Tady jsem, dej mi znamení. Bůh ho dal a stala se řeholnicí. Jako její sestra

/ /
Na výletě. Zdroj: archiv pamětnice
Na výletě. Zdroj: archiv pamětnice

Řeholnice Marie a Františka Řezáčovy, tedy sestra Irena a Helena, se padesát let starají o potřebné v klášteře na Velehradě. Jejich životní příběh není moc známý – jsou to i rodné sestry. V 50. letech jejich rodinu stíhala jedna tragédie za druhou.

Pocházejí se sedmi dětí z malé chalupy v Dolních Bojanovicích. Hospodařili tu do poloviny padesátých let, než jim majetek komunisté znárodnili. Jejich rodina patřila k posledním, které JZD vzdorovaly. Komunistické úřady se jim za to mstily, dívky nesměly vystudovat. 

Marie Řezáčová se narodila v roce 1950 do zbožné selské rodiny v Dolních Bojanovicích jako nejstarší ze sedmi dětí. Po deseti měsících po ní přišla na svět sestra Františka. Dívky vyrůstaly spolu. Hrály si, učily se, modlily se spolu, chodily do kostela, devět let sedávaly vedle sebe v lavici v jedné třídě. Chodily spolu na náboženství i do pěveckého sboru, zvolily si řeholní život, obě si vybraly Kongregaci sester svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě.  

Jen na pár let po základní škole se jejich cesty rozešly. Na národním výboru rozhodli, že jim i přes vynikající školní prospěch nedovolí studium... Dívky neměly „kádrové předpoklady“. Marie nastoupila jako dělnice do továrny ZPD Tatra Hodonín, která vyráběla dřevotřískové desky, u stroje dávkovala lepidlo. Františka nemohla ani do učení, vstávala denně ve čtyři ráno, v JZD chodila na pole či do kravína. Nejtěžší období pro ni bývalo léto, kdy při sklizních mívala směny až do půlnoci. 

Jsme rádi, že čtete naše články!

Tatínek odmítl jít „dobrovolně“ do JZD 

Komunisté se rodině mstili, protože Jan Řezáč odmítal vstoupit do dolnobojanovického JZD. Patřil k posledním statkářům v obci, kteří znárodňovací dokumenty odmítali podepsat. Komunisté mu všemožně znepříjemňovali život, veřejně ho pomlouvali a osočovali, národní výbor ho v místním rozhlase označil za zpátečníka a rozvraceče socialismu. Soudruzi zcela ignorovali jeho zásluhy o záchranu obce za 2. světové války. Na konci války se sedlák Jan Řezáč totiž zachoval neobyčejně statečně. 

Rodina Řezáčova. Zdroj: archiv pamětnice
Rodina Řezáčova. Zdroj: archiv pamětnice

K Dolním Bojanovicím se v dubnu 1944 blížila Rudá armáda. Obec byla obsazena německým vojskem, velitel wehrmachtu nechal rozmístit mezi domy děla a minomety. Prosby místního faráře Pořízka, aby se s vojskem stáhl za obec, a ušetřil tak životy místních a jejich majetek, odbyl a páterovi řekl, že právě domy představují ideální krytí. Velitel nechal vyrazit dveře do kostelní věže, protože mu páter zapřel, že má klíče. Na věži kostela Němci zřídili pozorovatelnu a natáhli telefonní dráty až k dělostřelecké baterii rozmístěné u mlýna na druhém konci vesnice. Dvaadvacetiletý Jan Řezáč toto telefonní spojení odvážně zlikvidoval, riskoval tím svůj život. K tomuto činu se místní kaplan Josef Dvořáček odhodlal díky spolupráci s Janem, a tím vesnici zachránili od chystaného střetu obou armád. Bojanovická obec byla dne 14. dubna 1945 v odpoledních hodinách osvobozena sovětskou armádou. 

Jan Řezáč byl nakonec kvůli nepřiměřenému množství nařízených dodávek, které nedokázal plnit, donucen pole i dobytek odevzdat do JZD: „Měli jsme zapřažené krávy, že jedeme na pole, to si jako dítě pamatuji.“

„Došli z JZD a nařídili vypřáhnout krávy a odvedli je. To jsem poprvé viděla taťku a stařečka brečet.“ 

Sestry Řezáčovy. Zdroj: archiv pamětnice
Sestry Řezáčovy. Zdroj: archiv pamětnice

Sestra Františka doplňuje MariI: „Brečeli jsme všichni. Taťka a stařeček se pak chodili dívat do kravína, kde ty naše krávy jsou a co s nimi je. Bylo to smutné,“ popisuje Františka Řezáčová.

