„Neuměl si život zjednodušovat – a ani to nechtěl,“ vzpomínal v říjnu 1983 novinář Sláva Volný na svého dlouholetého kolegu a přítele Jiřího Lederera. Publicistu a intelektuála, od jehož narození uplynulo 15. července už sto let.
Bez nadsázky lze říci, že texty Jiřího Lederera patří k tomu nejlepšímu z české žurnalistiky 60. a 70. let; té domácí, která většinou existovala v ne zcela normálních poměrech. I za takových okolností dokázal Lederer například v lednu 1969 v článku v Zemědělských novinách upozornit čtenáře, že „svoboda slova není svobodou pro novináře – ale především svobodou projevu pro všechny.“ Dělo se to v době, kdy cenzura sice oficiálně neexistovala, přesto do redakcí přicházel průměrně jeden pokyn týdně z „vyšších míst“ o tom, jaká témata jsou nežádoucí. Právě s takovými tématy měl Jiří Lederer bohaté zkušenosti celý život.
V Praze ho vyhodili, šel studovat do Krakova
Rodákovi z Kvasin u Rychnova nad Kněžnou zemřel otec, když Jiřímu byly čtyři roky; vychovávala ho maminka s babičkou. Odmaturovat na rychnovském gymnáziu stihl v roce 1941, poté pracoval jako úředník a následovalo totální nasazení v Německu. Podařilo se mu z něho utéct a do konce války, téměř dva roky, se bez dokladů ukrýval na venkově. V letech 1945 až 1948 studoval na Vysoké škole politické a sociální a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Už od roku 1946 přispíval do sociálně demokratických tiskovin; mezi sociální demokraty také vstoupil.
Po únoru 1948 protestoval Lederer proti vyloučení Ferdinanda Peroutky ze svazu novinářů a reakce režimu byla rychlá. Nejprve pohovor na Ústředním výboru KSČ a následně pozvánka k rozhovoru na ministerstvo vnitra. Lederer musel opustit školu, směl ale rok studovat literaturu a sociologii na Jagellonské univerzitě v Krakově. V té době Lederer patřil k aktivistům radikálně levicového křídla sociálně demokratické mládeže a v létě 1948 se podílel na sloučení ČSSD s KSČ; s komunisty se ale nakonec rozešel.
,,Zbabělců" se nezastávat!
Až do roku 1951 byl redaktorem Světa v obrazech. Právě v roce 1951 se volil nový předseda svazu novinářů a Lederer byl jedním z delegátů s právem volby. Svým projevem znemožnil volbu předsedy, kterého už dávno před „volbami“ vybralo vedení KSČ. Lederer byl označen za „sociáldemokratického trockistu“, vyhozen z redakce a potrestán typicky komunistickým způsobem – nastoupil jako soustružník do pražského ČKD a později do uhelných dolů v Ostravě.
Až roku 1954 se směl vrátit k novinařině, nastoupil do časopisu Svět sovětů, po dvou letech pak do Večerní Prahy. Jenže před Vánocemi 1958 publikoval příznivou recenzi čerstvě vydaných Zbabělců Josefa Škvoreckého, knihy, kterou režim oficiálně zatratil. Pro Lederera to znamenalo další vyhazov, s ohledem na dobu už nikoli k soustruhu, ale do redakce Technických novin, kde působil do roku 1962, aby poté přešel do Československého rozhlasu, do jeho Výzkumného oddělení. Tam se mimo jiné věnoval systematickému monitoringu vysílání mnichovského Rádia Svobodná Evropa. Zabýval se také televizní kritikou, i díky tomu se dostal na televizní festival v Monte Carlu. Zpáteční cestu využil k návštěvě Paříže, kde se setkal s Pavlem Tigridem.
Pravdu, jenom pravdu. I když ne celou
To už se blížil rok 1968, který Lederera zastihl v nejlepší formě. Nastoupil do redakce Literárních listů a publikoval množství článků, ve kterých neustále posouval pomyslné hranice svobody tisku. Doslova „oběma směry“. Nesouhlasil například s tehdejšími snahami o obnovení sociální demokracie, i tak ale umožnil široce publikovat materiály na toto téma; spolupracoval při tom zejména s Přemyslem Janýrem. A stejně tak nesouhlasil Lederer s obsahem legendárního dopisu „99 pragováků“ z července 1968, interpretovaného sovětskými vládními místy jako žádost o zásah „na obranu socialismu“; Lederer se – přes všeobecný nesouhlas – autorů dopisu zastal s tím, že mají právo vyslovit svůj názor.
