Ten den zmizely z tábora uniformy. Před 75 lety osvobodila Rudá armáda Terezín

/ /
Sovětští vojáci přijíždějí do Terezína. Foto: Karel Šanda
Sovětští vojáci přijíždějí do Terezína. Foto: Karel Šanda

„Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě. Bylo možné odsud odejít – ale vzhledem k tomu, že byla tyfová karanténa, to doporučováno nebylo,” vzpomínal Hanuš Hron na osvobození Terezína 8. května 1945.

„Z terezínských hradeb jsem viděl, jako okolo projíždí nekonečná kolona sovětských vojáků mířících od Drážďan na Prahu,“ vzpomíná Hanuš Hron na ten den v květnu 1945, kdy po letech znovu jako svobodný člověk opustil prostor terezínského ghetta. Bylo mu dvacet let, a když uviděl projíždějící vojáky, dlouho neváhal: „Mával jsem na jeden ruský gazík a vydal jsem se do Prahy spolu s nimi.“

Speciál k 75. výročí konce války.
Speciál k 75. výročí konce války.

Jeho příběh patří k těm s relativně šťastným koncem, zachránil se totiž nejen on, ale i jeho rodiče a mladší sestra. Předcházely tomu však dramatické peripetie, které jejich rodinu nadlouho rozdělily.

Hanušův otec, židovský lékař, už od začátku protektorátu hledal pro celou rodinu možnost vystěhování do zahraničí, ale jedna země po druhé jeho prosby odmítaly. Až na přelomu let 1940 a 1941 se mu naskytla možnost odjet do Číny. Odcestoval s tím, že manželka a děti se k němu připojí, jakmile v Číně zařídí vše potřebné pro jejich příjezd.

Weinsteinovi (tak zní rodné příjmení Hanuše Hrona) na zprávu od otce čekali marně několik měsíců a mezitím je v protektorátu sužovala další a další protižidovská opatření. Zlomyslnou hříčkou osudu jim dopis z Číny přišel právě v den, kdy měl Hanuš s matkou i mladší sestrou nastoupit do transportu do Terezína.

„Přinesli nám ho ve chvíli, kdy už jsme stáli v davu deportovaných u Veletržního paláce. Nějaký esesák tam vyvolával jméno mé matky a dopis jí předal. Byly v něm všechny náležitosti potřebné pro naše vystěhování, včetně jízdenek na Transsibiřskou magistrálu. Ale už bylo pozdě. V té době už probíhala válka Německa se Sovětským svazem a cesta přes Rusko byla tedy nemožná,” říká Hanuš Hron.

Zachránil matku i sestru

A tak se paní Weinsteinová se dvěma pubertálními dětmi ocitla v Terezíně. Zde měl šestnáctiletý Hanuš štěstí v neštěstí: předtím totiž získal krátkou praxi jako učeň ve vodárně, což byla v ghettu velmi ceněná kvalifikace, rozvody vody zde byly v kritickém stavu. Práce opraváře potrubí a čerpadel mu patrně zachránila život; za celých tři a půl roku nebyli ani on, ani jeho matka a sestra povoláni do transportu do dalších koncentračních táborů.  

Hanuš Hron při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Post Bellum
Hanuš Hron při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: Post Bellum

Židé v Terezíně podle Hanuše Hrona dlouho netušili, co se děje s lidmi, kteří odjíždějí v transportech na východ. Tato informace se k nim dostala až v roce 1942 nebo 1943. „Tehdy dorazil do Terezína transport asi tisícovky dětí z Osvětimi. Byli v něm i lékaři a zdravotní sestry, všechno Židé. Když odvedli děti do sprch, aby se umyly, vypukla šílená panika, že jsou v plynových komorách. Tehdy jsme se poprvé dozvěděli, že plynové komory v Osvětimi existují,” říká Hanuš Hron.

„Ten transport pobyl v Terezíně jen několik týdnů. Potom šel kompletně celý zpátky do Osvětimi a tam hned na smrt, do plynu,” popisuje ďábelskou nepředvídatelnost nacistické mašinérie, která mnohdy lidem dávala falešné naděje těsně před smrtí. (Zde má pamětník možná na mysli příjezd dětského transportu z likvidovaného ghetta v Bialystoku v srpnu roku 1943, pozn. red.)

On sám se v roce 1944 dobrovolně přihlásil do speciálního transportu řemeslníků do Německa. Jeho cílem byl tábor v lesích asi osmdesát kilometrů od Berlína, kde měli za úkol vybudovat náhradní sídlo pro nejvyšší velení SS pro případ, že by byl Berlín vybombardovaný

 „Protože nám během pobytu tam těžko mohli zabránit v útěku, slíbili nám, že během pobytu v Německu budou členové našich rodin v Terezíně chráněni před transporty do Polska,” říká Hanuš Hron. Přinejmenším v jeho případě nacisté tento slib dodrželi: v únoru 1945 se v Terezíně znovu shledal s matkou a se sestrou. Tehdy už tušil, že konec války se blíží, protože při práci v Německu občas slýchali dunění dělostřelby.

