Po zelené turistické značce se pěšky i na kole dostanete z Železné Rudy přes Debrník až na hraniční přechod Železná Ruda - Bayerisch Eisenstein v Alžbětíně. Koncem března 1948 se stejným směrem do Bavorska vydala dvojice mladých lidí za svobodou...
„Jsme nedaleko od místa, kde 30. března 1948 paní Příhodová a pan Zábřeský přišli o život. Bylo to necelých 300 metrů odtud, od bývalého debrnického zámečku. Pohraniční hlídka SNB si je nadběhla a pak dvojici zřejmě popravila, ” říká na místě dnes už neexistujícího barokního zámku železnorudský patriot a znalec místní historie Václav Nový. Patří mezi skupinku místních občanů, kteří se v uplynulých letech pokoušeli objasnit pozadí temného příběhu z března roku 1948.
Likvidace němého svědka
S panem Novým stojíme nedaleko turistického rozcestníku nad Železnou Rudou, na malé louce uprostřed šumavské vegetace. Do roku 1989 bylo toto místo součástí hraničního pásma a tím pádem pro běžné občany zakázaného území. Ještě koncem 80. let dvacátého století tady stával zámek Debrník z roku 1779, pamětník kdysi bohaté místní sklářské tradice rodů Hafenbrädlů a Abelů. Až do konce 19. století byla v osadě u zámku světoznámá zrcadlová huť, významnou zdejší stavbou byla i barokní kaple v mariánském stylu s výzdobou z hafenbrädovských skláren. Její součástí byla i skleněná rakev s ostatky sv. Konstantina, které koupila zakladatelka zámku Alžběta Hafenbrädlová v Římě za 35 tisíc zlatých.
Všechno se změnilo v roce 1945, kdy přešel zámek do majetku státu a po roce 1948 jej využívala pohraniční rota jako ubytovnu. Když se pohraničníci ze zámku přestěhovali do nedalekých nově postavených kasáren, osud památky se naplnil a na podzim 1989 zámek i přes protesty památkářů bez milosti srovnali se zemí.
Náhoda, která odkryla zločin
S panem Václavem Novým scházíme po zelené turistické značce od bývalého zámku Debrník a někdejší stejnojmenné osady, po které už v bujné vegetaci není ani stopa, k železnorudskému hřbitovu, který stál v dobách tzv. Železné opony na začátku ostře střeženého hraničního pásma. U něj byla závora a stanoviště pohraniční stráže. Bez propustky či ozbrojeného doprovodu dál nikdo nesměl. Pan Nový otevírá branku na hřbitov a vcházíme dovnitř. Po pár metrech chůze do mírného kopce přicházíme k hrobu jeho rodičů.
„Když jsme začátkem 70. let hrob zřizovali, tak jsme tady objevili kamennou desku se jménem paní Bohumily Příhodové.”
„Můj táta umřel začátkem ledna 1971 a na tehdejším národním výboru nám řekli, ať si vybereme místo na tomhle hřbitově, kam se od konce války tehdy moc nepohřbívalo. Matce se asi nechtělo moc chodit do kopce a tak rozhodla, že rodinný hrob bude tady v dolní části,” vzpomíná Václav Nový.
„Všude bylo tehdy dost sněhu a když roztál, objevili jsme asi metr od našeho hrobu zašlou desku se jménem Bohumily Příhodové a datem úmrtí 30. března 1948. Protože nás zajímalo, o koho jde, snažili jsme se to dopátrat na národním výboru, ale nedozvěděli jsme se nic, i když tam byla řada lidí, kteří ten osmačtyřicátý rok mohli pamatovat…”
„Kdyby náhodou někdo skutečně řekněme v šedesátých, sedmdesátých letech ten náhrobek nějakým způsobem zlikvidoval, třeba tajně odvezl a zahladil po něm stopy, tak by se to v podstatě nikdy neodhalilo a nikdy by se nerozklíčovalo, jaká tragédie je vlastně v pozadí takového nenápadného pietního místa,” konstatuje publicista Zdeněk Roučka, který se před časem s panem Novým a dalšími pamětníky zasloužil o to, aby celý příběh neupadl v zapomnění.
Podle StB vraždil válečný hrdina...
„Nejsem očitý svědek, všechno jsem se dozvěděla od manžela a tchyně, kteří ale už, bohužel, nežijí,” říká paní Jana Pešková, která se sem, do domku pod hřbitov v Železné Rudě, přivdala.
„Ta mladá dvojice šla směrem na Debrník, on prý měl na sobě uniformu s pistolí, paní šla ale oblečená jako na ples.“
Dnes už víme, že jedním z dvojice uprchlíků, kteří 30. března 1948 zahynuli nad Železnou Rudou, byl šestadvacetiletý pražský rodák František Zábřeský, národní správce exportu jablonecké bižuterie a bývalý voják československé zahraniční armády, který za války bojoval u Tobruku, kde byl raněn. Po operaci a uzdravení se stal příslušníkem pozemního personálu 311. bombardovací perutě RAF.
Za svoje hrdinství obdržel několik vojenských vyznamenání, mimo jiné i medaili za chrabrost. Spolu s ním se na osudnou cestu vydala jeho o dva roky starší přítelkyně Bohumila Příhodová, která pocházela ze středočeských Peček. Oba se 30. března 1948, měsíc po komunistickém puči, rozhodli přejít hranici do Bavorska, kde chtěli začít nový a svobodný život.
