Tábory smrti v SSSR, Praha 1933. Autor první zprávy o lágrech byl pak vyhoštěn

V době, kdy o Kiselevově nové knize referovaly české noviny, převezli k výkonu trestu na Solovecké ostrovy dvacet Čechů odsouzených ve vykonstruovaném procesu v Charkově. Jednalo se o učitele z tehdejších českých obcí na sovětské Ukrajině. Jeden z nich, Jiří Bezděk, později napsal do své zprávy o procesu a trestech i tato slova: 

Laboratoř Gulagu

Reakcím nevinných českých učitelů se nelze divit. Ocitli se nejen v drsných klimatických podmínkách za severním polárním kruhem, ale navíc v místech vzniku Gulagu. Solovecké tábory zvláštního určení, tzv. SLON (Severnyje Lageri Osobago Naznačenia) v Oněžském zálivu Bílého moře, vznikly v letech 1922–1923 sloučením s tábory Cholmogors a Portaminsk v Archangelsku. Správní centrum se nacházelo na Velkém Soloveckém ostrově v místech bývalého kláštera pravoslavných mnichů. Tábory se postupně rozšířily na okolní ostrovy Popův, Velký a Malý Muksalm, Anzer, Velký a Malý Zaječí ostrov a později i všemi směry po blízké pevnině. 

Stáhnout obrázek

V první polovině 20. let obdobná síť lágrů v Sovětském svazu ještě neexistovala, a tak se Solovky, jak se tomuto seskupení neformálně říkalo, staly jakousi laboratoří systému ekonomického využívání a zároveň odklizení nepohodlných osob, zkušenosti se postupně uváděly i do na dalších částí Gulagu. Tady se ověřovaly nejvhodnější formy vedení a správy táborů, ale i pracovní a lágrový režim vězněných, jejich celodenní vytížení v pracovních komandech i škála různě aplikovaných trestů. To vše v duchu slov jednoho z tvůrců organizace otrocké práce v bolševických táborech Naftalije Aronoviče Frenkela: 

Anebo vše probíhalo podle kréda čekistů: „Na kostech vězňů zbudujeme nové Švýcarsko!“ Mimo to Solovky vzhledem dokonce i k nelidským poměrům sovětského režimu prosluly nebývalou brutalitou a sadismem tamních dozorců, což dosvědčuje například zpráva oficiální vyšetřovací komise vyslané na Solovecké ostrovy koncem 30. let. Historička Anne Applebaum v knize Gulag dějiny popisuje vyšetřování takto: „(…) zděšení moskevští úředníci odhalili, že solovečtí dozorci pravidelně nechávali v zimě svlečené vězně ve staré, nevytápěné zvonici katedrály s nohama a rukama spoutanýma za zády kusem provazu. (…) Někdy vězňové museli v mrazivém počasí chodit nazí do lázně vzdálené dva kilometry. Nebo jim záměrně dávali zkažené maso, odmítali poskytnout lékařskou pomoc…“

Stáhnout obrázek

V hodnosti na Solovkách. Pak o nich psal a v Praze vydával

Právě sem byl v roce 1927 kvůli nedbalosti převelen Nikolaj Ignatevič Kiselev, příslušník OGPU (nový název Čeky). O jeho životě toho moc nevíme. Několik kusých informací lze vyčíst z jeho publikací, sdílnější jsou pak zprávy českých a finských policistů či státních úředníků, ale o tom až později. Kiselev se narodil koncem 19. století v regionu Kubáň, kde vystudoval střední školu. Za občanské války se přidal k Alekseevskému jízdnímu pluku Děnikinových bělogvardějců bojujících proti bolševikům. V březnu 1920 utrpěl zranění nohy a zůstal v nemocnici v Novorosijsku, který však záhy padl do rukou 22. divize Rudé armády. Údajně měl u sebe dokumenty rudoarmějce Karpova původem rovněž z Kubáně, a proto se mu podařilo bolševiky přesvědčit, že je příslušníkem 2. revolučního praporu z Kubáně. Tím pádem nejen unikl smrti zastřelením, což by mu jako bělogvardějci hrozilo, ale díky svému vzdělání byl přijat do zpravodajského oddělení Rudé armády a následně do Čeky, kde měl na starost boj s nepřáteli na území severního Kavkazu. V této funkci působil až do roku 1927. 

