„Svítilo sluníčko a na Karlově náměstí byly maminky s kočárky,“ vzpomínala Dagmar Procházková na 14. únor 1945.
Dagmar bylo v té době devatenáct let a pracovala jako účetní na Karlově náměstí v domě číslo 3. „Naproti Faustovu domu byl velikánský koloniál Emila Boháčka a já jsem pro něj pracovala v pátém poschodí. Mé pozici se říkalo vznešeně comptoiristka, ale prostě jsem vedla podvojné účetnictví.“
Právě Karlovo náměstí a jeho okolí bylo postiženo nejvíce a Dagmar zachránilo život, že v poledne nejela domů do Střešovic na oběd jako obvykle. Maminka jí do práce přichystala kastrůlek s králíkem na smetaně.
„Ohřívala jsem si toho králíka, a najednou slyším strašnej šrumec. Tma jako v pytli a něco padalo. Sutiny a prach. A děsný rány. Bylo to strašný. Najednou jsem se ocitla pod stolem a pak ve skříni. Ale jak jsem se tam dostala, to nevím. Byl to pud sebezáchovy.“
Nálet trval pouhých devět minut, od 12.25 do 12.34, a zanechal za sebou obrovskou spoušť. Dvaašedesát amerických bombardérů B-17, přezdívaných Létající pevnosti, shodilo na Prahu omylem 152 tun pum, které zasáhly 2 500 domů, 68 zcela zničilo, 701 lidí zahynulo, 80 zůstalo nezvěstných a 1 184 utrpělo zranění. Paní Dagmar nikdy nezapomene, co uviděla, když vyšla před dům:
„Ulice plné mrtvých, Faustův dům úplně rozbitej. Proti nám byla nemocnice, to vám bylo, jako když vezmete nůž a takhle to rozkrojíte. V Emauzích, tam byl biograf, tak ty židle byly všechny na stromech. Bylo to hrozný.“
Na zastávce před domem uviděla Dagmar zdemolovanou tramvaj číslo dvacet, kterou ten den náhodou nejela. „Zemřela v ní moje kamarádka ze Sokola. To byl tedy Pánbůh se mnou.“
Sokolská rodina
Dagmar se narodila 6. června roku 1925 jako jediná dcera do sokolské rodiny Weitzenbauerových. Tatínek pracoval jako státní úředník a maminka byla v domácnosti. Až do začátku německé okupace žili poklidným životem ve Střešovicích, které tehdy měly venkovský charakter. „Chodila jsem do naší krásné školy vedle sokolovny, v přízemí se učili chlapci a děvčata v prvním patře,“ popsala vzdělávání ve 30. letech.
Ve škole panoval řád a každé druhé dítě chodilo cvičit do Sokola. Děti se tak podle paní Dagmar naučily kázni a úctě k dospělým i jeden k druhému. Jako sedmiletá zažila nadšení z IX. všesokolského sletu v roce 1932, který se stal oslavou 100. výročí narození zakladatele Sokola Miroslava Tyrše. „Tím sletem žil celý náš stát,“ vzpomínala. Zúčastnilo se ho 190 cvičenců a sledovalo milión diváků.
Další sokolský slet se už konal v tísnivé atmosféře roku 1938, kdy se nejen rodina paní Dagmar obávala kroků nacistického Německa. Za necelý rok, 15. března roku 1939, sledovala na Letné příjezd německých motorek se sajdkárami. Začala německá okupace a Němci zabrali budovu státního gymnázia ve Sládkově ulici, kde studovala. „Naštěstí nás přijala reálka na Strossmayerově náměstí, tam jsme se učili odpoledne ještě dva roky poté, co nás obsadili Němci.“
Nad sokolskou rodinou Weitzenbauerových se vznášela hrozba zatýkání. Tatínek zůstával jedním z mála funkcionářů Sokola, který nebyl zatčen. „Jeden za druhým se ztráceli, nevím, jak se tomu tatínek vyhnul,“ uvedla k tomu paní Dagmar.
Bylo jí necelých sedmnáct let, když musela z nařízení protektorátní vlády odejít ze školy a přijmout úděl nuceně nasazené dělnice. Naštěstí v Protektorátu, na rozdíl od ročníků 1922 až 1924, které putovaly na práci do Říše. Nastoupila do kbelské montovny telegrafních zařízení Ostmarkwerke.
„Tam jsem cínovala ve velikánský montovně, kde se dělaly polní telefony. Pracovala jsem i celé noci, od šesti do šesti. Byly tam strašný pachy z laků. Ten agresivní puch se ani nedá popsat, ale šel rovnou do žaludku. To mi dělalo víc potíží než to, že jsem tvrdě pracovala,“ popsala.
Vysvobozením z montovny pro ni byl zánět žlučníku a slepého střeva, které jí operovali v motolské nemocnici. „Připadala jsem si tam jako v ráji. Navíc byl květen, za okny kvetly akáty a z nedaleké kaple ke mně doléhaly liturgické zpěvy věřících. Byla to naprostá idyla.“
Válečnou realitu jí připomněl dopis z kbelské montovny, aby okamžitě nastoupila do práce, jinak bude trestně stíhána. Jejímu tatínkovi se podařilo sehnat lékařské zprávy, aby se nemusela ze zdravotních důvodů do montovny vrátit. Nastoupila do velkoobchodu na Karlově náměstí, kde jako zázrakem přežila výše zmíněné bombardování Prahy.