Jiří Lederer byl jednou z klíčových novinářských osobností roku 1968, kromě Literárních listů publikoval také v tehdy mimořádně oblíbeném Reportéru. Po 21. srpnu 1968 promluvil několikrát v rozhlasovém vysílání a po návratu československých politiků z Moskvy byl – coby člen Koordinačního výboru tvůrčích svazů – jedním z novinářů, pozvaných na Hrad k prezidentu Svobodovi.
„Budeme lidem říkat pravdu,“ řekl Lederer po setkání s prezidentem reportérovi Československého rozhlasu: „Jenom pravdu, nic než pravdu. I když nebudeme moci třeba vždy říci celou.“ Jenže realita se rychle měnila. V Zemědělských novinách vyšel 10. října 1968 Ledererův článek, ve kterém napsal:
„Novinář nesmí nikdy opustit svého čtenáře, dokud mu pero nevypadne z ruky, nebo dokud mu je někdo z ruky nevyrazí. Musí neústupně i moudře stát za svými myšlenkami – ať se politická situace mění k horšímu nebo k lepšímu.“
Ústupové boje, spojené s likvidací Literárních listů, Reportéra a dalších tiskovin po nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ, vydržel Lederer do ledna 1970, kdy byl zatčen Státní bezpečností a vzat do vazby za ,,podvracení Polské lidové republiky“, kterého se měl dopustit sérií tří článků Polsko těchto týdnů uveřejněnou v květnu 1968 v Literárních novinách.
Nejen Palach, také Husák
Po dvou měsících byl sice propuštěn, začala tím ale několikaletá anabáze, protože pozastavený proces pokračoval v únoru 1972. Lederer byl odsouzen k odnětí svobody na dva roky za hanobení státu světové socialistické soustavy. Odpykal si polovinu trestu, ale poté samozřejmě nemohl sehnat žádné zaměstnání, a tak psal pod cizími jmény.
V 70. letech nasbíral množství materiálu k zamýšlené knize o Janu Palachovi, která vyšla až po jeho smrti (Jan Palach. Zpráva o životě, činu a smrti českého studenta, Praha 1990). Ledererovi se podařilo hovořit s množstvím svědků a pamětníků, kteří už po roce 1989 nežili, a nedlouho po tragické události tak vytvořil plastický a dodnes v mnoha směrech nepřekonaný Palachův portrét.
Není bez zajímavosti, že v průběhu 70. let si začal Jiří Lederer sbírat materiál i pro zamýšlenou knihu o Gustávu Husákovi; těžko soudit, nakolik počítal s tím, že by takové dílo mohlo vyjít. Husákova osobnost jej coby novináře zaujala: „Člověk, který se z leopoldovské věznice dostal až na vrchol moci v Československu. V Husákovi, v jeho životě a charakteru, se odráželo jako v kapce vody moře protikladů tehdejšího Československa. Nejlépe odpovídal tomu, co se od dubna 1969 konstituovalo jako politická kultura nového komunistického vedení. Nakonec jsem ale sbírání materiálu o Husákovi nedokončil a knihu nenapsal,“ vzpomínal Lederer na počátku 80. let.
Tři roky exilu
Jiří Lederer byl mezi prvními signatáři Charty 77 a už 13. ledna 1977 byl zatčen a v říjnu odsouzen na tři roky odnětí svobody za podvracení republiky, konkrétně za publikování v exilových Listech a Svědectví. Z vězení se vrátil v době, kdy Státní bezpečnost v rámci akce Asanace stěhovala z republiky nepohodlné disidenty.
Jiří Lederer do exilu nechtěl, Státní bezpečností mu ale bylo naznačeno, že jeho polské manželce (která se mezitím zapojila do činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) hrozí neprodloužení povolení pobytu v Československu, nucený návrat do Polska, a tím rozbití rodiny.
Ještě v roce 1980 se proto vystěhovali do Spolkové republiky Německo. Lederer psal pro noviny i pro rozhlas, vyšlo mu několik publicistických a esejistických knih. Aktivně se účastnil práce v exilu, která – jak mnohokrát zdůrazňoval – by měla být především službou domovu. Jen mu bylo na tu práci vyměřeno málo času: zemřel 12. října 1983 v bavorském Bad Birnbachu, kde je také pohřben. Dožil se pouhých jednašedesáti let. Muže, který patřil k nejvýraznějším osobnostem české žurnalistiky druhé poloviny 20. století, uceleně představila až Jarmila Cysařová v knize Muž, který tu chybí (2006).