Zamezit emigraci lidí z tehdejšího Československa přes tzv. „zelenou hranici” se československé státní orgány snažily už od března 1948. V této oblasti zakázal Okresní národní výbor v Klatovech cizím osobám vstup do celního a pohraničního pásma, pro obyvatele Železné Rudy platil od dvacáté hodiny večerní do pěti ráno zákaz vycházení.
Podle Martina Pulce z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu si bohužel Zábřeský s Příhodovou vybrali trasu z Železné Rudy na Debrník, kterou pohraničníci vytipovali jako jeden z přechodových kanálů přes hranici. Mladí lidé pak narazili na hlídku, takže byli ve špatný čas na špatném místě.
„Já jsem osobně přesvědčen, že ty dva, Zábřeského a Příhodovou, prostě někdo udal, že chtějí přes kopečky a kudy půjdou. A pohraničníci si tam na ně prostě počkali,” je přesvědčený publicista Zdeněk Roučka.
Jazykem tehdejšího hlášení: Zábřeského s Příhodovou zpozorovala 30. března 1948 krátce po poledni v oblasti Debrníku pohraniční hlídka SNB ve složení strážmistr František Founě a strážmistr Václav Sušánek. Když uprchlíci hlídku spatřili, pokusili se o útěk do nedalekého lesa, hlídka jim chtěla nadběhnout a najednou prý v lese zaslechla dva výstřely. Když se strážmistři přiblížili, našli oba lidi mrtvé. Podle situační zprávy oblastní úřadovny Státní bezpečnosti František Zábřeský v bezvýchodné situaci zastřelil Bohumilu Příhodovou a pak spáchal sebevraždu. Této oficiální verzi tehdejší Státní bezpečnosti a SNB ovšem Zdeněk Roučka nevěří.
„Já si myslím, že je to silně přitažené za vlasy. František Zábřeský byl voják, který měl řadu zkušeností z bojů ve válce. Myslím si, že by v situaci, kdy byl obklíčen, určitě nejednal tak zbrkle. Rozhodně na tom nebyl tak špatně, aby to řešil tak, jak o tom mluví oficiální bezpečnostní prameny.”
Svědectví z márnice a pohřeb v tajnosti
Těla Bohumily Příhodové a Františka Zábřeského uložili příslušníci SNB ještě ten den odpoledne do márnice železnorudského hřbitova. Tady je večer objevili místní kluci, kteří se dovnitř tajně dívali pootevřeným okénkem. Jedním z nich byl i malý Ladislav, pozdější manžel paní Peškové.
„Říkal, že paní prý měla kabát, šedivý kostýmek, růžovou kabelku, náramky a prstýnky. Pán byl oblečený do uniformy. Měli prostřelené hlavy, ale zároveň měli prostřílená i těla,” vzpomíná na vyprávění svého manžela Jana Pešková.
„Z toho vyplývá, že oba uprchlíky ta pohraniční hlídka prostě zmasakrovala,” konstatuje publicista Zdeněk Roučka, který měl v minulosti také několikrát možnost setkat se s manželem paní Peškové. Upřesňuje také, že z vyprávění pana Peška vyplynulo, že František Zábřeský měl na sobě pravděpodobně uniformu RAF. „Říkal ještě, že vedle nich byly nějaké pásy, v nichž měli zřejmě ukryté nějaké cennosti, ty pásy měli asi vlastně původně omotané kolem těla, když utíkali.”
„Ze slov těch pamětníků vyplývá, že druhý den už tam nic takového nebylo, všechny tyhle věci zmizely…Asi se to všechno rozkradlo,” říká znalec železnorudské historie Václav Nový.
Kolem smrti dvojice uprchlíků je řada nejasností. Neexistují např. personální spisy zasahujících příslušníků SNB i pitevní protokoly zastřelených. Na jedné straně stojí oficiální verze Státní bezpečnosti a SNB, na straně druhé svědectví kluků, kteří viděli, co neměl nikdo spatřit. O tom, že měl celý případ zmizet ze světa, svědčí i utajený pohřeb na uzavřeném hřbitově.
„Je hrozné, že měli skončit anonymně v nějaké jámě. Bylo teprve pár týdnů po komunistickém převratu a už se na hranici v podstatě lidi stříleli jako zvěř, což je prostě dodneška šokující,” říká publicista Zdeněk Roučka.
A tak jedinou připomínkou na jedny z prvních obětí tzv. Železné opony byl donedávna malý nenápadný pomníček, který na železnorudský hřbitov pár let po tragédii nechala umístit rodina Bohumily Příhodové poté, co oficiální orgány zakázaly převézt její tělo do rodinné hrobky.
Polorozpadlou hřbitovní desku na hřbitově v Železné Rudě nedávno nahradil důstojný pomník se jmény obou obětí, Bohumily Příhodové i Františka Zábřeského. O něj se zasloužili místní obyvatelé ve spolupráci s publicistou Zdeňkem Roučkou a také železnorudská radnice v čele se starostou Filipem Smolou: „Řekli jsme si, že vybudujeme tenhle symbolický pomníček a tím vlastně uzavřeme celou tuto smutnou kapitolu našich železnorudských dějin. A zároveň také proto, aby lidé, až půjdou okolo, mohli tady na ten náhrobek položit třeba kytičku.”