Stáhnout obrázek

Jak bylo řečeno, nakonec byl obviněn z nedbalosti a přeložen na Solovecké ostrovy, aby tam další tři roky pracoval coby zplnomocněnec inspekčního a informačního oddělení Správy severních táborů zvláštního určení. V roce 1930 se mu podařilo uprchnout do Finska, v té době měl už dost materiálu pro svou knihu, její rukopis pak napsal v Helsinkách. Ukázky byly publikovány v emigrantských ruských časopisech v Německu a v Anglii pod jeho literárním pseudonymem Gromov. Prvního kompletního vydání díla Tábory smrti v SSSR se Kiselev dočkal ale až v Praze. Brožovaná kniha přeložená L. Voronovskou-Melicharovou vyšla začátkem roku 1933 nákladem autorovým a díky pomoci Sergeje Maslova, v Praze žijícího předsedy zahraničního výboru strany Kresťanskaja Rossija (Rolnické Rusko). Kiselev publikaci příznačně věnoval „Veliké trpitelce, své drahé, choré vlasti“.

Jeho dílo nebylo prvním, které se tématem Solovek zabývalo. Už v roce 1926 publikoval v Anglii své vzpomínky na Solovky bělogvardějský důstojník S. A. Malsagov (Pekelný ostrov, An Island Hell). V roce 1927 pak ve Francii vyšla kniha literáta Raymonda Dugueta s názvem Galeje v rudém Rusku (Un bagne en Russie rouge) sestavená ze svědectví uprchlíků a bývalých vězňů Soloveckých táborů. O rok později vydal v Paříži knížku rovněž bělogvardějec a Malsagovův spoluvězeň Jurij Bessonov, její název jasně vypovídá o obsahu: Mých dvacet šest věznic a útěk ze Solovek (Mes vingt-six prisons et mon évasion de Solovki). Ve všech citovaných případech se ale jedná o vzpomínky a výpovědi trestanců, byť co do popisu práce i tamních existenčních podmínek vězněných lidí se s někdejším čekistou shodují. Oproti nim se však Kiselev díky své funkci dostal k údajům a na místa, k nimž obyčejní vězni neměli přístup. 

Tady se trpí, tady se pořádají hony, tady se „přilaskává“

V úvodní kapitole autor popisuje, kde přesně se tábory nacházejí, kým jsou spravovány a jakou práci trestanci vykonávají. Čtenář se tak dovídá, že SLON čítá 873 „komandýrovek“, to jest pracovišť v blízkém okolí táborů nebo v bohem zapomenutých vzdálených končinách. „V  hlubokém Karelském lese, obklopeny v létě nepřehlednými bahnisky, v zimě ledem a vysokými závějemi, stojí dva tři baráky pro vězně, malý dřevěný domek pro čekisty-dozorce a nezbytný přístavek ‚krikušník‘. To je jedna z lesních komandýrovek SLONu, kde vězňové dělají lesní práce.“ 

Stáhnout obrázek

Mimo těžbu a splavování dřeva v Kiselevově knize budují i cesty pro armádu podél finských hranic, vysušují bažiny a kopou rašelinu, zabývají se rybolovem, stavějí doky, nakládají a vykládají zboží z lodí a vagonů. Spisovatel rovněž uvádí, že poslední rok jeho pobytu v severních táborech „(…) pracovalo podle řádného záznamu Správy SLONu 662 257 vězňů.“ Tady buď záměrně přehání v zájmu reklamy na knihu, dobový český tisk (Polední list) toto číslo skutečně publikoval jako hlavní titulek svého článku, nebo se plete. Pozdější výzkumy doložily, že v letech 1927–1930, kdy Kiselev působil na Solovkách, tam bylo vězněno od 14 810 do 71 000 lidí. Zároveň mohlo jít z jeho strany o omyl, který vysvětluje rusista Jan Machonin: „Autor jednak nemusel dostatečně rozlišovat mezi vězni táborů a zvláštními přesídlenci, kteří na počátku 30. let žili prakticky ve stejných, ne-li horších podmínkách. Navíc se v době napsání knihy nejspíše domníval, že SLON (a středoasijské tábory, které do něj omylem zahrnul), představuje celou síť koncentračních táborů v Rusku, a mohl tak statistiku všech táborů považovat za statistiku SLONu.“ 

Mimo uvězněné nepřátele lidu, přesněji řečeno osoby spjaté s carským režimem, bělogvardějce, duchovenstvo, nežádoucí umělce, intelektuály i obyčejné kriminálníky existoval na Solovkách také separátní svět dozorců, vedení táborů, který Kiselev přibližuje pomocí portrétů různých postav, ale i bujarými pitkami, hostinami nebo pořádáním honů. „Aby byl hon zdařilý, byli vyháněni všichni vězňové ze smrdutých baráků do lesa nadhánět  zajíce. Hladoví, rozedraní vězňové šli lesem a houkali. (…) Roku 1929 se jednomu vězni při nadhánění podařilo schovat zabitého zajíce pod své cáry. Byl však zpozorován velitelem roty. Zloděj byl vsazen na 30 dní do krikušníku, ovšem předem ho čekisté svlékli a jak se na SLONovská práva sluší řádně ho ‚přilaskali‘“. 