„Někdy se mě lidé ptají, proč Židé nastupovali dobrovolně do transportů nebo proč jsme neutekli z Terezína. Nechápou, že člověk v protektorátu nemohl existovat bez potravinových lístků. Leda že by měl příbuzného v zapadlé vesnici, který by ho dokázal ukrýt a uživit. Ano, z Terezína se dalo utéct, ale kam by člověk potom šel?” říká Hanuš Hron.

Předstírali idylu, chystali likvidaci

Na přelomu let 1944 a 1945 už mezi nacistickými strážci v Terezíně vzrůstaly obavy z porážky Německa, což je vedlo k velmi rozporuplným krokům. Na jednu stranu se snažili před světem prezentovat v pozitivním světle. V únoru 1945 mohlo 1200 vězňů odcestovat do Švýcarska, dánští vězni v polovině dubna odjeli do bezpečí do Švédska. Na jaře po návštěvě Adolfa Eichmanna v Terezíně bylo nařízeno nové zkrášlování ghetta: znovu se otevřely kavárny, byla pořádána divadelní představení a koncerty.

Velitel věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně Heinrich Jöckel za války a po válce, kdy byl 16. října 1946 v Litoměřicích oběšen jako válečný zločinec. Foto: Karel Šanda
Velitel věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně Heinrich Jöckel za války a po válce, kdy byl 16. října 1946 v Litoměřicích oběšen jako válečný zločinec. Foto: Karel Šanda

Himmler se totiž rozhodl ještě jednou zneužít Terezín k propagandistickým účelům, jak to nacisté úspěšně provedli již v červnu 1944 při návštěvě Červeného kříže. Terezínské ghetto mělo znovu posloužit jako alibi zakrývající skutečnou genocidu Židů. Podvod se podařil i podruhé. Ač je to v té době už těžko pochopitelné, delegace Červeného kříže, která dorazila 6. dubna 1945, opět odjížděla s představou, že Židům se v Terezíně vede celkem dobře.

Opatření před koncem války měla ale také svou temnější stránku. Zároveň se zkrášlováním ghetta probíhaly přípravy na likvidaci terezínských vězňů před příchodem spojeneckých vojáků. Zahájila se výstavba plynové komory, která nakonec nebyla dokončena. V jedné části opevnění byl vybudován takzvaný “kachní rybník” – prostranství, které se dalo hermeticky uzavřít a vězně tam postřílet nebo utopit. K tomu nakonec naštěstí nedošlo.

Vězně z transportů nepoznali ani jejich blízcí

Od 20. dubna 1945 přijížděly do Terezína takzvané evakuační transporty z koncentračních táborů likvidovaných před postupující frontou. Z vagónů vystupovali a vypadávali děsivě zubožení lidé a hromady mrtvých těl. Mnozí z nově přišedších byli v Terezíně už podruhé, jejich blízcí je však nepoznávali, tak se na nich podepsalo utrpení v koncentračních táborech.

Poválečná exhumace hromadných hrobů na šancích Malé pevnosti, kam se pohřbívalo v období od 1.3. do 7.5.1945. Mezi exhumovanými byli i vězni z pochodů smrti, kteří v květnových dnech roku 1945 přišli do Malé pevnosti. Foto: Karel Šanda
Poválečná exhumace hromadných hrobů na šancích Malé pevnosti, kam se pohřbívalo v období od 1.3. do 7.5.1945. Mezi exhumovanými byli i vězni z pochodů smrti, kteří v květnových dnech roku 1945 přišli do Malé pevnosti. Foto: Karel Šanda

Hanuš Hron vzpomíná, že dostal za úkol postarat se o tyto lidi, umístěné na širokých travnatých hradbách Terezína: „My, co jsme byli ještě trochu v kondici, jsem jim šli na šance pomáhat. Ale bylo to zoufalé. Nakrájeli jsme chleba na krajíce, dali jsme ho do koše, koš jsem si dal na rameno a nesl jsem jim ho. Ale ten dav se na mě vrhnul, povalili mě, převrhli koš a chleba rozdupali…” vzpomíná, jak reagovali vězni pološílení hlady.

Pohřeb 601 exhumovaných obětí se konal 16. září 1945 se pak za účasti bývalých vězňů, pozůstalých, politiků a veřejnosti. Foto: Karel Šanda
Pohřeb 601 exhumovaných obětí se konal 16. září 1945 se pak za účasti bývalých vězňů, pozůstalých, politiků a veřejnosti. Foto: Karel Šanda

„Ačkoliv i my jsme byli vězni, museli jsme je držet od sebe pomocí klacků, abychom postupně mohli každému dát kousek chleba.”

