrským oddílem

Pionýrskou organizací prošla naprostá většina lidí, kteří vyrůstali v Československu před rokem 1989 (například v roce 1975 měla 1 214 248 členů), takže zážitky z Pionýra mohou mít mnoho podob: někde ideologický tlak, jinde (a hlavně v době normalizace) nudné formální schůzky jen kvůli účasti, a někde i zajímavá a smysluplná činnost. O to poslední se snažila například dlouholetá pionýrská vedoucí Zdeňka Formánková, která se svým oddílem Rebelanti po srpnové invazi roku 1968 tiskla protiokupační letáky a v oddílovém časopisem Tam-Tam otiskli protestní dopis Brežněvovi. V roce 1970 proto musela ze školy odejít, ale s oddílem se i nadále scházela neformálně u sebe doma. „Tak, jak si děti vychováme, takový náš národ bude,“ říká Zdeňka Formánková. V případě Pionýrské organizace jako celku má ovšem tato věta velmi dvojznačný smysl.