Stáhnout obrázek

Kniha obsahuje nemálo podobných slangových výrazů. Dozorci vězni neřeknou kromě nadávky jinak než „šakal“ nebo „filón“, „přilaskat“ či „drynovat“ znamená bít holí, onen „krikušník“ je samotka, pojmenovaná podle zoufalého křiku a sténání uvnitř zavřeného člověka. A třeba „Maruchy“ jsou vybrané vězeňkyně nucené s čekisty sdílet jejich lože, díky tomu vykonávaly v táboře lehčí práce nebo přímo pracovaly v domech velitelů a dozorců jako služky či kuchařky. Odmítnout roli milenky znamenalo přeřazení na nejtěžší práci, což mnohdy skončilo i smrtí. „Neznal jsem ve SLONu ani jediné ženy, nebyla-li to již opravdu stařena, která by konec konců nedávala čekistům svou ‚lásku‘. Jinak by totiž nezbytně a brzy zahynula. Často se stává, že se takové ženě narodí dítě. Rodičky (čekisti jim říkají ‚mamky‘) jsou pak odváženy na ostrov Anzer. (…) Zde nepracují, pročež dostávají jen 300 gr chleba a dvakrát denně teplý pokrm. Na dítě dostávají 1 litr mléka týdně. Bydlí ve společném špinavém baráku a spí na holých společných pryčnách, přikryty špinavými pytli.“

„Mnohé ženy své děti ze zoufalství zabijí a vyhazují do lesa, samy vzápětí končíce sebevraždou nebo v ženském trestním isolátoru na Zaječích ostrovech.“

Hotel SLON – Severnyje Lageri Osobago Naznačenia

Kiselevovým vyprávěním několikrát prolnou i vzpomínky na rudý teror na Kavkaze, kterého se účastnil, a v posledních dvou kapitolách přiblíží i vznik propagandistického filmu o Solovkách, v němž se za zvuku vězeňské kapely procházejí po bývalém klášteře vymydlení trestanci v čistých šatech nebo polehávají na sněhobíle povlečených postelích. V podobných idylických kulisách proběhla v červnu 1929 i dvoudenní návštěva spisovatele Maxima Gorkého, který pak v duchu stalinistické propagandy napsal reportáž Solovecké ostrovy o sovětské humánní převýchově vězňů. 

Stáhnout obrázek

Jak ve skutečnosti „převýchova“ probíhala? To představuje osu Kiselevovy knihy, píše o tom, co v táborech SLONu odsouzence čekalo od prvního dne – dřina, ponižování, šikana, mučení, nedostatečná výživa (denně 600 gramů chleba, ráno kaše a večer polévka z jáhel, dvakrát týdně 100 gramů masa v polévce a 400 gramů cukru na měsíc). Chyběla i lékařská péče či pomoc v kritických situacích. 

Velký prostor autor věnuje i nevyhovujícím životním podmínkám: „V baráku určeném pro čtyři až pět set lidí jsou všeho všudy tři čtyři malá okénka a dvoje malá litinová kamna, v nichž se v zimě udržuje oheň po celou noc. Stolů, lavic zde není. (…) Špína, nesnesitelný zápach, vši, štěnice, zima, to je to, co vězně čeká, když se pozdě večer vrací z práce, stěží vleka nohy únavou. (…) Mýdlo musí mít každý své, SLON mu něco podobného nedává. Také ložní prádlo nebo přikrývku nedostal ani jeden vězeň po celou dobu, co SLON existuje.“ 

Za neplnění pracovní normy se naopak snižuje denní příděl jídla, hrozí i trest pobytu v krikušníku, kam se podle Kiseleva ale lze dostat i za to, že se dozorci nezdály vězňovy odpovědi dosti zdvořilé, že nestál při ranním a večerním hlášení v šiku jako zkamenělý, že si chtěl stěžovat u nadřízených, že po vysilující práci odmítl čekistovi napsat za něj článek do nástěnných novin. Krikušník je malá kůlnička sbitá z tenkých prken a s podlahou z udupané hlíny nebo tři metry hluboká jáma opatřená stříškou. Jinak nic, žádná židle, pryčna, kamínka. „V zimě zde křehne a v létě je nemilosrdně štípán miliony komárů a tiplic. Každého vězně před vsazením svléknou do naha, ať je zima či léto.“ Pro ty, kteří normu neplní dlouhodobě nebo se pokusili o útěk, existuje ještě horší forma trestu v podobě kárné izolace v bývalém kostele na hoře Sekyrka, kde musí od rána do večera čtrnáct dní nehybně sedět svlečeni do spodního prádla a ve studené místnosti, s denním přídělem 300 gramů chleba a šálkem horké vody třikrát za týden.“

„Naopak prací nadobro zmožené ženy nebo ty nakažené od čekistů venerickými chorobami končívaly v obdobném zařízení na hoře jménem Golgota.“

Náš poměr k Novému Rusku?