Transporty s sebou kromě přehlídky utrpení přivezly také novou hrozbu: tyfovou nákazu. První případ byl v Terezíně zaregistrován 24. dubna a epidemie se rychle šířila. Nacisté ghetto v nadcházejících dnech opouštěli, narychlo pálili dokumenty, jejichž ohořelé útržky poletovaly mezi terezínskými domy a vězňové měli zakázáno je sbírat. Poslední němečtí dozorci ghetto opustili 5. května, už tři dny předtím vzal Terezín pod ochranu zmocněnec Červeného kříže Paul Dunant.

„Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě, žádný Němec ani český četník. Bylo možné odsud odejít – ale vzhledem k tomu, že byla tyfová karanténa, to doporučováno nebylo,” vzpomíná Hanuš Hron.

Dne 2. května 1945 byla v Malé pevnosti provedena Největší poprava v dějinách věznice. Popraveno bylo 51 mladých vězňů, členů levicových odbojových organizací zapojených zejména do kolportace ilegálních tiskovin. Společně s nimi byl popraven 1 konfident. Těla popravených byla zpopelněna v krematoriu litoměřického tábora a jejich popel byl uložen pod hlavním pylonem na Národním hřbitově při slavnostním pohřbu 16. září 1945. Na Národní hřbitov byly tehdy přemístěny do jednotlivých hrobů urny obětí tyfové epidemie z terezínského krematoria a rovněž popel vyzvednutý z velké jámy v jeho blízkosti. Jednalo se z velké části o zemřelé z terezínského ghetta. Zdroj: Památník Terezín

Tankové jednotky Rudé armády spíše symbolicky osvobodily ghetto 8. května 1945. Hanuš Hron vzpomíná, že z terezínských hradeb pozoroval kolonu Rudé armády mířící na Prahu. Protože se cítil zdravý, rozhodl se porušit podmínky karantény a z ghetta odešel. Zamával na ruský gazík, řízený mladým vojákem, a vydal se do Prahy spolu s Rusy.

„Před Prahou se kolona zastavila, v protisměru nás míjela obrovská kolona německých zajatců,” vzpomíná Hanuš Hron. Tehdy došlo k události, která měla velký význam pro jeho pozdější smýšlení:

Zatýkání Němců v Terezíně při osvobození. Foto: Karel Šanda
Zatýkání Němců v Terezíně při osvobození. Foto: Karel Šanda

„Jeden zajatec měl okolo krku na tkaničkách pověšené boty. Ruský voják ukázal na moje boty, úplně rozervané, a pak na ty jeho. Poprvé v životě jsem mohl zvýšit hlas na německého občana. Odhodlal jsem se a zařval: ,Gibt die Schuhe!’ On si ty boty sundal a podával mi je. Když jsem se pro ně shýbnul, uviděl jsem, že on sám je bos. Nebyly to náhradní boty, byly jeho jediné. Zastyděl jsem se a hodil jsem mu ty boty zpátky. V ten okamžik se kolony daly do pohybu, takže k lepším botám jsem přišel později. Ale netrvalo to dlouho,” popisuje Hanuš Hron moment ve svém životě, kdy se vědomě rozhodl, že se nebude Němcům mstít.

Brzy nato se v Praze shledal se svou matkou a se sestrou a v roce 1946 se domů z Číny vrátil jeho otec. Ale po pětileté odluce bylo těžké obnovit zpřetrhaná pouta. „Moje matka už s ním vztah nikdy nenavázala. A já… Ten večer, co se otec vrátil, jsem měl koupené lístky do kina. A nechtěl jsem to propást. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že to bylo otci hrozně líto,” konstatuje Hanuš Hron.

On sám si po válce změnil příjmení, židovsky znějícím jménem Weinstein se po prožitých událostech cítil stigmatizován. Dnes, s odstupem mnoha let, ale říká, že by se rozhodl jinak: „Můj otec toho tenkrát litoval a dneska toho lituju já. Myslím, že člověk si má své jméno ponechat.”

Národního pohřbu v Terezíně 16. září 1945 se zúčastnil ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a JUDr. Milada Horáková, která promluvila za vězněné ženy. K prvnímu výročí osvobození se na Národním hřbitově konala 12. května 1946 vzpomínková slavnost. Terezínská tryzna se letos poprvé přesouvá z května na říjen.
Národního pohřbu v Terezíně 16. září 1945 se zúčastnil ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a JUDr. Milada Horáková, která promluvila za vězněné ženy. K prvnímu výročí osvobození se na Národním hřbitově konala 12. května 1946 vzpomínková slavnost. Terezínská tryzna se letos poprvé přesouvá z května na říjen.
Konec války ve vzpomínkách pamětníků: příběhy, audioklipy, krátké filmy, komiks – najdete na 1945.pametnaroda.cz. Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Děkujeme za případnou podporu!