Přišel o nohu, ale dál se staral o vinohrad

Rodinu stíhala jedna tragédie za druhou. V roce 1950 komunistické soudy poslaly na čtyři roky do vězení jejich strýčka Pavla Komosného, zapojil se totiž do dolnobojanovické protikomunistické odbojové skupiny Jaroslava Vetejška. Maminka v devětatřiceti letech a po sedmém porodu vážně onemocněla. Po několika týdnech v nemocnici nečekaně zemřela. Rodina se nedozvěděla příčinu úmrtí. Dodnes přetrvává podezření, že se jí nedostalo dostatečná péče, a proto selhalo srdce nebo ledviny. 

Sestry Řezáčovy. Zdroj: archiv pamětnice
Sestry Řezáčovy. Zdroj: archiv pamětnice

Tatínek Jan Řezáč odmítl přijmout pro zkušeného hospodáře frustrující práci v JZD. Dojížděl za prací do Ostravy, kde dřel jako dělník na stavbě. Později mu bratr sehnal práci posunovače na železniční stanici v Hodoníně. V roce 1968 spadl pod vlak a přišel o nohu, chodil pak s dřevěnou protézou. I přesto se dokázal starat o rodinný vinohrad. 

Dědeček s babičkou žili s rodinou na statku. Aby finančně pomohli rodině, vstávali brzo ráno a chodili na těžkou práci do kravína v JZD. I jim se přihodila vážná nehoda. Spadli z půdy, když po žebříku lezli pro seno, ten se s nimi svezl. Přežili, ale ošklivě se potloukli, následkem toho ohluchli. „I přes bolesti a nedoslýchavost do JZD kvůli penězům museli chodit, vynášeli hnůj u kozlů,“ vypráví Marie Řezáčová.

Marie Řezáčová. Zdroj: archiv pamětnice
Marie Řezáčová. Zdroj: archiv pamětnice

„Dej mi, Panno Maria, znamení,“ modlila se dívka 

Františka Řezáčová v roce 1968 v JZD oznámila, že chce do kláštera. Od dětství si to přála. Dopisovala si s tetičkou, která žila v klášteře ve Vídni. Vedoucí v JZD Františce nevěřili, že to myslí vážně, proto jí nedělali potíže a propustili ji, domnívali se, že se za pár týdnů vrátí. To se nestalo. Františka přijala řeholní jméno Helena a jako řeholní sestra pracuje na Velehradě s mentálně postiženými dětmi. 

Františka Řezáčová. Zdroj: archiv pamětnice
Františka Řezáčová. Zdroj: archiv pamětnice
Marie Řezáčová. Zdroj: archiv pamětnice
Marie Řezáčová. Zdroj: archiv pamětnice

Její sestra Marie ráda chodila na muziku. Zamilovala se a krátce se scházela s chlapcem, ale cítila, že manželství není cesta pro ni. Pravidelně na Velehradě navštěvovala svoji sestru Františku. I v Marii pak rostla touha po životě zasvěceném Kristu: „Říkala jsem si, že bych potřebovala nějaké znamení. Jeli jsme pak s kamarádkou na Hostýn. Klečeli jsme tam před Pannou Marií na Hostýně a já jsem se modlila: ‚Panno Maria, jestli mě chceš, tak mi to musíš nějak dát najevo.‘ Vyšli jsme z kostela a potkali kněze, rodáka z Bojanovic. Přišel za námi, díval se na nás a pak povídá kamarádce:“

„‚Ty se vdáš a budeš mít děti.‘ Pak se podíval na mě: ‚Ne ne, ty budeš mít jinou lásku.‘“ 

Marie Řezáčová byla od té doby již zcela rozhodnuta pro řeholní život. Novickou se stala v jednadvaceti v roce 1971. Její sestra Františka vstoupila do kláštera o dva roky dříve v roce 1969, ještě jí nebylo ani osmnáct let. A od té doby jsou sestry opět spolu, pokoje mají v klášteře vedle sebe.

Sestry Řezáčovy po natáčení a Mikuláš Kroupa. Zdroj: Paměť národa
Sestry Řezáčovy po natáčení a Mikuláš Kroupa. Zdroj: Paměť národa