Jak na podobné informace reagovala tehdejší česká veřejnost? Podle policejní zprávy o Kiselevově přednášce v prosinci 1932 v sále pražské Měšťanské besedy se akce zúčastnilo asi 300 osob, průběh byl klidný a po ukončení přednášky autor odpovídal na různé dotazy. To obdobný večer pořádaný Osvětovým svazem v Hradci Králové na začátku roku 1933 napadl na svých stránkách komunistický Rudý pondělník slovy: „Pryč s imperialistickým štváčem, jeho celá řeč byla složena ze všech výmyslů a nesmyslů, které se kdy objevily v protisovětských časopisech.“ 

Stáhnout obrázek

Více a objektivněji se tématu věnovaly noviny Polední list, jež otiskly několik obšírných článků o obsahu Kiselevových přednášek a publikovaly i ukázky z jeho připravované knihy. Poté, co vyšla, napsal například novinář Jan Venclů v periodiku československých legionářů Legie: „Žijíce ve svobodných poměrech, nemáme tušení, co prožívá ruský lid pod jhem ‚dělnicko-selské‘ diktatury. Kniha Kiseleva-Gromova o táborech smrti v SSSR jest svědectvím vrcholně otřásajícím.“ Jeho další slova naopak nic neztratila na své aktuálnosti ani dnes. 

Stáhnout obrázek

„V každé krizi jsou lidé přístupni svodům krajně levým, stejně jako krajně pravým. Všude se nyní usiluje o poměr k Novému Rusku. Od hospodářských styků s ním očekávají neinformovaní dokonce zvýšení vývozu a zmenšení nezaměstnanosti. Není však ‚Nového Ruska‘, zůstává staré, diktátorské, krvavé, sovětské Rusko.“

 

Jak už jsme zmínili, o autora Táborů smrti se rovněž zajímala i česká policie. Do Prahy totiž přijel z Německa v prosinci 1931 sice s řádným vízem a na oficiální pozvání strany Rolnického Ruska, avšak v srpnu 1932 vypršela platnost jeho provizorního osobního průkazu vystaveného v Berlíně. Kiselev se tak ocitnul v situaci emigranta bez jakýchkoliv dokladů, když totiž ze Solovek utekl do Finska, měl u sebe pouze průkaz čekisty na jméno Karpov. Žádal proto československé úřady o alespoň krátkodobé povolení k pobytu, aby mohl dokončit další plánované přednášky, pak chtěl odjet do Francie. V té době přespával po ubytovnách nebo na pohovce v redakci novin Rolnického Ruska v Krakovské ulici. Podle zápisků v Praze žijícího esera Georgije Malachova mu vyjma zmíněného politika Sergeje Maslova nikdo z ruských emigrantských organizací nepomohl. Zůstal pro všechny bývalým čekistou, pro bělogvardějce i zběhem. Navíc se jeho knížka špatně prodávala a Maslov popisuje, jak s Kiselevem chodili po pražských ulicích nebo objížděli venkov, aby stěží prodali tři, čtyři exempláře za den.

Československá policie si mezitím ověřovala jeho totožnost i životopisné údaje u svých finských kolegů, kteří ho po odchodu ze Sovětského svazu vyslýchali jako první. Mimo to získala informaci, což dokládá policejní zpráva ze září 1932, že podporovatel Maslov přerušil s Kiselevem spolupráci kvůli podezření z jeho styků se sovětskou obchodní misí v Praze. Policie se tak začala domnívat, že někdejší čekista je sovětským agentem, byť o tom žádné další důkazy nezískala. Úřady nakonec využily skutečnost, že nemá jakékoliv platné doklady, a v únoru 1933 byl Nikolaj Ignatevič Kiselev „navždy vyhoštěn z území ČR“. To je poslední zpráva, kterou o něm zatím máme. Zda či kam odjel, kde žil a zemřel, tak zůstává otevřenou otázkou a předmětem probíhajícího výzkumu historiků projektu Čechoslováci v Gulagu.

Stáhnout obrázek

Jeho kniha se dalšího vydání dočkala v roce 1936, kdy Tábory smrti vyšly rusky v Šanghaji. Do střední Evropy se ale vrátila, a to v roce 1938. Tehdy ji v Karlových Varech nechal publikovat K. H. Frank v nakladatelství napojeném na SdP (Sudetendeutsche Partei). V tomto případě už nešlo jen o varování před komunismem, neboť u fotografií sovětských pohlavárů i jejich obsáhlého seznamu otištěného v knize bylo pečlivě uvedeno, kdo z nich je židovského původu. Kiselevovo dílo o následcích třídní nenávisti, které měly podobu sovětského Gulagu, tak posloužilo v rámci nacistické propagandy a její rasové nenávisti.