Nechtěná psycholožka
Válka zanedlouho skončila a Dagmar se mohla vrátit do školy. Už v září 1945 složila maturitu a pokračovala ve studiu na Univerzitě Karlově. Chtěla studovat psychologii, což tehdy bylo možné jen ve spojení s filozofií. Stihla dostudovat v roce 1949, než komunisté psychologii a sociologii zakázali jako buržoazní pavědy.
Měla štěstí i v tom, že na univerzitě zažila přednášky filozofa Jana Patočky. „To byl nádhernej člověk, nádherně přednášel, neměl žádnej papír a vyprávěl jak ten Sokrates. To byly přednášky! Nikdo ani nedejchal.“
Jako vystudovaná psycholožka nemohla sehnat uplatnění, o psychology nikdo nestál. Následující čtyři roky vystřídala několik učitelských míst, chvíli pracovala jako sociální pracovnice i vychovatelka. Vzpomínala, jak musela s dětmi číst Leninova mladá léta a každý den předkládat ředitelce napsanou přípravu, ve které musela uvádět výchovný i pedagogický cíl, tedy jak vede děti k marxismu-leninismu. „To si dnes nikdo neumí představit, jak jsme byli kontrolováni.“
V roce 1954 se jí narodil syn Ivan. „Vdala jsem se za skauta. Po svatbě jsme neměli byt, a tak jsme s malým Ivanem bydleli u rodičů v Liboci.“ Dagmar zůstala se synem doma dvanáct let, manžel jako inženýr a technický úředník rodinu zajistil, i když nebyl členem KSČ. Stejně jako ona.
Zatčení tatínka
Odpovídající práci by stejně nenašla. Jejího tatínka v roce 1958 zatkla StB spolu s dalšími jedenácti bývalými členy tehdy již neexistujícího Sokola. Když Václav Weitzenbauer 15. ledna 1959 vyslechl rozsudek s trestem tři roky odnětí svobody nepodmíněně, rodině se ulevilo, že to nedopadlo hůř.
„Nikdo jsme ale stejně nechápali, za co. Rozsudek byl takový demagogický blábol,“ uvedla paní Dagmar s tím, že dvanáct přátel sokolů rozstrkali po věznicích po celých Čechách. „Tatínek šel do Valdic a dělal tam na soustruhu korálky. Někteří to měli horší.“
Po propuštění tatínka na amnestii v květnu 1960 přišla další nespravedlnost. Václav Weitzenbauer, který svůj život zasvětil dětem v Sokole, měl nyní veškerý zákaz styku s mládeží a musel splácet náklady na vězení. Rehabilitace se dočkal na konci šedesátých let, kdy mu stát vyplatil také 20 tisíc jako odškodné. Na začátku normalizace bylo ale rozhodnutí soudu o nevině zrušeno a Václav Weitzenbauer musel peníze státu vrátit. Zemřel v roce 1975, jeho žena nedlouho po něm.
V době uvolnění v roce 1967 mohla paní Dagmar konečně uplatnit své vzdělání. Nastoupila jako podniková psycholožka do podniku Ferona, který se tehdy jmenoval Hutní odbyt. Sídlil v paláci Ferona v Havlíčkově ulici a měl 11 závodů po celém Československu – kromě Prahy v Plzni, Chomutově, Liberci, Hradci Králové, Brně, Olomouci, Ostravě, Bratislavě, Žilině a Košicích.
Dagmar všechny závody pravidelně objížděla s osvětovými přednáškami o mezilidských vztazích na pracovišti. Kromě toho prováděla sociologické šetření o fluktuaci a testovala kádrové rezervy. „To byla pitomost, protože i když jsem je otestovala, tak oni si tam potom dosadili, koho potřebovali.“
Ve svých přednáškách se zaměřila i na vztahy mistrů či vedoucích k ženám. „Když jsem mluvila o tomhle, tak nikdo nemluvil, nešoupal nohama a jednou za mnou přišel jeden mistr a řekl mi: ,Víte, že jste mě opravdu osvítila? Díky vám jsem si uvědomil, jak se chovám k ženám’.“
Jako podniková psycholožka pracovala osmnáct let až do odchodu do důchodu v roce 1985.
„Prožili jsme scénu veselou, truchlivou i kašparovskou. Museli jsme být přizpůsobiví. Abychom vůbec došli a neztratili přitom čest. To bylo to důležitý. A co se týká režimu? Ten jsem neměla ráda od začátku, nejen proto, že mi zavřeli tátu. Ale pravou nenávist nakonec neznám. Toho oni ani nejsou hodni. Ten negativní cit je pro ně škoda. Ale dali nám zabrat,“ uzavřela se smířlivým úsměvem své vyprávění pro Paměť národa.
Dnes čtyřiadevadesátiletá paní Dagmar žije v Domově pro seniory Zity Kabátové, kde se zúčastňuje řady aktivit.